Kázání kardinála Burkea na Strahově

Sv. Terezie z Ávily

Pochválen buď Pán ježíš Kristus! Nyní i na věky.

Je pro mě velikou radostí slavit pontifikální Mši svatou v tomto překrásném kostele zasvěceném Našemu Pánu a Nanebevzetí Jeho Neposkvrněné Matky. Jsem vděčný všemohoucímu Bohu za to, že mi umožnil vykonat pouť do historického, premontstrátského kláštera na Strahově a dal mi možnost pomodlit se u hrobu sv. Norberta. Děkují tímto otci opatovi a všem zdejším kanovníkům za vřelé přijetí, jakož členům Institutu Krista Krále a jejich představenému Mons. Wachovi, kteří pečlivě připravili slavení této Mše svaté. Rád bych také využil této příležitosti a poděkoval paní Lucii Cekotové a všem, kteří se spolu s ní podíleli na organizaci mé návštěvy do vaší vlasti, České republiky. S nejhlubší vděčností obětuji tuto Mši svatou na úmysly Církve v České republice a na úmysly strahovského opatství.

Dnes slavíme svátek sv. Terezie Ávilské, Panny a učitelky Církve. Připomínáme si heroický stupeň svatosti jejího života a mnohé plody, které z něj vzešly. Mezi ně patří i reforma karmelitánského řádu, kterou uskutečnila za přispění sv. Jana od Kříže, a její duchovní spisy, které po celá léta inspirují a duchovně posilují mnohé duše k hledání dokonalejšího sjednocení s Bohem. Život a smrt sv. Terezie otevírá naše oči a uschopňuje nás nahlížet tajemství Kristovy lásky, jež denně působí v našich duších. Dom Prosper Guéranger v komentáři k dnešnímu svátku vyzdvihl veliký přínos jejích duchovních spisů:

„Jakmile dospěla na vrchol Hospodinovy hory, popsala cestu, jíž prošla, bez jakýchkoliv nároků, v pouhé poslušnosti tomu, kdo její (duchovní) život vedl ve jménu Páně. S výjimečnou prostotou a bez jakéhokoliv sebevědomí, sepsala díla s myšlenkou na svého Snoubence; svým dcerám předala poučení založené na vlastní zkušenosti; a popsala mnohé komnaty hradu, jímž je lidská duše; hradu, v jehož středu ten, kdo tohoto středu dosáhne, najde Nejsvětější Trojici prodlévající zde jako v předzvěsti nebe. Nic víc již nebylo třeba: vzdálená spekulativním abstrakcím, obnovena ke své subtilní jednoduchosti, křesťanská mystika opětovně zaujala každého člověka; světlo zase probudilo lásku; ctnosti v Církvi znovu vzkvétaly; a zhoubné důsledky hereze a její předstírané reformy nalezly svůj protipól.“1

Kristus povolal sv. Terezii k tomu, aby se zcela odevzdala Jemu, každou částí svého bytí, proto, aby mohla přinést Jeho světlo a lásku svým bratrům a sestrám. Ze Svého oslaveného, probodeného Srdce Kristus vlil sedminásobný dar Ducha svatého do srdce sv. Terezie, aby tak ona, jako Jeho nevěsta, jíž se stala prostřednictvím řeholních slibů, mohla být účinným znamením a nástrojem Jeho čisté a nezištné lásky.

Jestliže rozjímáme o jejím životě v Kristu, začneme rozumět slovům sv. Pavla z Druhého listu Korintským. V něm se sv. Pavel obrací k věřícím Církve v Korintu, kteří vešli do života v Kristu skrze posvátnou službu sv. Pavla. Sv. Pavel píše: „Mám vás totiž tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu. .“23 Milost Ducha svatého, která vešla do života sv. Terezie z Ávily a která vchází do našeho vlastního života skrze apoštolskou službu, zasnubuje nevěstu Církev jejímu jedinému ženichovi, Kristu. Žárlivost sv. Pavla na členy Církve je žárlivostí Krista, který si nepřeje, aby se kdokoliv z těch, kdo se s ním stali jedno skrze víru a křest, od Něho vzdálil, a tím ztratil dar věčné spásy v Něm.

