Category Archives: Peňáz, Josef

Duchovní smysl tělesného půstu

Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst.

Co je správný půst

Na počátku postní doby nám zaznívají různé biblické i mimobiblické texty o potřebě náležitého vnitřního postoje; varování, aby se člověk nepostil kvůli pochvale lidí atd.

Pán Ježíš ale také říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Unáhlený posluchač může být překvapen. Zvykl si vybírat (řecky: heresin) pouze něco od Izaiáše („či není půst, jaký si přeji, spíše toto …“), pouze šestou kapitolu Matoušova evangelia, jak slyšíme v evangeliu na Popeleční středu, a najednou toto?

Vše se vysvětlí, když si uvědomíme, o co v kterém textu jde. Pak uvidíme, že jsou v souladu. A nejen to. Uvidíme, že se vzájemně doplňují. Zatímco šestá kapitola varuje před konáním dobrých skutků pokrytci, kteří chtějí, aby je lidé chválili, výše uvedený text o svícení před lidmi naopak vybízí k veřejnému konání dobrých skutků, aby lidé velebili Boha. To se nevylučuje, to se dá a má skloubit: Nekonat dobré skutky veřejně kvůli vlastní slávě či uznání od lidí, ale konat je veřejně jako svědectví proto, aby byl oslavován Bůh. A pak je zde ještě jedna věc: celá ta perikopa šesté kapitoly mluví proti praktikám pokrytců. Toto slovo dnes používá kde kdo, mnohdy špatně. Pokrytec byl člověk, který si pokryl tvář maskou, takže lidé při pohledu na něj neviděli jeho skutečnou podobu, ale něco jiného. Přeneseně se jedná o falešné lidi, kteří se navenek ukazují lepšími, než ve skutečnosti jsou. A před tímto Pán Ježíš varuje: před přetvářkou, před nepravdivým ukazováním se lepšími, zbožnějšími, než je skutečnost. Když někdo ale pravdivě ukáže navenek, jak zbožný je uvnitř, a nečiní to pro svou slávu, ale aby lidé velebili Otce v nebesích, je všechno v pořádku a navíc uposlechl výše uvedené Ježíšovy výzvy.

Medializace tématu zneužívání – nazývat věci pravými jmény

Hned na úvod si dovolím položit řečnickou otázku, která v sobě obsahuje samotné jádro celého textu: Je rozdíl mezi nezametáním a cílenou dechristianizací? Je. A velký.
Protože se jedná o dvě věci, neměly by se směšovat ani zaměňovat. Když mluvím proti druhému, neměl by mě nikdo podezírat, že prý mluvím proti prvnímu. Takový dojem by byl unáhlený. Nehájím zametání pod koberec, neomlouvám neomluvitelné. Ale mluvím proti řízené (mediální mainstream je záležitost zcela a účelově řízená) dechristianizaci společnosti, dechristianizaci, na kterou doplatí sama společnosti, dechristianizaci, která je též proviněním proti Ježíši Kristu a jeho učení, proti samotnému Bohu.
Po pár měsících jsme opět svědky celosvětové mediální kampaně obsahující poukazy na hrozné činy, v pár případech dosvědčených, většinou se jedná o sedmdesátá léta, ve většině případů pak informace o podání žaloby, o vzniku podezření apod. To je jedno, účinek na podvědomí čtenáře bude vždycky stejný. A když se opakovaně, vždy s několikatýdenními pauzami, medializuje stále tentýž případ, účinek na podvědomí čtenáře se násobí, jak kdyby to bylo případů více. A pak už jen stačí vyjádřit pouhou obavu, čtenář se rozhořčí ještě víc a jedná. Jak jedná? Co dělá? Resp., co přestane dělat?

Svátek Stolce sv. Petra – papežství a jeho význam v církvi i v dialogu s členy dalších křesťanských denominací

Než přistoupíme k tématu, rád bych upozornil na rozdíl mezi papežstvím na jedné straně a papežem a jeho jednáním na straně druhé. Je to podobné jako rozdíl mezi úřadem a jeho nositelem. Zde bude řeč o papežství, ne o konkrétním člověku a už vůbec ne o jeho lidském jednání včetně slabostí a chyb nebo – kéž by Bůh nedopustil – zpronevěr vlastnímu poslání.

V křesťanské éře, v novozákonní době, je pouze jediný (Vele-)kněz, a sice Ježíš Kristus. Je pouze jediná oběť ve vlastním smyslu, a tou je opět on sám, obětovaný na kříži za spásu světa, aby mohly být odpuštěny hříchy. Přesto tuto jedinou oběť už v předvečer jejího uskutečnění proměnil při poslední večeři chléb ve své tělo a říká o něm, že toto je jeho obětující se tělo. Evidentně se při poslední večeři dála oběť. Máme-li zde dva okamžiky – velkopáteční obětování se na kříži a zelenočtvrteční obětování se pod svátostnými způsobami (viz „toto je tělo, které se obětuje – vydává“) a platí-li, že je jen jediná oběť, pak nezbývá než říct, že se v obou případech jedná o totéž. Srov. sv. Jan Zlatoústý: „tentýž Beránek, ne dnes jeden a zítra jiný, ale stále týž.“ Mluví se pak o zpřítomnění jediné velkopáteční oběti na kříži. Ne opakování. Ne přinesení jiné. Pouze zpřítomnění jedné jediné. Při poslední večeři Pán Ježíš také říká: „Toto konejte“ – dělejte totéž. Čiňte mou (zítřejší velkopáteční) jedinou oběť stále přítomnou, zpřítomňujte ji, čiňte toto mé obětování, a sice pod svátostnými znameními. A tak se v každé mši svaté jeho jediná oběť stává přítomnou. Neopakuje se, není to žádná další (druhá) oběť, ale jedna jediná, znovu a znovu zpřítomňovaná. A kněží, vyslovující Kristova slova „moje tělo“ reprezentují (re – znovu, prezentují – činí přítomným) Kristovo jediné kněžství, nakolik kněžství je určeno k přinášení oběti. Nejsou kněžími vedle něho nebo dokonce proti němu, jak nějací další, konkurující, ale jako je jediná oběť – Kristus obětovaný, a ta se zpřítomňuje, tak je jen jediný Velekněz – Kristus obětující, a i on je (pouze) reprezentován, takže je jeho kněžství, určené k přinášení jeho oběti, stále přítomné.

Analogicky k reprezentování Krista obětujícího, tj. Krista – jediného kněze; analogicky k zpřítomňování Kristovy oběti; tedy analogicky k přístupu ke Kristovu kněžství přistupujeme i k jeho hlavství, k jeho skálovství: Jako vysvěcení služebníci církve nejsou dalšími kněžími vedle jediného (Vele-)kněze, Krista, tak ani papež není další hlavou vedle jediné hlavy církve – Krista. Poznámka k pojmu “vikář Kristův”, “zástupce Krista – hlavy”: Různé výrazy mohou být použity v různě širokém či posunutém významu. Platí to také pro pojem nebo výraz „vikář Kristův“, tj. „zástupce Kristův“ používaný o představitelích církve. Chci říci, že je biblického původu, a kdo má rád Písmo, neměl by proti němu vystupovat. I když tam je použit v širším smyslu slova. Ale co je široké, může být okrájeno, až dojdeme k pojmu „vikář Kristův“ v nejužším smyslu slova, jak ho běžně používáme o sv. Petrovi a jeho nástupcích, římských papežích. Takže není důvod proti tomuto pojmu vystupovat, když je biblického původu.

