Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?

Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.

Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.

Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.

Když penitent tyto hříchy zamlčí, když se jich nemíní vzdát a je rozhodnut v nich pokračovat, jeho zpověď je neplatná a dopouští se dalšího těžkého hříchu – svatokrádeže. Ten ještě rozmnožuje, když v tomto stavu přijme Tělo Kristovo. Závažný podíl na jeho hříchu má též zpovědník, jenž pozná, že dotyčná osoba život ve hříchu nechce opustit – a přesto jí udělí rozhřešení, což se dnes děje žel velice často. Stejně závažný podíl na tomto těžkém hříchu má i duchovní, jenž takovému člověku podá sv. přijímání, pokud je mu jeho stav duše znám a on svým životem působí veřejné pohoršení. Kdo ke svátostem pokání a Eucharistie přistupuje takto, jedná analogicky jako pacient, který přijatý lék nepolkne, ale vyplivne na toaletě.

Encyklika papeže Františka Amoris laetitia pootevřela dveře udělování rozhřešení a přistupování ke sv. přijímání lidí žijících v neregulérních vztazích. František potom se vyjádřil naprosto jasně svým pozitivním postojem k prohlášení argentinských biskupů, kteří „za určitých okolností“ připouštějí tyto osoby ke svátostem, aniž by se musely života ve hříchu vzdát. Naše zkušenost je taková, že když se hříchu povolí uzda v jednom bodě, následují i další. Dnes tichou cestou řada kněží uděluje rozhřešení nejen penitentům ve druhém, pouze civilním svazku po občanském rozvodu prvního, svátostného manželství, ale i mladým žijícím „na hromádce“, homosexuálním a lesbickým párům. Na Západě, kde už se téměř vůbec nezpovídá, přistupují tito lidé v setrvalém stavu těžkého hříchu zcela automaticky ke sv. přijímání. Až tam došla naše Církev po II. vatikánském koncilu! Ještě díky Bohu za katolickou Tradici, která se může vykázat fungujícími mladými manželstvími a rodinami. Pane, zasáhni prosíme a zachraň své stádo!

PhDr. Radomír Malý

39 Responses to Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?

  1. Kraken napsal:

    Podle mého názoru Ježíšovo „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ znamená poznávat Krista ve všem, neboli onen výrok je indikací života věčného pro toho, kdo vidí Krista i ve večerním pokrmu (např. v chlebu a vínu). Indikátor ale není reagující složka, je toliko informací o jejím stavu.

    Tudíž je zcestné si tělo a krev Kristovu externě konsekrační formulí (kouzelnicky) vytvářet, v podstatě jde o zkažení indikátoru, zkažení Ježíšových slov. Královy šaty z obyčejného člověka krále neudělají, k tomu je zapotřebí jiná činnost.

    • George Smiley napsal:

      Nejdůležitější z vašeho sdělení jsou první tři slova.
      Zbytek je pomateny balast.

    • Libor Rösner napsal:

      A později řekl, že Jeho tělem je chléb a krví víno, které podával učedníkům, což dostalo pravý význam a punc na golgotském kříži. Tím jasně deklaroval, co má na mysli, neříkal nic o tom, aby to Jeho tělo viděli všude kolem. Pak je ještě vyzval, aby tak činili na Jeho památku.
      Kněží pak z moci, kterou jim skrze Církev udělil, tuto kalvárskou Kristovu oběť zpřítomňují.

      • Kraken napsal:

        Také ale nic neříkal o přepodstatnění a konsekrační formuli.

        Nepředpokládám, že by např. určitý druh jídla hrál v božím plánu nějakou roli. Kdyby při poslední večeři byla po ruce např. zelenina, mohla by chléb docela dobře zastoupit. Bez Boha by nebylo nic – vidět to reálně a konkrétně (nikoli jen skrze mysl teoreticky či abstraktně) znamená vidět Krista v kousku chleba. Připomínat si to máme na Jeho památku – abychom Jeho cestou křížovou nezapomínali jít, abychom s Ním mohli být jedna mysl. To ale přeci neznamená nějakou materii konsekrační formulí přepodstatňovat.