Podobenství o deseti pannách nám pomáhá porozumět tajemství Kristova života, které působilo v životě sv. Terezie a které nadále působí v životě každého z nás, které přináší hojnou úrodu svatosti života.4 Zároveň je jasné, že Kristův život v nás závisí na naší svobodné odpovědi, odpovědi lásky na Jeho nezměrnou a neutuchající lásku k nám, v Církvi. Tyto moudré panny si ze všeho nejvíce cení svého zasvěcení Ženichovi, a proto se starají o to, aby jejich lampy plály jasným plamenem a mohly tak uvítat Ženicha při jeho příchodu. Stejně tak i my, kdo cele náležíme Kristu, prostřednictvím díla Jeho lásky, buďme připraveni setkat se s Kristem při Jeho příchodu; buďme připraveni jak v situacích našeho každodenního křesťanského života, tak i v Poslední den, kdy přijde ve Své slávě, aby obnovil veškeré Stvoření pro Otce. Jako moudré panny víme, že neexistuje nic důležitějšího, než bdít bez ustání, očekávat Krista a zvát Ho do našeho života. Náš Pán k nám mluví na závěr podobenství o pannách: „Bděte tedy, neboť neznáte dne ani hodiny.“5

Bláhové panny začaly být bezstarostné, nepečovaly již o dar svého pouta k Ženichovi. Jeho příchod je proto překvapil a ony nebyly připraveny Ho uvítat. Stejně tak i my sami jsme pokoušeni ztratit smysl pro údiv nad velkým tajemstvím Boží lásky; lásky, která nás zachraňuje před úklady ďáblovými a naplňuje nás láskou Boží. Ve velkém i malém jsme pokoušeni, abychom se stali nepozornými vůči každodennímu společenství s Kristem, které se uskutečňuje skrze modlitbu, oddanost, účast na Nejsvětější Eucharistii, denní zpytování svědomí a vzbuzování lítosti, pravidelné setkávání se s Kristem ve svátosti pokání. Namísto toho, abychom svá srdce zcela darovali Kristu, k čemuž jsme povoláni, žijeme čím dál tím více sami pro sebe a pro jistá pozemská dobra a potěšení, která nás v jakémkoliv okamžiku mohou odtrhnout od skutečného zdroje naší svobody a radosti, od Krista, našeho jediného Snoubence.

Sv. Terezie je výmluvným příkladem dosažení heroického stupně panenské lásky ke Kristu, k němuž jsme povoláni my všichni. Od jejího prvního přijetí Kristova volání k zasvěcenému životu odpověděla celým srdcem. Bez ohledu na to, s jakým odporem se na své cestě následování Krista setkávala, zejm. při reformě karmelitánského řádu (ať už tento odpor přicházel od jejích příbuzných, řádových spolusester a spolubratrů nebo ze společnosti, v níž žila), Kristus pro ní vždy stál na prvním místě. Nejúžasněji se její radost projevovala hodinami strávenými v modlitbě, zejména před Nejsvětější svátostí; byla znamením moudrosti a věrnosti snoubenky Eucharistického Pána. Sv. Terezie si jako moudrá panna díky modlitbě a životu ze svátostí uchovala přehršel oleje pro lampu každodenního, křesťanského života, aby byla vždy připravena setkat se s naším Pánem při Jeho příchodu.

Kéž nás sv. Terezie naučí vytrvalosti v důvěře, stejně jako ona sama dokázala důvěřovat tváří v tvář mnoha překážkám a mnohým nástrahám. Kéž nám pomůže přijmout s radostí utrpení s Kristem, abychom se spolu s Ním mohli navěky radovat z Jeho Zmrtvýchvstání. S odkazem na motto sv. Terezie: „Trpět, nebo zemřít.“6, nám dom Prosper Guéranger připomíná (a cituje přitom velkého kazatele Jacques-Bénigne Bossueta) nadčasovost duchovní nauky sv. Terezie, vtělenou do jejího života i smrti:

