Téma omylnosti a neomylnosti nositelů učitelského úřadu církve

I papež se může mýlit ve věci a mravů, pokud zrovna nevyhlašuje dogma.

Tím spíše biskupové.

Takové učení, totiž učení obsahující věroučné bludy, pak nemůže být přijímáno ani považováno za katolickou nauku.

Už delší dobu jsem uvažoval o sepsání tohoto článku. Rozhodujícím momentem se stala příhoda, kdy byl v jisté společnosti přečten text jednoho již zesnulého biskupa a tento text obsahoval větu, kterou nelze sloučit s katolickou vírou. Po upozornění následovala reakce ve smyslu: „Napsal to biskup.“ Ale co z biskupského autorství pro naše téma vyplývá? Biskupové jsou přece také omylnými lidmi, včetně oblasti víry a mravů. Podívejme se např. na trinitární nebo christologické bludy prvních staletí, kolik z nich bylo zastáváno právě biskupy. Některé jsou po nich dokonce pojmenovány. Biskupské svěcení před bludařstvím nechrání. „Proti faktům není argument“ říká lidová moudrost. Věroučné omyly lze historicky doložit jak u biskupů, tak u římských papežů.

Ne nadarmo obsahuje dogma o papežské neomylnosti onu důležitou vsuvku, můžeme říci podmínku, totiž že „hovoří-li papež EX CATHEDRA“. Takže když zrovna ex cathedra nehovoří, je omylný, mýlit se může, a to i ve věci víry a mravů.

Důležitý je také postřeh, že kromě tohoto dogmatu žádné jiné dogma zabývající se přímo tématem neomylnosti magisteria vyhlášeno nebylo. Ani ohledně koncilů, ani ohledně biskupského sboru obecně.

Odkud se pak vzaly všechny teorie a hypotézy rozšiřující (pokoušející se rozšířit) neomylnost na kde co, na kdejaký koncilní nebo mimokoncilní dokument označovaný jako magisteriální? Zdá se, že pramenem je pozdně novověká fundamentální teologie, nakolik se z fundamentální proměnila ve fundamentalistickou. Historikové mohou potvrdit, jak se vyvíjelo chápání neomylnosti po I. Vaticanu. Jenže nic takového, s čím jsme se setkávali v první polovině dvacátého století, I. Vaticanum neučí. Rozšiřováním dogmat Prvního vatikánského koncilu by znamenalo jejich falšování.

Pokud jde o papeže, papežské učení a papežské dokumenty, jakkoli závažné, třebas i nesoucí označení „magisteriální“, MOHOU podle dogmatu o neomylnosti OBSAHOVAT VĚROUČNÝ OMYL, jestliže se zrovna nejedná o učení ex cathedra.

Poněkud složitější je teorie o neomylnosti celého biskupského sboru, nakolik jeho členové vyučují ve věci víry a mravů shodně.

Nejprve bych znovu připomněl výše zmíněný postřeh, že žádnou dogmatickou definici, která by takovou teorii prohlašovala za článek víry, nemáme.

Nicméně existují logické argumenty stojící na jiných pravdách víry, které nás k naznačeným závěrům vedou. Zde je však nutné zdůraznit, že tato teorie předpokládá naprostou shodu, tedy shodu ÚPLNĚ VŠECH. Když by pouze většina učila to či ono, už by se nejednalo o ten případ, o němž teorie pojednává. Zda je většina prostá, dvoutřetinová nebo velmi velká (třeba všichni kromě čtyřech), to zde nehraje roli. Stále by se jednalo jen o většinu, ne o úplně všechny. Tato teorie však předpokládá shodu naprostou, ne pouhé (velmi velké) většiny.

Skutečnost, zda ona velmi velká většina (všichni kromě čtyřech) zrovna hlasuje na koncilu, pro neomylnost nic neznamená. Ani podle této teorie by se už automaticky předpokládat nemohla. Museli by se shodnout úplně všichni biskupové, včetně nepřítomných. A pak by mohlo být jedno, zda se jedná o koncil nebo ne.

Pokud je na koncilu vyhlášeno nějaké dogma, pak to není koncil, co garantuje neomylnost, ale fakt, že papež, byť na koncilu, hovoří ex cathedra.

V tuto chvíli by se mohl čtenář ocitnout před opačným nebezpečím, totiž před pokušením k podceňování všeho, co ex cathedra vyhlášeno není. To, že v jistých biskupských / koncilních nebo papežských dokumentech, promluvách, rozhovorech atd. nelze vždycky automaticky předpokládat neomylnost, ještě neznamená, že by omyl obsahovat musely. Možnost neznamená nutnost. „Ne-neomylný“ poukazuje na omylnost, tj. na možnost omylu, ne na omyl. „Omylný“ neznamená „mýlící se“. Mezi hlavní úkoly papeže a dalších biskupů patří hlásání pravd víry. Předpokládá se, že by při svém hlásání měli předávat tyto pravdy, a ne něco jiného. S tímto vědomím jejich učení nasloucháme. Nasloucháme a přijímáme, ale s obezřetností. Přitom „přijímat“ znamená něco jiného, než slepě se vším souhlasit.

Během učení ve věci víry a mravů využívají autoritu Učitelského úřadu, který sám Pán Ježíš vybavil velkými přísliby. Pokud jde o autoritu, v oblasti morálky má postoj k nositelům autority co do činění se čtvrtým přikázáním. Proto můžeme použít analogii k rodičům a dětem (dospělým dětem – aby se někdo neurazil). Když rodiče něco svým (dospělým) dětem říkají, správné děti by tomu měly naslouchat docela jiným způsobem, než jak naslouchají svým kamarádům nebo přátelům. Boží přikázání „cti“ má být naplňováno i během tohoto naslouchání, které se tudíž bude dít s maximální uctivostí. Když zazní něco nepravdivého, s čím děti nemohou souhlasit, svůj nesouhlas projeví tak, aby stále bylo zachováno ono „Cti!“. Nesouhlas vyjádří uctivě. Podobně máme přistupovat k případům, když papež nebo ostatní biskupové, samostatně nebo na koncilu, vyučují s odvoláním se na autoritu Učitelského úřadu a zmíní přitom něco, co dětem církve zní zvláštně, kdy děti církve mají podezření, že se už nejedná o neměnnou víru, nauku církve. Nakonec, vždyť ani sebevzdělanější kněz nebo laik žádnou absolutní neomylností ve věci víry a mravů nedisponuje! Ani kdyby měl dálkově vystudovanou teologii a vlastnil nějaké knížky. A na rozdíl od papeže a biskupů nedisponuje ani autoritou Učitelského úřadu.

Je třeba chápat, o co v principu jde, když se zvyšuje pravděpodobnost. Učí-li papež nebo biskupové ve věci víry a mravů, je zde jakási pravděpodobnost, že vyučují, co vyučovat mají, tj. co patří k neměnnému pokladu víry (víra míněna ve smyslu obsahu – nauky). Když se jedná o nějaký závažnější papežský dokument nebo dokument koncilní, pravděpodobnost se zvyšuje. Tak i v případě samotných druhů dokumentů: věroučná konstituce má vyšší závažnost než nějaký dekret nebo pastorální konstituce. Ale nyní je nutné pochopit onen princip, že na jednu stranu devadesáti devíti procentní pravděpodobnost sice znamená cosi velmi významného, významnějšího, než když máme pravděpodobnost jen deseti procentní, na druhou stranu tam ale pořád zůstává to jedno procento. Když však papež učí ve věci víry a mravů ex cathedra, spolehlivost je stoprocentní. Hlavním poselstvím tohoto článku je, aby se stoprocentní spolehlivost nepředpokládala tam, kde je jen třeba devětadevadesáti procentní. Tím ovšem netvrdím, že by devadesát devět nic neznamenalo. Znamená, a hodně.

Na závěr ještě připomeňme, co dogma o neomylnosti též zmiňuje a co se mnohdy přehlíží. Hovoří-li římský papež ex cathedra, disponuje neomylností církve. Církve jako celku. A touto se dá disponovat i v mnoha dalších případech. Ovšem ne nutně.

R.D. Josef Peňáz

4 Responses to Téma omylnosti a neomylnosti nositelů učitelského úřadu církve

  1. Dr. Radomír Malý napsal:

    Milý Pater! Děkuji za vyčerpávající objasnění problému, nicméně měl bych připomínku. Jde o rozdíl mimořádného a řádného magisteria. Mimořádné je neomylné vždycky, řádné neomylné není, nicméně může se jím stát, když např. papež odsuzuje hereze, které dřívějšími neomylnými dokumenty byly jako hereze skutečně definované, nebo když potvrzuje a brání autentickou katolickou nauku definovanou předchozími dokumenty neomylného charakteru, nebo i nedefinovanou, ale všeobecně Církví odedávna přijímanou a nezpochybňovanou. Proto např. encyklika sv. Pia X. Pascendi a dekret Lamentabili, i když jde o dokumenty řádného a nikoli mimořádného magisteria, mají pečeť neomylnosti, přestože modernisté toto zpochybňují. Totéž platí i o encyklikách Casti Connubii Pia XI. a Humanae Vitae Pavla VI. na téma antikoncepce. Katolík má povinnost akceptovat v aktech řádného magisteria všechno, co je v plném souladu s autentickou naukou Církve hlásanou v jejich celých dějinách, ale odmítnout to, co je s ní v rozporu, např. vyjádření papeže Františka o Lutherovi nebo společné prohlášení s imámem v Abú Dabí, exhortaci Amoris Laetitia atd.

    • JP napsal:

      Děkuji za doplnění, ale domnívám se, že i toto je vyjádřeno v předposlední větě. Přestože zavinutě.

      Navíc princip: „Když zrovna říká pravdu, má pravdu“ nám moc nepomůže. Spíš mi šlo o to, aby se pravdivost nebo spolehlivost nepředpokládaly automaticky. Stále zůstává ona důležitá podmínka „když zrovna“.

      Jistě, pokud papež, koncil nebo jednotliví biskupové při svém učení citují nebo vlastními slovy vyjadřují něco, co bylo dříve ex cathedra vyhlášeno nebo co je samo o sobě součástí pokladu víry, nakolik nemění obsah, natolik je toto jejich učení spolehlivé. Ale spolehlivost je garantována něčím jiným, ne tím, že se jedná o papeže, biskupy nebo o koncil. To jsem chtěl článkem připomenout.

      Jako někteří občas varují před nebezpečím papolatrie, mělo by být varováno před nebezpečím koncilolatrie. S oběma jevy se v praxi setkávám. Pokud jde o papolatrii, mnozí si už dávají pozor. Ale pokud jde o koncilolatrii, někteří možná ani netuší, že se něčeho takového při svém přístupu k textům posledního koncilu dopouštějí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *