Tag Archives: liberalismus
Zlo si nezasluhuje rovné podmínky
Michal Krestchmer
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.
Křesťanský volič a národní demokraté
David Hibsch
V minulých týdnech na naší politické scéně vykrystalizovala nová euroskeptická strana NE Bruselu – Národní demokracie (ND). I když spíše by se dalo říci staronová, neboť jde o následovnici (převtělení) strany Právo a spravedlnost. Změnila však nejen jméno, ale i vedení, vystupování a (částečně) i ideologii, takže je spíše stranou novou, než jen trochu pozměněnou. Klíčová otázka zní: Máme se my, konzervativní/křesťanští euroskeptici, z toho radovat?
Konzervativní euroskeptičtí voliči mají již dlouho jeden zásadní problém – nemají v eurovolbách koho volit. Přitom dnes, po tom, co „eurooptimistické“ strany předvedly za ukrajinské krize, se potřeba přijatelné euroskeptické strany jeví čím dál naléhavější, neboť eurohujerismus je, jak nám teď bylo názorně oddemonstrováno, neoddělitelně spojen s politikou, kterou slušný člověk podporovat nemůže.
Nová strana by snad mohla být zvažovatelnou alternativou, nicméně není to tak jednoduché, protože nový subjekt má přes svá velká pozitiva (program, někteří kandidáti do Europarlamentu) i četné a velké slabiny, které se nedají jen tak přehlédnout…
Atentát
Včera uplynulo 99 let od atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Pouhých 99 let! Jak se změnil svět za tu dobu?
Po technické stránce zajisté zcela radikálně. Věda a technika však jistě nejsou nejlepším kritériem pro hodnocení. Vždyť rozhodující ikony dnešní doby již tehdy existovaly. Po silnicích jezdily automobily, záznam zvuku již rovněž existoval, po Praze jezdily elektrické tramvaje a lidé se těšili i z elektrického osvětlení. Není důvod k přesvědčení, že tento vývoj by se zastavil, kdyby se svět vydal jiným směrem, než jak to historie zaznamenala.
Svět se však radikálně změnil i po stránce mravní. A tady už, obávám se, tolik důvodů k jásotu nemáme.
Jak to souvisí s atentátem? Nu, možná ani ne tolik. A přesto…
Sláva Škripekovi
Branislav Škripek
Symbolicky právě na svatého Valentýna utrpěla na Slovensku porážku chvályhodná zákonodárná iniciativa poslance Branislava Škripka, která chtěla vyhnat erotiku z běžného denního tisku a zavést zákaz volného prodeje erotických tiskovin, aby omezila vliv těchto materiálů na mládež.
Rozumný a morálně hodnotný návrh byl smeten liberálně-levicovou koalicí, jejíž poslanci se mohli vzteknout nad tím, že by někdo chtěl „omezit svobodu vyjadřování“ a připomínali, že společenské vnímání sexuality se mění a to je třeba respektovat. Do boje se jim šlo lehce, když v zádech cítili oporu tiskařské lobby, jejíž šéf Arpáš hulákal, že „problém erotiky v tlači je už dávno vyriešený prípadom Larryho Flinta v Amerike,“ i řadových redaktorů, co překřtili Škripekův návrh na „bradavkový zákon“ a zesměňovali jeho navrhovatele, kde jen mohli.
Co pan kanovník neřekl….
Radomír Malý
Docent církevních dějin a kanovník kapituly Všech svatých na pražském Hradě dr. Tomáš Petráček napsal na internetový portál ChristNet.cz článek pod titulem „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (1. díl, 2. díl). Článek si vyžaduje z naší strany zaujetí stanoviska.
Nejprve ale u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vat. koncilu (dále jen DVK) bude dobré si připomnenout, že současné postoje katolíků se dělí do tří skupin:
V první jsou ti, kteří argumentují „hermeneutikou kontinuity“, jak o ní hovoří současný papež Benedikt XVI. Podle nich se vlastně nic mimořádného nestalo, DVK pokračoval zcela v linii předchozích koncilů a nauka Církve zůstává pořád tatáž.
Ano, kontinuita platí samozřejmě v oblasti definovaných článků víry. Koncil tady nic nového neřekl, neboť sám se prohlásil za pastorační a nikoli věroučný – a tam, kde jeho dokumenty hovoří o věroučných tématech, setrvává v rovině dosavadních definicí. Ve věrouce a mravouce skutečně kontinuita DVK s předchozími vyjádřeními magisteria existuje. To ale neplatí v rovině orientace, vztahu Církve ke svému okolí, což mimochodem s věroukou a mravoukou přinejmenším souvisí. A tady nikdo neoddiskutuje, že došlo ke změně, ano, dokonce ke zlomu, což ani papež nepopírá. Stalo se tak zejména v oblasti vztahu ke křesťanům jiných vyznání, k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, a k náboženské svobodě.
Závažnou otázkou je, bylo-li to dobře nebo špatně. A jsme u dalších dvou skupin. Jedna, k níž patří i doc. Petráček, tvrdí to první, druhá zase opak.
Drábek: Děti do školek!!
Ministr Drábek
Ministr Drábek se patrně rozhodl nám všem dokázat, že TOP 09 je ve skutečnosti pokroková a levicová strana. Chce rodičům umožnit odpis z daní za to, že pošlou malé dítě do školky a vrátí se do práce (více ZDE). Podle něj na tom ale stát vydělá, protože na výběru daní a ušetřených dávkách stát vydělá více, než do věci vloží. V jeho vizích jej podporuje i premiér.
Člověk si může nad takovým nesmyslem pouze odplivnout a položit si otázku: „Opravdu si o nás pan ministr (a celá naše „pravicová vláda“) myslí, že jsem naprostí volové?“
Církev se nemá plést do politiky!
„Církev se nemá plést do politiky!“ praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…
„Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!“ bouří „katoličtí“ a „křesťanští“ politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských…
Lvi přicházejí
Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii – tak se jmenuje nová kniha bývalého slovenského ministra vnitra Vladimíra Palka. Dostala se mi do rukou včera a přečetl jsem ji na jeden zátah. Hodnocení? Dle mého soudu by měla být pro křesťany povinnou četbou, protože představuje unikátní shrnutí řady zásadních informací, které by jim měly být známé, protože jsou klíčové pro křesťanské politiky, voliče i klérus.
S Palkem je možno nesouhlasit. Je možno se s ním přít v detailech i v poměrně závažných stanoviscích. Kupříkladu bych nikdy nepodepsal jeho tvrzení, že slušní lidé nepálí korán. Nicméně obrovské množství užitečných informací v jeho díle je nerozporovatelných, protože je to prostě soubor fakt. Fakt nejen poučných, ale rovněž přehledně a poučně uspořádaných.
Mladí Turci a jejich západní vzory
Mladí Turci jsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.
Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec – pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně – pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století, buckhound je menší plemeno loveckých psů – pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou – pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve – pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi.
