Panna Maria, neobydlené příbytky, květiny a krásné věci
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé ve chvílích úzkosti, prázdnoty a uštvání sebou samými vyhledávají rozptýlení spíše ve věcech záporných a škodlivých, než zdravých a užitečných? Je jisté, že málokdo řeší své existenciální chmury tím, že je prostě nechá působit, odevzdaně je snáší, aniž by musel vyvíjet nějakou horečnatou aktivitu pro rozptýlení. Podnět k úvaze na toto téma spatřuji v evangelijním podobenství o neobydleném příbytku uvnitř lidské duše:
„Když pak duch nečistý vyjde od člověka, chodí po místech bezvodých, hledaje odpočinku, a nenalézá. I řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ A přijda nalezne jej prázdný, vymetený a ozdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, než jest sám, a vejdouce přebývají tam. I stávají se poslední věci člověka toho horšími, než byly první. …“ (Mt 12, 43 – 45)
Evidentně tedy nelze brát na lehkou váhu ani to nejmenší dobrovolné odchýlení se od cesty dobra, pravdy a krásy. Jistě, každý z nás je slabý a hříšný, i spravedlivý padne sedmkrát za den. Ale jak to dopadlo se spravedlivým, který nechal svůj vnitřní příbytek příliš dlouho prázdný a nestřežil jej dostatečně před vpádem nepřátel? Lehkomyslné vystavování se nečinnosti a pokušitelskému prostředí nad námi může vyzrát dříve a mocněji, než si vůbec dovedeme představit.
Nikdo z nás není bohatý, pevný, ušlechtilý nebo statečný sám ze sebe. Naše příbytky jsou vždycky prázdné a jen sami rozhodujeme, čím je vyzdobíme a koho do nich pozveme. Zdobit je čerstvým kvítím ušlechtilých činností a voňavými plody dobré společnosti se nám zpočátku nemusí líbit. Může nám to připadat nudné a zbytečné. Máme přeci ty osvědčené lidské léky: třeskutou zábavu, příjemnou pozornost lichotníků, kteří nás nikdy nenapomínají, hlasitou populární hudbu nebo romantické čtení na odreagování. Stejně tak nemocný angínou raději bude jíst zmrzlinu, která dočasně umrtví jeho bolestivé místo, spíše než aby pil pomalu po douškách velké množství teplého čaje. Proč se v nemoci doporučuje odpočinek v samotě, a ne kolektivní hlučná zábava za fyzického pohybu? Podobně je tomu s naší rozbolavělou zmítanou duší, která dennodenně zápasí o dobrovolné přiklonění se buď k dobrému, nebo ke zlému ve svém všedním životě. Milovníci Krista nemusí toužit po fyzickém mučednictví a otevřeném pronásledování, aby osvědčili věrnost a statečnost. Pro začátek stačí přemoci sebe sama. Kdo není věrný v maličkostech, jak chce položit svůj život pro Toho, kdo jej obětoval za vykoupení lidstva?
Není pravda, že je tento náš pozemský příbytek tak zohavený hříchem a zlem, že by v něm nebylo ničeho, co by mohlo utěšit duši a pomáhat bohulibě trávit čas. Pán nám zanechal krásné věci jako jsou květiny, příroda, přátelé, dobré umění, zbožní duchovní učitelé a pastýři a mnoho dalšího. V rozkvetlé přírodě můžeme vidět odraz krásy naší Nebeské Matky, která je také jednou z velkých útěch a pomocí, jež nám byly zanechány. Také v samotě, kterou Pán někdy dopustí, můžeme čerpat obrovské poklady. Člověk, který je z nějakých důvodů ve světě osamocený, může tím více hledat svého Pána, a situaci, jež se mu zpočátku jevila jako chmurná, může svým postojem přeměnit v jedinečné privilegium nerozděleného vztahu s Bohem.
Je jen otázkou, proč někteří lidé tyto ušlechtilé záležitosti považují spíše za povinnosti nebo jakousi obligátní kultivaci, které když se splní, nastává vhodná chvíle pro bezbožnou zábavu. Svou vnitřní prázdnotu a zmatek „řeší“ tím, že na chvíli polevují ze svého hodnocení, a ačkoli běžně kritizují laciné světské bulvární časopisy, komerční seriály, diskotéky a rockové kluby, ve chvílích neútěchy se jim vrhají do náruče. Domnívají se, že pro odreagování můžeme svá kritéria snížit. A to nechci ani zmiňovat určitý typ takzvaně duchovních akcí, kde se pod rouškou zbožnosti konají zcela nekřesťanské aktivity, otevřeně vedoucí buď k pokušení, pohoršení, nebo přímému přestupování Božích přikázání.
Jenže toto je obrovským sebeponížením vykoupeného člověka. Kritika takového počínání nezáleží pouze v morální nepřípustnosti dvojího života, ale také v obrovské nekonzistenci a nepřesvědčivosti takového křesťana, který na své okolí nemůže nijak misijně zapůsobit.
Věřím, že duše, která hledá Pána Boha a věnuje se Jemu drahým věcem nejen v době vyhrazené modlitbě, ale neustále, může jen získat. Věnovat se neustále dobrým věcem zdaleka neznamená být stále v pracovním nasazení a nedopřát si oddechu, ale vybírat si, jak odpočívat, v souladu s důstojností Božího tvora.
Nevěřím tomu, že náš vnitřní dům, o němž mluví Pán Ježíš Kristus, smí být kdykoli zhanobován sebenepatrnějšími marnostmi a nízkou zábavou. Nevěřím, že slevování z kritérií křesťana, člověka duchovního, pro okamžiky zábavy a odreagování, skutečně přinese nějaké odreagování. Usilujme žít tak, jako bychom před sebou stále a skutečně viděli Boží majestát, pak nás mnoho věcí znepokojovat nebude.
Citace z Nového Zákona přeloženého Dr. Ladislavem Sýkorou a upraveného Dr. Janem Hejčlem z roku 1946.
Nea Marie Brkičová
„A to nechci ani zmiňovat určitý typ takzvaně duchovních akcí, kde se pod rouškou zbožnosti konají zcela nekřesťanské aktivity, otevřeně vedoucí buď k pokušení, pohoršení, nebo přímému přestupování Božích přikázání.“
Myslím si že střední cesta nemusí být vždycky ta zlatá. Máme být studení nebo horcí, ne vlažní. Možná by bylo lepší se o podobných věcech buď opravdu nezmiňovat nebo je naopak rozebrat konkrétně a důkladně. Nejlépe přímo na místě a s lidmi kterých se týkají a s organizátory té konkrétní akce.
Když byl před několika lety sraz katolické mládeže v Klokotech u Tábora tak čekal účastníky hned po příjezdu podivný uvítací výbor. Několik desítek starších lidí kteří na ně polohlasně syčeli že jsou parchanti a strkali jim pod nos deník MF Dnes který patří KSČM. Bylo tam napsáno že vykradli obchody a vykoupili kondomy v širokém okolí. Vyšlo to dřív než dorazili….většina lidí si jich nevšímala a šla dál, až se jich jeden mladý boxer s úsměvem zeptal jestli by nechtěli trochu nakopat zadky. Rozprchli se na všechny strany a křičeli vždyť jste katolíci, to přeci nemůžete….:o))) Zdá se že mají nejen věštecké schopnosti ale i zajímavý úsudek.
Vždycky bychom měli dobře zkoumat co je a co není pravda a nespoléhat na sdělovací prostředky ani na ty kteří jejich zprávy bezmyšlenkovitě šíří. Je v tom i velký kus pokušení. Jsem jediný svatý a dokonalý mezi bandou bezbožných darebáků, moudřejší a lepší než všichni světci a světice dohromady……….
Odkud máte informaci, že MF Dnes patří KSČM? 🙂
Za totality se to jmenovalo Mladá Fronta a bylo to deníkem Socialistického svazu mládeže. Právo se jmenovalo Rudé Právo, Novinky a Seznam vznikly po revoluci jako virtuální přílohy.
Je zajímavé sledovat koho a co obvykle podporují a přemýšlet proč to dělají.
@Václav:
Já se neptám, komu patřily před 21 lety. Ptám se, na základě čeho tvrdíte, že dnes patří (či v době Klokot patřily) KSČM? Čekám na odpověď.
Aristotelská střední cesta (mesotes) je princip, který je mezi dvěma protivami, které jsou obě nesprávné, přičemž má blíže k protivě, která v sobě obsahuje cosi positivního v tom smyslu, že není nedostatkem něčeho. Vysvětlím: existují dvě vzájemně se vylučující neřesti – zbabělost a opovážlivost. Střední cesta je ctností, ctností statečnosti. Má blíže k opovážlivosti, protože zatímco zbabělost je nedostatek statečnosti, opovážlivost je jeho přemíra, to znamená, že v sobě dávku oné ctnosti obsahuje, avšak v nesprávné míře.
Naopak není možné považovat za správnou střední cestu mezi neřestí a ctností, kupříkladu mezi zbabělostí a statečností. To je právě ona Pánem zatracovaná vlažnost, v tomto případě by šlo o stav, kdy člověk není úplný posera, ale také žádný hrdina. Takový stav je pro duši nebezpečný v tom smyslu, že 1) člověk nemá danou ctnost, 2) člověk nemá pořádně danou neřest. Bod dvě je špatný v tom smyslu, že neřest může vyvolat odpor a touhu po nápravě, zatíco vlažnost člověka ukolébává.
„Jsem jediný svatý a dokonalý mezi bandou bezbožných darebáků, moudřejší a lepší než všichni světci a světice dohromady……….“
Jo, to chcete říci, že v pozadí mého článku stojí tato moje domněnka o sobě samé. Nebo proč to sem píšete?
Takže Vám nepřijde blbé přikládat cizím lidem zlé úmysly, a to velmi zlé, jako je nehorázná pýcha a lhaní? (považovat sebe za moudřejší všech světců je hrůza)
O žádných Klokotech nevím nic, jakou mám za ně zodpovědnost?
Vaše invektivy se sem dobře hodí, jsou pastvou pro oči různých demagogů, co jen kvůli nekompromisnímu vyjadřování bez obalování do nekonkrétních a nejasných frází o lásce a milosrdenství stále dokola omílají, jak jme pyšní a považujeme se za svaté.
To je ta pravá příkladná evangelizace.
Nic takového říct nechci. Chtěl jsem jen varovat před nebezpečím které hrozí každému z nás v rovině politické i duchovní a týká se to i mne. Abych to zdůraznil tak jsem použil 1. osobu čísla jednotného. Psal jsem hlavně o sobě, ne o Vás. O Klokotech jsem se zmínil proto abych ukázal jak vznikají některé fámy, nedůvěra a spory a kdo na nich může mít zájem. Předpokládám že Vy to nejste. Jestli jsem se Vás dotknul tak prosím přijměte moji omluvu.
„Možná by bylo lepší se o podobných věcech buď opravdu nezmiňovat nebo je naopak rozebrat konkrétně a důkladně. Nejlépe přímo na místě a s lidmi kterých se týkají a s organizátory té konkrétní akce.“
A pak o tom informovat Vás, že? Abyste měl konečně také nějaké reálné podklady pro ta nactiutrhání, která tady rozséváte.
Jestli Vám jde o podrobné a přesné určení všech vlastnických vztahů tak se raději obraťte na nějakého profesionálního právníka. Je možné že se při tom zapotí, jestli se mu to vůbec povede. Určit komu ve skutečnosti patří jakákoliv společnost a kdo má na ní vliv může být v našem systému těžké nebo dokonce nemožné.