Svátek Stolce sv. Petra – papežství a jeho význam v církvi i v dialogu s členy dalších křesťanských denominací

Než přistoupíme k tématu, rád bych upozornil na rozdíl mezi papežstvím na jedné straně a papežem a jeho jednáním na straně druhé. Je to podobné jako rozdíl mezi úřadem a jeho nositelem. Zde bude řeč o papežství, ne o konkrétním člověku a už vůbec ne o jeho lidském jednání včetně slabostí a chyb nebo – kéž by Bůh nedopustil – zpronevěr vlastnímu poslání.

V křesťanské éře, v novozákonní době, je pouze jediný (Vele-)kněz, a sice Ježíš Kristus. Je pouze jediná oběť ve vlastním smyslu, a tou je opět on sám, obětovaný na kříži za spásu světa, aby mohly být odpuštěny hříchy. Přesto tuto jedinou oběť už v předvečer jejího uskutečnění proměnil při poslední večeři chléb ve své tělo a říká o něm, že toto je jeho obětující se tělo. Evidentně se při poslední večeři dála oběť. Máme-li zde dva okamžiky – velkopáteční obětování se na kříži a zelenočtvrteční obětování se pod svátostnými způsobami (viz „toto je tělo, které se obětuje – vydává“) a platí-li, že je jen jediná oběť, pak nezbývá než říct, že se v obou případech jedná o totéž. Srov. sv. Jan Zlatoústý: „tentýž Beránek, ne dnes jeden a zítra jiný, ale stále týž.“ Mluví se pak o zpřítomnění jediné velkopáteční oběti na kříži. Ne opakování. Ne přinesení jiné. Pouze zpřítomnění jedné jediné. Při poslední večeři Pán Ježíš také říká: „Toto konejte“ – dělejte totéž. Čiňte mou (zítřejší velkopáteční) jedinou oběť stále přítomnou, zpřítomňujte ji, čiňte toto mé obětování, a sice pod svátostnými znameními. A tak se v každé mši svaté jeho jediná oběť stává přítomnou. Neopakuje se, není to žádná další (druhá) oběť, ale jedna jediná, znovu a znovu zpřítomňovaná. A kněží, vyslovující Kristova slova „moje tělo“ reprezentují (re – znovu, prezentují – činí přítomným) Kristovo jediné kněžství, nakolik kněžství je určeno k přinášení oběti. Nejsou kněžími vedle něho nebo dokonce proti němu, jak nějací další, konkurující, ale jako je jediná oběť – Kristus obětovaný, a ta se zpřítomňuje, tak je jen jediný Velekněz – Kristus obětující, a i on je (pouze) reprezentován, takže je jeho kněžství, určené k přinášení jeho oběti, stále přítomné.

Analogicky k reprezentování Krista obětujícího, tj. Krista – jediného kněze; analogicky k zpřítomňování Kristovy oběti; tedy analogicky k přístupu ke Kristovu kněžství přistupujeme i k jeho hlavství, k jeho skálovství: Jako vysvěcení služebníci církve nejsou dalšími kněžími vedle jediného (Vele-)kněze, Krista, tak ani papež není další hlavou vedle jediné hlavy církve – Krista. Poznámka k pojmu “vikář Kristův”, “zástupce Krista – hlavy”: Různé výrazy mohou být použity v různě širokém či posunutém významu. Platí to také pro pojem nebo výraz „vikář Kristův“, tj. „zástupce Kristův“ používaný o představitelích církve. Chci říci, že je biblického původu, a kdo má rád Písmo, neměl by proti němu vystupovat. I když tam je použit v širším smyslu slova. Ale co je široké, může být okrájeno, až dojdeme k pojmu „vikář Kristův“ v nejužším smyslu slova, jak ho běžně používáme o sv. Petrovi a jeho nástupcích, římských papežích. Takže není důvod proti tomuto pojmu vystupovat, když je biblického původu.

Písmo svaté mluví na více místech, dokonce i ve starozákonních předpovědích, o Pánu Ježíši jako o kameni nebo skále, na níž je založeno jeho království. Zárodkem Božího království je v průběhu dějin církev (církev – etapa Božího království charakterizována podobenstvím o pleveli mezi pšenicí; dovršené Boží království – eschatologická etapa Božího království, kde už není nic špatného, kdy už je „plevel“ oddělen). Tento Ježíš Kristus – Skála – mění apoštolu Šimonovi jméno na Petros – Skál. Tak je tomu podle řecky psaného Janova evangelia. Hned na začátku, ne až v závěru u Cézareje Filipovy. Podle Matoušova evangelia bychom pak mohli mít dvě možnosti: Bylo-li psáno původně hebrejsky nebo aramejsky; byl-li onen rozhovor veden aramejsky, mění mu jméno na Skála, byl-li veden řecky, mění mu jméno na Skál. Ať už tak či onak, zcela jistě – za předpokladu, že v biblické tradici jméno vyjadřuje mj. poslání – jasně apoštolu Šimonu Petrovi naznačuje jeho účast na svém vlastním poslání: Být skálou Božího království. Šimon Petr má být vikářem (zástupcem) jediné Skály, činit Ježíše – Skálu – přítomnou i po jeho odchodu, reprezentovat Ježíšovo jediné skálovství. – Tak jako vysvěcení kněží činí přítomným jeho jediné kněžství, reprezentují jediného novozákonního kněze, činí ve mši svaté přítomnou jedinou novozákonní oběť.

Význam Petrova úřadu vychází z tohoto a pouze z tohoto: reprezentovat Krista – úhelný kámen, v němž je celá stavba spojena. Úhelný kámen, který je podle jiného podobenství též jedinou hlavou tajemného Těla – církve. Takže Petr má reprezentovat také Krista jako jedinou hlavu celé univerzální církve.

Po Petrově smrti pokračují v tomto úřadu, pomyslně sedí na tomto stolci, římští papežové. To, že římští, je odůvodněno pouze tím, že sv. Petr po všech cestách a stěhování dokonal jakožto církevní představitel v městě Římě. Náhodou hlavním městě říše, ale to byla opravdu jen shoda okolností.

Až do Nicejského koncilu nehrál politický význam jednotlivých měst žádnou zvláštní roli. Teprve od tohoto koncilu byla snaha, aby se správa církve organizovala po vzoru organizace správy státu, Římské říše. Jestliže před Nicejským koncilem se v církvi nehledělo na politický význam města Říma, takže ani na to, že je městem hlavním, a přesto měl římský papež jedinečné postavení, pak logicky z jiných než politických důvodů. Těmito jinými důvody jsou jen a pouze nástupnictví svatého Petra, reprezentanta Hlavy celé církve – Krista, reprezentanta záruky jednoty celé církve – Krista, reprezentanta jediného svrchovaného Pána církve – Krista.

Alexandrie byla také odnepaměti velikým a nesmírně významným městem. Byla politickým centrem, druhým po Římu. A přesto neměl tamější biskup až do Nicejského koncilu žádné z pozdějších privilegií. Nebyl druhým po římském papeži, i když Alexandrie druhým městem po Římu byla. Prostě se v církvi na politický význam měst nehledělo. Nikoho nezajímalo, že Řím je prvním městem říše. Nezohledňovalo se to, a přesto byl římský papež prvním v celé světové církvi. Tehdejší privilegia a postavení římského papeže byla, jak již bylo zdůrazněno, z jiného, teologického důvodu.

Když se pak v důsledku nicejských reforem měl alexandrijský biskup stát významnějším (církevní organizace měla od nynějška odpovídat státní, politické centrum určité oblasti mělo být i církevním centrem), dívali se všichni jako na vzor na papeže římského, který už významné postavení měl, dávno předtím, dávno před tím, než někdo začal brát na zřetel, že se jedná o hlavní město.

Když se po Nicejském koncilu měla církevní organizace přizpůsobit organizaci státní, k vyvýšení alexandrijského biskupa důvod nastal a byl vyvýšen na druhé místo. Ale v případě římského biskupa (papeže) politický důvod (že Řím je na prvním místě v říši) pouze přistoupil k již existujícímu důvodu duchovnímu či teologickému. Přistoupil jako druhý a druhotný. A tak se alexandrijský biskup stal z politických důvodů druhým nejvyšším po papeži. Ale papež se nestával z politických důvodů prvním, papež už prvním byl dávno předtím, a to z důvodů teologických. A jak pořád opakuji, politické důvody k tomu pouze přistoupily jakožto další, na nich to nestojí. Bez ohledu na ně, papež byl, je a bude nejvyšším z důvodů nástupnictví sv. Petra – zástupce a reprezentanta Krista – jediné hlavy celé církve.

Odjakživa byl papež vyvýšen na první místo kvůli nástupnictví sv. Petra – reprezentanta Krista, hlavy a Skály, od čtvrtého století se ještě přidalo druhé a druhotné odůvodnění, ohled na politické prvenství Říma jakožto hlavního města. Když pak v případě římského papeže onen druhý, politický důvod odpadl, papež dál zůstává prvním a nejvyšším z důvodu prvotního, který je hlavní, z důvodu nástupnictví sv. Petra.

Kvůli Ježíši Kristu, v němž je celá stavba spojena, zůstáváme (v případě nekatolíků: vstupuje se) v komuniu s nástupcem sv. Petra. Kvůli úkolu: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici. Ale já jsem za tebe prosil, aby tvá víra nezanikla. A ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ – tedy kvůli tomu, aby se dála tato Ježíšova vůle, podle níž má Šimon Petr (po něm jeho nástupci) utvrzovat v pravé víře, je třeba být s ním v komuniu. Však i ona slavná slova z šestnácté kapitoly Matoušova evangelia zaznívají ve chvíli, kdy je – ne z lidských vlastností a schopností, ale z Božího zásahu – člověkem, apoštolem Šimonem Petrem vyznávána pravá víra. Kvůli pravé víře, jíž člověk říká své „ano“ Bohu; kvůli tomu, aby říkal Bohu „ano“, je v (nebo: má vstoupit do) komuniu s Petrovým stolcem. Jednota či komunio pravé víry a komunio se stolcem sv. Petra spolu souvisí. A pokud pravou vírou říká člověk své bytostné “ano” Bohu, pak ať je to důsledné.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *