Tag Archives: bludy
Sůl se ještě nezkazila
Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.
Pohled do historie
V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.
Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
Úvahy o indexu zakázaných knih
Michal Krestchmer
Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.
Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.
Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia.
Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice
Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.
Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.
Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně.
Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.
Víra (6): Péče o čistotu víry
Dějiny církve jsou již od nejstarších dob provázena vystoupením bludařů, kteří převraceli zjevenou pravdu, úsilím církve o čistotu víry a bojem proti bludařství. Zde nešlo o útoky na církev a věřící zvnějšku, ale o hlásání a šíření zvrácených nauk těmi, kdo byli uvnitř církve a mnohdy chtěli v ní setrvat.
Již Ježíš varuje: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci“ (Mat 7,15). Rovněž v Mat 24,4-5 (a Mar 13,5-6) nabádá: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ´Já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.“ Podobně v Mat 24,23-24: „Řekne-li vám tehdy kdo: ´Hle, zde je Mesiáš´, nebo:´Tam´, nevěřte; neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činit veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno.“ Právě pro důležitost správné víry vybavil Ježíš svou církev darem neomylnosti ve věcech víry a mravů.
Církev od nejstarších dob nabádala věřící, aby se drželi učení apoštolů, předpovídala budoucí bludy a varovala před nimi. „Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním, ať naším listem!“ (2 Sol 2,15)
Jak slavit Jana Husa…
6. července Česká republika oficiálně slaví státní svátek „Den upálení mistra Jana Husa“. Při něm si četní Češi připomínají památku Jana Husa, kacířského kazatele upáleného v Kostnici 6. července 1415. Co k tomu může katolík dodat?
Je nutné říct jedno: není správné připomínat Husa jako pozitivní vzor a označovat ho za mučedníka. Jistě, můžeme o něm mluvit jako o reformátorovi, tepateli zlořádů a velkém jazykovědci, tím vším skutečně byl, ale to nic nezmění na tom, že byl kacířem a šiřitelem nebezpečných bludů.
Proto jej také císař Zikmund nechal upálit, přestože byl původně jeho příznivcem a zaručoval mu bezpečí – neboť teprve na koncilu zjistil, co všechno Hus vlastně učí, a uvědomil si, jak strašlivý dopad by rozšíření jeho myšlenek mělo na fungování společnosti…
O pochybnostech v duchovním životě
Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu.
Četba a duchovní formace (nejen) konvertitů
Obdržet dar víry, objevit cestu ke spasitelné Církvi, přijmout Trojjediného Boha za Pána a ochránce vlastního života je krásná a nejdůležitější věc v životě člověka, který dosud žil v temnotě nevíry, nejistoty a útrpného hledání. Takový člověk mnohdy z velké vděčnosti a radosti, kterou prožívá, pociťuje potřebu vzdělávat se více a více, pořizovat si knihy, které o Bohu hovoří a setkávat se s lidmi, kteří s konvertitou sdílejí velký úžas z nalezeného pokladu. V tomto okamžiku ovšem muže nastat velký problém, jenž ovlivní následný vývoj věřícího.