        • Libor Rösner napsal:

          Zelenina tam byla, resp. byliny, ale Kristus hovořil výhradně o chlebu, povšechném pokrmu, mj. i proto padala mana z nebe, aby se stala svého druhu předobrazem Eucharistie.
          Konsekrační formuli Ježíš sám vyslovil, podobně ji vyslovovali apoštolové po Jeho smrti a Zmrtvýchvstání. Ona i přepodstatnění je jen námi užívaným termínem, jeho podstata je obsažena v oněch slovech. Ne nadarmo založil svou Církev, aby je předávala dál a zpřítomňovala Jeho oběť jejich ústy a rukama kněží. A Jeho výzva „čiňte to na mou památku“ se týkala vyloženě tohoto úkonu, který nabyl smysl na Kříži, ne nějakého vnitřního spojování se.

          • Kraken napsal:

            Přeci ono „vnitřní spojování se“ je Pavlovo „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2:20) a mělo by být samozřejmou snahou každého křesťana. Třeba právě skrze Eucharistii. Ona vnitřní proměna se ale skrze snědení přepodstatněné potraviny uskutečnit nemůže, jde o duchovní, nikoli materiální věc. Tak k čemu to přepodstatňování je?

            • jl napsal:

              „Tak k čemu to přepodstatňování je?“

              Na to nemůžete odpovědět spekulativními vývody tohoto typu. Částečnou odpověď lze získat modifikací otázky na „k čemu bylo 2000 let přepodstatňování“?

              Navíc tohle myšlení můžete obrátit nejen ke zpochybnění přepodstatňování, ale i k dokázání nesmyslnosti Kristova vtělení. K čemu vtělení je? Nestačilo by jen hřímavé kázání z úst proroka kalibru sv. Pavla?

            • Libor Rösner napsal:

              K čemu? Protože to Kristus řekl a zavedl, použiju-li nešikovný výraz. A je na Vás, zda tento fakt přijmete. Pokud ne, nijak to neubere na realitě Kristovy přítomnosti v proměněné Hostii. Pokud ano, tím líp pro Vás.

            • Ivan Sprušanský napsal:

              Svatý Pavel taky řekl , že kdo jí tělo Páně a pije krev Páně a žije v nepravosti tak jí a pije své zatracení

  2. Dr. Radomír Malý napsal:

    Ad Kraken: To je protestantsky názor. Asi skutečně jste protestant. Jenže kdyby to Pán myslel tak, jako vy, tj. obrazně, tak by zcela určitě těm učedníkům, kteří se – jak píše sv. Jan – pohorsili nad jeho řeči a opustili ho, přece řekl : Počkejte, já jsem to myslel obrazně… Jenže On se obrátil k ostatním s otazkou: Chcetxe i vy odejít? Církev to vždycky chápala doslovně.

  3. Kraken napsal:

    Ad Dr. Radomír Malý: pořádně ani nevím kdo jsem, proto se o tyto věci zajímám, vím jen že Krista následovat chci.

    Ale naprosto souhlasím, že to Ježíš nemyslel nikterak abstraktně či obrazně. Ale to přeci můj názor nevyvrací, naopak. Abstraktní či obrazný Bůh není pravý Bůh. Až postřehneme Krista i v obrazovce, na kterou teď koukáme, vstoupíme do království nebeského.

    Odtud ovšem vyplývá nesmyslnost katolické snahy vnějším rituálem/formulí Krista vně nás tvořit.

    • jl napsal:

      „Odtud ovšem vyplývá nesmyslnost katolické snahy vnějším rituálem/formulí Krista vně nás tvořit.“

      Zhodnocení opakování oběti a tělesného zpřítomňování Krista nemůžete zhodnotit na základě takové absurdní paargumentace s monitorem, ale pouze snahou o postihnutí její skutečné dějinné tváře. A porovnat ji třeba s dějinnými plody kalvínské predestinace.

      • Kraken napsal:

        Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ (Exodus 3, 14)

        Považujete to za paargumentaci? Jistě ne.
        Záleží ale jen na vás, jak to JSEM ze své vůle zúžíte.

        • jl napsal:

          Tohle můžete na hmotný předmět vztáhnout leda v tom smyslu, že předměty (ale i lidé) „jsou, které (kteří) nejsou“. Podstaty stvořených věcí nejsou založeny ve věcech samých.

          Tohle ovšem neplatí o konsekrovaných způsobách. O proměněném chlebu platí ono „jsem, který sem“. Nevěřící by si před svatostánkem mohl opakovat: „nevěříte, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Ne-li, tak věřte pro skutky samy“.

          Čímž se opět dostáváme k výzvě, tentokrát dokonce z úst Kristových, k vážení skutků. Nikoli k neplodnému cvičení, které apriori rozhodne o nesmyslnosti poloviny Kristem ustavených věcí.

          • Kraken napsal:

            Ano, to s vámi souhlasím, to jste vystihl dobře, že podstata stvořených věcí není založena ve věcech samých, čili stvořené se nám jeví jako by bylo tím, čím není.

            No ale právě proto Ježíšova výzva při poslední večeři: aby se nám stvořené pravdivě jevilo jako to, co je, jinak nemůžeme vejít do království božího. Nemůžeme měnit něco na to, co už je, Ježíš to nedělal, nemělo by to smysl. Musíme změnit své vnímání, sebe, abychom poznali, že On je tím chlebem, tím vínem, tak jako JE ten, o kterém nám Mojžíš řekl.
            Pro mne je to předmětem víry, víry v cestu, ale nevím, jak jí realizovat.

            • Lucie Cekotová napsal:

              Pokud to myslíte vážně, vyhledejte nějakého tradičního katolického kněze, který vám to vysvětlí rozhodně lépe než banda laiků na internetu. Jednak k tomu má stavovskou milost ze svěcení i kvalifikaci danou studiem, jednak při osobním kontaktu se mnohem snáz reaguje na konkrétní námitky a pochybnosti. Sám vidíte, že dlouhá diskuse zde nikam nevede.

              • bohuš napsal:

                svěcení v novém ritu může mít vadnou intenci, co je to tradiční kněz?

  4. Rostislav Vlček napsal:

    K popisovaným příkladům „života v hříchu“ je třeba přidat i záludnou lehkost slov. Hříšnost šíření polopravd, nedokázaných pomluv či lží. Vzhledem k počtu duší, které to po internetu otráví, je to dost možná hřích závažnější než ten, který třeba zasahuje životy jednoho nebo dvou lidí. V souladu s článkem je třeba přidat i hřích duchovních,kteří to bagatelizují, nebo dokonce schvalují.
    Měli bychom zpytovat svědomí pokaždé, když o někom něco napíšeme nebo přeložíme – zejména ve stylu „pohůnek satanův“, „Antikrist“, „svatokrádežník“ či jiné rozličné, leč obsahově podobné, výrazy. Při troše poctivosti bychom ve spěchu do zpovědnice mnohdy ani nestihli kliknout na „Odeslat“.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad R. Vlček: Mohl bych vám uvést řadu citátů ze sv. Pavla, jenž podobných výrazů, které vás tolik pobuřují, používá. Když napíšeme o nepříteli sv. víry nebo o nemorálně žijící osobě, že je „pohunek satanův“ aj., tak je to zcela adekvátní a žádný hřích, nota bene jsme povinni podle katechismu hřích odsuzovat a pranýřovat. Hříchem je to pouze v tom případě, když použijeme tato epiteta vůči slušným lidem, kteří nepáchají žádné zlo.

      • Rostislav Vlček napsal:

        „Nepobuřují“ výroky, nýbrž lehkovážnost jejich rozmetání. Odsouzení hříchu, třeba vraždy, a označení konkrétní osoby za vraha jsou dvě rozdílné věci. Prvého jsme povinni. Druhé smí jen soudce. V základu naší víry je Soud Boží, nikoli soud sousedů. Křestní list není „řidičák“ na funkci soudce.
        Snadno lze ve „svatém nadšení“ tepat hříšníky za hříchy, které nám z Boží milosti, životních okolností nebo i jen věku (už) příliš nehrozí. Možná proto je častější starostí mnoha „strážců víry“ hřích smilstva než obava z falešného soudu. Ta v článku chybí. Každým výrokem o někom se přitom stáváme spoluúčastnými a lezeme na velmi tenkou lávku. Označím-li někoho za Satanova pohůnka neprávem, Satan za něj získal za služebníka mne. Těch, kteří argumentují dobrými úmysly, má asi plné kotly.
        Psáno stojí i „ trám v oku…“, „nepromluvíš křivého …“ a, hlavně, „nesuďte, abyste nebyli…“ Možná by pro osobní spásu bylo lépe méně meditovat o smilstvu druhých ale více o tom, že budeme i my souzeni za naše soudy a jejich následky. Divím se třeba těm, kteří legitimně zvoleného papeže Františka označují za heretika, Antikrista atd. Že se nebojí, že Duch Svatý opravdu nebyl během konkláve někde na pivě. A že se jednou budou velice divit oni. Láska k tradici je jistě bohumilá. Je-li ale použita jako klacek („Pane, děkuji, že nejsem jako tamti…“), je k tomu v Písmu také poučení.

