Tag Archives: Michal Černý
Několik poznámek do diskuze o Mariánském sloupu
Mariánský sloup na Staroměstkém náměstí (1905)
Chtěl bych dodat pár poznámek k názoru Martina Šandy na obnovení pražského mariánského sloupu, zveřejněném na Christnetu v podobě článku Mariánský sloup na Staroměstském náměstí opět jablkem sváru. Autor, člen Církve bratrské, zde zastává v podstatě racionální hledisko památkářské a uměleckohistorické, které se snaží zcela izolovat od hlediska náboženského. I z tohoto úhlu pohledu pak jasně vychází správný závěr, že by se obnovení významné raně barokní památky nemělo bránit.
Dovolím si však přesto ještě uvést (dle Martina Šandy nepochybně jaksi navíc) hledisko náboženské. Hledisko katolického věřícího, které může být dalším důvodem, proč by se nemělo bránit navrácení mariánského sloupu. Jak autor jistě ví, pro katolíky (ale např. i pro všechny tzv. východní křesťany) znamená Panna Maria velmi mnoho. Panna Maria má mimo jiné titul Bohorodičky, Matky Boží, Matky Vykupitele atd. Stačí připomenout píseň: „Tisíckrát pozdravujem Tebe“ , v jejíž první sloce zaznějí tato slova: „Ó Matičko Krista Ježíše! – Ty jsi okrasou celého nebe, tobě klaní se celá říše – ty jsi po Bohu ta nejprvnější, tobě čest a chválu nejpřednější, andělé a svatí vzdávají, Královnou Tebe nazývají.“. Tato slova vyjadřují vztah katolíků k Panně Marii. Tento vztah navíc vyrůstá z hluboké tradice. Jak víme, předpoklad Mariina panenství i titul „Bohorodička“ byly součástí víry nejstarších křesťanů a byly dogmaticky vyhlášeny v koncilech prvních staletí.
Církev a vlažný postoj ke komunismu??
Arcibiskup Matocha (1888-1961)
ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev „je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.“ A pokračuje: „Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.“ Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.
Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té „řady případů“, v nichž církev s komunismem „vřele koketovala“. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme „ilegální teologické směry“ (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. „pokorokoví kněží“ u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku.
