Tag Archives: instinkt
Sufražet
G. K. Chesterton (1914)
Ať už je to v pořádku nebo ne, je jisté, že muž stejně rytířský jako liberální může cítit a často také cítí jistou nepohodu a nedůvěru při setkání s těmi politickými ženami, kterým říkáme sufražetky. Stejně jako podobné populární city bývá i tento obvykle špatně popisován, a to i když je správně pociťován. Jednu jeho část lze nejstručněji představit takto: když se žena postaví před muže se zaťatými pěstmi, staví se do jediné pozice, v níž se jí muž nebojí. Může mít strach z jejích řečí a ještě více z jejího mlčení, ale síla mu připomíná zrezivělou, leč velmi skutečnou zbraň, za niž se naučil stydět.
Taková hrubá shrnutí ovšem nejsou nikdy přesná v žádné věci, která se týká instinktů. Všechny věci, které zůstávají nejprostší, dokud nejsou diskutovány, jsou rázem nejtajemnější, jakmile se stanou předmětem rozpravy: to měl po mém soudu na mysli Joubert, když řekl: „Není těžké věřit v Boha, dokud ho nedefinujeme.“ Když starého Foulhona zlý instinkt přiměl říci na adresu chudých: „Ať jedí trávu,“ dobrý a křesťanský instinkt chudých jej pověsil na lampu pouličního osvětlení s ústy plnými řečené vegetace. Když by se však moderní vegetariánský aristokrat optal chudých „Ale proč nemáte rádi trávu?“ museli by svou inteligenci namáhat mnohem více, aby našli nějakou podobně přiměřeně pádnou odpověď. Otázka role pohlaví je v první řadě též otázkou instinktu: sex a dýchání jsou pravděpodobně jediné dvě věci, které obyčejně nejlépe fungují tehdy, když se o ně nejméně staráme. Myslím, že právě proto sofistikovaný věk znečistil svět, který otrávil feminismem, také dýchacími cvičeními. Vběhli jsme zprudka do pralesa mylných analogií a mizerné popletené historie, zatímco snad každý muž a každá žena ponecháni sami sobě vědí alespoň to, že pohlaví je záležitost úplně jiná než vše ostatní na světě.
Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly
Victor Brauner, Chimera, 1939
Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.
Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.
Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané.
