Tag Archives: antropocentrismus
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
Láska k Bohu a bližnímu
Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.
Přikázání lásky
Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“
Lex orandi, lex credendi
Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.