Lekce Zlého: Dobré příběhy bez Boha
Pan Černý se zde ve svém článku Dobré filmy, cenzura a křesťané zabýval špatnými filmy a cenzurou ve filmu. Špatných filmů a knih jsou samozřejmě spousty a o jejich nedobrém vlivu bylo už řečeno a napsáno hodně. Já bych se ale zaměřil trošku jinam, kde se dle mého soudu skrývá ještě větší nebezpečí, než ve „vyloženě špatných filmech“.
Zaměřil bych se na otázku dětí a mládeže a literatury a filmů, které čte a sleduje právě tato skupina obyvatel. Nikdo asi nebude zpochybňovat, že taková četba či sledování filmů významně přispívá k rozvoji a formování osobnosti – samozřejmě za předpokladu, že rodina má doma televizi/videotéku a že dítě nějaké čtení provozuje.
I poměrně laxní či zaneprázdnění rodiče rychle chápou, že zde je jisté riziko, a nejsou-li přívrženci nějakého šíleného superliberálního modelu svobodné sebevýchovy, snaží se mít pod kontrolou alespoň rámcovou skladbu toho, co dítě sleduje a čte. Ne vždy si však uvědomují, že to ani zdaleka nestačí.
Nebudu zde zacházet do takových detailů, jako je fakt, že moc televize škodí a že čtení je důležité pro rozvoj představivosti, a budu se věnovat čistě otázce rizikového obsahu. Osobně si totiž myslím, že právě charakter konzumní zábavy poskytované televizí a částečně i literaturou má na sekularizaci zásadní podíl.
Asi není nutné vysvětlovat křesťanskému rodiči, že filmy typu „Prci, prci, prcičky“ či „Čtyřicet dní a čtyřicet nocí“, časopis Bravo či knížky Lenky Lanczové výchově jeho ratolestí neprospějí, a že čím méně se s nimi dítě setká, tím lépe (otázkou ovšem je, nakolik je rodič schopen dostát své přirozené touze držet tyto „poklady“ svým dítkám od těla). Ale i když si řekneme, že byl v likvidaci toho největšího škváru totálně úspěšný, je to pořád strašně málo.
Filmy (i knihy) ohrožují výchovu a rozvoj osobnosti (především u dítěte, ale nemyslete si, že od 15 nahoru jste imunní) dvěma zásadními způsoby. Ten první je sugerování určitých postojů a vzorců jako normálních a správných, negativizace něčeho, či naopak vyzdvihování něčeno. Paní Freiová s oblibou uvádí příklad, že je-li v detektivce uveden do děje otec pevné ruky, vyznávající tradiční rodinu, můžeme si být jisti, že on je ten vrah.
Dostáváme se zde k zásadnímu problému: jednou z podstatných vlastností dnešních umělců, spisovatelů a filmových tvůrců je, že jako skupina jsou názorově daleko jinde, než lidstvo jako celek. V sekularizované Evropě se rozdíl už stírá, ale třeba v USA je to ještě stále velmi patrné. A tady se objevuje důležitý fakt – výsledné produkty totiž odrážejí postoje svých tvůrců, někdy nevědomky, často ale i zcela úmyslně. A to je špatné, protože více než zásadní věci, které nepřehlédneme, se prosazují vedlejší drobnosti a podružnosti a jejich statistický výskyt.
Film, v němž konzervativní otec hraje negativní (vedlejší) roli, je sám o sobě z tohoto důvodu neškodný. Pokud ale za život shlédneme v různých filmech takových otců 70 a 68 z nich bude negativní postavou, je to už poměrně jiné kafe. Tímto nenápadným způsobem lze účinně poškozovat (nebo prosazovat) různé vzory či názory a vnucovat nesmyslné stereotypy.
Poněkud nápadnější a přímější variantou je pak rázné vnucování správné komplexní zprávy do oblíbených seriálů (v tomto ohledu mne napadá propotratový 11. díl seriálu Zákon a pořádek – místy mi ovšem připadal svými účelovými manipulacemi až vyloženě směšný).
A teď to nejdůležitější: v rámci toho všeho výše se dnes silně projevuje jedna speciální varianta tohoho, nejzásadnější hubitel víry: „nenásilný agnosticismus“ drtivé většiny dnešní literatury a filmů pro děti. Je tu spousta děl, která jsou sama o sobě nezávadná a vštěpující dobré zásady, „jen“ jsou agnostická, zcela bez Boha. Žádnému dítěti neuškodí, když si přečte nějakou flosovku, ransomku, verneovku či foglarovku. Ale jestliže bude číst/sledovat jen nebo ve velké většině takovéto knihy/filmy, jejichž hlavní hrdinové (vzory těchto dětí) a vlastně všechny důležité postavy evidentně nechodí do kostela a Boha „k ničemu nepotřebují“, jeho rozvoji a víře to neprospěje.
Tím se dostáváme k zásadní pravdě: nestačí vyhodit brak, je třeba se postarat, aby dítě vidělo/četlo ta správná díla, aby nebylo zaplaveno agnosticismem a světem bez Boha. Je to pracné a náročné, už protože dobré literatury/filmů s Bohem je málo a často se těžko shání. Ale holt odřít se to musí, nechceme-li splakat nad výdělkem. Výchova, to není absence špatného, ale přítomnost dobrého.
Poznámka: Máte-li čas a chuť, neváhejte a přispějte návrhy na doplnění našich seznamů doporučeníhodných knih a filmů.
Vyšlo i na iDnesáckém blogu
http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/148832/Novy-clanek.html
Skvele podane – formou i obsahem.
Cteni nebo filmy pro deti bohuzel neumim doporucit (zena nemluvi cesky, takze z ceskych knizek znaji jen O pejskovi a kocicce v anglictine).
Ale minuly rok mistni casopis National Review publikoval clanek o filmech s konservativnim poslanim – tady je.
http://docs.google.com/Doc?docid=0ARvBvKWPC8TzZGZoNXBjYl8zMzhmcGRmc21meA&hl=en
zdravi Martin
Mne tedy cteni verneovek, foglarovek, flosovek, mayovek, tolkienovek a dalsich na ceste k vire pomohlo. Ale nechci zevseobecnovat.
U těch první tří mi to připadá nepravděpodobné, zajímal by mne princip takového působení. Ale mayovky rozhodně nejsou bez Boha, naopak děti k víře vedou. Tolkienovky pak jsou fantasy, která cíleně vštěpuje křesťanské hodnoty, byť méně nápadnou formou.
Ja totiz vse, co jsem precetl v puberte (od pitomych fantasy tretiho radu, po „Kdo s koho, satane“ a „Zkusenosti exorcisty“ povazuju za na me ceste nevynechatelne a v zpetnem pohledu dulezite.
Smysl pro cest, pratelstvi, poctivost a dobrodruzstvi mi tyto knihy daly. At uz je psal kdokoliv s jakymkoliv zamerem. Mozna nebyly krestanske, ale ja si z nich prave tohle odnesl, i kdyz si treba ze „Skautovych dobrodruzstvi na ceste kolem sveta“ nepamatuju skoro nic.
Jo, a Hitlerovi pomohla četba mayovek k nacismu. Ještě že Adolf neznal Foglara. Kdyby vzýval místo Shatterhanda Dušína, to by bylo teprv peklo.
Nejoblíbenějším Hitlerovým filmem byla kreslená Sněhurka nad kterou prý i plakal. Nechal si jí z Ameriky propašovat, prostému německému lidu byla zakázána. Po celou válku se snažil někoho dokopat k tomu aby dělal propagandistické filmy ve stejné kvalitě. Byla jich vyrobena spousta. O kanárku Hanzím který utekl z klece, vrátil se a zjistil že doma je nejlíp. O zlém lišákovi s židovskými rysy kterého ubila zvířátka z celého lesa ve stylu monstrózní bitvy, o malém rádiu které se rozmnožilo do veliké armády a vtrhlo na venkov kde poradilo všem jak mají lépe žít. Stálo to strašlivé peníze a spousta z toho se kreslila v našich atelierech. A Hitler do smrti nepochopil proč se to nevyrovná Sněhurce a proč nad tím nikdo nepláče.
Vinnetou prudce zastavil svého koně a zaposlouchal se do hlasu kostelního zvonu ze Santa Fé: „Co je to?“
Old Shatterhand: „Kostelní zvon. Volá všechny křesťany k motlitbě za mrtvé.“
Vinnetou: „Vinnetou ví, že bledé tváře se modlí, aby jejich duše přišly do nebe. A my Indiáni také doufáme, že naše duše přijdou do věčných lovišť, kde vládne Manitou. Slova pro to mohou být různá, ale snad jejich smysl je stejný. Vinnetou o tom poslední dobou často přemýšlí. Teď mluví zvon k jeho srdci a on mu rozumí. Říká: miluj vše, co je dobré a nenáviď vše, co je zlé.“
Přesně tak. Tyhlety pasáže prý byly z některých totalitních vydání vypuštěny.
Viděl jste něco ze seriálu Případy detektiva Murdocha ? Ze začátku jsem ho uvítal díky dokonalým reáliím ze staré Kanady. Z doby kočárů a prvních aut. Mám takový pocit jako kdybyste psal zrovna o něm, co díl to perla. Viktoránský otec který znásilňuje osvojené dívky, vojenští vědci britské vlády kteří si hrají na mimozemšťany a vycucávají kompresorem vnitřnosti farmářům a kravám, zločiny americké vlády při stavbě transkontinentální dráhy (na pozadí skvělá ukázka cirkusové show Buffalo Billa), zločinný systém péče o sirotky. Boj proti všem pozitivním hodnotám v luxusním balení a skvělém hereckém provedení. Poslední díl který jsem viděl byl drastický propotratový doják, po kterém mi docvakly i všechny předchozí souvislosti a to že opravdu nebyly náhodné. Bylo to natolik absurdní že jsem nevěřil svým očím a další díly si odpustil.
Řekl bych že pro malé děti jsou nejnebezpečnější pohádky jim určené a měly by správně mít hvězdičku. Například ty české od jistého režiséra kde se dá jen s mírnou nadsázkou říct že princezna znásilní draka a odejde dělat královnu do pekla a kde roli poustevníků a hodných stařečků přebírají čerti. Kde je dobro zesměšňováno a ukazováno jako zlo. Tahleta díla navíc platíme z daní. Většina filmů tohoto a jiných pánů jsou ekonomické propadáky a venku je nechtějí. Klasickou pohádku aby dneska pohledal s lupou a když na ní narazíme tak bychom si jí měli schovat pro děti nebo vnoučata.
Přibývá i černých a magických rytířů z „temného“ středověku na různých regionálních akcích. Rekonstrukcí historických bitev podle obrozeneckých a komunistických dějepisců. Skupiny historického šermu mívají do svých vystoupení zařazeny chlípné a hrabivé mnichy. Děti se na mnoha divadelních a jiných akcích setkávají s hodnými kamarády čertíky, ježibabičkami co vaří čajíčky, bludičkami které svítí poutníkům na cestu a sportovně založenými vodníky kteří hlídají bezpečnost koupaliště. Tak jak sám říkáte – jedna pohádka nemusí škodit ale když jsou naruby všechny tak nastává problém.
Vyhnout se tomu prakticky nedá, pokud člověk nechce své děti zavřít do sklepa a o to větší průšvih by nastal až by z něj jednou vyšly. Je třeba je naučit jak se ta bažina dá přeplavat. Dívat se a číst s nimi a bavit se o tom. Ledacos se dá použít jako negativní příklad. A modlit se za ně a prosit o ochranu. Naučit je ctít a respektovat církev a svatého otce, stýkat se s katolickými rodiči a dětmi přiměřeného věku v kostele, na faře, na různých zájmových akcích a podobně. Mezi nejúčinnější je obětovat své děti Bohu hned po narození nebo kdykoliv později, tak jako to dělával Vyvolený národ s prvorozenci a jak byl obětován i Pán Ježíš. Poprosit Boha aby si je vzal a učinil s nimi to co sám chce a co je pro ně nejlepší a naplnil na nich svou svatou vůli. Jakoukoliv. Ať už si je vybral pro zasvěcený život kněze nebo Kristovy nevěsty, jako otce a matky rodiny – hospodáře a hospodyně nebo pro jakýkoliv jiný účel. Ten kdo to udělá je pak mnohokrát v životě překvapen jak po nich zlo sklouzne jak voda po rybě a neprosákne dovnitř.
Ovsem Murdoch sám je presentovan jako katolik. Ten serial je ale jinak hodne slaboucky.
Tomu seriálu jsem přidělil soukromý podnázev „Převýchova bigotního katolíka“. Jde o naprostý ideologický paskvil, který se od majora Zemana liší jen tím, že je ještě strašně řemeslně slabý. Všimli jste si, že detektiv Murdoch je o tom, že jakýsi detektiv stále konfrontuje svoje katolické předsudky (sám za ně nemůže, má katolickou výchovu) s „pestrostí světa“, a to tak, že své předsudky postupně odhazuje.
Musím souhlasit s Hamishem, neb i mě foglarovky napomohly ke katolické víře (mé dětství se rozprostírá v čase vlády jedné strany). Záměrně říkám napomohly a nikoliv přímo pomohly. Tato literatura je samozřejmě klukovský svět, jazyk je již poněkud archaický a obraz je dětsky naivní. Přesto knihy pana Foglara přinášejí určitá zásadní pozitiva. Především posilují inklinaci k přirozenému dobru, veškeré vzory (každý „rychlošípák“ svým způsobem) napomáhají vyvolat zájem o dobro, tedy vést chlapce k přesvědčení, že čest, slušnost či obětavost je cestou k lidské důstojnosti. Další důležitou myšlenkou je přesvědčení, že věci mají nějaký svůj objektivně daný řád, kdy se mu buď podrobíme, pro vlastní dobro, nebo jej ignorujeme a propadáme se do mravního chaosu. Navíc svět pana Foglara zachovává, a to v křesťanském smyslu, klasické hodnoty dobra a zla a mezi nimi vytyčuje poměrně jasnou hranici. Inspirující je rovněž jeho práce s tajemstvím. Jestli něco udrželo Rychlé šípy tak dlouho při životě, tak to bylo ono nevyřčené. Otázky, jestli byly Rychlé šípy či ne, zda byli Vontové a jejich Stínadla nebo ne, byly velmi inspirující pro dětskou duši. Co mě zaujalo, ale to až mnohem později, jsou ty zajímavé obrazy vsunuté do Vontské organizace. Jsou velmi inspirované reálným světem. Vontská organizace byla vlastně monarchií s úzkou vládní strukturou (Vontská rada) a pan Foglar, jakoby nepřímo říkal, že pevný soudržný řád (ideový i praktický), vedený poctivými a čestnými úmysly je lepší variantou světa, než nesourodý liberální chaos (viz. chlapecký svět na Druhé straně). Myslím, že jeho knihy vedou děti k přirozenému dobru a vyvíjí na ně, formou hry, jistý tlak, aby jednaly odlišně, než na základě nejzákladnějších instinktů a pudů. Právě tím mohou tyto knihy připravit duši na přijetí nadpřirozeného řádu víry. U mě to fungovalo zcela spolehlivě.
Ano, já tajy neříkám, že jsou foglarovky špatné nebo škodlivé. V jisté fázi mohou být dobrou přípravou. Ale nesmí se zůstat u nich.
Souhlasim. Presto si i dnes rad nejakou prectu.
Já také. Podmanivý večer, člověk se ponoří do tajemných městských zákoutí s reáliemi třicátých let (stará auta, koňské povozy, dunící červeno-bílé tramvaje, plynové lampy, matně osvětlené krámky s dřevěným ostěním a cedulí, jež stále nese celé jméno majitele atd.) a stane se zase jedním z těch zvídavých chlapců s neuvěřitelnou fantazií. I pro dospělého skvělá dodechovka.
Jo jo, stínadelskou trilogii čtu každoročně o prázdninách… 🙂
S dětmi si rádi „foglarovku“ při perolejové lampě přečteme. Přesto je zvláštní, že dnešní děti mají pro romantiku menší smysl, než jsme měli kdysi my. Například vůbec nechápu, proč dnešním dětem tak učarovala fantasy literatura. Na Foglarovi bylo přitažlivé i to, že to byl vlastně běžný život lidí XX. století. Svým způsobem to mohl prožít každý kluk, a to ve svých časech. Fantasy je úplně vycucaná z prstu a zcela vyabstrahovaná od života. Célé to působí jako utěk do nějakých vymyšlených světů, do absurních stavů beztíže. S realitou to nemá nic společného. Ani Tolkien mi neučaroval (tím méně Harry Trotel), protože jde o zcela smyšlené světy. Jsou to jen iluze romantických snílků, kteří zapomněli že žijí na zemi.
Historie se pořád opakuje. Podobná situace nastala v Německu 19. století, za „průmyslového“ císaře. Německo bylo po mnoha letech opět sjednoceno a hospodářské reformy zajistily nezvykle vysokou životní úroveň. A právě v tu chvíli začaly děti a mládež utíkat k přírodě a k legendám pohanských germánů. Pravděpodobně proto že v novém systému s nimi rodiče nepočítali tolik jako dřív a nepracovali v jejich dílnách a na polích spolu s nimi od narození. Chodili do škol kde do nich nalejvali protináboženskou propagandu a nejrůznější podivné myšlenky. Tehdy také vzniklo hnutí které si říkalo Tažní ptáci. Vandrovali pěšky po celé Evropě a nostalgicky filozofovali o tom co viděli. Pak přišla 1. světová válka, hospodářská katastrofa a romantika rychle skončila v nacistických bojůvkách a v boji o přežití.
V dobách sjednocení Německa v něm byla naše církev vystavena podobnému tlaku jako je dneska a stejně jako dneska byl hlavní nápor namířen na svatého otce a na jeho biskupy a kněze. Zbožní obchodníci si dávali do výkladních skříní zvláštní plakát. byl na něm zobrazen Vatikán na vysoké a strmé skále, obtočené obrovským řetězem. Do něho byly zapřažené stylizované postavy tehdejších Božích nepřátel a opodál ďábel který se jim z plna hrdla chechtal. A říkal něco v tom smyslu že se ti ubozí červi marně pachtí s tím co nedokáže ani on. Přes veškerou snahu.
Jestli ono to nebude tim, ze „virtualni realita“ at uz televizni, nebo pocitacova spolehlive fantasii nici a svazuje do svych mantinelu.
Je taky fakt, ze domů, kterymi lze prolezat a tajuplnych ulicek bez turistu je zoufale malo. I deti je mene a je to znat.
Co ja jsem se nalezl do opustenych baraku, tajnych chodeb. Napalil ohnu, nastrilel prakem s leteckou gumou.
Dneska tomu nerozumim. Pro me bylo zazitkem litat cely den po ostrove a stavet bunkry, chytat ryby. Nevim, kde to dneska je.
Fantasy me brala. Ale jen ten Tolkien. Dnes uz tomu tezko prichazim na chut.
Ad Armin. Vzpomínám, že mě taky přitahoval Foglar, ale ne tolik, jako v pozdějším věku Tolkien a následně fantasy. V tom Foglarovi se ještě dala hledat analogie někde ve skautském oddílu v přírodě o prázdninách v lesích, loukách a údolích, jenže ke světu Tolkiena jsem nemohl najít žádnou analogii v reálném světě, ke křesťanství mě to nepřitahovalo, ale o to víc právě k fantasy. Všechno to bylo, přesně jak píšete, vyabstrahované od reality. Mohl bych vyprávět, kolikrát jsem dohrál Baldur’s Gate II, nejradši jsem hrál za mága, za klerika, nebo za paladina a přesvědčení vždy jen ‚zákonně dobrý‘. Nakupoval jsem ty nejlepší předměty, nebo je získával v boji s draky, s demi-lichem, … a na konci jsem byl jedna z nejmocnějších postav ve Forgotten Realms. Nejsilnější byl právě ten příběh: opravdu jsem prožíval své mládí v pevnosti Candlekeep s pěstounem Gorionem, vzpomínal na postavy, které jsem v minulosti potkal, jako třeba mocného mága Elminstera, na protivníky, které jsem zabil – Sarevoka, Jona Irenica, upírku Bodhi na křbitově v Athkatle, na zákoutí a boje v podzemích, u temných elfů, v pevnostech, v jiných sférách, kde byli ti nejdivnější nestvůry. Fakt hustý. A podobné to bylo se světem Tolkiena, nebo Star Wars, to je taky kapitola sama pro sebe.
Docela úlet, řekl bych. A hlavně mě strašně štvalo, že NIC tomu neodpovídalo v reálném světě. Žádné dobrodružství, žádná magie, žádná tajemná síla, žádné světelné meče, žádný příběh… jenom sucho, mechanický vesmír, všední starosti, povinnosti a nuda bez vyhlídky na něco lepšího.
Já tedy dobře chápu, že mladé lidi fantasy tak přitahuje.
Pozor… Filosofie a hodnoty strany dobra v Pánovi prstenů jsou vpodstatě křesťanské. Nebije to tolik do očí jako u Narnie, ale je to tak. Pán prstenů je dílo, které skrytě křesťansky vychovává.
V knize existují velice jednoznančné analogie k reálnému světu: hobiti – angličtí venkovani, Sarumanova říše – špinavý a dehumanizující tovární a důlní průmysl zaplavující Anglii včetně venkova…
Atd., atd.
Bilbo: „Lituju, že ho Bilbo tehdy nezabil“.
Gandalf: „Lituješ? Byla to přece lítost, co zadrželo Bilbovu ruku. Mnozí z živých zaslouží smrt a mnozí mrtví zasluhují život. Můžeš jim ho dát, Frodo? Nevynášej horlivě rozsudky smrti. Ale ani moudří nedohlédnou do všech konců. Srdce mi říká, že Glum ještě sehraje svou úlohu, ať dobrou, nebo zlou, než bude konec. Bilbova lítost možná rozhodne o osudech mnohých.“
Jo, analogie tady je, jenže u mě a u mých vrstevníků, které jsem znal, tam byly spíše konotace mimo realitu, případně k pohanství.
Ohledně těch analogií s reálným světem, tak mně nepřišly přiliš jednoznačné, dokonce i naši komunističtí cenzoři bezpečně poznali v Mordoru Sovětský svaz a ve Společenstvu prstenu záškodnickou buržoazní skupinu 🙂 a někde jsem snad četl, že Tolkien odmítl (v jednom z jeho dopisů (?)) srovnání Mordoru s Hitlerovým Německem.
Ad lítost. Jednak toto je lítost přirozená, to je tady taková humánní hodnota, ze soucitu s druhou bytostí a ta Gandalfova poznámka se vztahuje k nějakému osudu… já bych z toho k nějakému vyššímu cíli teda pohnut nebyl.
Letopisy Narnie jsou bezpochyby jednoznačnější, ale zase nesrovnatelně jednodušší. Aslan je stále středem dění, je mezi lidmi a s lidmi. Akorát jsem je četl až nějakou dobu po obrácení, takže to nemohu posoudit.
LOTR by mě přivedl spíše k polytheismu nebo k deismu.
@ Jashar: Já tam vidím křesťanskou úctu k životu.
Ad Jashar: Díky za přiblížení, protože se skutečně snažím pochopit co např. mého syna tak přitahuje na fantasy litaratuře (Pán Prstenů atd.). Vždy mi o tom s nadšením povídá a já „čumím“ a vůbec netuším o čem to mele. Domnívám se, že pro mou generaci „husákových dětí“ byla romantika pouze romantikou a ničím více. Nebyl to život sám. Když jsem v pátek večer nabalil teletinu, narazil do čela širák, přes rameno hodil kytaru, tak to neznamenalo, že v pondělí nenastoupím do práce a nebudu žít běžný život. Ta romantika prostě jen pomáhala se nadechnout a posílit jisté hodnoty, které jsme vyznávali (přirozené dobro), a které se samozřejmě nelíbily tehdejšímu režimu. Nikdy nás to nepohlcovalo natolik, abychom ztratili kontakt s reáliemi vlastní doby a života. Právě v tom však vidím zásadní nebezpečí fantasy literatury a kinematografie. Vykresluje mytické světy a snaží se člověka zcela vytrhnout do nereálna a daří se to. Přitom ti lidé co fantasy píší jen na tom královsky vydělávají, a to je celé. Je to machavellistická hra s citovým životem lidí a práce s lidskou důvěřivostí. Lidé pohlcení abstraktním světem fantasy jsou pak otevření věřit vlastně čemukoliv a ztratí kritické myšlení v souvislostech. Možná je to záměr „elit“ (podpora tohoto literárního segmentu)uvrtat člověka do vyabstrahovaného světa, aby moc nezacláněl (nerušit – vládneme). Nás ta naše normální romantika nepohltila. Naopak nám dala prostor toužit po zodpovězení základních otázek života a smrti. Právě tady se pak ujal slova sám Bůh. Fantasy podle mě tento proces spíše komplikuje, protože přehltí člověka mytologií a obrazy a on se začne domnívat, že možné je vlastně úplně vše a instikt hledat a poznat pravdu je doslova ubit onanií fantazie. Celá tato hra s lidskou psychologií mě dokonce vede k závěru, že právě díky tomu, že se víra stala vlastně jen náboženským citem (o pravdě se v současné Katolické církvi moc nemluví) a dnešní katolík se jen žene za zážitkem. Otázky pravd víry mu připadají nepostatné, protože on musí tzv. cítit a život s víry je pro něj vlastně premanentní emocionální onanií (jine slovo to skutečně nevystihuje). Když má prožitek (jako protestanté) tak má za to, že je správným katolíkem, přitom vlastně jen uspokojuje své potřeby, příště ho bude fascinovat třeba úplně něco jiného.
Ad cinicius.
Pokud bych chápal křesťanskou úctu k životu jako úctu motivovanou úctou či láskou k Bohu, tak bych to tam nepoznal, protože tak by se vytrácela ta křesťanská specifičnost (stále jsme v přirozeném řádu).
Pokud bych jí chápal jako v souladu s přirozeným zákonem či křesťanským Desaterem, tak samozřejmě ano.
Ad Armin.
No já taky později měl tu „reálnou“ romantiku v přírodě, v cestování, … a nakonec jsem začal i přemýšlet o svém životě, což mě přivedlo k Bohu 🙂
Myslím, že za tím nezřízeným oddáváním se smyslovým prožitkům (to se týká třeba i hudby) a za celkovým potlačením hodnoty pravdy a rozumu vůbec v této době stojí duchovní vyprázdněnost, složitost, pluralita a technicita celého moderního ‚vyspělého‘ světa, nejen zastírání pravdy a její oddělování od lásky u modernistů (ti to od světa ‚jen‘ přijali.)
Nevím, co přitahuje konkrétně Vašeho syna a nechci svou zkušenost generalizovat. Je třeba přihlédnout také k subjektivním propozicím. Něco jiného je, pokud introvert vyrůstá v nepříliš dobře fungující ateistické rodině, ale pokud má člověk dobrou katolickou rodinu, tak nevím, proč by měl hledat uspokojení někde mimo realitu, než právě ve skutečných pokladech Církve.
Ja nekde cet, ze hobity pan profesor psal podle nekterych slovanskych narodu…
To je dost extrémně nepravděpodobné… 🙂
Ad Hamish: Souhlas, foglarův svět zemřel. On vlastně dost dlouho přežil i proto, že bývalý režim mnohé zakonzervoval. Dodnes vzpomínám na Prahu osmdesátých let. Tehdy jsme prolezli každý dvůr, každý dům i podzemní systém a nikdo si nás ani nevšiml. Dnes, Prahu přímo nesnáším (Staré město, Malou stranu) a držím se od ní dál. Jednou jsem v tom davu turistů a po penězích lačných podnikavců pražských měl sto chutí klestit si cestu pomocí MP 40 za hurónského řevu „smrt bolševismu“. 🙂
Tomu rozumim 🙂 S tim samopalem.
Jeste ze se da zit na malomeste, venkove, kde clovek po par krocich muze byt v Jezerni kotline, nebo u Bobri reky.
Jinak Tě zvu a další příznivce tradičního římského ritu na další tradiční pouť na Hostýn, která proběhne 11. září 2010.
@Armin: Je o tom někde napsáno něco víc?
Rad bych, lec nejsem panem sveho casu.
Napis mi, prosim, přes forum svůj mail a domluvime, jak by to mozna slo.
Dik
meister.salza@gmail.cz
Zatím jde o informaci přímo od zdroje, tedy od celebranta. Pokud vím, tak „seveřané“ již vypravují autobus. Mše svatá bude ve 14:00h v bazilice.
Ad Armin: zajímavý názor, že Foglar prezentuje Vonty jako dobrou stranu, lepší než liberální chaos. myslím, že je nepravdivý, že je to naopak. Existuje velmi zajímavá, asi 20 let stará analýza jednoho českého psychologa žijícího ve Francii, z okruhu Revolver revue, který říká přesný opak: že Druhá strana (tak se to myslím u Foglara jmenuje), kde žijou Rychlé šípy a další kluby a kde je svobodný chaos, je právě demokracie a to lepší, a Vontové naopak představují totalitu, kterou musí Rychlé šípy napravovat – respektive, spíš jen nastolit tam lepšího vládce, aby se tam dalo volněji dýchat.
No, ale Rychlé šípy se svým Führerem nepředstavují zrovna vzor demokratického společenství.
ten psycholog se jmenuje martin hybner, myslím.
Jaký Führer? To je salesiánský preventivní systém! 🙂
[…] Lekce Zlého: Dobré příběhy bez Boha […]