Category Archives: Peňáz, Josef

Seriál Mladý papež

Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.

Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.

Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.

Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi.

K některým výrokům o naslouchající církvi

Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…

Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.

Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící.

Kněžský celibát – znovuotevřené téma

Předběžná poznámka:
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.

Otázka trestu smrti

Světem se rychle rozšířila zpráva o změně textu katechismu, pokud jde o část zabývající se trestem smrti. Nejprve bych rád upozornil na rozdíl mezi naukou a vyjádřením nauky. Katechismy jsou pouze více či méně zdařilým, více či méně výstižným, více či méně věrným (srov. Holandský katechismus) vyjádřením nauky, tedy ne naukou. Nauka církve je ze své podstaty neměnná.
Páté přikázání desatera “Nezabiješ” ve skutečnosti – s přihlédnutím k originálu – říká “Nezavraždíš”. Rozdíl mezi prostým zabitím a vraždou je znám. Tolik, pokud by se chtěl někdo dovolávat desatera.
Každý trest (předpokládá se, že vynesený kompetentní autoritou) má mj. trojí význam: Ochrana společnosti, odplata a výchova provinilce.
Zde se zabýváme pouze prvním jmenovaným, totiž ochranou společnosti před zločincem. Okamžitě se vybaví princip dvojího účinku a podobné věci. Opět, nebudeme vše rozebírat, pouze se zřetelem na naše téma zmiňme následující: Je-li zabití (nikoli vražda) poslední možností, jak předejít ještě většímu zlu nebo škodě, které by jinak nastaly, je možno ji připustit. Poslední možnost, větší zlo nebo škoda, nastaly by… (Vím, že přesné znění zmíněného principu je ještě trochu jiné, ale zde jde o toto téma, ne o výklad morálky). To je neměnná nauka.

Sekty 1955

Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.

Skryté mluvení o chybách druhých

“Zloděj krade. Je to špatné. Proto se, na rozdíl od něho, zachovám správně: Půjdu a vezmu, co mi nepatří a na co nemám právo” říká nesmyslně uvažující člověk. Je překvapivé, že tuto absurdnost prohlédne snadno každý, zatímco podobnou absurdnost v jiném případě už nevidí. A proto jedná, jak jedná.
“Nemůžeme pořád říkat, co dělají ostatní špatně. Mluvme o vlastních chybách, co jsme udělali špatně MY: Evropané, Češi, katolíci, příslušníci toho a toho stavu, povolání, věkové skupiny atd. atd.” V čem spočívá ona stejná absurdnost? Pokud já sám, Čech, kněz, katolík, třicátník atd., nedělám to, o čem chci říkat, že to Češi, kněží atd. dělají, i když použiju slovíčko “my (my Češi, katolíci, kněží…)”, ve skutečnosti se jedná o “oni”. Takže se fakticky jedná pouze o mluvení o chybách druhých, i když s nimi mám cosi společného. A tak jako vzetí toho, co mi nepatří a na co nemám právo je stejné, jako když zloděj krade, tak i výroky typu “My jsme spáchali to a to”, pokud člověk sám nebyl přímým účastníkem, jsou stejné, jako když někdo neustále mluví o chybách druhých.

Cyrilometodějský liturgický odkaz

Sv. Cyril a Metoděj

Blíží se výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Díky jejich činnosti jsme se mohli zařadit mezi skutečně civilizované národy. Jejich přínos pro kulturu, vzdělanost, právo, jazyk atd. může každý rozebírat podle svého oboru; sám se chci na následujících řádcích zaměřit na přínos Cyrila a Metoděje pro liturgii a upozornit na některá častá nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází.

V mnoha kostelích se bude ve vstupní modlitbě zpívat na český nápěv, že nám Cyril a Metoděj hlásali evangelium „slovanským ja-a-zykem“. Tuto skutečnost si mnozí berou jako záminku proti latinské liturgii. Je sice pravda, že se zde mluví o „hlásání evangelia“, ale je také známo, že soluňští bratři zavedli slavení liturgie ve staroslověnštině. Přesto je ale třeba upozornit, že se nejednalo o jazyk užívaný na našem území v běžném životě, i když mu místní obyvatelé rozuměli. Cyril sice mohl přeložit liturgické texty do běžného jazyka našich předků, ale neučinil tak. Proto není přesné, když se někdo při obhajobě současné liturgické praxe odvolává na naše věrozvěsty. Navíc můžeme na základě historických výzkumů konstatovat, že sv. Cyril a Metoděj s největší pravděpodobností užívali také liturgii latinskou a řeckou, tedy negativní postoj k latině rozhodně neodpovídá cyrilometodějské myšlence.