Tag Archives: Joachim Meisner
„Vážná a naléhavá povinnost“
Prohlášení podporující dubia čtyř kardinálů
Zahraniční weby přinesly zprávu o prohlášení na podporu dubií, které podepsali katoličtí kněží, teologové a akademici z celého světa.
Jako katoličtí akademici a pastýři duší bychom rádi vyjádřili svou hlubokou vděčnost a plnou podporu odvážné iniciativě čtyř členů kolegia kardinálů, Jejich Eminencí Waltera Brandmüllera, Raymonda Lea Burkea, Carla Caffarry a Joachima Meisnera. Tito kardinálové papeži Františkovi formálně předložili pět dubií, v nichž ho žádají o objasnění pěti zásadních bodů katolické nauky a svátostné disciplíny, které 8. kapitola nedávné apoštolské exhortace Amoris laetitia (AL) řeší způsobem, jenž se zdá být v rozporu s Písmem a/nebo Tradicí a naukou dřívějších papežských dokumentů, zejména encykliky Jana Pavla II. Veritatis splendor a jeho apoštolské exhortace Familiaris consortio, a této skutečnosti se dostalo rozsáhlé publicity. Papež František dosud čtyřem kardinálům odmítal odpovědět, ale protože se ho v podstatě táží, zda výše uvedené magisteriální dokumenty velké závažnosti stále vyžadují náš plný souhlas, domníváme se, že prodlužované mlčení Svatého otce ho může vystavit obvinění i nedbalosti při výkonu povinnosti Petrova nástupce, totiž utvrzovat své bratry ve víře.
Krok čtyř kardinálů ostře zkritizovalo několik prominentních prelátů, aniž by však jakkoli objasnili jejich příhodné a zvídavé otázky. Četli jsme pokusy kardinála Christopha Schönborna a profesora Rocca Buttiglioneho o interpretaci apoštolské exhortace pomocí „hermeneutiky kontinuity“, zjišťujeme však, že se jim nepodařilo prokázat jejich ústřední tvrzení, že novátorské prvky v AL neohrožují Boží zákon, ale pouze předpokládají legitimní změny v pastorační praxi a církevní disciplíně.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
