Tag Archives: Jak kázal Vianney o svaté zpovědi
O modlitbě
Sv. Jan Maria Vianney
Amen, amen, pravím vám,
budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (J 16,23)
Jaké je to blaho a potěšující skutečnost, že Bůh vyslyší všecko, o cokoliv ho budeme prosit ve jménu Ježíše Krista! Spasitel nám nejen dovoluje modlit se k Bohu, ale dokonce nám to nařizuje a prosí nás o to, protože řekl apoštolům: „Už tři roky jsem s vámi a o nic jste mě neprosili. Proste tedy, aby vaše radost byla úplná a dokonalá.“ Modlitba je pramenem veškerého dobra a štěstí na zemi. Jestliže jsme doposud ubozí, zbaveni světla a milostí Božích, je to vinou toho, že se nemodlíme nebo se modlíme špatně. Opravdu, s bolestí v srdci musíme přiznat, že velká část lidí vůbec neví, co to znamená „modlit se“. Jedni k tomuto úkonu – pro dobrého křesťana tak milému a posilňujícímu – cítí odpor. Jiní se modlí, ale nic nedostávají, protože jejich modlitba je špatná, modlí se bez přípravy a sami dokonce neznají způsob, jak se modlit k milosrdnému Stvořiteli. Opravdu všechna pozemská neštěstí, která na nás dopadají, pocházejí ze zanedbání modlitby nebo z jejího špatného odříkání. Kdybychom neurazili Boha, byli bychom šťastni tak, jako Adam před pádem. Je zcela nemožné, aby Boha nezarmoutil ten, kdo se vůbec nemodlí nebo se modlí špatně. Teď bych vás chtěl povzbudit k časté a dobré modlitbě, a proto vás poučím: za prvé, že bez modlitby nelze dojít spásy, za druhé, že modlitba je u Boha všemohoucí, a za třetí, jaké musí splňovat podmínky, aby se líbila Bohu a byla pro nás užitečná.
O zadostiučinění
Sv. Jan Maria Vianney
Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)
Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.
V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy, kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.
O rozhřešení
Sv. Jan Maria Vianney
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 23)
Kolik utrpení musel snášet Spasitel, kolik pohrdání; jak bolestně musel umírat, aby tato slova dostala skutečnou moc. A my jsme často tak zaslepení, tak nerozhodní, že se nám zdá, jako by to záleželo na knězi, zda udělí nebo neudělí rozhřešení. Drazí bratři, velmi se mýlíme. Ten, kdo uděluje svátost pokání, je pouze správcem milostí a zásluh Ježíše Krista (srv. 1Kor 4,1), proto je musí rozdělovat podle přesně stanovených pravidel. Svatá bázeň provází nejednou ubohého kněze při vykonávání tohoto nelehkého úřadu, protože když chce zachraňovat jiné, snadno může zahubit sebe samého. Hrozný účet ho čeká na Božím soudě za všechna udělená rozhřešení, jestli byl rozmařilým nebo skoupým správcem nebeských milostí. Jak je zde snadné zmýlit se! V takové chvíli by mnoho kněží volilo být raději ve stavu světském než v duchovním! Ale také mnoho světských lidí čeká tvrdá odpovědnost za to, že se možná nikdy nemodlili za své pastýře, za ty, kteří se pro jejich záchranu vydali do záhuby…
O lítosti
Sv. Jan Maria Vianney
Běda mi, protože jsem v životě mnoho zhřešil. (Sv. Augustin, Vyznání 2,10)
Tato slova řekl sv. Augustin, když po letech v myšlenkách procházel dávné chvíle svého života. Když na ně vzpomínal, srdce mu pukalo žalem. Není divné, že s tak velkou vroucností v duši volal: „Ó Bože, promarnil jsem svá léta, když jsem tě nemiloval. Ó Pane, nevzpomínej na mé dávné poklesky.“
Jak blahoslavené, jak cenné jsou slzy, které velkého hříšníka proměnily ve světce! Srdce zlomené bolestí znovu získalo ztracenou přízeň Boží. Kéž bychom i my, když vzpomínáme na viny, které jsme nadělali, mohli se sv. Augustinem zopakovat: „Běda mi, neboť jsem mnoho zhřešil v dřívějších letech svého života! Bože, buď milosrdný mé duši!“
Všichni jsme hříšní, všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Máme velké štěstí, že je můžeme nalézt, že jako marnotratný syn přijmeme odpuštění, když padneme na kolena před nejlepším z otců. Jestli chceme přijmout odpuštění, musíme mít upřímnou lítost a pevné předsevzetí nápravy. Dnes vám tedy budu mluvit o lítosti a o pevném předsevzetí napravit se.
O zpovědi
Sv. Jan Maria Vianney
Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar,
ale kdo je vyzná a opouští, dojde slitování. (Př 28,13)
Nedávno jsme mluvili o tom, že jestli chceme přijmout odpuštění, je třeba, abychom při zpovědi vyznali všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a souvislosti s nimi spojené. Je strašný zločin, jestli někdo ze strachu nebo ze studu úmyslně ukrývá své hříchy. Občas bývá důvodem svatokrádežné zpovědi i lenost. Stává se to tehdy, když někdo svědomitě nedělá zpytování svědomí a nechce upřímně poznat své hříchy. Velmi by také zhřešil ten, kdo by vykonal generální zpověď jenom proto, aby do ní mohl zamíchat hříchy spáchané nedávno. Tím způsobem chtějí někteří uniknout studu a navodit dojem, že současné těžké hříchy vykonaly už dávno. Kdo takto postupuje, ten obelhává zpovědníka, ale Boha neoklame.
Jedním z velmi nebezpečných následků hříchu je to, že zaslepuje člověka. Zaslepení způsobuje, že lidé dělají zpytování svědomí s rutinou, rozpomenou se na několik hříchů, které jsou u nich nejčastější, jako proklínání, braní jména Božího nadarmo, hněv, ale nesestoupili do hlubiny srdce, aby důkladně rozpoznali počet a zlo svých hříchů. Jiní se zase pozastavují nad tím, jakým způsobem mají přednést své hříchy, aby se nemuseli stydět. Je možno oklamat zpovědníka, ale ne Boha, který zhodnotil i sečetl všechny prohřešky lidí!
O špatné zpovědi
Sv. Jan Maria Vianney
Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho,
aby na něho vložil ruku. ( Mk 7,32)
Hluchoněmý je jednou obrazem křesťana, který přichází ke zpovědi. Existují lidé hluší vůči výčitkám svědomí a jiní zase se jeví jako němí, když mají vyznat své hříchy. Ach, jaké je to strašné neštěstí, když někdo ze studu nebo ze strachu skrývá smrtelný hřích, protože obelhává Ježíše Krista. Uzdravení a milosrdenství, které zde Kristus prokazuje zkroušeným hříšníkům, si proměňuje v jed. A tak se mnozí při zpovědi dopouštějí svatokrádeže. Ach, kéž by tento hřích byl na tomto světě tak zřídkavý, jak zřídka se stávají neštěstí. Kéž by se tato moje řeč nemusela obracet vůči nikomu, kdo je zde v kostele! Ale popravdě, je možné spáchat větší urážku Boha a Spasitele? Ukáži vám dnes, jak těžce uráží Krista svatokrádežník a jak velké je milosrdenství Boží, které trpí takovéhoto svévolníka.
O podmínkách zpovědi
Sv. Jan Maria Vianney
Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ( Lk 15,8)
Naše lítost nad hříchy by měla být podobná zkroušenosti marnotratného syna, který šel do sebe, přiznal svou velkou vinu a následky, které si přivodil, když utekl od tak dobrého otce. „Půjdu,“ – zvolal – „vrátím se k otci, padnu mu k nohám, budu je zkrápět slzami, řeknu mu, že nemám odvahu hledět na nebe ani na něho, protože jsem mu způsobil těžkou křivdu; ať mě k sobě vezme jen jako dělníka.“ Tisíckrát šťastný je hříšník, který se s takovým vnitřním postojem a důvěrou obrací k Bohu. Jistě v něm najde plnost dobroty a soucitu otce – otce, který mu ochotně odpustí hříchy a navrátí ztracenou milost.
O čem chci dnes k vám mluvit? Těšte se, protože vám oznámím velké štěstí! Rozložím před vašima očima nepřeberné poklady Božího milosrdenství! Raduj se, bídná duše, která jako slepec u Jericha voláš: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Lk 17,38). Můžete přistoupit ke svátosti pokání, ale musíte přitom splnit určité podmínky. Ať je vaše zpověď: 1. pokorná, 2. prostá, 3. moudrá, 4. úplná, 5. upřímná. Jen když splníte tyto podmínky, s jistotou přijmete odpuštění.
O pokání
Sv. Jan Maria Vianney
Proto čiňte pokání a obraťte se,
aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy.
O odkládání pokání
Sv. Jan Maria Vianney
Já odcházím; budete mě hledat,
ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí.
