Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři

Josef a Putifarka

Kapitola 39 popisuje svádění Putifatrovy ženy, křivé obvinění Josefa, jenž ji odmítl, a posléze Josefův vzestup v žaláři, do kterého ho Putifar uvrhl.

Josef, poté co byl prodán, „odveden byl do Egypta; tam ho koupil od Ismaelských, kteří ho přivedli, Putifar, dvořenín faraonův, velitel osobní stráže, Egypťan“ (39,1). Byl jeho otrokem, ale co pro něj konal, se dařilo. To proto, že „Hospodin byl s ním“ (39,2), nejen v jeho vnitřním utrpení, ale i navenek. Jeho pán mu Božím řízením přiděloval práci, která byla v domě, takže Putifar to viděl a, ač pohan. „věděl velmi dobře, že Hospodin jest s ním, že všecko, cokoliv činí, jeho ruka řídí“ (39,3). Proto ho ustanovil nade vším, co bylo jeho, „takže spravoval nejen svěřený dům, nýbrž všecko, co mu bylo dáno na starost“ (39,4). „Hospodin žehnal domu Egypťanovu pro Josefa“ (39,5) a tak Josefovým přičiněném rostl Putifarův majetek.

Josef se však časem zalíbil Putifarově ženě, ježto byl „krásné tváře a sličného vzezření“ (39,6). Pravila mu: „Spi se mnou“ (39,7). On však k tomu nesvolil a řekl jí, že jeho pán mu vše odevzdal a vše je v jeho moci, kromě ní, která jest jeho manželkou. Řekl jí ještě: „Kterak bych tedy mohl tak zlou věc učiniti a hřešiti proti Bohu svému?“ (39,9). Josef tedy přímo ženu nekárá, ale říká, že on by se dopustil hříchu proti Bohu. Byl si jistě také vědom, že by to bylo porušení důvěry, kterou ho jeho pán obdařil. Putifarova žena se však nespokojila s tímto odmítnutím a každým odmítnutím Josefovým se stávala agresivnější. Den co den ho takovými řečmi obtěžovala; „on však cizoložství odpíral“ (39,10).

Jednoho dne, když Josef byl v domě sám a „konal beze svědků jakousi práci“ (39,11), kterou byl povinen konat, přišla za ním, chopila se okraje jeho šatu a opět jej chtěla svésti. „On však nechav plášť v její ruce, utekl ven“ (39,13). V tomto případě Josef ženě neodpíral slovy, ale utekl. Nešlo tu z její strany o slova, ale o tělesný kontakt. Lze se tu tázat: Proč ji Josef neodstrčil od sebe? Nevíme, snad nechtěl vztáhnout ruku na ženu svého Pána, snad potřeboval takto překonat i své vlastní pokušení[i]. Tu se mění náruživost Putifarovy ženy v čirou nenávist. Josefův plášť v její ruce se stává trumfem, takže „svolala lidi svého domu a řekla: Hle, manžel uvedl muže hebrejského, aby s námi skotačil“ (39,14). Aby ještě více podnítila nenávist, poukázala na to, že Josef není Egypťan, ale Hebrejec. Když se její manžel vrátil domů, ukazuje mu Josefův plášť a Josefa křivě obviní, že „přišel ke mně, chtěje se mnou si laškovati; když slyšel, že křičím, nechal plášť, který jsem držela, a utekl ven“ (39,17-18). Putifar „důvěřuje příliš slovům manželčiným, nadmíru se rozhněval a dal Josefa vsaditi do žaláře, kde byli ve vazbě královi vězni“ (39,19-20). Zdá se, že to bylo místo, kde se nalézali ještě neodsouzení vězni.

Lze uvažovat o tom, proč Josef odmítl tu ženu. Mám za to, že hlavním důvodem bylo, že je to proti spravedlnosti a bylo by to projevem velkého nevděku vůči Putifarovi. Dalším důvodem je ovšem Josefova čistota. Cizoložství je hříchem jak smilstva, tak hříchem proti spravedlnosti. Židovské pseudepigrafy kladou však velký důraz na Josefovu zbožnost a varování se cizoložství[ii]. Sv. Ambrož Josefa nazývá „zrcadlo čistoty“[iii]; v jeho mravech a skutcích září stydlivost a zdrženlivost.

Putifarova žena byla smyslná a schopná všeliké nepravosti. Zdá se, že k ukojení svého chtíče by si našla příležitost i jinde. Josefa sváděla snad i z důvodu, aby si dokázala, že je paní nade všemi muži, zvláště pak nad tím, kdo tam byl druhý po Putifarovi. Někteří vykladači se snaží ji omluvit tím, že její muž byl kleštěnec (dle Jeruzalémské bible, eunuch dle Vulgaty), ale patrně to byl jen titul faraonova dvořana, což též vyplývá i z toho, že Vulgata označuje také faraonova číšníka a pekaře jako „duo eunuchi“ (40,1).

Nabízí se otázka, co měl Josef s tím dělat. Ohlásit Putifarovi, co jeho žena činí? Ale při povaze jeho ženy lze mít za to, že by ona v takovém případě řekla, že naopak Josef ji chtěl svést, ona ho odmítla a Josef se ji svým obviněním mstí.

Putifar ponechal Josefa na živu a spokojil se s tím, že ho uvrhl do žaláře. Zdá se, že si sám nebyl úplně jist tím, že by se Josef provinil. Jistě aspoň částečně musel znát povahu své ženy. Písmo o potrestání Putifarovy ženy za její křivé obvinění nic nezmiňuje, na rozdíl od potrestání (podle Mojžíšova zákona) chlípných starců obviňujících nevinnou Zuzanu (Dan 13,62).

Josefovi i v žaláři, stejně jako předtím u Putifara, se začalo brzy lépe dařit. „Získal milost u správce žaláře. Ten mu dal do moci všecky vězně, kteří byli ve vězení chováni“ (39,21-22). „Hospodin byl s ním“ (39,23). Tak byl Josef povýšen i u svého druhého pána. Lze mít za to, že správce žaláře byl podřízeným Putifara. Potom mu jistě nemohlo uniknout, že i ve vězení, jako před tím u něj, byl Josef povýšen. To, že neměl nic proti tomu, též nasvědčuje, že měl pochybnosti o obvinění své ženy.

Kapitola 40 líčí, jak nejvyšší faraónův číšník a pekař byli pro nějaké provinění uvrženi do žaláře, ve kterém se nacházel i Josef. Za nějaký čas téže noci každý z nich měl sen a neuměli si ho vyložit. Josef viděl, že jsou smutní, a vyptal se jich na důvod. Měl s nimi soucit a tak neváhá se opatrně zajímat o privátní záležitost oproti němu (jako otroku) výše postavených dvořanů. Pravili mu: „Měli jsme sen a není, kdo by nám jej vyložil.“ Řekl jim pak: „Vykládati přísluší Bohu“ (40,8). V této větě zaznívá explicitně nevyslovená kritika na tehdejší pohanské vykládání snů. Z toho vidíme, že tenkrát byla rozšířena víra v božský původ všech snů a vykládání snů bylo celkem běžné. Pak je požádal, aby mu své sny pověděli. Nejprve vypravoval svůj sen nejvyšší číšník. Josef mu řekl, že sen značí, že za tři dny jej farao opět uvede do svých služeb v původním jeho postavení. Prosil ho pak, aby se pak za něj přimluvil u faraona, aby ho vyvedl z tohoto žaláře, ve kterém je nevinně uvězněn. Poté vyprávěl svůj sen nejvyšší pekař. Josef mu řekl, že ten se znamená, že za tři dny bude popraven. „Třetího dne nato byly faraonovy narozeniny“ (40,20). Farao při velkých hodech „vzpomněl si na nejvyššího číšníka a pekaře“. Prvého povolal, „aby mu podával číše, druhého dal pověsit na šibenici“ (40,21-22). Tak se potvrdila správnost Josefova výkladu jejich snů, ale „nejvyšší číšník, když se měl dobře, zapomněl na svého vykladače“ (40,23).

Hospodin je s Josefem. Dal mu milost, aby byl prospěšný svému pánu Putifarovi, odolal svodům jeho ženy a aby si i v žaláři získal přízeň jeho správce. Dal mu moudrost, aby správně vyložil sny oběma faraonovým dvořanům. Něco z těch snů lze sice rozpoznat vlastním rozumem, ale že „tři ratolesti“ (40,12) a „tři koše“ (40,18) znamenají tři dny (a ne např. tři roky) náleží už k Božímu daru, ze kterého Josef vykládá sny. Podobně sen pekařův má sice negativní zabarvení, ale také z něj nelze rozpoznat, že faraon mu odejme hlavu a pověsí ho na kůl (40,19 a 22).

Michal Kretschmer

[i] Závěť Josefova (IV, 8) uvádí, že Josef „se oddal postu a modlitbě, aby mne Pán od ní vytrhl“, neboť „byla totiž velice pohledná a svůdně ozdobená na setkání“ s ním (IX, 5) – viz Knihy tajemství a moudrosti I, Praha 1998, str. 273-277.

[ii] Kniha Jubileí, kap. 39 v Knihy tajemství a moudrosti II, Praha 1998, str. 129; Závěť Josefova, kap. III až X v

[iii] „Speculum castitatis“ v De Joseph patriarcha, PL 14; ke stažení z http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_0339-0397__Ambrosius__De_Joseph_Patriarca_Liber_Unus__MLT.pdf.html

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *