Tag Archives: Quadressimo anno
Účel nikdy nesvětí prostředky aneb Nemravnost časově neohraničených omezení
Každý, kdo někdy navštěvoval základní kurs etiky, zná tento myšlenkový experiment:
Co kdyby miliony lidí onemocněly smrtelnou chorobou a jedinou možnou léčbou by byly buňky jediného dítěte, což by mělo za následek jeho smrt? Co uděláme?
Podobné scénáře jsou užitečné pro zpřesnění skrytých východisek našeho zvoleného mravního rámce, zejména pro objasnění rozdílu mezi konsekvencionalismem a jinými druhy mravního myšlení. Diskuse obvykle probíhá ve třídě, kde se nedovzdělaní studenti pokoušejí prokázat hloubku uvažování, kterou zdaleka nemají.
My jsme naštěstí katolíci a odpověď je jasná: „Dobrý úmysl (například pomoci bližnímu) nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné (jako lež nebo pomlouvání). Cíl neospravedlňuje prostředky. Tak se nedá ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa“ (KKC, § 1753).
Bůh zakazuje ublížit onomu dítěti, i kdyby to stálo miliony životů. Třeba si jen myslet něco jiného je do nebe volající porušení Božího zákona. Tečka.
Tajné odškodnění
Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.
Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.
Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.
