Promluva o modlitbě
Sv. Jan Maria Vianney
Hleďte, milé děti, poklad křesťana není na zemi, je v nebi. Naše mysl má vždy směřovat tam, kde je náš poklad.
Člověk má krásný úkol, totiž modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte. V tom je blaženost člověka. Modlitba není nic jiného než spojení s Bohem. Kdo má čisté srdce a je s Bohem spojen, ten v sobě pociťuje balzám, sladkost, která plní rozkoší, světlo, které vždy osvěcuje. V tomto těsném spojení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku. Nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha se svým maličkým tvorem je něco velmi krásného. Je to štěstí, které nedokážeme pochopit.
Byli bychom zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám to ve své dobrotivosti dovolil, smíme k němu mluvit. Naše modlitba je kadidlo, které přijímá s největším zalíbením.
Máte malé srdce, milé děti, ale modlitba je zvětšuje a uschopňuje milovat Boha. Modlitba je předtuchou ráje. Nikdy nás nenechává bez odezvy. Je medem, který teče do duše a všechno oslazuje. Při dobré modlitbě se bolesti rozpouštějí jako sníh na slunci.
Modlitba nechává čas rychle ubíhat, a to tak příjemně, že jeho trvání ani nepozorujeme. Když jednou byli skoro všichni faráři v okolí nemocní, musel jsem je zastupovat, takže jsem toho hodně nachodil. Po cestě jsem se stále modlil k dobrému Bohu a ujišťuji vás, že jsem neměl pražádnou dlouhou chvíli.
Mnozí se ponořují do modlitby jako ryba do vody. Protože jsou zcela v dobrém Bohu, v jejich srdci není žádná překážka. Ach, jak velice miluji tak šlechetné srdce. František z Assisi a svatá Koletta viděli našeho Pána a mluvili s ním tak, jako my vzájemně spolu mluvíme. Ale kolikrát jdeme do kostela a ani nevíme, proč tam jdeme, za co chceme prosit. A přece každý velmi dobře ví, když k někomu jde, proč k němu jde. U mnohých se zdá, jako by říkali dobrému Bohu: „Chci s tebou promluvit jen dvě slova, abych zas brzy od tebe odešel.“ Myslím často na to, že když se klaníme svému Pánu, dosáhli bychom všeho, oč prosíme, kdybychom ho prosili s hodně živou vírou a hodně čistým srdcem. Ale právě naopak býváme bez víry, bez naděje, bez touhy a bez lásky!
V člověku jsou dva hlasy: hlas anděla a hlas zvířete. Hlas anděla je modlitba. Hlas zvířete je hřích. Ti, kdo se nemodlí, zahrabávají se do země jako krtek, který si dělá díru, aby se v ní schoval. Jsou zcela pozemští, docela zvířecí. A myslí jen na dočasné věci jako onen lakomec, který přijímal poslední pomazání. Když mu byl podán stříbrný kříž k políbení, zvolal: „Ten kříž váží jistě jedenáct uncí.“
Kdyby byl v nebi možný den bez klanění Bohu, nebylo by to už nebe. A kdyby se ubozí zatracenci bez ohledu na svá muka klaněli Bohu, nebylo by už žádné peklo. Ach, měli by pak srdce k milování Boha, jazyk k jeho chvále – k tomu také byli určeni. Teď se však odsoudili k tomu, že ho budou proklínat po celou věčnost. Kdyby mohli doufat, že se jednou po jedinou minutu budou moci modlit, očekávali by tuto minutu s takovou netrpělivostí, že by to zmírnilo jejich muka.
Otče náš, jenž jsi na nebesích. Ach, jak krásné je, milé děti, mít Otce v nebi. Přijď království tvé. Když nechám dobrého Boha ve svém srdci kralovat, nechá mě on jednou kralovat ve své slávě. Buď vůle tvá. Nic není tak milé jako činit vůli Boží a zároveň nic není tak dokonalé. Abychom konali dobře to, co konat máme, musíme to dělat tak, jak chce Bůh, v dokonalé shodě s jeho úmysly. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Máme duši a tělo. Prosíme dobrého Boha za své ubohé smrtelné tělo a on dává vše, co je potřeba k zachování našeho života. Prosíme ale také za pokrm pro naši duši, která je naší nejkrásnější částí. Země je příliš malá, aby dokázala duši poskytnout to, co ji dovede naplnit. Lační po Bohu a jen Bůh ji může nasytit. Proto pro Boha nebylo příliš zatěžko, když zůstal zde na zemi a přijal na sebe tělo, aby se stalo potravou našich duší. „Mé Tělo,“ řekl Pán, „je pravý pokrm. Chléb, který vám dám, je mé Tělo obětované za spásu světa.“ Chléb duší je ve svatostánku. Svatostánek je spižírna křesťanů. Ach, jak je krásné, milé děti, když kněz pozdvihuje hostii a ukazuje ji. Naše duše může říci: „Toto je můj pokrm.“ Ach, milé děti, jsme příliš šťastní. Teprve v nebi to přiměřeně poznáme. Ach, jak málo to nyní chápeme.
Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).