  5. Karol Dučák napsal:

    Opäť kvalitný a v tejto dobe mimoriadne aktuálny článok pána Dr. Malého. Úprimne zaňho ďakujem. Aby som podporil múdre slová autora, pripomeniem zopár viet, ktoré vyslovila v jednom rozhovore rakúska mystička Maria Simma. Táto mystička sa stala známou po celom svete tým, že ju navštevovali duše z očistca, ktoré ona nazývala „úbohé duše“. Keď sa jej v spomínanom rozhovore pýtali na to, čo jej duše z očistca povedali o svätej spovedi, odvetila okrem iného: „Úbohé duše mi povedali, že 60 % všetkých depresií na svete by nebolo, keby ľudia využívali tento veľký dar. A opäť, mnohí lekári, farmaceutické firmy a agentúry by skrachovali, keby každý chodil pravidelne na spoveď. Náš Pán môže zachrániť a uzdraviť každého a všetko, čo chce, len keby ľudia na neho volali. Myslím, že v Medžugorí Panna Mária povedala, že pravidelné mesačné spovede by zachránili Západ.“ (Dostaňte nás odtiaľto!!!, Prvé vydanie. Doľany: ZAEX, 2013, ISBN 978-80-89676-02-6, s. 111)
    Nemôžem si však odpustiť aj jednu výhradu k autorovi článku. Pán Dr. Malý opäť neodolal pokušeniu kopnúť si do Druhého vatikánskeho koncilu (ďalej už len DVK). Svedčí o tom jeho veta: „Až tam došla naše Církev po II. vatikánském koncilu!“
    Nemôžem si pomôcť, ale v záujme pravdy musím oponovať. To, že veriaci pristupujú k svätému prijímaniu v stave ťažkého hriechu, totiž nemá s koncilom nič spoločné. DVK nikdy neučil, že katolík môže pristupovať k svätému prijímaniu v stave ťažkého hriechu. Naopak, v koncilovom dekréte Presbyterorum ordinis nachádzame pasáž: „Kňazi teda učia veriacich v obete svätej omše prinášať božskú žertvu Bohu Otcovi a spolu s ňou dávať ako obetu aj svoj vlastný život. V duchu Krista Pastiera ich učia so skrúšeným srdcom predložiť svoje hriechy Cirkvi vo sviatosti pokánia tak, aby sa čím ďalej tým viac obracali k Pánovi a pamätali na jeho slová: ‘Robte pokánie, lebo sa priblížilo nebeské kráľovstvo’ (Mt 4, 17)“ (Presbyterorum ordinis, 5)
    Koncil teda nezmenil učenie Katolíckej cirkvi! Ostatne, najlepším dôkazom je fakt, že aj aktuálne platný Katechizmus Katolíckej cirkvi (Katechizmus Katolíckej cirkvi. 8. vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2013. 918 s. ISBN 978-80-7162-970-2), ktorého typické latinské vydanie v roku 1992 schválil a zverejnil dnes už svätý Ján Pavol II., v článku 1415 jednoznačne a nedvojzmyselne uvádza: „Kto chce prijať Ježiša Krista v eucharistickom prijímaní, musí byť v stave milosti. Ak si je niekto vedomý, že spáchal smrteľný hriech, nesmie prijať Eucharistiu, ak prv nedostal rozhrešenie vo sviatosti pokánia.“ (KKC, 1415)
    Nemôžem si pomôcť, ale považujem za nefér urobiť si z DVK fackovacieho panáka a hádzať naňho vinu za všetko zlé, čo sa začalo diať v Katolíckej cirkvi už pred DVK. Nie je vinou koncilu to, že katolícky klérus v 20. storočí začal zrádzať svoju Cirkev.
    Viem, že mnohí čitatelia tohto časopisu sú už alergickí na moju neúnavnú obhajobu DVK. Lenže inakšie nemôžem. Nedávno som mal 68 rokov, takže som skúsený a rozhľadený človek. Nie som slepý a vidím, že v Katolíckej cirkvi sa deje v súčasnosti veľa zlého. Ja sám pranierujem nešváry, ktoré vidím v živote Cirkvi. Napríklad v minulom roku a už aj v tomto roku som sa niekoľkokrát obrátil na slovenských biskupov s naliehavou žiadosťou o otvorenie našich kostolov. Trpím nedostatkami v Cirkvi rovnako intenzívne ako každý, kto svoju Cirkev vrúcne miluje.
    Zároveň je však mojou morálnou povinnosťou katolíka brániť svoju Cirkev tam, kde bola obvinená neprávom. Ubezpečujem každého svojho oponenta, že aj keby sa nebol uskutočnil DVK, aj tak by v Cirkvi triumfoval hedonizmus a praktický materializmus, ktorý je pre Cirkev nebezpečnejšou hrozbou ako militantný ateistický materializmus. Praktický materializmus je nebezpečnejší tým, že nie je militantný a na prvý pohľad sa tvári, že vlastne chce človeku dobro. Údajne chce človeku zaistiť pohodlie a blaho, preto vlezie človeku pod kožu nenápadne, takže človek vlastne ani nezbadá, že je v moci matérie. Nie koncil je hrozba, ale praktický materializmus, táto najprefíkanejšia výzbroj Satana, vďaka ktorej sa mu darí ohroziť základy našej Cirkvi.

