Tag Archives: eucharistie
Pastorační revoluce
Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.
V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství.
Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu
Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.
Sv. Jan Maria Vianney
Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.
Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).
Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?
Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.
Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).
„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.
Kardinál Sarah prolomil mlčení a vydává novou knihu „Síla ticha“
.JPG)
Kardinál Robert Sarah, prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, nepřestává volat po prohloubení posvátna v liturgii. Nově přichází s kritikou slabiny moderních kněží – hluku. Abychom se s Bohem skutečně setkali, musíme podle kardinála volit docela jinou cestu.
Velmi krátce : Kdo je kardinál Sarah?
Letos 71letý kardinál je nepřehlédnutelnou postavou soudobé Církve. V roce 2014 jej povolal do Kongregace papež František. Podle pozorovatelů zvolil František konzervativního Saraha pro určité vyvážení svého překvapivého odvolání dosavadního prefekta a rovněž „konzervativce“ – Španěla Antonia Canizarese. Předtím působil kardinál Robert Sarah jako papežský zvláštní vyslanec na Blízkém Východě a jako prezident Papežské Rady „Cor unum“, která mimo jiné organizovala pomoc Svatého stolce do katastrofami postižených oblastí. Papež Benedikt XVI. přijal Raberta Saraha do Kolegia kardinálů coby kardinála diakona v roce 2010.
„Papež z černé Afriky“, tituloval kardinála vatikanolog Sandro Magister v dubnu 2015. Svým vystupováním Robert Sarah skutečně potvrzuje názory, že by se mohl stát nositelem naděje v postbergogliánské Církvi.
Rozvrací papež František úmyslně papežský učitelský úřad?
Phil Lawler
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena.
Postoj arcibiskupa Gądeckého k „Amoris laetitia”
Mons. Stanisław Gądecki
Polský episkopát nedávno deklaroval, že v otázkách podávání sv. přijímání znovusezdaným neuhne ani o krok, nicméně jak to vypadá, není vše tak růžové, jak by se z tohoto předsevzetí mohlo zdát. Svědčí o tom reakce hlavy polského episkopátu arcibiskupa Stanisława Gądeckého, z níž je cítit jisté pochopení pro nešťastnou adhortaci „Amoris laetitia”.
Nejprve se tetelil blahem nad skutečností, že František rozmlouval s každým polským biskupem „jako otec se svým dítětem“, což je podle něj „typický rys jeho pontifikátu“. Pak odpověděl na otázku stran svatého přijímání pro znovusezdané, jak je „AL“ otevřeně připouští.
Kardinál Sarah a biskup Schneider reagují na papežovy výroky ke svatému přijímání nekatolíků…
Nejde o věc svědomí
Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.
Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.
Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.
Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“
Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek:
Dnes je Velký pátek
Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)
Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a držíme přísný půst.
Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.
Dnes je Zelený čtvrtek
Poslední večeře podle Simona Ušakova (1626-1686)
Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele. Hledáte-li možnost navštívit v tento den tradiční liturgii a nebyli jste dosud úspěšní, snad vám pomůže tento seznam.
Sluší se podotknout, že v řadě zemí, včetně zemí Koruny české, je Zelený čtvrtek (navzdory nesmyslnému opačnému tvrzení otce Stritzka v letáku FSSPX) tradičně dnem přísného postu, byť není Církví vynucovaný (je ovšem možné, že ve francouzské postní tradici, kterou se řídí a kterou se snaží i u nás prosazovat FSSPX, dnem přísného postu skutečně nikdy nebyl, což by mohlo být důvodem jeho omylu). Každopádně já jako Moravn tento půst držím a doporučuji to i ostatním, kteří na to zdravotně mají. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně – je to (vedle zkomolení německého jména pro tento den) jeden z důvodů pro jeho české pojmenování.
Vykupitel a Spasitel
Michal Kretschmer
Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.
Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.
Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
