Život v době rozkladu: fiktivní životopis

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.)

V adventu 1969 se všechno změnilo znovu. Přišel nový mešní řád. Důvěrně známé modlitby zmizely. Latinu nebylo slyšet nikdy. Bylo to jako jiné náboženství. Někteří vaši přátelé skutečně říkali: „Copak Katolická církev neví, čím chce být? Tyhle radikální změny přibližně každých pět let vypadají jako nedostatek sebedůvěry, krize identity nebo něco podobného.“ A nebylo to tak, že byste vy sami změny žádali; byly vám vnuceny shora jako „vůle koncilu“, „vůle papeže“ a „znamení toho, že Církev žije!“ Bylo však zvláštní, že do kostela chodilo stále méně lidí – toho jste si nemohl nevšimnout. Když jste přemýšlel o Církvi, která žije, vracel jste se v myšlenkách do dětství. Tehdy v ní byla vitalita, přesvědčení, něco spolehlivého, proč člověk přicházel týden co týden a oč bylo možné opřít svůj život.

Ve společnosti to vřelo a ve vaší Církvi rovněž. Nikdy předtím jste nepomyslel na Církev jako na něco, co se mění: vypadala jako pevná skála uprostřed dorážejícího vlnobití. Teď však byla sama nestálá a nepředvídatelná jako ty vlny, a stejně jako ony připravená změnit tvar a barvu v závislosti na počasí. Davy lidí Církev opustily nebo o ni ztrácely zájem. Vy jste zůstával, z tvrdohlavého smyslu pro loajalitu. Mezitím vám začalo být jasné, že Církev neví, co dělá. Ztratila hlavu; či přesněji řečeno její vůdci ztratili hlavu a prováděli jakousi nesmělou, stydlivou imitaci sekulárního světa – bloudili, dali se bezcílně unášet, klopýtali, cílili do prázdna. Snažil jste se je omlouvat, dokud to šlo, ale když vás jednoho dne napadlo, že v době temného středověku uměli kněží lépe latinsky než dnes, zbytky iluzí vás opustily.

Míjela desetiletí. Faráři přicházeli a odcházeli. Váš farní kostel byl dvakrát rekonstruován: poprvé ho vybílili, převrátili vzhůru nohama a k nevíře odlidštili. Důvěrně známé sochy, svícny a kostelní lavice odvezli pryč a na jejich místa se nastěhovaly velké robustní předměty – zejména křtitelnice, která vypadala jako kašna zkřížená s nádobou na odpadky někde v národním parku. Všude po stěnách visely transparenty s nápisy připomínajícími biblické verše: „Vztáhni svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalí temnota“ (Ex 10:21). Vy a několik dalších farníků jste se pokusili mnohé tyto změny knězi vymluvit, ale byl neústupný a oči se mu leskly jako právě povstavšímu prorokovi.

Přibližně za dalších dvacet let přišel jiný farář, který vybral ještě víc peněz na další renovaci. Tento laskavý člověk uvedl kostel (víceméně) do původního stavu, až na to, že nebyl zdaleka tak hezký jako předtím. Jeden váš přítel ve farní radě se faráře s jistým podrážděním zeptal: „Proč jsme museli podstoupit tolik obtíží a utratit tolik peněz na vybrakování kostela, když se teď snažíme, aby vypadal jako předtím?“ Odpověď zněla, že jsme měli čas dozrát „v tom, jak chápeme koncil“, a že napravujeme některé nepředloženosti, k nimž zpočátku docházelo. Nahlas jste to neřekl, ale vaše reakce byla: „Vaši noví proroci by si měli dobře rozmyslet, co chtějí. Představa, že Duch svatý v pravidelných intervalech protiřečí sám sobě, je znepokojující.“

