Tag Archives: analogie
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)
2. část: Mluvení o intimní sféře
To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?
1. Riziko vulgarizace posvátného
Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:
Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.
Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.
Sufražet
G. K. Chesterton (1914)
Ať už je to v pořádku nebo ne, je jisté, že muž stejně rytířský jako liberální může cítit a často také cítí jistou nepohodu a nedůvěru při setkání s těmi politickými ženami, kterým říkáme sufražetky. Stejně jako podobné populární city bývá i tento obvykle špatně popisován, a to i když je správně pociťován. Jednu jeho část lze nejstručněji představit takto: když se žena postaví před muže se zaťatými pěstmi, staví se do jediné pozice, v níž se jí muž nebojí. Může mít strach z jejích řečí a ještě více z jejího mlčení, ale síla mu připomíná zrezivělou, leč velmi skutečnou zbraň, za niž se naučil stydět.
Taková hrubá shrnutí ovšem nejsou nikdy přesná v žádné věci, která se týká instinktů. Všechny věci, které zůstávají nejprostší, dokud nejsou diskutovány, jsou rázem nejtajemnější, jakmile se stanou předmětem rozpravy: to měl po mém soudu na mysli Joubert, když řekl: „Není těžké věřit v Boha, dokud ho nedefinujeme.“ Když starého Foulhona zlý instinkt přiměl říci na adresu chudých: „Ať jedí trávu,“ dobrý a křesťanský instinkt chudých jej pověsil na lampu pouličního osvětlení s ústy plnými řečené vegetace. Když by se však moderní vegetariánský aristokrat optal chudých „Ale proč nemáte rádi trávu?“ museli by svou inteligenci namáhat mnohem více, aby našli nějakou podobně přiměřeně pádnou odpověď. Otázka role pohlaví je v první řadě též otázkou instinktu: sex a dýchání jsou pravděpodobně jediné dvě věci, které obyčejně nejlépe fungují tehdy, když se o ně nejméně staráme. Myslím, že právě proto sofistikovaný věk znečistil svět, který otrávil feminismem, také dýchacími cvičeními. Vběhli jsme zprudka do pralesa mylných analogií a mizerné popletené historie, zatímco snad každý muž a každá žena ponecháni sami sobě vědí alespoň to, že pohlaví je záležitost úplně jiná než vše ostatní na světě.
