Tag Archives: Duch svatý
Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)
Prof. Anna Silvasová: Pravověrná interpretace neexistuje
V posledním díle seriálu se budeme zabývat příspěvkem profesorky Anny Silvasové, která v ostrém shrnutí neúprosně demaskovala tragickou situaci Církve. Nejprve stručně zmínila „ducha modernity“ a kritickou situaci Církve bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Dále uvedla:
„Za Jana Pavla II. se zdálo, že jsme na chvíli ,zařadili zpátečkuʻ, alespoň v některých oblastech, zejména vzhledem k tomu, jak důkladně se zabýval tajemstvím manželství od počátku stvoření a podpoře Humanae vitae. Za Benedikta XVI. to pokračovalo pokusy o řešení úpadku liturgie a mravní zvrácenosti v podobě sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Doufali jsme, že se bude jednat alespoň o částečnou nápravu. Avšak za pouhých několik let pontifikátu papeže Františka vyčpělý a zatuchlý duch sedmdesátých let opět ožil a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestli jsme o tom snad dříve pochybovali, Amoris laetitia a to, co v minulém roce následovalo po ní, dokonale objasnilo, že toto je naše krize. Jak se zdá, tento cizí duch nakonec zachvátil i Petrův stolec a do svých sítí zaplétá stále početnější kohorty poddajných vysoce postavených mužů Církve, což pro mnohé z nás, katolických laiků, představuje nejděsivější a vskutku šokující aspekt této věci.“
Profesorka Silvasová se dále věnovala srovnání různých interpretací [Amoris laetitia], a to zejména snahám interpretovat její text pravověrně. To pokládá za „velice podivné“:
„Existuje však jedna skupina, jejíž přístup považuji za velmi podivný, a to jsou cíleně pravověrní vysocí preláti a teologové, kteří s pozdvižením vyvolaným exhortací Amoris laetitia jednají, jako by šlo o ,dezinterpretaciʻ. Zaměřují se jen na text jako takový a odhlížejí od veškerých známých dřívějších slov a činů samotného papeže Františka i od historického kontextu. Kladou tím jakoby nepřekročitelnou propast mezi osobu papeže na jedné straně a ,zněníʻ dokumentu na straně druhé. Jakmile je Svatý otec spolehlivě mimo veškeré úvahy, mohou se bez obav zabývat problémem, jenž nazývají ,zneužitímʻ textu. Poté vyjádří zbožné přání, aby Svatý otec tyto omyly ,napravilʻ.
Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)
Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád
Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).
Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).
Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.
Apoštolská tradice (1): Pojem tradice
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
- Pojem tradice
- Tradice v Písmu svatém
- Církevní otcové o tradici
- Učitelský úřad církve o tradici
- Bludy týkající se tradice
- Závěr
Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.
Víra (8): Cesty k víře
Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám.
Promluva o Duchu svatém
Sv. Jan Maria Vianney
Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým.
Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, učí nás rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou.
Evangelium je argument! I v politice!
Jednou z petic, které otec Umlauf doporučuje ve svém článku, v němž lituje toho, že Češi dosud nezaložili českou pobočku či obdobu Wir sind Kirche, je obskurní petice Evangelium není politický argument. Je to neobyčejně zajímavé, protože doporučuje petici, která dílem bezobsažně plácá, dílem hlásá věci s křesťanstvím naprosto neslučitelné, věci v nepřehlédnutelném rozporu s tím, co Kristus říkal a učil. A která, formálně protestujíc proti „zneužívání Evangelia v politice“, je ve skutečnosti sama evidentním zneužitím Evangelia a brutálním porušením druhého přikázání. Rozeberme si tu slátaninu poněkud podrobněji.
Spiritus Paraclitus
Jako jsme se nedávno radovali ze Vzkříšení našeho Pána, radujeme se dnes z Jeho Ducha Utěšitele, seslaného pro radu, posilu a moudrost k dokonání pozemské pouti věrných. Básně napsali Jakub Deml a Nea Marie Brkičová.
