Navedení k životu zbožnému XXVI.: Krátký návod k modlitbě rozjímavé

Sv. František Saleský

Krátký návod k modlitbě rozjímavé, a nejprve o přítomnosti boží jakožto prvním bodu přípravném.

Ale snad nevíš, Filotheo, kterak třeba konati modlitbu rozjímavou neboli rozjímání, neboť v našich dobách, pohříchu, málokdo je v té věci zkušený. Proto ti zde podávám krátký a prostý návod, očekávaje, že se doma dokonaleji naučíš pravému způsobu této modlitby, a to jednak čítajíc některé pěkné knížky, jednající o té věci, jednak pilným rozjímáním, tedy cvikem.

Nejdříve ti naznačuji přípravu k rozjímání, která záleží ve dvou bodech: první jest, postaviti se a vmysliti v přítomnost boží, druhý, prositi ho za jeho pomoc. Abys tedy dovedla živě se vmysliti v přítomnost boží, předkládám ti čtyři hlavní prostředky k tomu, jichž můžeš na počátku užívati.

První záleží v živém a jasném uvědomení všudypřítomnosti boží, toho totiž, že Bůh jest všude a na každém místě, a že není ani věci ani místa na světě, kde by nebyl přítomen pravdivě a skutečně, takže jako ptáci létající všude se stýkají se vzduchem, tak my, kamkolivěk bychom šli a kdekolivěk jsme, všude nalézáme Boha přítomného. Tato pravda jistě je každému známa, ale ne každý dovede upnouti k ní pozorně svou mysl a býti jí pamětliv. Slepí, ačkoliv nevidí vznešenou osobnost, která je náhodou přítomna, když budou na ni upozorněni, budou se chovati uctivě; ale je jisto, že snadno na ni zase zapomenou, právě proto, že osobu tu nevidí, a zapomenouce, ještě snadněji pozbudou vší uctivosti a zanechají všech ohledů. My lidé, pohříchu, nevidíme Boha, jenž nám jest přítomen, a ačkoliv víra nás upozorňuje na jeho přítomnost, nicméně nevidouce ho svýma očima, často na to zapomínáme a počínáme si, jako by Bůh byl kdesi daleko od nás; neboť ačkoli dobře víme, že jest přítomen všem věcem, jestliže na to nemyslíme, je to stejné, jako bychom to zhola nevěděli. Proto prvé prvé nežli se počneme modliti, jest potřebí, abychom vzbudili svou duši k pozornému uvážení této boží přítomnosti. David ji chápal a cítil, když mluví: „Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sstoupil do pekla, přítomen jsi.“ (Žalm 148,8.) A my máme užívati slov Jakubových, když uzřev posvátný žebřík, zvolal: „Jak hrozné jest místo toto! V pravdě, Hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl.“ (1. Mojž. 28, 16-17.) Chce říci, že na to nemyslil, neboť jistě nemohl nevěděti, že Bůh jest přítomen na každém místě. Když tedy se chystáš započíti svou modlitbu, a to zvláště rozjímavou, musíš říci duši své ze vší duše své: Duše má, duše má, Pán Bůh je zde přítomen opravdu!

Druhý prostředek, aby sis živě uvědomila a představila svatou přítomnost boží, záleží v tom, že si můžeš mysliti, že Bůh netoliko jest přítomen na tom místě, kde právě jsi, ale že jest zvláště přítomen v tvém srdci a uvnitř v tvé duši, kterou svou přítomností oživuje, jsa jako srdcem srdce tvého a duší duše tvé. Neboť jako duše je v celém těle zároveň a tedy je přítomna v každé jeho části, ale přece v srdci má své obzvláštní sídlo, tak Bůh, ačkoliv jest přítomen všem věcem, mnohem více jest přítomen v naší duši. Proto David nazýval Boha „Bohem srdce svého“ (Žalm 72, 26), a sv. Pavel praví, že „v něm živi jsme, a hýbáme se, i trváme.“ (Sk. ap. 17, 28.) Uvažujíc tedy tuto pravdu, vzbudíš ve svém srdci velikou úctu vůči Bohu, jenž ti je tak vniterně a důvěrně přítomen.