    • Kraken napsal:

      Ad Karol Dučák: a není oním praktickým materializmem také ono přepodstatňování vína a chleba v tělo Kristovo? Totiž neměli bychom se po vzoru sv. Pavla spíše přepodstatnit my? To je přeci výsledek cesty křížové, duchovní přeměna sebe, přeměna materie nám nepomůže. Pokud budeme s Kristem jedna mysl, pak každý chléb a každé víno bude pro nás tělo Kristovo.

      • jl napsal:

        Slovo se stalo tělem. Naprosto materialisticky. Tomáš trval na poznání Boha pohmatem. Kristus sám říká „copak toto je nějaký duch?“. V Eucharistii se Boha přímo dotýkáme i my. Proč s tím máte problém? A proč to spojujete se zduchovňjící naukou tzv. materialismu, které má, jak lze snadno nahlédnout v dějinách, nekřesťanský původ? A která, vrthne-li mezi křesťany, vede přes různé transfinalizace až k odmítnutí svátostí vůbec?

      • Dr. Radomír Malý napsal:

        Ad Kraken: Je od vás chvályhodné, že chcete následovat Krista. Pokud vám ale dobře rozumím, tak vy neodlišujete reálnou přítomnost Kristovu v Eucharistii od jeho duchovní přítomnosti jinde. V Eucharistii je Kristus skutečně reálně přítomen, jak říká definice tridentského koncilu „pravdivě, skutečně a podstatně“. Není to žádná magie, ale Boží tajemství. Když Kristus řekl „to čiňte na mou památku“, tak tím dal pověření apoštolům a jejich nástupcům, tj. biskupům a kněžím, aby pronášeli konsekrační slova. Konsekrovaná hostie a konsekrované víno jsou skutečně jeho Tělem a Krví, což nelze zaměňovat s jeho duchovní přítomností např. ve společenství modlících se křesťanů, ta je úplně jiného charakteru. Ostatně sv. Pavel píše: „Proto kdo bude jíst tento chléb nebo píti kalich Páně nehodně, proviní se proti Tělu a Krvi Páně….“ Nelze proto tvrdit, že Kristus je stejně tak přítomen bez konsekrace v mrkvi nebo ve fazolích, nebo dokonce v televizi, nota bene se ptám, jestli i v těch pornoreklamách nebo pornofilmech, které tam často běží, tam jde naopak o duchovní přítomnost a působení zlého ducha.

        • Kraken napsal:

          Ad Dr. Radomír Malý (& jl): děkuji za odpověď. V podstatě s vámi souhlasím, pokud by vaše slova o Eucharistii a přítomném Kristu v ní znamenala nauku o cestě. Problém je ale v tom, že realizaci této nauky provádí katolická církev konsekrační formulí. To je jako kdyby se plavci, který má přeplout na druhý břeh skrze nějaký magický rituál prohlásilo, že již na druhém břehu je.
          „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije“, nabádá sv. Pavel (1. Kor 11:28). To přeci konsekrační slova nejsou.

          Na vaši otázku odpovídám, že Bůh je přítomen i v pekle a tedy i v pornoreklamách a pornofilmech avšak eminentně a implicitně jako nejčistější světlo (1. Janův 1, 5). Moji vírou je, že Bůh stvoření nezanechává za sebou, ale nějakým způsobem v něm přítomen stále je. Vždyť Bůh je vždy a všude. Věřit tomu ale neznamená vědět/vidět to. Proto se tak zajímám o Eucharistii.

          • George Smiley napsal:

            Bůh je přítomen ve stvoření? To už nejste daleko od tvrzení, že buh je vlastně vším. A tomu se říká pantheismus, jenž s křesťanstvím moc společného nemá.
            Jistěže v živých tvorech je víc božího života, než v obyčejném sutru, ale to fakt neznamená, že jsou bohem.

          • jl napsal:

            „Bůh je přítomen i v pekle“

            Není. Charakteristikou věčného zavržení je právě odvrácení Boží tváře. Ovšem pornografie a další záležitosti nejsou peklo nýbrž hřích a náleží jednak do rozměru stvořeného světa, a tím je nelze oddělit od Boží vůle – papír s hambatým obrázkem se v tomto neliší od stránky výtisku Písma -, a jednak svým zaměřením očekávají poslední soud, kde dojde ke konečnému rozlišení. Zároveň ovšem i v tomto světě existuje rozdělující hranice mezi tím co sv. Augustin nazývá obcí Boží a obcí světa.

          • Libor Rösner napsal:

            Rozdíl mezi plavcem a knězem, který konsekruje, je v tom, že ten druhý tak činí z moci Boží, jež mu byla udělena.

          • Jan Bílek napsal:

            Učení Církve říká: Bůh je nezměrný čili absolutně bezprostorový (de fide). Bůh je ve stvořeném prostoru všudypřítomný (de fide). … Tato Boží všudypřítomnost je jednak podle podstaty, ale také podle vědění a podle moci. Přítomnost Boží v pekle je jen v přirozené rovině. Svatý Tomáš ji vysvětluje na základě Boží všepříčinnosti. Stvořené bytosti uvržené do pekla mají absolutně nulové nadpřirozené patření na Boha, které vytváří podstatu nebeské blaženosti. Nadpřirozená přítomnost Boží se tedy uskutečňuje v nebi.

            • Kakost napsal:

              Já jsem chtěl něco vědět, a nebudu to vědět. Proč? To, že něco nevím, není nic zlého. Vy se s hloupým prosťáčkem nechcete připravovat o čas? Někdy Vám nerozumím.

          • Rostislav Vlček napsal:

            Omlouvám se za vmísení do diskuze. Mohu přispět jen na základě osobních prožitků za poměrně dlouhá léta života s několika okamžiky zásadního zoufalství, zmrtvýchvstání nadějí a daru setkání s opravdovými učiteli víry – osobně, v knihách i jen o samotě.
            Je nekonečně mnoho cest Boha k člověku a je také více cest člověka k Bohu. Ty základní jsou cesta hlavy (intelektu, rozumu) a cesta srdce (lásky, prožitku). Obé platné ale ne stejně přístupné a smysluplné pro mysl v daném stavu a chvíli. Cestou intelektu jsou teologické/filosofické diskuze. Nebezpečí je ulpění na neustálých slovních ekvilibristikách. Cestou srdce (= lásky) je tichá modlitba sv. Terezie z Avily, Sv. Jana z Kříže, sv. Františka z Assisi a mnoha jiných dalších mystiků. Nebezpečí je zabřednutí do fantasmagorií. Nemůžete-li se modlit, pátrejte v knihách a ptejte se. Nedostane-li se vám odpovědi, mlčte a modlete se.
            To podstatné: Eucharistie je odpověď na upřímné hledání. Dříve či později se dostaví. Někdy je správnou odpovědí na otázku to, že přestane být potřeba. Podobně jako pochopení zamilovanosti se nedostaví po jakékoli diskuzi o ní, nýbrž po prvním prožitku. Bůh Vám k tomu žehnej.

            • Rostislav Vlček napsal:

              AD Kraken:
              Moh jsem si to ušetřit: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije“, nabádá sv. Pavel (1. Kor 11:28). To přeci konsekrační slova nejsou.

              …. Nejsou. Nehledáte ale konsekrační slova ale cestu k eucharistii. A líp ani stručněji se návod napsat nedá…

              • Kraken napsal:

                Děkuji pane Vlčku za vyznání/odpověď. Výsledkem mého zkoumání sebe sama jsou právě tyto pochyby o katolickém exkluzívním právu přepodstatňovat nikoli sebe, ale vnější materii.
                Přeji vám, abyste se toho v Temné noci zhostil lépe nežli se to podařilo mě.

  6. Kraken napsal:

    Děkuji Janu Bílkovi za exaktní vysvětlení. Je-li Bůh přítomen v pekle přirozeně, je přirozeně přítomen i v každém kousku chleba a v každé kapce vína. Při poslední večeři je nám Pán určil, abychom se učili Jej v nich nadpřirozeně vidět.
    Nezbývá mi než opakovat – tím, že chléb a víno nadpřirozeně změníte, blokujete možnost změny svého přirozeného vnímání na nadpřirozené. Je to analogické porušení přikázání „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho“ : my, naše vnímání se musí změnit, abychom mohli Pána vidět, nikoli naopak.

    Já vám tu nechci narušovat vaši víru, prostě jen hledám tu svojí. A je mi jasné, že moje argumenty – vzhledem ke své tradici – nepřijmete. Děkuji za vaši účast a diskuzi.

    • jl napsal:

      „tím, že chléb a víno nadpřirozeně změníte, blokujete možnost změny svého přirozeného vnímání na nadpřirozené“

      Problém je, že toto je apriorní, ničím nedoložený závěr. Jakákoli teze musí být formulována na základě solidních argumentů, ne střelena od boku. Obávám se, že zde se opět, tentokrát pod pláštíkem „hledání své víry“, opakuje, co už jsem psal o pohrdnutí evidencí (a v krajním důsledku i garantem její danosti – Ježíšem Kristem) ve prospěch zcela v sobě uzavřeného kroužení: http://www.duseahvezdy.cz/2021/02/11/stoji-za-to-se-ozvat-odbornice-vysvetluje-neeticnost-vakcin-proti-covidu-vyrabenych-pomoci-bunek-potracenych-deti-2/#comment-113999

      Pokud se zde už stočila řeč na tzv. věci poslední, pak je potřeba si uvědomit, že při obnově stvoření dojde právě k povýšení a umocnění oné dnes všeobecně pohrdané, za nezávaznou považované skutečnosti. Nikoli k oslavení sebezbožtělého subjeku, které sliboval had v ráji.

      • jl napsal:

        … ostatně apoštolé také nehledali „svou víru“, spíše naopak, obtíže postav v Novém zákoně ukazují spíš na obtížné vzdávání se své víry ve prospěch následování Krista.

        Řekl mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš; jakpak můžeme znáti cestu?“ Ježíš mu řekl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne. Kdybyste byli mne poznali, byli byste poznali i mého Otce. A od této chvíle poznáváte ho; ano, viděli jste ho.“ Dí mu Filip: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám dostačí!“ Ježíš mu odvětil: „Tak dlouhý čas jsem s vámi, a nepoznali jste mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí i Otce. Jak to, že ty pravíš: ,Ukaž nám Otce‘?“

      • Kraken napsal:

        Pokud nechcete změnit sebe, pak je to nedorozumění v předmětu diskuze, já hledám cestu jak se změnit, být s Kristem jedna mysl (1. Kor 2:16).

        Nemůžete ale změnit sebe tím, že změníte něco mimo sebe. To je apriorní, elementární, tedy ničím nedoložený závěr, protože už není čím ho doložit.
        Jinými slovy, jestliže vám církev vloží do úst přepodstatněný chléb a vy jej spolknete, vstoupil jste tímto úkonem do království nebeského? To je váš ničím nedoložený závěr, že lze získat osvícení skrze trávicí ústrojí. Ježíš Nazaretský po nás nežádal, abychom měnili chléb a víno, žádal, abychom změnili sebe.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          „Nemůžete ale změnit sebe tím, že změníte něco mimo sebe. To je apriorní, elementární, tedy ničím nedoložený závěr, protože už není čím ho doložit.
          Jinými slovy, jestliže vám církev vloží do úst přepodstatněný chléb a vy jej spolknete, vstoupil jste tímto úkonem do království nebeského?“ „To je váš ničím nedoložený závěr, že lze získat osvícení skrze trávicí ústrojí.“ – Obávám se, že Vaše logické myšlení je zjevně dost pochroumáno, ať už jde o samotné Vaše vývody, tak o vnímání vývodů a stanovisek ostatních, takže další diskuse je bezpředmětná a tímto ji ukončuji.

Napsat komentář: bohuš Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *