Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení

Josef vykládá faraonovi sen

Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.

V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.

Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).

Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí.

Faraonovy sny jsou si podobné. Stejně tomu bylo ohledně Josefových snů; naproti tomu sny nejvyššího číšníka a pekaře jsou zcela opačné. Význam faraonových snů podtrhuje i to, že se mu zdálo, že „stojí u řeky“ (41,1), to jest Nilu, který má pro život v Egypt obrovský význam. To a též, že druhý sen je podobný prvému, zvyšuje jejich důležitost a naléhavost. Bůh skrze oba sny hovoří faraonovi v obrazech, které odpovídají životu té doby v Egyptě. Pak ale následují neobvyklé a znepokojivé obrazy, jako že ošklivé krávy, jaké faraon nikdy neviděl (41,19), sežerou pěkné krávy a přece neztloustnou nebo že slaboučké a zkažené klasy pohltí klasy pěkné, a to jak v prvém, tak ve druhém faraonově snu. Není tedy divu, že faraon, když se probudil, byl „všecek ustrašen“ (41,8) a povolává egyptské kněze, kteří ovládají magické praktiky. Ukazuje se však jejich bezmoc; nedovedli vyložit faraonův sen. Nevíme, jestli tato neschopnost jej vyložit spočívala v tom, že se nezmohli na slovo nebo zda podávali protiřečící se vysvětlení, která tak nemohla získat faraonovu důvěru. Oni hadači jsou předchůdci těch, se kterými se o 400 let později střetává Mojžíš (Ex kap. 7 a 8), když faraon žijící v jeho době nechce dovolit, aby Izraelité odešli z Egypta. S podobnou situací se později setkáváme v knize Daniel (kap. 2), ve které je navíc to, že Nabuchodonosor si svůj sen nepamatoval. Také tam je Daniel, kterému sen a jeho výklad zjevil Bůh v nočním vidění, králem povýšen, ač byl předtím jen judský přesídlenec. Rozdílná je tu ale vladařova reakce vůči těm, kdo se ukázali neschopní sen vyložit: faraon spíše resignuje na jejich pomoc, Nabuchodonosor chce své mudrce nechat popravit.

Josef se před faraonem chová pokorně, ale současně sebevědomě. Odmítá jeho příliš lidskou představu, že důmyslně umí vykládat sny (41,15), a poukazuje na to, že výklad snů přísluší Bohu. Významné je, že sen se zdál faraonovi. Panovník totiž v jisté míře zastupuje na zemi Boha a pro blaho lidu je důležité, aby správně jednal. V této souvislosti lze tu připomenout Šalamounův sen, ve kterém žádá o to, aby „dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem“ a aby tak byl schopen dobře vládnout (1 Král 3,5-15). Když Josef říká, že Bůh dá faraonovi příznivou odpověď, znamená to, že ta odpověď prospěje celé zemi, i když druhý ze snů zvěstuje sedm let neúrody.

Josef také, poté co vyložil faraonovy sny, nečeká na nějaké faraonovy otázky, ale rovnou dává faraonovi poměrně podrobně formulovanou radu (41,33-36) včetně toho, jak se má vše zorganisovat. Zdá se, že přitom myslí i na sebe, když předtím faraonovy hadači zklamali. Vždyť to, co on faraonovi radí, je objektivně v nejlepším zájmu země. Nebojí se pak vykonávat v zásadě politickou funkci faraonova zástupce a nespokojuje se jen s radami. Má na mysli dobro cizí země, ve které nechtěně přebývá; podobně později Jeremiáš (29,7).

Josef chápe faraonovy sny jako jeden sen[i], který poukazuje na Boží záměr. Negativní vyústění faraonova snu je vcelku zřejmé, ale že sedm v něm znamená sedm let, to vysvětluje Josef z moudrosti Boží.

Faraon označuje Josef za „muže plného ducha Božího“ (41,38), tedy za někoho, kdo je stále naplněn Božím duchem. Tím se Josef liší od Otoniela, Gedeona a Jefteho, na kterých duch Boží jen spočinul (Soudc 3,9-10; 6,34; 11,29) i Samsona, kterého duch Boží ponoukal a zmocňoval se ho (Soudc 13,25; 14,6; 14,19; 15,14).

Faraon Josefa povyšuje o něco více, než on navrhuje ve svých radách. Josef se nestává jen jakýmsi komisařem přes výživu lidu, ale skutečně druhým mužem v Egyptě, kterého farao převyšuje jen svým trůnem (41,40). Stává se správcem nejen faraonova domu, ale je ustanoven „nad celým Egyptem“ (41,41).

Zatímco Josef utekl před Putifarovou ženou bez pláště, snad s hanbou zcela neoděn, je nyní povýšen a oděn „v kmentové roucho“ (41,42). Můžeme přitom také vzpomenout na pestrobarevnou suknici, ze které byl svými bratry vysvlečen.

Josefovi se dostává za ženu dceru význačného kněze[ii]. To představovalo spíše výjimku, že si totiž Josef po sňatku s pohankou zachoval víru v Boha svého otce. Když Abraham hledá manželku pro svého syna Isáka, zavazuje svého služebníka přísahou: „Nevezmeš manželky pro syna mého z dcer Kananejskych“ (24,3). Stejně tak i Isák přikazuje Jakobovi (28,1). Později se to stává zákonem, jak čteme v Deut 7,3-4, aby pohanky nesvedly své muže, že by sloužili cizím bohům. Po návratu ze zajetí jsou sňatky s pohany znovu výslovně zakázány (Ezdr 9,14; Neh 13,23-27).

Asenet se stává matkou dvou Josefových synů a tím i pramátí dvou israelských kmenů. Podobně i Mojžíš dostává za ženu dceru madiánského kněze (Ex 2,16-21). Josefovi bylo tehdy 30 let (41,46). Na začátku kapitoly 37 je zmíněno, že bylo tenkrát Josefovi 16 let; odtud lze soudit, že v Egyptě strávil 13 let před svým povýšením. Vzhledem k tomu, že jeho otec předstoupil před faraona, když mu bylo 130 let (47,9) a žil ještě 17 let (47,28), je to asi desetina jeho života, po kterou Jakob postrádal svého syna. Rovněž odtud plyne, že Josef se narodil, když bylo jeho otci 100 let. Stejně tak zplodil Abraham Isáka ve věku 100 let (kap. 17).

Samotnému Josefovi se v době velké úrody dostává také plodnosti; narodí se mu k jeho velké radosti dva synové. Ohledně prvého čteme: „Bůh dal mi zapomenouti na všecky mé těžkosti i na dům mého otce“ (41,51). Nejde tu o to, že by zapomněl na svého otce a své bratry, ale na všechny těžkosti jimi způsobené. Jeho štěstí překrývá jeho minulou zkušenost a tak usnadňuje, že později odpustí svým bratrům. Josef se tak podobá svému dědečkovi Isákovi, který také měl dva syny. Narození synů považuje za Boží požehnání.

Exkurs: O snech a věštění

Písmo svaté na několika místech zmiňuje sny. Jednak jsou to sny, které nejsou Božím zjevením. Tak v Iz 29,8 čteme: „A jako když se zdá lačnému ve snu, že jí, ale když procitne, cítí prázdno v sobě, nebo jako když se zdá žíznivému ve snu, že pije, ale když procitne, cítí ještě únavu, žízeň a prázdno v sobě.“ Podobně „Po mnohých starostech bývá mnoho snů, a kde mnoho řečí, tam i bláznovství“ (Koh 5,2), „Jako sen odlétá, mizí beze stopy, pomine jako přelud noční“ (Job 20,8) nebo „Jak sen, když procitne člověk, Pane, v městě svém obraz jejich zničíš“ (Žalm 73,20). Takové sny lze ovšem vysvětlovat psychologicky nebo na základě stavu těla snícího, ale nelze jim přisuzovat, že zjevují něco budoucího. „Jalovou naději a lži se kojí muž nesmyslný, a sny rozčilují nerozumné. Jako kdo lapá stín a honí vítr, tak i ten, kdo se spoléhá na klamné sny. Co se zdá ve snu, jest obraz skutečného, místo člověka cosi člověku podobného“ (Sir 34,1-3).

Prorok Jeremiáš (23,25-27 a 29,8) pak varuje před falešnými proroky, kteří v Hospodinově jménu prorokují a odvolávají se na své sny, ať již vymyšlené nebo ďáblem způsobené. Některé sny však jsou způsobeny Bohem či jeho anděly. Kromě tří dvojic snů zmíněných zde v rámci Josefových příběhů lze k nim připočíst Abrahamův sen (Gen 20,6-7), Šalamounův sen (1 Král 3,5-15), sen Danielův (Dan kap. 7), sen Mardocheův (Ester kap. 11), sen Judy Makabejského (2 Mak 15,11-16), sny Josefovy, ve kterých dostává pokyn, aby přijal svou manželku Marii (Mat 1,20-24 ), utekl do Egypta (Mat 2,13) a vrátil se z něj (Mat 2,22). Rovněž se zdá, že sny Pilátovy ženy (Mat 27,19) mají nadpřirozený původ.