Třetí prostředek jest rozpomenouti se živě na našeho Spasitele, jenž ve svém člověčenství pohlíží s nebes na všecky lidi, co jich je na světě, ale zvláště na křesťany, kteří jsou jeho dětmi, a zcela obzvláště na ty, kteří se modlí a při nichž pozoruje vše dobré i zlé.  A to není pouhý výtvor naší obraznosti, nýbrž skutečná pravda, neboť ačkoliv my ho očima svýma nevidíme, přece on s výsostí nebeských nás pozoruje. Tak ho spatřil sv. Štěpán v hodině svého umučení, a my můžeme zcela dobře mluviti s duchovní nevěstou: „Hle, on stojí za stěnou naší, hledě skrze okna, patře skrze mříže.“ (Pís. Šal. 2, 9.)

Čtvrtý způsob, kterak si uvědomiti přítomnost boží, záleží prostě v tom, abychom si svou obrazností představili svého Spasitele v jeho svatém člověčenství, jako bychom jej viděli jakožto člověka před sebou, právě tak jako jsme zvyklí představovati si své přátele a známé a říkati: „Teď si ho představuji, jak právě činí to nebo ono, zdá se mi, jako bych ho viděl,“ a podobně. Kdybychom však právě byli někde, kde jest přítomna nejsvětější svátost oltářní, tenkráte byl by náš Spasitel přítomen skutečně a ne toliko v naší obraznosti; neboť způsoby chleba byly by jako jakási záclona, za níž jest náš Pán skutečně přítomen a vidí a pozoruje nás, ačkoliv my ho nevidíme v jeho lidské podobě. Budeš tedy moci užívati kteréhokoliv z těchto čtyř způsobů, abys na začátku modlitby uvedla svou duši ve svatou přítomnost boží. A není třeba, abys užívala všech čtyř prostředků zároveň, protože docela postačí užíti jednoho, a to zcela prostě a krátce.

 

Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve

Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný

9 Responses to Navedení k životu zbožnému XXVI.: Krátký návod k modlitbě rozjímavé

  1. matěj napsal:

    Ne že bych tento web podezíral z neúcty, ale přece jen překvapí vidět v textu katolického autora slovo „boží“ referující ke křesťanskému Bohu systematicky psáno s malým „b“, když to odporuje dokonce už i aktuální deskripci normy: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=bo%C5%BE%C3%AD. (I případný cut and paste je hoden jazykové, resp. pravopisné redakce.)

    (Ale nepochybuju, že stát se něco takového jednomu Františkovi, hned by byl web zaplaven články o dalším důkazu oslabování úcty, protestantizaci atd. atp., neb co je dovoleno bohovi, není dovoleno kdekterému volovi. :-)

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Stížnosti adresujte Msgre. Vrátnému. Obávám se ale, že jelikož je už 80 let po smrti, jednak Vám neodpoví, jednak je mu aktuální deskripce normy těžce volná…

  2. matěj napsal:

    Neřekl bych, že to byla stížnost. Ale ať už jakkoli, jistě ji nutné to adresovat tomu, kdo ten text v této podobě zveřejnil. Pokud máte nějaký důvod si myslet, že kdyby autor ještě žil, zveřejnil by text i po více než osmdesáti letech v této pravopisné podobě, rád se nechám poučit.

    Rozuměl bych, kdybyste to opravil, rozuměl bych, kdybyste řekl, sorry, na to nemám kdy, berte to, jak to je. Této reakci nerozumím, zejména v kontextu nedávné diskuse o viditelném vyjadřování úcty (http://www.duseahvezdy.cz/2016/03/04/rozhovor-biskupa-athanasia-schneidera-pro-portal-rorate-caeli/#comment-37732), jehož součástí jsou myslím i určité zvyklosti stran psaní velkých písmen. Ale OK, je to Váš web.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Text pochází z prvním čtvrtiny 20. století a je psán podle tehdejšího úzu. Není důvod ho předělávat, nepředělávám ho. Vaše připomínka je obskurní a bez nějakého reálného základu…

    • Lucie Cekotová napsal:

      Čistě technicky a neteologicky: pokud se dnes zveřejňují starší texty, jsou dvě možnosti: zgruntu přepsat do nové češtiny odpovídající současné normě – což je v tomto případě neproveditelné – nebo nechat se vším všudy tak, jak to je, včetně toho, co dnes vnímáme jako chybu. Opravovat jen něco dle vlastního uvážení by byla nejhorší a krom jiného i těžce neprofesionální možnost.

  3. Petr Hahn napsal:

    Pokud text nepoužíváme jako historický dokument, ale pro účel, pro který byl napsán, pak se neptám po nějaké profesionalitě, jako paní Cekotová, ale ve Wordu si zkrátka jen nastavím možnost výměny boží za Boží. Trvá to pár minut. Netuším, co je na tom nejhoršího! Já určitě text nebudu nikdy nazírat technicky a nejedná se mi o nějaká pravidla, ale o úctu k Bohu a ne k bohu.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Nepředpokládám, že by Mons. Vrátný překládal sv. Františka Saleského bez náležité úcty k Bohu. Byla to prostě jen jiná gramatická norma. Špatně by to bylo proto, že někdo jiný by mohl přijít zase na to, že by byla vhodná ještě jiná změna – svévolných úprav v textu, jehož autorem je někdo jiný, by mohlo být nekonečně mnoho, až nakonec by byl výsledek k nepoznání. Ano, na internetu se s texty zachází někdy značně volně, právě proto, že není nic jednoduššího než si něco nastavit ve Wordu. Jak je vidět, když to někdo neudělá (což je ze všech možných hledisek správné), ještě to slízne za nedostatečnou úctu k Bohu. A jen tak mimochodem, psaní velkých písmen v náboženských textech pro vyjádření úcty rozhodně není ani v dnešní češtině kdovíjak pevně kodifikováno. Potýkám se s tím neustále a přečasto se mi stává, že se neshodnou ani dvě korektorky-profesionálky, a to obě věřící.

  4. H Šimečková napsal:

    Texty všech Učitelů Církve jsou velké perly pro naši duši a nepřekvapuje mě, že se našla zdánlivě opodstatněná záminka, aby se pozornost čtenářů odvedla jinam než na obsah sdělení.

    Návod k rozjímání vnořit se do přítomnosti Trojjedidného Boha podle všech čtyř způsobů, jak mistrně píše sv. František Saleský, je jednoduchým a pravdivým návodem uvědomit si také lidskou nedokonalost, mj. že člověk se právem píše s malým „č“ a Bůh s velkým „B“. A slovo Bůh v textu, viz výše, je vždy s velkým „B“.

    O hledání chyb druhých, např. překlad přídavného jména Boží s malým „b“, dle mého názoru napsal opět mistrně jiný Církevní Učitel, sv. Jan Zlatoústý toto:
    „Komáři sedají na krvavé rány druhých, stejně jako ti, kteří mluví o chybách druhých a ne svých. Shromažďují si tak pouze nemoci. Ti však, kteří činí opak, podobají se včelám, které staví plástve medu a s velkou zbožností poletují nad loukou ctností“ (srov. Patrologia Graeca Tomus XLIX, str. 215).

  5. H Šimečková napsal:

    P.S.: Kniha Úvod do zbožného života od sv. Františka Saleského byla vydána v r. 1990 a překlad opatřil Otomar Radina. V tomto vydání naleznete již přídavné jméno Boží s velkým „B“.
    Kéž bychom měli všichni tuto knihu přečtenou alespoň jednou a náš život se podle toho také utvářel. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *