Category Archives: Peňáz, Josef

6

Otázka trestu smrti

3. 8. 2018   Krize Církve, Peňáz, Josef
Světem se rychle rozšířila zpráva o změně textu katechismu, pokud jde o část zabývající se trestem smrti. Nejprve bych rád upozornil na rozdíl mezi naukou a vyjádřením nauky. Katechismy jsou pouze více či méně zdařilým, více či méně výstižným, více či méně věrným (srov. Holandský katechismus) vyjádřením nauky, tedy ne naukou. Nauka církve je ze své podstaty neměnná.
Páté přikázání desatera “Nezabiješ” ve skutečnosti – s přihlédnutím k originálu – říká “Nezavraždíš”. Rozdíl mezi prostým zabitím a vraždou je znám. Tolik, pokud by se chtěl někdo dovolávat desatera.
Každý trest (předpokládá se, že vynesený kompetentní autoritou) má mj. trojí význam: Ochrana společnosti, odplata a výchova provinilce.
Zde se zabýváme pouze prvním jmenovaným, totiž ochranou společnosti před zločincem. Okamžitě se vybaví princip dvojího účinku a podobné věci. Opět, nebudeme vše rozebírat, pouze se zřetelem na naše téma zmiňme následující: Je-li zabití (nikoli vražda) poslední možností, jak předejít ještě většímu zlu nebo škodě, které by jinak nastaly, je možno ji připustit. Poslední možnost, větší zlo nebo škoda, nastaly by… (Vím, že přesné znění zmíněného principu je ještě trochu jiné, ale zde jde o toto téma, ne o výklad morálky). To je neměnná nauka.
Read More
14

Sekty 1955

26. 3. 2018   Krize Církve, Liturgie, Peňáz, Josef
Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.
Read More
1

Skryté mluvení o chybách druhých

28. 7. 2017   Peňáz, Josef, Vyvracení mýtů
“Zloděj krade. Je to špatné. Proto se, na rozdíl od něho, zachovám správně: Půjdu a vezmu, co mi nepatří a na co nemám právo” říká nesmyslně uvažující člověk. Je překvapivé, že tuto absurdnost prohlédne snadno každý, zatímco podobnou absurdnost v jiném případě už nevidí. A proto jedná, jak jedná.
“Nemůžeme pořád říkat, co dělají ostatní špatně. Mluvme o vlastních chybách, co jsme udělali špatně MY: Evropané, Češi, katolíci, příslušníci toho a toho stavu, povolání, věkové skupiny atd. atd.” V čem spočívá ona stejná absurdnost? Pokud já sám, Čech, kněz, katolík, třicátník atd., nedělám to, o čem chci říkat, že to Češi, kněží atd. dělají, i když použiju slovíčko “my (my Češi, katolíci, kněží…)”, ve skutečnosti se jedná o “oni”. Takže se fakticky jedná pouze o mluvení o chybách druhých, i když s nimi mám cosi společného. A tak jako vzetí toho, co mi nepatří a na co nemám právo je stejné, jako když zloděj krade, tak i výroky typu “My jsme spáchali to a to”, pokud člověk sám nebyl přímým účastníkem, jsou stejné, jako když někdo neustále mluví o chybách druhých.
Read More
13

Cyrilometodějský liturgický odkaz

17. 9. 2012   Liturgie, Peňáz, Josef

Sv. Cyril a Metoděj

Blíží se výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Díky jejich činnosti jsme se mohli zařadit mezi skutečně civilizované národy. Jejich přínos pro kulturu, vzdělanost, právo, jazyk atd. může každý rozebírat podle svého oboru; sám se chci na následujících řádcích zaměřit na přínos Cyrila a Metoděje pro liturgii a upozornit na některá častá nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází.

V mnoha kostelích se bude ve vstupní modlitbě zpívat na český nápěv, že nám Cyril a Metoděj hlásali evangelium „slovanským ja-a-zykem“. Tuto skutečnost si mnozí berou jako záminku proti latinské liturgii. Je sice pravda, že se zde mluví o „hlásání evangelia“, ale je také známo, že soluňští bratři zavedli slavení liturgie ve staroslověnštině. Přesto je ale třeba upozornit, že se nejednalo o jazyk užívaný na našem území v běžném životě, i když mu místní obyvatelé rozuměli. Cyril sice mohl přeložit liturgické texty do běžného jazyka našich předků, ale neučinil tak. Proto není přesné, když se někdo při obhajobě současné liturgické praxe odvolává na naše věrozvěsty. Navíc můžeme na základě historických výzkumů konstatovat, že sv. Cyril a Metoděj s největší pravděpodobností užívali také liturgii latinskou a řeckou, tedy negativní postoj k latině rozhodně neodpovídá cyrilometodějské myšlence.

Read More
Newer posts »