Sekty 1955

Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.

Jako v případě poutníků nebude řešením, že by lidé přestali upřednostňovat Lurdy, že by tam přestali jezdit, tak ani zde nebude řešením zavrhnutí forem před 55. Jako v případě poutníků dál mohou a mají putovat do Lurd, ale mají přitom předcházet nebezpečí sektářství, tak také zde. Problém je, že s každou další poutí by se toto nebezpečí obnovilo. O to ostražitější musí být a měli by mít konkrétně určená a konkrétně pojmenovaná opatření, kterými budou zmíněnému nebezpečí předcházet. Podobně zde. S každým doceněním tzv. ritu 55 se obnovuje zmíněné nebezpečí. Výjimkou nebude ani příležitost velikonočních obřadů, kdy od letošního roku uděluje Svatý stolec povolení pro určitá místa slavit je podle forem před 1955. Důvodem jsou přednosti těchto obřadů, přítomnost mnoha hlubokých, na poselství bohatých a zbožných prvků, které byly po roce 55 odstraněny, zvláště pak skutečnost, že liturgie Velkého pátku je v dřívějších obřadech pojata jako skutečná Liturgia Praesanctificatorum. O jejich docenění ve zmíněných povoleních jde, nesmí se stát příležitostí k žádnému sektářství. Jak bylo řečeno, to v tradičním katolicismu nemá co dělat.
Na závěr jeden odstrašující případ, který, bohužel, v našich zemích výrazně ovlivnil mnohé jednotlivce v onom sektářském smýšlení a přístupu: Nedělejte z něho svého guru. Ani guruovství do tradičního katolicismu nepatří, zato pro sekty je typické. Liturgie je konáním církve, ne jednotlivců.
Jako druhý závěr poznámka pro ty, kterým čísla 55 a 62 moc neříkají: Stále se pohybujeme v tradičním ritu, tzv. tridentském. V tomto ritu došlo po roce 1955 k jistým změnám, všechny pak byly souhrnně zavedeny do posledního vydání tzv. tridentského misálu v roce 1962. V případě velikonočních obřadů je od letoška legální používat na některých místech dřívější podobu, tu před rokem 1955. Obecně platí, že se téma 1955 vs. 1962, nejen co se týká Velikonoc, stalo v poslední době aktuální a problémy popisované v článku nabývají na rozsahu a intenzitě. Proto tento text vznikl. Článek není na téma tradiční vs. nový ritus, ale na téma ta vs. ona podoba tradičního ritu.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora

14 Responses to Sekty 1955

  1. Patrik Matyášek napsal:

    Krátce k vývoji směřujícím k roku 1962: http://www.michaelsa.cz/?page_id=1941

  2. Dr. Radomír Malý napsal:

    Podle mne k sektářství může vést už samo přeceňování liturgických rubrik a forem. Samozřejmě je to důležité, ale ulpět na tom, jestli 55 nebo 62, a opomíjet to nejdůležitější, tj. autentickou katolickou katechezi a tradiční nauku, znamená podle mne ono farizejské „cezení komára a polykání velblouda“, jak upozornil sám náš Spasitel.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Máte naprostou pravdu – jenže jedno bez druhého jaksi nelze. Primární je skutečně nauka, jejímž vyjádřením je liturgie. Kdo ustrne u liturgie a postačuje mu navštěvovat katolický ritus, je na cestě k DVK. Protože všichni koncilní otcové sloužili „pravou liturgii“, přičemž vyplodili to, co vyplodili.
      Na druhou stranu bych ovšem formu liturgie nepodceňoval – je totiž zřejmé, že prvním velkým krokem k destrukci především liturgie Svatého týdne, respektive Trojdenní, učinil již Pius XII. Tedy papež mnohými „tradičními“ katolíky (sedevacantisty nevyjímaje) považovaný za posledního z pravověrných.

  3. Karol Dučák napsal:

    Veľmi dobrý článok. Blahoželám autorovi. Pre rozšírenie duchovných horizontov odporúčam prečítať si kvalifikovaný materiál: http://missa.sk/reformy-velkeho-tyzdna-1955cas-slavenia-obradov-9-cast/

  4. ívka napsal:

    Těším se na bohoslužby v Jablonci n.N, kde P.Peňáz působí!

  5. Josef Peňáz napsal:

    K prvnímu komentáři: Článek se z velké části zakládá na předsudcích. Kdo si vystačí s předsudky, už nemá potřebu hledat pravdu, ani historickou, ani teologickou či liturgicko-disciplinární. Je marné předkládat mu jakékoli důkazy. Předem se před nimi zabarikádoval.

    Dva příklady za všechny: pojetí mešního kánonu nebo výklad jistých ustanovení z buly Quo primum tempore. Skutečnost takováto prostě není. Stejně tak zjednodušené (tak moc, že v důsledku nepravdivé) popisování rozsahu a závažnosti liturgických změn v těch či oněch historických etapách. Čtenář je autorem toho článku klamán (manipulován). Mmch., také mám k dispozici pár textů římského mešního řádu i z doby předtridentské a vím, jak to ve skutečnosti bylo. Kromě toho mám ještě několik textů ne-římských ritů, takže mi vysvítají mnohé souvislosti, o jakých se (třebas i dobrým) znalcům ritu pouze tradičního římského ani nezdá.

    Připravuji rozbor těch míst článku, která nejsou věcně v pořádku, i když, jak se zdá, hlavní problém (příčina některých vyjádření) je v autorovu přístupu a jeho vnitřním prožívání.

    Navíc zde evidentně chybí nadhled. Kdo z blízkého pohledu na mozaiku tvrdí, že je např. modrá, má jistě pravdu. Ale kdo poodstoupí dál a vidí celý obraz, ví své. Ovšem upřímně zbožní pozorovatelé zblízka mající navíc smysl pro pravdivost a spravedlnost (nic proti nim) dají za pravdu tomu prvnímu a před druhým budou každého varovat. Ve skutečnosti, bude-li první pozorovatel „svou“ část absolutizovat a tvrdit, že mozaika je celá modrá, překvapivě bude právě on tím, kdo nemluví pravdu!

    A o člověku, který se přes malou kulatou ruličku dívá na velkou čtvercovou plochu nemá cenu ani psát…

    • P.A. napsal:

      Zkuste se, důstojný pane, popasovat ještě s tímto: https://rorate-caeli.blogspot.com/2015/04/the-reform-of-holy-week-in-years-1951.html

      Za přečtení stojí i toto: http://www.traditionalmass.org/articles/article.php?id=36&

      Nicméně nepochybuji, že ten, kdo si ještě dnes dokáže obhájit i používání Novus ordo, by si nedokázal obhájit nějaký misál z r. 1962, byť tato „podoba ritu“, jak to nazýváte, vlastně existuje jen na papíře, neboť se tím, co je v misálu 1962 napsáno, vlastně nikdo nikdy ani striktně neřídil (dokonce ani sami papežové ne!)… Koneckonců se jím zcela řídit vlastně ani nedá, protože obsahuje vzájemně si odporující věci. Jeho autorům také nešlo o nějakou precizní práci. Bylo třeba jednak rychle. Šlo o destrukci Církve skrze změnu v liturgii a v nauce, nikoliv o reformu liturgie, jak se tvrdilo oficiálně. Tenkrát tomu mnoho dalších posloužilo jako tzv. užiteční idioti, kteří v dobré víře dopomáhali dílu zkázy. Je velkou chybou Pia XII., že proti tomu nezakročil.

      Že to někomu nedošlo v 50. letech je pochopitelné. Že to někomu nedochází ještě dnes, po tom všem, co se od té doby událo, to už je neodpustitelné. A podle těchto nabytých zkušeností a z této perspektivy je také třeba se na liturgický fabrikát nových obřadů Svatého týdne dívat. Platí pro něj beze zbytku totéž, co o Novus ordo. Slovy modernisty Ratzingera: banální, na místě vytvořený produkt.

      Přestaňme už s kompromisy a důmyslným hledáním omluv a držme se ryzí katolické víry. Pryč s novotami! Pryč se čteními v národních jazycích, recitovanými mšemi, křížkováním dětí u přijímání, spásou pro nekatolíky, rozhřešováním lidí poskvrňujících manželství zabraňováním početí, světským oblékáním kněží, stoly uprostřed přesbytáře, humanistickými kázáními… Pak teprve nalezneme mír a pokoj pro duši. Polovičatost je k ničemu.

      • Kubula napsal:

        bravo, P.A.

      • Fr. Albert T.O.P. napsal:

        Děkuji!

      • Milan F. napsal:

        Co je špatného na „křížkování dětí u přijímání“? Nevím kde a kdy se to vzalo, ale nenapadá mě žádný zásadní důvod proč by to mělo vadit. Možná vadí, že by mohlo být přijímání vetsimu dítěti podání omylem, ale to už by mělo být na zodpovědnosti rodiče. Možná by mohlo vadit, že v okamžiku činění požehnání nejsou prsty nad patenou a tedy by mohlo velmi teoreticky dojít k upadnutí částeček na zem…
        Jinak mi to přijde velmi vhodné (požehnání, dítě si zvyká přicházet ke knězi, sleduje, pozoruje, uchovává v paměti a v srdci).

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Vadí, protože kněz se má soustředit na přijímání a především nemá rukama, kterými je uděluje, dělat nic jiného, aby mu z nich nespadaly kousíčky hostie na zem a šlapáním po nich nedocházelo ke znesvěcení…

  6. Josef Peňáz napsal:

    Ještě jedna poznámka

    Když se mluví o nadčasovosti tradičního římského ritu, správně se říká „nadčasovost ritu“, nikoli „nadčasovost konkrétní podoby tohoto ritu“. Konkrétní podoba je historicky podmíněná. Opět to chce odstup a nadhled. Kdo je má, dá mi zapravdu. Sedmnácté a osmnácté století měla cosi specifického, co jiná století nemají, zato mají zase svá specifika. Podoba tradičního ritu v např. osmnáctém století nesmí být chápána jako normativní. A teď zdaleka nemám na mysli pouze to, čeho si věřící na první pohled či poslech všimne. Mám na mysli především mentalitu a přístup tehdejšího člověka, které se projevily na podobě ritu. Mentalitu, důrazy a přístup, které jsou však cizí stoletím předchozím i následným. Tradiční ritus byl sám sebou také v době vrcholného středověku, přestože ze zmíněných prvků v něm nebylo vůbec nic. A tím už pomalu přecházím k avizovanému věcnému rozboru.

  7. Renda napsal:

    Dnes můžeme být rádi , když máme dostupný katolický ritus. I když si musíme uvědomit , že změnou velikonočních obřadů započala Bugniniho deformace.

  8. Patrik Matyášek napsal:

    Lze vůbec vysluhovat velikonoční obřady podle MR 1962 či pozdějších a nevzpomínat přitom na bezbožnou ruku bratra Bugniniho? Lze vůbec nevzpomenout intenci, s jakou nepřítel proti Církvi záludně zaútočil? Ano, zažíváme pocit, že Bugninimu neunikneme ani dnes, i když chodíme na tradiční mši sv.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *