Tag Archives: Quas primas
Království kříže
U velkých mystiků (a hlavně mystiček) Katolické církve, např. u sv. Kateřiny Sienské, Terezie z Avily, Jana od Kříže, Mariany de Torres, A.K.Emmerichové, Gemy Galganiové, Terezie Neumannové a řady dalších se objevuje jeden společný motiv vztahující se ke Kristovu kralování: jeho trůnem je kříž, na němž trpí za spásu světa. Z kříže vládne všemu lidstvu, nikoli z nazdobeného trůnu nebo pohodlného křesla minulých i současných vládců. Ti panují nad národy pomocí vojska, policie a státní administrativy, Spasitel ale vládne svojí láskou. Kříž je dokladem, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný…“ (Jan 3, 16).
Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor 15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy. Všechny světské vlády se mu musí podřídit a uznat jej za jediného skutečného Krále, protože nikdo ze světských politiků nepoložil za záchranu podřízených svůj život, nota bene tak strašlivým způsobem.
Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve
Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
(Jan 18,37-38)
Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.
Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.
Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“
Je islám horší než euroatlantická civilizace?
Mohamed nechává vyvraždit židovský kmen Banú Kurajzá
Tato provokativně znějící otázka by snad mohla vyvolat dojem, že podceňuji nebezpečí islámu pro Evropu. Omyl! Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh!
Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám. Muslimští atentátníci v Paříži se odvolávali na krvavé súry Koránu – jenže Francie, kde vraždili, hrdě zpívá svoji hymnu Marseillaisu, kde v refrénu zní: „Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!“ A můžeme pokračovat: Mohamed, ctěný od muslimů jako Alláhův prorok a světec, po dobytí Mekky vraždil bez slitování, rovněž tak poté, co jako absolutní vládce podnikal vojenské výboje na Arabském poloostrově. Republikánská a demokratická Francie však uctívá svoji „velkou“ revoluci let 1789-1799 a její vůdce. Řada ulic se jmenuje po Robespierrovi a Dantonovi, přičemž oba dva byli stejnými masovými vrahy jako Mohamed. Georghes Danton po zářijových masakrech r. 1792, kdy bylo ve vězeních sadisticky utýráno a povražděno 1340 zcela bezbranných a nevinných lidí, mezi nimi přes 300 katolických kněží, prohlásil: „Bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků… Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“ Oficiální úctě se rovněž těší císař Napoleon, původně jeden z bojovníků revoluce, jenž pro svoji dobyvatelskou slávu neváhal pustit se do agresivní zločinné války proti celé Evropě a zaplavit ji řekami krve a utrpení.