Jestliže jsme skutečnými křesťany, musíme toužit po tom, být vždy s Ježíšem Kristem. Kde však máme nalézt tohoto milujícího Spasitele našich duší? Kde ho můžeme přijmout? On se nachází na dvou místech: ve Své slávě a ve Svém utrpení; na Svém trůně a na kříži. Proto, abychom s Ním mohli být i my, musíme Ho přijmout buď na trůně Jeho slávy, což nám umožní smrt, nebo účastí na Jeho kříži, což nám zprostředkuje utrpení. Musíme tedy buď trpět, nebo zemřít, jestliže nikdy nechceme být od svého Pána odděleni. Trpme tedy, křesťané; vydržme jakékoliv trápení, které nám Náš Pán podle svého úradku sešle: pronásledování, nemoci, chudobu, zranění, pomluvy; pokusme se nést s neochvějnou vytrvalostí tu část jeho kříže, kterou se Mu uráčí nás poctít.7

Díky sv. Terezii si můžeme být jisti: jestliže darujeme svá srdce Kristu, našemu jedinému Snoubenci, zla, s nimiž se potkáváme ve vlastním životě i v životě společnosti, budou překonána nezměrnou a přetrvávající pravdou, dobrotou a krásou Krista, jež se nám ukazuje v Posvátné Liturgii a především, v Nejsvětější oběti Mše svaté. Kéž nás sv. Terezie také učí napodobovat ji ve věrnosti modlitbě a úctě, životu ze svátostí – a to především ze Svátosti Eucharistie a Pokání – aby tak Kristus mohl proměnit nás i náš svět, v souladu se Svou nehasnoucí touhou, aby s Ním všichni lidé byli jedno, aby všichni lidé byli zachráněni k životu věčnému.

Pozvedněme nyní svá srdce, sjednocená s Neposkvrněným Srdcem Panny Marie, k Vznešenému, probodenému Srdci Ježíšově, skrze jeho Eucharistickou oběť. Kéž naše srdce spočinou na Jeho Nejsvětějším Srdci, v němž nalezneme uzdravení našich vlastních hříchů a sílu lásky Boží, abychom ve všem činili vůli Boží. Důvěřujme spolu s Neposkvrněnou Pannou Marií a sv. Terezií od Ježíše tomu, že z Jeho Svatého Srdce proudí bez ustání a bez míry milosti Ducha svatého; milosti, které překonávají hřích v našem životě i ve světě a které připravují nás i svět na to, abychom dokázali přivítat našeho Pána v jakékoliv době, i při Jeho posledním příchodu, s lampami zářivě planoucími.

Srdce Ježíšovo, Králi a střede všech srdcí, smiluj se nad námi.
Blahoslavená Panno Maria, královno Nanebevzatá, oroduj za nás.
Svatý Josefe, pěstoune Pána Ježíše a skutečný choti Panny Marie , oroduj za nás.
Svatý Norberte, oroduj za nás.
Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého, amen.

Raymond Leo kardinál Burke

Přeložila Kateřina Kutarňová

Poznámky ke kázání:

1Arrivée donc à la montagne de Dieu, elle fit le relevé des étapes de la route qu’elle avait parcourue, sans autre prétention que d’obéir à qui lui commandait au nom du Seigneur ; d’une plume exquise de limpidité, d’abandon, elle raconta les œuvres accomplies pour l’Époux ; avec non moins de charmes, elle consigna pour ses filles les leçons de son expérience, décrivit les multiples demeures de ce château de l’âme humaine au centre duquel, pour qui sait l’y trouver, réside en un ciel anticipé la Trinité sainte. Il n’en fallait pas plus ; soustraite aux abstractions spéculatives, rendue à sa sublime simplicité, la Mystique chrétienne attirait de nouveau toute intelligence ; la lumière réveillait l’amour ; et les plus suaves parfums s’exhalaient de toutes parts au jardin de la sainte Église, assainissant la terre, refoulant les miasmes souls lesquels l’hérésie d’alors et sa réforme prétendue menaçaient d’étouffer le monde.” Prosper Guéranger, L’année liturgique, Le temps après la Pentecôte, Tome V, 12ème éd. (Tours : Maison Alfred Mame et Fils, 1925), p. 457. [Guéranger]. English translation: Prosper Guéranger, The Liturgical Year, Time after Pentecost, Book V (Fitzwilliam, NH: Loreto Publications, 2000), pp. 396-397. [GuérangerEng].

