Tag Archives: Jan Zlatoústý
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
Bojové řády
Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.
Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].
Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky.
Křesťané a podívané ve starověku
Palce dolů
Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.
Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského.
