Tag Archives: zjevení
Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!
PhDr. Radomír Malý
Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)
Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.
Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“.
Apoštolská tradice (1): Pojem tradice
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
- Pojem tradice
- Tradice v Písmu svatém
- Církevní otcové o tradici
- Učitelský úřad církve o tradici
- Bludy týkající se tradice
- Závěr
Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.
Víra (9): Víra a rozum (věda)
Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.
Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.
Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).
K výhradám otce Františka Juchelky ohledně Medžugorje
Dříve než odpovím na podnětnou kritiku otce Františka Juchelky, která se týkala mé sedm let staré přednášky o soukromých zjeveních, resp. její části, musím předestřít několik věcí. Uvědomuji si, že tímto strkám hlavu do oprátky, a to vázanou hned na dva uzly: budu vypadat jako nevychovanec, protože polemizuji s knězem, a za druhé, stanu se v očích některých věřících nepřítelem Panny Marie, jelikož zpochybňuji její zjevení v Medžugorje, což je pro jisté lidi dogma.
S prvním toho moc nenadělám. Přiznávám, že příliš nechápu, proč otec Juchelka toto téma nyní vnáší do diskuse. Pokusím se ale k některým věcem vyjádřit a možné nejasnosti osvětlit. Co se týče druhého „uzlu na oprátce“, tak jsem toho mínění, že Panna Maria nepotřebuje k svému oslavení žádné pochybné taškařice, které jí naopak zraňují. Tím ale nechci říci, že Bůh nemůže požehnat a udělit milosti těm, kteří jej s upřímným a pokorným srdcem hledají, byť na nepravém místě.
Dříve než se budu věnovat textu samému, rád bych upozornil, že můj příspěvek o Medžugorje byl pouze jakýmsi apendixem k přednášce o soukromých zjeveních jako takových. Rozhodně se nejednalo o nějaké vyčerpávající pojednání celkové problematiky. Chtěl jsem spíš vykreslit jisté problémy, které se soukromými zjeveními souvisejí, na několika ukázkách z Medžugorje. Jsem toho názoru, že tato skutečnost by měla být v případné polemice zohledněna.
K otázce Medžugorje
Byl jsem jedním katolíkem požádán, abych se vyjádřil k otázce Medžugorje, a to v souvislosti s článkem M. R. Čejky, který je přepisem jeho přednášky „Jak Církev zkoumá zjevení?“.
K první části článku nemám podstatné výhrady. S kritikou Medžugorje, prezentovanou v další části článku, však nemohu souhlasit. Má první a zásadní výhrada je, že pan Čejka je neobjektivní, především proto, že vychází z nevěrohodných zdrojů informací. Jestliže se již jako laik odvažuje vyjadřovat k tak teologicky závažným skutečnostem, které sleduje Církev na nejvyšší úrovni, musí na prvním místě usilovat o přesné poznání skutečností na základě kvalitních a objektivních pramenů. Nestačí si na internetu vyhledat nějaké nepodstatné komentáře a drby nebo sáhnout po první dostupné knize bez rozlišení, jakou to má vypovídací schopnost.