V Dan kap. 2 čtěme o snu Nabuchodonosora, neschopnosti babylonských věštců jej vyložit a posléze výklad snu, který králi sdělí Daniel, jenž ovšem připojuje, že tajemství jeho snů odhaluje Bůh, jenž je v nebesích (Dan 2,28). Na základě Joel 3,1: „Potom vyleji ducha svého na každého, kdo má tělo, prorokovati budou synové vaši i dcery vaše, starci vaši sny míti budou a jinoši vaši viděni“, lze počítat prorocké sny mezi charismata.

O tom, jak se zabývat sny nás poučuje: „Věštění a hadačství a sny nicotné jsou, a jako žena k porodu, pracující srdce tvé přeludy trpí. Neposlal-li jich Nejvyšší, aby tě navštívil; nevěnuj jim pozornosti. Neboť sny uvedly mnohé v blud, a padli ti, kteří doufali v ně“ (Sir 34,5-7).

Josefovy výklady snů je třeba ještě zvážit ve světle pozdějších zákazů věštění obsažených v Mojžíšském zákonu (Deut 18,10-12). Věštěním se rozumí nějaké předpovídání budoucnosti. Budoucnost lze však někdy poznat z příčin, které někdy působí s nutností a vždy mají své očekávané účinky, někdy pouze většinou. Takto ovlivněnou budoucnost lze předvídat na základě vědy nebo zkušenosti, jako je třeba předvídání zatmění, počasí nebo zdravotního stavu nemocného. Předvídat však budoucí náhodné události nebo svobodné činy znamená uchvacovat si to, co je přítomno pouze Bohu. Jestliže však někdo budoucí věci poznává Božím zjevením, „nedomáhá se vědění božského, nýbrž spíše vědění božské přijímá“ (STh II-II q. 95 a. 1 co.) a je tedy bez hříchu. Tak tedy Josef vykládal sny a podobně i Daniel.

Bůh používá sny jak se praví v Num 12,6: „Je-li někdo mezi vámi Hospodinovým prorokem, ukazuji se mu u vidění nebo mluvím k němu ve snách.“ Zde ovšem nejde o to, že by sen určoval budoucnost, ale že skrze sen je Bohem nebo pomocí jeho andělů člověku sdělována budoucnost. Je tu ovšem nebezpečí ďábelského klamu (srv. STh II-II q. 95 a. 6 co). Proto je také v Deut. 18,10: „Nebudiž mezi vámi nikoho … , kdo by zkoumal sny“[iii]. V Deut 13,1-5 čteme o snářích a falešných prorocích, kteří tvrdí, že měli sen. A stanoví se tam: „Onen prorok pak, nebo ten, kdo si smyslil sen, budiž usmrcen“ (Deut 13,6).

Lze však zkoumat sny, ne jako něco prozrazujícího budoucnost, ale jako odraz fysického nebo psychického stavu člověka, a z nich usuzovat na jeho potíže.

Michal Kretschmer

[i] Vulgata má „somnium regis unum est“ (41,25).

[ii] Pozdější Židé se v románu Josef a Asenat (viz Knihy tajemství a moudrosti III, Praha 1999, str. 210-236) s fantaskními rysy snaží vysvětlit, jak to že si Josef vzal Asenat, když nebyla židovka, a spřádají hypotézu, že před svatbou přijala židovskou víru. Nic však tomu nenasvědčuje; šíření víry a proselytismus se v době Josefově ještě nepraktikoval.

[iii] Vulgata má „qui observet somnia“.

One Response to Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení

  1. Václav napsal:

    Podle apokryfního svědectví blahoslavené Kateřiny Emmerichové byla Asenat Josefovou neteří, se kterou její matka uprchla do egyptské Heliopole před hněvem svých bratrů, ve které později pobývala i Svatá rodina. Pohanský kněz jí jenom vychovával. Ona byla to dítě které se narodilo poté co jistý syn pohanského vladaře znásilnil její matku Dinu. Když potom požádal její bratry o smír tak si stanovili podmínku že se musí dát obřezat i se svým otcem a s celým svým lidem a když to udělali tak je všechny pobili. Josef a Asenat se prý stali podkladem pro egyptskou legendu o Isis a Horovi.
    Rabínové již po léta hledají na východě a na jihu potomky ztracených kmenů, které jsou souhrnně nazývány Efraim. Potomci Manasese a Efraima prý odešli nejdál a žijí až v Indii. U proroka Izaiáše je psáno že až se bude Efraim vracet do Zaslíbené země tak před ním Hospodin Bůh vysuší řeku Eufrat podobně jako kdysi vysušil moře a Jordán, takže budou moct přejít v sandálech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *