Tag Archives: bolševismus
Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí
Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.
31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.
24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.
7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.
Sametová revoluce? Nikoliv, sametová zrada!
PhDr. Radomír Malý
Nestydím se za to, že jsem byl u nás v Brně aktivistou listopadových událostí r. 1989. Mohu dokonce říct, že jsem na to i hrdý. Boj s bezbožeckým komunismem vždycky byl, je a bude – řečeno slovy sv. Pavla – „dobrým bojem“. Každý, kdo se tehdy takto angažoval, může proto s apoštolem národů právem konstatovat: „Dobrý boj jsem bojoval…“ (2 Tim 3,7). Jinou otázkou ovšem je, jak tento boj nakonec dopadl a kdo v něm vlastně zvítězil.
Nebyl jsem sám, kdo si bezprostředně ještě ve víru událostí a všeobecné euforie neuvědomil zákeřnou zradu a ránu do zad, kterou nám tenkrát zasadili ti, o nichž jsme se mylně domnívali, že jsou našimi spojenci. Ano, nemýlíte se, pokud si myslíte, že mluvím o vedoucích představitelích Charty 77 v čele s Václavem Havlem a dalších ikonách Listopadu 89. My, aktivní katolíci, jsme opravdu chtěli převrat, ne krveprolití a násilí, ale konec bolševismu, který jsme pokládali právem za satanský systém ve smyslu proslulé encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“. K tomu ale nedošlo a namísto toho příšla „dohoda o předání moci“. Před pár dny se k tomu otevřeně přiznal v televizním rozhovoru s Václavem Moravcem sám jeden z tvůrců a účastníků této dohody Petr Pithart, jenž s nečekanou upřímností popřel, že by se tenkrát jednalo o revoluci, sametovou či nesametovou. Byla to prostě dohoda, jíž vedoucí složky disentu i komunistického režimu pouze realizovali to, na čem se již dávno předtím domluvili vedoucí představitelé USA a SSSR, potažmo režiséři ze zákulisí. Tak vyznělo zmíněné doznání Pitharta.
My jsme si tenkrát naivně nějakou dobu mysleli, že se jedná opravdu o pád ďábelského komunismu. Teprve vývoj dalších dnů a týdnů nám odhalil strašlivou pravdu: Byli jsme zrazeni, naše nasazení bylo podle využito a zneužito, když Havel a jeho klika usedli s Marianem Čalfou a dalšími reprezentanty komunistického režimu k jednacímu stolu a domluvili se na Havlově prezidentství, které jednomyslně odhlasoval tehdejší ještě plně komunistický parlament, tentýž parlament, jenž pár týdnů předtím vyzýval k tvrdému postupu proti disidentům, mezi nimiž právě Havel vévodil.