Letošní vánoční poselství ve světle svátku sv. Štěpána

„Slovo se stalo tělem … těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ – Tím se v Kristu stali bratry. Svou pozornost soustřeďme na toto bratrství; do věčnosti má dopad pouze bratrství v Kristu. Nějaké povšechné bratrství všech lidí může být sice také zmíněno, ale vzhledem k právě řečenému by se to nemělo přehánět. Zdůrazňujeme bratrství v Kristu.
„Těm, kteří ho přijali…“ – Přijmout vtělené Boží Slovo, vtěleného Božího Syna, znamená uvěřit a víru uvést do praxe. Kdo uvěří až v dospělosti, víru do praxe uvádí mj. tím, že přijme křest. Stane se křesťanem. Zcela se rozloučí s dosavadními nekřesťanskými způsoby, zřekne se dosavadních náboženství či ateismu a zcela je odmítne. Asi jako když se nějací lidé rozejdou a začnou chodit s někým jiným. Zachováním dosavadních náklonností a vazeb by narušovali nový vztah, svědčilo by to o nevěrnosti v novém vztahu. Podobně zde.
Uvěření je vlastně jakýmsi Ano vůči Bohu. Toto Ano je celobytostné, projevuje se pak na způsobu života (tak se křesťanská víra stává základem křesťanské morálky, křesťanského života).
Když někdo mluví, sděluje nejen informace, které chce sdělit, ale nepřímo také, jaký je, čím je, kým je. Platilo to též, když Pán Ježíš učil a předával, co máme věřit, jak o tom svědčí celá Tradice, nejen Písmo (Tradice – terminus technicus, nevykládat v běžném smyslu slova). Tak přijetím Ježíšových informací (nauky) člověk přijímá také, jaký Ježíš je, čím je, kým je. A protože se nám v něm dal Bůh, přijetím jeho věrouky obsažené v Tradici nepřímo přijímáme samotného Boha. Odklonem od této nauky se člověk odklání od Boha. A protože jsou jen dvě možnosti, spolu s odklonem od Boha se přiklání ke Zlému. Proto se v církvi vždy tolik dbalo na pravověří: kvůli Bohu. Ale i kvůli člověku, aby k Bohu směřoval, a nesměřoval díky svému jinověří k padlým andělům, démonům.

Seriál Mladý papež

Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.

Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.

Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.

Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi.

K některým výrokům o naslouchající církvi

Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…

Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.

Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící.

Kněžský celibát – znovuotevřené téma

Předběžná poznámka:
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.

Otázka trestu smrti

Světem se rychle rozšířila zpráva o změně textu katechismu, pokud jde o část zabývající se trestem smrti. Nejprve bych rád upozornil na rozdíl mezi naukou a vyjádřením nauky. Katechismy jsou pouze více či méně zdařilým, více či méně výstižným, více či méně věrným (srov. Holandský katechismus) vyjádřením nauky, tedy ne naukou. Nauka církve je ze své podstaty neměnná.
Páté přikázání desatera “Nezabiješ” ve skutečnosti – s přihlédnutím k originálu – říká “Nezavraždíš”. Rozdíl mezi prostým zabitím a vraždou je znám. Tolik, pokud by se chtěl někdo dovolávat desatera.
Každý trest (předpokládá se, že vynesený kompetentní autoritou) má mj. trojí význam: Ochrana společnosti, odplata a výchova provinilce.
Zde se zabýváme pouze prvním jmenovaným, totiž ochranou společnosti před zločincem. Okamžitě se vybaví princip dvojího účinku a podobné věci. Opět, nebudeme vše rozebírat, pouze se zřetelem na naše téma zmiňme následující: Je-li zabití (nikoli vražda) poslední možností, jak předejít ještě většímu zlu nebo škodě, které by jinak nastaly, je možno ji připustit. Poslední možnost, větší zlo nebo škoda, nastaly by… (Vím, že přesné znění zmíněného principu je ještě trochu jiné, ale zde jde o toto téma, ne o výklad morálky). To je neměnná nauka.

Sekty 1955

Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.