Tag Archives: dogma o papežské neomylnosti
Téma omylnosti a neomylnosti nositelů učitelského úřadu církve
I papež se může mýlit ve věci a mravů, pokud zrovna nevyhlašuje dogma.
Tím spíše biskupové.
Takové učení, totiž učení obsahující věroučné bludy, pak nemůže být přijímáno ani považováno za katolickou nauku.
Už delší dobu jsem uvažoval o sepsání tohoto článku. Rozhodujícím momentem se stala příhoda, kdy byl v jisté společnosti přečten text jednoho již zesnulého biskupa a tento text obsahoval větu, kterou nelze sloučit s katolickou vírou. Po upozornění následovala reakce ve smyslu: „Napsal to biskup.“ Ale co z biskupského autorství pro naše téma vyplývá? Biskupové jsou přece také omylnými lidmi, včetně oblasti víry a mravů. Podívejme se např. na trinitární nebo christologické bludy prvních staletí, kolik z nich bylo zastáváno právě biskupy. Některé jsou po nich dokonce pojmenovány. Biskupské svěcení před bludařstvím nechrání. „Proti faktům není argument“ říká lidová moudrost. Věroučné omyly lze historicky doložit jak u biskupů, tak u římských papežů.
Ne nadarmo obsahuje dogma o papežské neomylnosti onu důležitou vsuvku, můžeme říci podmínku, totiž že „hovoří-li papež EX CATHEDRA“. Takže když zrovna ex cathedra nehovoří, je omylný, mýlit se může, a to i ve věci víry a mravů.
Důležitý je také postřeh, že kromě tohoto dogmatu žádné jiné dogma zabývající se přímo tématem neomylnosti magisteria vyhlášeno nebylo. Ani ohledně koncilů, ani ohledně biskupského sboru obecně.
Orientuje se papež František v historii?
František I.
Po přečtení jedné aktuální zprávy na radiovaticana.cz si dovolím o tom pochybovat. 30. října přijal totiž na audienci zástupce starokatolické církve a mj. jim řekl tuto větu, aniž by ji jakkoliv blíže konkretizoval: „Při našem rozdělení došlo na obou stranách k závažným hříchům a lidským pochybením…“ Existují pouze dvě možnosti: buď papež František neví, o čem mluví, což je přece jen ta lepší varianta, nebo to ví, a to je potom na pováženou.
Kdyby tuto větu vyslovil při setkání se zástupci luteránských nebo kalvínských denominací, tak by to bylo na místě. Nelze totiž házet vinu za protestantské hereze a schizma pouze na Luthera, Zwingliho a Kalvína. Svůj významný podíl na rozšíření jejich bludů a na odpadu od Katolické církve mají totiž i pohoršení, jaká dávali svým životem různí renezanční preláti včetně samotných papežů (Innocenc VIII., Alexander VI., Julius II.), i když život Luthera a Zwingliho se od nich vůbec nelišil, ale o to v mém článku nejde.