Dnes je vaše farnost považována za zdravou. Na nedělních mších sice není přeplněno, ale v každé lavici aspoň někdo sedí. Hudba je obecně dost pokleslá, ale umíte si představit, že by to mohlo být ještě horší. Kázání jsou povrchní, ale aspoň nejsou vyloženě špatná. Odpouštíte kazateli nevzdělanost a nekultivovanost, protože víte, jak to vypadá v seminářích. „Zážitek z bohoslužby“, jak to nazývají lidé kolem vás, by mohl být lepší. Kdybyste to měl shrnout, napadlo by vás slovo „nevalné“. Je to jaksi … vlažné. Zpola věřící katolíci napůl se účastnící polovičatého slavení v rámci náboženství na půl úvazku. Když o tom moc uvažujete, jste z toho skleslý. Jestliže dáváte v kostele moc velký pozor – na to, jak jsou lidé oblečení, jak přistupují ke svatému přijímání nebo co se říká v písních – jste z toho skleslý hodně. Když je to moc zlé, vytáhnete z kapsy malou modlitební knížku vydanou kolem roku 1949 s milovanými modlitbami a černobílými rytinami růžencových tajemství. Soustředíte se na stará známá slova a bolest nad mší konečně ustane.

Víte, že malá část diecézí a farností v zemi nabízí starou latinskou mši, tu, s níž jste vyrůstal a již těžce postrádáte (pokud si dovolíte na to pomyslet; snažíte se, aby to nebylo moc často). Mnohokrát jste si říkal, že sednete do auta a zajedete si na ni, i když je to daleko, nebo dokonce že se odstěhujete jinam. Bydlíte však tam, kde jste, už moc dlouho, na tak velkou změnu nemáte energii a řídit do nejbližšího takového místa je vzhledem ke stavu vašeho zraku skutečně příliš. „Musí být pěkné mít krásnou mši v krásném kostele,“ uvažujete – a tu a tam se ptáte, co se stalo se sebevědomou, uspořádanou, jednotnou, rozrůstající se a dokonce triumfalistickou Církví vašeho mládí, Církví, která říkala Hollywoodu, od čeho má dát ruce pryč, a konvertitům, čemu mají věřit.

Stále důvěřujete Pánu, že si vás jednoho dne vezme k sobě, protože jste z Jeho milosti byl celá ta léta věrný, i tehdy, kdy chodit do kostela byla věc čirého sebezáporu a odhodlání. Čas od času vás napadají stará slova, která si pamatujete ze svých ministrantských časů ve 40. letech: Quare tristis es anima mea, et quare conturbas me? Spera in Deo, quoniam adhuc confitebor illi: salutare vultus mei, et Deus meus. Proč se rmoutíš, duše má, a proč mne zneklidňuješ? Doufej v Boha, neboť opět budu jej oslavovati, Spasitele svého a Boha svého.

Doufej v Boha… Jednou u Jeho trůnu se Ho chcete zeptat, pokorně, ale rozhodně, proč to všechno dovolil. K čemu to je dobré, Pane? Kde je ta obnova, o níž bez přestání žvaní? Obnova, obnova, obnova – i když se semináře a kláštery vyprazdňují, i když sexuální skandály jsou hitem médií, i když se ruší jedna farnost za druhou, protože chybějí věřící – to má být ta obnova? Napadla vás nepěkná myšlenka: „Nesnáším pohled na institucionální kolaps.“

Někde jste četl, že Ratzinger kdysi řekl o liturgistech a jejich koníčku: „Jsou to mrtví pochovávající své mrtvé a říkají tomu obnova.“ Přesně; zdá se, že trefil hřebíček na hlavičku. Víte z vlastní zkušenosti, že hierarchie Církve dosud nijak vážně neřeší obrovské škody na Církvi jako instituci, psychickou újmu i duchovní neduhy, které věřícím způsobily liturgické změny v 60. a 70. letech – utrpení, které přinesly mnoha lidem, zmatek a zděšení, znechucení, hněv, beznaděj. U menšiny, která se z nich radovala, pak samolibost, zneužívání moci a nedostatek soucitu, svatokrádeže, ničení nevinnosti dětí, politizaci. Jan Pavel II. se omlouval za mnoho věcí – někdy i za věci, za něž se omlouvat neměl – ale se seznamem věcí ze 60. a 70. let, za něž by omluva byla na místě, sotva začal. Tento seznam pokračuje stále.

V roce 1980, něco málo víc než deset let poté, co byly poslední zbytky utěšující staré liturgie odsouzeny k zapomnění a místo nich byla vnucena uhlazená liturgie nová, učinil Jan Pavel II. první krok k omluvě v dokumentu nazvaném Dominicae Cenae. Pamatujete se na něj, protože v té době, kdy vám bylo dvaačtyřicet, jste měl jakousi krizi víry středního věku, brožurka s tímto dokumentem se vám nějak dostala do ruky a rozhodl jste se ji přečíst. Našel jste v ní řádky, které ve vás rezonovaly:

„Chtěl bych požádat o odpuštění – svým jménem i jménem vás všech, ctihodní a drazí bratři v biskupské službě – za všechno, co z jakéhokoli důvodu, z lidské slabosti, netrpělivosti či nedbalosti i v důsledku někdy tendenčního, jednostranného a mylného uplatňování směrnic Druhého vatikánského koncilu, způsobilo pohoršení a obtíže v interpretaci nauky i v uctívání, které náleží této velké svátosti. Modlím se k Pánu Ježíši, abychom se v budoucnosti při zacházení s tímto svatým tajemstvím dokázali vyhýbat všemu, co by mohlo jakkoli oslabovat či dezorientovat smysl pro posvátnou úctu a lásku našich věřících.“

To samozřejmě nevedlo k pražádnému rozdílu v tom, jak váš farář prováděl své profánní zaměstnání v presbytáři a svou posvátnou činnost na golfovém hřišti, ale bylo to aspoň něco, jakýsi vzkaz v láhvi, který se dostal na váš pustý ostrov a povzbudil vás, že alespoň někde daleko dosud existují nějaké normy, stejně jako soucit v lidském srdci.

I když jste měl plné ruce práce v rodině, v práci i se svými zájmy a s excesy místní farnosti se vyrovnával tak, že jste se snažil držet v uctivé vzdálenosti, čas od času jste se pokoušel zjišťovat, co se děje v Církvi. Internet vám to usnadnil, jakmile jste našel zdroje, jimž jste důvěřoval, jako je blog Fr. Z (co byste si bez těch článků za ta léta počal?). To Fr. Z vás upozornil na Summorum pontificum a na doprovodný dopis, který Benedikt XVI. napsal biskupům světa. Odvážný chlapík, tenhle Ratzinger: píše s logikou a soucitem episkopátu, který nepraktikuje ani jedno z toho a možná už ani nevěří, že něco takového existuje.

Znovu jste si připadal jako na pustém ostrově, když jste narazil na tato slova Benedikta XVI.:

„Nicméně i mnohé osoby, které zjevně přijímaly závazný charakter 2. vatikánského koncilu a které byly věrny papeži i biskupům, toužily po obnově té formy posvátné liturgie, jež jim byla blízká. Došlo k tomu zejména proto, že se na mnoha místech necelebrovalo věrně podle pokynů nového misálu, který byl dokonce chápán jako určitá autorizace či rovnou povinnost jakési kreativity, jež vedla často k deformacím liturgie na hranici snesitelnosti. Mluvím ze zkušenosti, protože jsem sám tuto dobu prožil se všemi jejími očekáváními a zmatky. A viděl jsem, jak hluboce byly svévolnými deformacemi liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve.“ [1]

Náznak soucitného realismu pronesený nahlas uprostřed „ráje katolických pracujících“! Měl jste pocit, že vám někdo rozumí, soucítí s vámi, zastává se vás. S mládím obnoveným jako mládí orla jste založil skupinu katolíků, kteří podepsali dopis požadující starou mši, domnívajíce se, že to, co Benedikt XVI. žádá, se bude i dodržovat: „Ve farnostech, kde trvale existuje skupina věřících, kteří lnou k předchozí liturgické tradici, ať farář ochotně přijme jejich požadavky sloužit mši svatou podle ritu římského misálu vydaného roku 1962.“

Měl jste to vědět. Když jste celou záležitost jednoho dne u oběda předložil svému faráři, vrhnul na vás netrpělivý, nepřátelský pohled. Myslel jste si, že pomůže, když mu předáte dopis s podpisy. Mírně zrudnul a evidentně ztratil zájem o dezert. Další úsilí vaše i jiných lidí nevedlo vůbec k ničemu. Přátelský kněz z jiné farnosti vám řekl, že biskup není těmhle předkoncilním nesmyslům nijak nakloněn a že uděláte lépe, když ho tím nebudete obtěžovat. V té chvíli jste si uvědomil, že Summorum pontificum je pěkný, dobře formulovaný, leč bezzubý dokument a že lidé v komisi Ecclesia Dei to myslí dobře, ale stejně tak jim chybí palebná síla. Papírová munice z jejich přípisů možná vyvolá zdvižení obočí u čtenáře majícího svědomí, ale skutečně odolnou polyesterovou mitru nemůže nijak narušit.

Tak si povzdechnete a vezmete do ruky růženec – aspoň ten nebyl zakázán nebo zrušen. Ve vašich končinách pro vás možná není mnoho naděje, ale představujete si, že jiným jinde se daří lépe, a kromě toho stárnete a nemůžete očekávat příliš mnoho nebo si stěžovat. Koneckonců, Pán vám požehnal v tolika jiných věcech: máte manželku, děti, vnuky, obstojné zdraví (celkem vzato), zájem o jiné věci, které mají smysl a fungují. Ve svém věku můžete ještě nějakou dobu vydržet cokoli. A pak dáte sbohem světu a jeho zmatkům. Některé věci může vyřešit jen Bůh.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Překlad listu Benedikta XVI. biskupům v příloze knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu, Hesperion, 2016.

Zdroj:

https://onepeterfive.com/living-through-the-meltdown-an-imaginary-biography/

4 Responses to Život v době rozkladu: fiktivní životopis

  1. P. Svoboda napsal:

    Bohu díky za arcibiskupa Lefebvra.
    Díky i Vám, paní Cekotová.

  2. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Nebýt těch obdivných zmínek k modernistovi Ratzingerovi, možná bych i zamáčkl slzu.
    Jinak je to klasický pláč konservativce, který absolutně nereflektuje příčiny – jak koncilu, tak pokoncilní krize. Návrat ke všemu, co bylo před koncilem – především obrovské množství formalismu (tedy to, co teď předvádějí třeba „katoličtí hipsteři“ na Karlově v Praze i jinde), není řešením, přestože z textu implicitně plyne.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Fr. Albert. Myslím, že jste článek nepochopil. Jeho autor nechce reflektovat příčiny, k tomu by musel být napsaný jiný. Chce jen upozornit, že se tady v liturgii vytratilo něco hodnotného – a používá k tomu vzpomínky pamětníka narozeného r. 1938. Pokud od tohoto autora chcete číst příčiny koncilní a pokoncilní krize, přečtěte si jeho „Povstávání z prachu“.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Myslím, že o „pláč konzervativce“ nejde, a nejde ani o reflexi příčin. Jde zhruba o popis životní situace člověka, který svůj život prožil v této době – době rozkladu – aniž by s tím mohl v praxi cokoli udělat. Překládala jsem to se vzpomínkou na tatínka (ročník 1934), který, ač žil na opačné straně Atlantiku a za zcela jiné politické a společenské situace, měl životní zkušenost do značné míry podobnou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *