Tag Archives: Apokalypsa
Falešný prorok z Apokalypsy
V jednom autentickém renomovaném zdroji se nachází proroctví sv. Františka z Assisi, kde světec hovoří o tom, že v době soužení (futurae tribulationis) se objeví odpadlický antipapež. [1]
Uvádí se tam, že „někdo, kdo není kanonicky zvolen a je nakažen heretickou ohavností, v rozhodujícím okamžiku tohoto soužení pozvednutý k papežskému úřadu, bude lstivě usilovat o to, aby mnozí pili smrt z jeho omylů“ (quod aliquis, non canonice electus et haeretica pravitate infectus, in articulo tribulationis illius ad papatum assumptus, multis mortem sui erroris sagaciter propinare moliretur). Svatý František z Assisi předpovídal, že tato osoba „tyransky uzurpuje papežský úřad“ (papatum usurpare tyrannice).
V tomto smyslu sv. Padre Pio v naší době svěřil svému duchovnímu synu, slavnému exorcistovi Gabrieli Amorthovi, tato dramatická slova: „Do lůna Církve pronikl satan a zakrátko bude vládnout falešné církvi.” [2]
Kardinál Burke: „Zmatek a omyl“ představitelů Církve může být znamením konce časů
LOUISVILLE, Kentucky, 8. srpna 2017 (LifeSiteNews) – „Zmatek, rozdělení a omyl“ v Katolické církvi, které vycházejí od „pastýřů“ dokonce na nejvyšších úrovních, možná naznačují, že žijeme v poslední době, řekl americký kardinál Raymond Burke na setkání Church Teaches Forum v Louisville v americkém státě Kentucky 22. července. Podle jeho názoru se naše doba „realisticky jeví jako doba apokalyptická“. „Ve světě i v Církvi prožíváme velmi obtížnou dobu.“
Kardinál Burke, který je jedním z předních expertů na kanonické právo, popsal, jak se zlům, jež jsou dnes zpustošenou západní kulturou obecně přijímána, daří infiltrovat i do Církve, a to od pastýřů k ovcím.
„Zmatek a omyl, které lidskou kulturu vedou po cestě smrti a destrukce, však nyní pronikly i do Církve, takže se přibližuje kultuře, a přitom se nezdá, že by si uvědomovala vlastní identitu a poslání a jasně a odvážně hlásala evangelium života a Boží lásky radikálně sekularizované kultuře,“ uvedl. Jako příklad citoval nedávné výroky předsedy německé biskupské konference kardinála Reinharda Marxe, který řekl, že legalizace stejnopohlavních „manželství“ v Německu Církev příliš nezajímala. Jak Marx uvedl, Církev by se namísto toho měla více zajímat o to, co nazval netolerancí vůči osobám trpícím homosexuálními sklony.
Domácí církev, tajná zbraň katolicismu
Doba je stále temnější a já se zlobím.
Ano, zlobím, spolu s mnoha dalšími, kteří s rostoucí bolestí a zmatkem sledují, co se s naší Církví děje zevnitř, mnohem tragičtěji než zvenku. Tato zlost však není trpkým, zoufalým vztekem; je to spíš horlivý, nepotlačitelný hněv, který mi horce kypí pod kůží. Snad jde o menší, nedokonalou verzi toho, o čem ráda přemýšlím jako o „hněvu sv. Michaela“, svatém hněvu, který se kdysi vzedmul v nebi ve vášnivém výkřiku nad roztržkou ohavnosti a zahájil kosmickou bitvu, která pokračuje stále. Kdo jako Bůh?
Musíme uznat, že, slovy autora katolických bestsellerů Michaela D. O’Briena v jeho prvním románu Father Elijah [1], „Církev krvácí z mnoha ran“. Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. a tuto úctu se snažíme prožívat i ve své každodennosti – zjišťujeme, že je bohužel snazší vidět rány, z nichž prýští tmavá krev, než zahlédnout byť malý kousíček živé, zdravé kůže vyzařující světlo a pravdu.
Poslední světlo
Juan Manuel de Prada
Píše mi mnoho zneklidněných čtenářů, někteří velmi otřesení ve víře, jiní ve stavu úzkosti na pokraji její ztráty, a prosí mě, abych se vyslovil k té či oné nehoráznosti v Církvi. Už před mnoha lety jsem nastavil tvář, aby mě do ní mohli bít nepřátelé víry, až mi ji jednoho dne začali rozbíjet (a s jakou chutí!) její předpokládaní strážci. Dnes prožívám temnou noc duše s nejistým koncem, a proto, ač je mi to velmi líto, nemohu žádostem svých znepokojených čtenářů vyhovět, neboť jejich soužení sdílím. Místo toho jim připomenu jednu pasáž z Písma, kterou je dobré mít na paměti ve chvílích temnoty, aby naděje nezemřela. A tyto řádky jsou poslední, které věnuji této srdce drásající otázce.
Jedno z vidění v Apokalypse vypráví o veliké nevěstce, s níž „smilnili králové země“ a „lidé země se opili vínem jejího smilstva“. Touto velikou nevěstkou je zkažené, zfalšované, prodejné náboženství, které se poddává mocnostem tohoto světa. Její antitezí je druhá žena, která se objevuje v Apokalypse, rodička oděná sluncem a s korunou z hvězd, která musí uprchnout na poušť před pronásledováním šelmy. Jestliže veliká nevěstka symbolizuje náboženství, které se sklání před „králi země“, rodička představuje náboženství věřících a mučedníků. Tyto dvě podoby od sebe dokonale odliší Bůh, ale ne vždy lidé, kteří si je mezi sebou často pletou (někdy upřímně, někdy falešně), a plně bude možno je rozlišit až v den sklizně, kdy se oddělí koukol od pšenice. Do té doby, chceme-li rozpoznat toto prodejné náboženství, se musíme řídit znameními, která nám poskytl Kristus: je to náboženství, které se změnilo v sůl, jež ztratila svou slanost, náboženství, jež mlčí, aby křičely kameny, náboženství, které umožňuje „znesvěcující ohavnost“ a falšuje, skrývá a dokonce pronásleduje pravdu. „Vyloučí vás ze synagogy,“ prorokoval Kristus v posledním varování učedníkům, „a když vás zabijí, budou si myslet, že tím slouží Bohu.“ Evidentně neměl na mysli perzekuci nařízenou králi země, ale mnohem děsivější pronásledování vyvolané velikou nevěstkou.
Času již nezbývá
Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.
Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.
Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“
Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?
„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje…
