Často se stává, že vedlejší výrobky bývají větší než hlavní produkt a vedlejší problémy větší, než hlavní otázka. Mnoho z politických zmatků a hašteření pochází z toho, že se lidi pokouší o to, čemu říkají praktická shoda. Spoléhat na praktické shody je ovšem velmi nepraktické. Dva lidé se mohou shodnout na tom, že si pořídí kočku, ale pokud se dohodli jen proto, že je jeden z nich milovník zvířat a druhý nachází zlovolné potěšení v přihlížení krutému zacházení s ptáčky, pak je pravděpodobné, že jejich praktická shoda dlouho nevydrží. Nastanou jiné případy, kdy poznají, jak jim chybí theoretická dohoda.

Máme tu dnes mnoho dohadování mezi dvěma politiky, kteří se snaží najít praktickou dohodu o dani z tabáku nebo o dunpingu dánské slaniny, kteří se ale vlastně nikdy nemohou na ničem reálném dohodnout z toho prostého důvodu, že žijí ve dvou naprosto odlišných světech, jeden na příklad na zeměkouli s červeně vyznačenými územími britského impéria a druhý na velkém šedém orbis terrarum, kde všechny země vypadají podobně. Tihle pánové se nejdřív budou muset nějak dohodnout ohledně velké otázky, než najdou shodu o menších problémech. Jenže v takzvané praktické politice se velká otázka dělá z menších problémů. A velká otázka sama se smí objevit jen jako malá závorka vprostřed malého problému.

Stalo se mi nedávno, že jsem měl malou debatu s velmi váženým moderním spisovatelem, panem Middletonem Murrym, ohledně knížky, kterou napsal o komunismu. Připomínám to tu jen proto, že jsem velmi brzy zjistil, že se nepřu o komunismus, ale fatalismus. Sociální či ekonomickou thesi tu nebudu rozebírat, protože po pravdě řečeno komunismus podle pana Middletona Murryho je komunismus poněkud zvláštního druhu, který by náležitě oduševněle a originálně dokázal vysvětlit jen on. S komunismem nesouhlasím, ale to ne proto, že by rozvrátil současný systém podnikání a obchodu. Ten se dle mého mínění rozpadá sám, aniž by mu k tomu kdokoliv pomáhal. S komunismem nesouhlasím proto, že mám za to, že zahrnuje obětování svobody. A zvláštní je, že pan Middleton Murry výslovně připouští velmi mnohomluvně, že obětování svobody k tomu patří. V tom bychom se tedy on i já blaženě shodli, naše shoda není praktická, ale skutečná čili theoretická. Je pravda, že on k tomu dodává mystický paradox o tom, jak zapotřebí ztratit svobodu, aby mohl být člověk volný, ale to už by musel vysvětlit sám.Kde jsem se s ním ocitl v mnohem podstatnější neshodě, byla ta pradávná záležitost s osudem, nebo jak on raději říká, s nutností. Chraň Bůh, abychom se zase vydávali do tolikrát prošlapaného labyrintu osudu a svobodné vůle. Stačí mi, že ta druhá idea je právě tak fundamentální jako ta první, a ve skutečnosti mnohem fundamentálnější než ta první. Je docela jisté, že mám pocit, že bych s psaním téhle eseje mohl kdykoliv skončit. Nikdo nemůže dokázat, že ten pocit je jen iluse, leda pomocí universální skepse, která může považovat za ilusi právě tak osud, nebo dokonce právo. Deterministé z dob mého mládí se chlubívali tím, že je podporuje věda, protože někteří vědci mluvívali o determinismu hmoty. Nevím, co vykládají teď, když někteří vědci mluví o indeterminismu hmoty. V každém případě je ovšem idea volby věcí absolutní a s tím nikdo nic nenadělá.

Mně zde zajímá zejména tahle záležitost. Zdá se, že mnozí z těch, kdo cítí, že nyní či v budoucnu mají svobodu jednání, jsou připraveni o minulosti mluvit fatalisticky. Pan Middleton Murry, i když je fatalistický celkově, ohledně minulosti je fatalistický obzvláště. Znovu a znovu opakuje, že to co se stalo, ať to bylo cokoliv, bylo „nutné“. Zdá se, že nutnost oné události mu dokazuje už jen to, že se stala. Nu, ve mně minulost takový dojem nevyvolává o nic víc, než budoucnost. Nutnost, ve smyslu logické nutnosti, připouštím. Připouštím, že pokud jsem těžší než pan Middleton Murry, pak je pan Middleton Murry nutně lehčím člověkem. Připouštím, že pokud se vejdou tři stopy do yardu, pak šest stop dá dohromady nutně dva yardy. V tom smyslu musím uznat, že pokud (fysicky) šest Murryů dá dohromady jednoho Chestertona a dokonce i pokud (duchovně) šest Chestertonů dá dohromady jednoho Murryho, pak všechny další počty o násobení těchto osob musí být založeny na principech násobilky. Ani v nejmenším ovšem nemyslím, že bylo něco nutného, že jsem se ze studenta umělecké školy stal žurnalistou, nebo že by se pan Murry musel obrátit k bolševismu, ani nic nutného v tom, že se vůbec objevil bolševismus. V každé historické události cítím vzrušení z nejistoty a napětí nad lidskou volbou a nechápu proč by moje pocity neměly být právě tak rozumné jako jeho, když to vypadá, že jsou to také pocity a nic víc.

Moje skutečná výhrada, stížnosti či postesknutí vůči tomuto brilantnímu a důvtipnému autorovi je v tom, že kdykoliv se pokouší podat své nejzazší důvody pro svůj utkvělý fatalismus a materialismus a z nich plynoucí popírání zázraků, vždycky mě zklame. Dobře si vzpomínám, jak jsem se s rámusem zřítil zprostředka těch nejvznosnějších úvah, když doslova řekl, že čemusi nemůže věřit „jako člověk dvacátého století“. Vím, že jsou lidé, kteří takhle mluví, ale nepočítal jsem ho mezi ně. Měl jsem za to, že se vznáším kdesi vysoko v povětří a debatuji s Aristotelem a Abelárdem, s Buddhou a Spinozou, s Pythágorem či Konfuciem a najednou jsem s žuchnutím přistál na zemi vedle člověka, který si přeje být znám jako číslo. Dokáže si někdo představit, že by Spinoza svůj kosmos představoval jako obzvláště vhodný pro osmnácté století? Postavil by Abelárd svůj argument na dvanáctém století tak, jak ho ten druhý postavil na dvacátém? Řekl by třeba i Konfucius, že pravdu a moudrost je třeba porovnat podle nároků jistého jeho konkrétního letopočtu předcházejícího dynastii Han? Neříkám to ani zdaleka proto, abych celé autorovo dílo znevážil a odmítl, jen poukazuji na absurdní výklad jeho díla jako celku.

Zdá se mi, že mnoho těchto spisovatelů dvacátého století se bouří ne příliš, ale ani ne z poloviny dostatečně proti konvencím devatenáctého století. K viktoriánským konvencím patřilo, že vše bylo nejlepší, nebo alespoň takové, jaké mělo být. Viktoriáni byli zcela přesvědčeni, že Vilém Dobyvatel musel se svým vpádem a dobytím Anglie uspět, že Wellington musel Napoleona porazit, že Kanada musel k Anglii přilnout, a Amerika že se od Anglie musela odetnout. A mně se zdá, že Marxův mechanický optimismus i dojem dějinné nutnosti u moderních autorů, jako je pan Murry, jen jen pokračováním oněch optimistických kolejí. Pro mě je minulost plná a živých alternativ a nikdo nemůže ukázat, a ani se o to opravdově nepokusil, že to žádné alternativy nebyly. Je myslím docela dobře možné, že kdyby Haroldovo sevení tažení začalo o týden dříve, jižní tažení Viléma Normanského mohlo začít příliš pozdě, že kdyby se Napoleon po svém váhání nakonec u Borodina rozhodl nasadit starou gardu, nemusela následovat žádná Moskva ani Waterloo, že byla doba, kdy pár moudrých slov mohlo zachovat americké kolonie nebo pár slov bláhovým mohlo ztratit kolonie v Kanadě a tak dále a tak podobně. Věřím zkrátka, že se člověk se pořád znovu a znovu ocital na křižovatkách a mohl se vydat jiným směrem a odlišnou cestou. Nikdo to nemůže metafysicky ani dokázat ani vyvrátit, ale osobně jsem o to spokojenější s filosofií, které připouští příležitostné zázraky, protože alternativní filosofie nepřipouští ani alternativy. Zakazuje člověku dokonce i snít o něčem tak přirozeném, jako jsou historická kdyby.

Gilbert Keith Chesterton

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.