22 Kor 11,2.

3ČEP: „Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.“

4Srov., Mt 15,1-13.

5Mt. 25, 13.

6Souffrir ou mourir!” Guéranger, p. 462. English translation : GuérangerEng, p. 401.

7Si nous sommes de vrais chrétiens, nous devons désirer d’être toujours avec Jésus-Christ. Or, où le trouve-t-on, cet aimable Sauveur de nos âmes ? En quel lieu peut-on l’embrasser ? On ne le trouve qu’en ces deux lieux : dans sa gloire ou dans ses supplices, sur son trône ou bien sur sa croix. Nous devons donc, pour être avec lui, ou bien l’embrasser dans son trône, et c’est ce que nous donne la mort, ou bien nous unir à sa croix, et c’est ce que nous avons par les souffrances ; tellement qu’il faut souffrir ou mourir, afin de ne quitter jamais le Sauveur. Souffrons donc, souffrons, chrétiens, ce qu’il plaît à Dieu de nous envoyer : les afflictions et les maladies, les misères et la pauvreté, les injures et les calomnies ; tâchons de porter d’un courage ferme telle partie de sa croix dont il lui plaira de nous honorer.” Guéranger, pp. 468-469. English translation: GuérangerEng, pp. 406-407.

Poznámky redakce:

Kázání kardinála Burkea z pontifikální Mše svaté ve Vyšším Brodě si můžete vyslechnout na Youtube na adrese https://www.youtube.com/watch?v=2kUI_LBcRcw (český překlad spoluvytvářel a čte R.D. Štěpán Smolen)

13 Responses to Kázání kardinála Burkea na Strahově

  1. matěj napsal:

    Videa pěkná. Jen nerozumím tomu smíšenému sboru: jak se to srovná s „Z téže zásady plyne, že zpěváci mají v kostele pravý liturgický úřad, a že osoby ženské, jsouce nezpůsobilé k takovému úřadu, nemohou být připuštěny k účinkování v chóru nebo v hudebním sboru.“ [Motu Proprio Tra le Sollecitudini sv. Pia X., 1903]

    Pokud tomu správně rozumím, nejde o instrukci, ale o popis reality. V čem přesně se za poslední století tato realita v katolické církvi změnila, že toto již neplatí?

    • Tomáš napsal:

      Ve Svaté Církvi se realita nezměnila. Jen KHS se točí podle vichrů světa a hnutí Fokolare. Nebo jak jste tu otázku myslel?

      • matěj napsal:

        Na těch videích ze mše ve Vyšším Brodě se zdá, že ve sboru jsou i ženské hlasy, proto se ptám.

        • Tomáš napsal:

          Bohužel není dostatek mužů, i nám na Mši se stává, že občas vedou zpěv lidu ženy. To víte. Pokoncilní krize je prostě pokoncilní krize. Na tom není nic nepochopitelného.

          • Jiří Churáček napsal:

            Muži by byli, chlapecké hlasy nejsou, to chce školu. Zatím se můžeme inspirovat v Anglii. Jo, jo, tak to je. https://www.youtube.com/watch?v=IX1zicNRLmY

            • Tomáš napsal:

              Pane Churáčku, rozhodně jsem nemyslel Vás osobně, který jste jedinečným příkladem hodným následování, spíše to byl takový obecný povzdech.
              Moc Vás tímto zdravím (kdysi jsme byli pracovně v kontaktu) a přeji neutuchající chuť i odvahu sloužit Pánu Bohu hudbou hodnou Mše Svaté.

          • matěj napsal:

            Pokud na tom není nic nepochopitelného, rád si to nechám vysvětlit, protože to stále nechápu. Může být nedostatek mužů argumentem pro ministrantky, jáhenky, kněžky, nebo to takto nefunguje? A pokud to tak nefunguje, jak se tedy vysvětlí výše uvedený případ? Pokud realita za časů sv. Pia X. byla, že „osoby ženské, jsouce nezpůsobilé k takovému úřadu, nemohou být připuštěny k účinkování v chóru nebo v hudebním sboru“ (zdůrazňuji, že to není nařízení, to je konstatování faktů, popis reality) a tato realita se, jak sám výše píšete, ve Svaté Církvi nezměnila, jaktože připuštěny byly? Šlo snad ve skutečnosti ve Vyšším Brodě o obřad KHS točící se podle vichrů světa, nebo jak jste tu odpověď myslel?

            • Ignác Pospíšil napsal:

              Myslím, že zpěvačky a hudebnice jsou zcela odlišná věc od ministrantek. Ministrantky jsou velmi špatný nápad, protože ministranti jsou a mají být potenciální adepti duchovní dráhy a žádná žena knězem ani jáhnem být nemůže. Navíc zkušenosti jsou takové, že ministrantky snižují zájem chlapců o ministrování. U zpěvaček takové silné důvody postrádám. Jiná věc je, že (krom toho, co jste zmínil) v klášteře by samozřejmě měli hrát na varhany a zpívat (hlavně) mniši. To ale současná situace kláštera bohužel neumožňuje.

              • matěj napsal:

                Naprosto se míjíme v podstatě otázky. Papež (a předkoncilní a antimodernistický, takže snad i pro DaH spolehlivý) něco tvrdí o realitě. Jsou jen dvě možnosti: buďto to tak je a je třeba se podle toho chovat, nebo to tak není, kdy ovšem je pak nutné si klást otázku, proč papež nemluvil pravdu, podle čeho se to poznává a jak ve stejném metru obstojí jiná tvrzení jeho či dalších. Přístup „je to sice pravda, no ale zkušenosti, současná situace, tohleto a támhleto“ je přece nemožný — a zejména je nanejvýš překvapivý od těch, kteří přece přesně takovouto kluzkost a ohýbání a přizpůsobování věčné a neměnné nauky době vyčítají všelijakým KHS.

              • Ignác Pospíšil napsal:

                Necítím se být v této problematice natolik v obraze, abych Vám nějak podrobněji odpovídal. Existuje vícero typů pravidel – trvalá a dobově podmíněná, pravidlo coby příkaz a pravidlo coby ideál. Nezpůsobilost žen k postavení duchovního je trvalý fakt (příkaz). Osobně bych Vámi citovaný pokyn Pia X. zařadil mezi trvalé ideály, k nimž by bylo vhodné směřovat. Ale nejsem s tématem natolik obeznámen, abych se o tom přel.

              • matěj napsal:

                A nepřipadáte si zásadně nekonzistentně, když tu současnému papeži vyčítáte jako jednu z největších vin, že takto (možná, ono je těm jeho mlhavým vyjádřením vážně těžké rozumět, ale řekněme, že je to častá interpretace) přistupuje k jiným trvalým faktům o manželství a označuje je za ideály, k nimž by bylo vhodné směřovat? Čím se to liší, aby takové řešení bylo přípustné u jedněch faktů a nepřijatelné u jiných?

              • Ignác Pospíšil napsal:

                Tady žádná nekonzistentnost není, naopak je to klasická ukázka systematičnosti a konzistentnosti. K trvalým faktům o manželství (které jsou navíc explicitně vyhlášeny Kristem) nelze přistupovat jako k ideálu, k němuž by jen bylo vhodné směřovat… Citovaný předpis pro kůr je dobový předpis, který nemá charakter trvalého faktu, který nikdy nebyl zařazen do trvalého a závazného učení. Kdo chce být konzistentní, musí to rozlišovat. K jinému je nutno přistupovat jinak, jsme-li konzistentní… Protože pokud člověk posuzuje dle stejných kritérií různé věci, dospěje samozřejmě k rozdílným výsledkům…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *