Tag Archives: řeckokatolíci

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Christos voskres! Voistinno voskres!

Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal z mrtvých! Tímto pozdravem se o Velikonocích zdraví východní křesťané, řeckokatolíci i pravoslavní. Je v něm úžasná duchovní síla. Na pozdrav „Christos voskres (Kristus vstal z mrtvých)!“, odpoví pozdravený „Voistinno voskres (opravdu vstal z mrtvých)!“ Původ tohoto zvyku tkví v evangeliu sv. Lukáše 24,34. Když se dva učedníci vrátili z cesty do Emauz k apoštolům a sdělili, že se jim vzkříšený Ježíš zjevil na cestě, že vstal z mrtvých, apoštolé odpověděli: „Pán opravdu vstal z mrtvých…“

Komunisté r. 1950 postavili řeckokatolickou církev na Slovensku mimo zákon. Kněží, kteří odmítli nucený přestup k pravoslaví, byli uvězněni. V kriminále se jim snažili agitátoři „vymýt mozek“ ateistickými přednáškami. Jednou, když jich shromáždili několik desítek a řečník „dokazoval“, že Bůh neexistuje, přihlásil se jeden starý kněz, že má dotaz. Přednášející mu udělil slovo. On se obrátil ke shromážděným spolubratřím s pouhými dvěma slovy: „Christos voskres!“ Všichni sborově odpověděli: „Voistinno voskres!“ A bylo po přednášce. Stačila pouhá tato dvě slůvka, aby rozmetala celou konstrukci bolševických neznabohů na padrť.

Zmrtvýchvstání je pečetí vykupitelského díla Kristova, důkazem jeho Božství a pravdivosti jeho nauky. Jedná se o nejlépe doloženou realitu v dějinách starověku. Prázdný hrob viděl každý obyvatel Jeruzaléma a každý návstěvník tohoto města. Vzkříšeného Pána neviděli pouze apoštolé a zbožné ženy, ale stovky lidí, možná i tisíce. Sv. Pavel píše v 1 Kor 15,6 o jeho zjevení „více než 500 bratří najednou…“ a aby nebylo žádných pochybností, dodává, že „většina dosud žije…“, čili můžete je navštívit a ověřit si to. Sv. Lukáš v úvodu ke Skutkům apoštolů zase uvádí, že Ježíš „po svém utrpení dal mnoho důkazů pro to, že žije…“ (Sk 1,3).

Řeckokatolíci „přes palubu“!

Sv. Josafat Kuncevič, mučedník unie

Papež František se 12.2. setkal s ruským pravoslavným patriarchou Kirillem I. Bylo publikováno 30 bodové prohlášení, na němž nutno pozitivně ocenit společné odsouzení potratů a eutanázie. Znepokojující však je čl. 25 této deklarace, jehož podpisem papež František fakticky „háže přes palubu“ katolíky byzantského obřadu:

„Doufáme, že naše setkání přispěje také ke smíření tam, kde mezi řecko-katolíky a pravoslavnými existují napětí. Dnes je zřejmé, že dřívější metoda ´uniatismu´ pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu. Nicméně, církevní společenství, která se objevila v těchto historických okolnostech, mají právo existovat a podnikat vše, co je nutné k uspokojení duchovních požadavků svých věřících a současně se snažit žít v pokoji se svými sousedy. Pravoslavní a řecko-katolíci mají zapotřebí se smířit a nalézt formy přijatelného vzájemného soužití.“