Já odcházím; budete mě hledat, ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí. (Pokračování textu…)
Skandál, který se v těchto dnech probírá v německých a anglických médiích, ukazuje, jak hluboko klesla německá část Katolické církve i na svých nejvyšších úrovních. Po dlouhé roky ti slušnější z německých katolíků poukazovali na to, že nakladatelství Weltbild, 100% (!!) vlastněné církví, produkuje sta a sta erotických a pornografických titulů, a požadovali vyřešení této neúnosné situace. Byl to požadavek zcela legitimní, neboť z objektivního hlediska je už jen samotné sledování/čtení pornografie smrtelný hřích, o její výrobě a šíření pak nemluvě. Z morálního hlediska je proto absolutně nepřijatelné, aby takováto situace existovala. (Pokračování textu…)
Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)
Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost – vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.
A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu – ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění (srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka – hříšníka, který se nechce napravit – je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu – je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte. (Pokračování textu…)
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních. (Pokračování textu…)
Připadá mi kouzelné, jak náhoda (nebo snad Prozřetelnost Boží) načasovala sérii kázání sv. Jana Marii Vianneyho, kterou zde zveřejňuji. Těžko by se našla vhodnější doba ke zveřejnění kázání O pomluvě, po kterém mimochodem bude jako další následovat kázání o lehkovážném posuzování bližního. Inu, někdy to tak vyjde.
Je smutné v této době sledovat, jak se rozliční křesťanští politici okolo sporu David – Kmentová, politici mladí i staří, hezky navzájem očerňují a pomlouvají. A bohužel nejen politici. Nebo se najdou i jiné příklady, zrovna před chvílí jsem jeden zmínil na Aktualitách. Nevím, je-li za tím odosobnění internetu, či jakési prokletí doby, ale skutečně to vypadá, jako by téměř všichni lidé úplně zapomněli, že pomluva a nactiutrhání jsou těžké hříchy a křesťanovi nesluší. (Pokračování textu…)
I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Mk 7,35)
Bylo by výborné, kdyby se o každém z nás mohlo říci to, co evangelia říkají o hluchoněmém, kterého Ježíš uzdravil – totiž, že mluvil správně. A zatím! Není možné nám popravdě vytknout, že mluvíme špatně, zvláště, když se zabýváme osobou našeho bližního? Většina křesťanů ráda kritizuje, očerňuje a odsuzuje. Je to dnes nejvíce rozšířená chyba – chyba, kterou všude provází bolestné rozdělení a chaos. Kéž by mi Bůh dal možnost za pomoci svého anděla tím zvláštním žhavým uhlíkem očistit jazyky všech lidí, tak jako byla kdysi očištěna ústa proroka!
Kolik zla by zmizelo z povrchu země, kdybychom z ní odstranily pomluvu! Kéž bych vás mohl naplnit tak velkým odporem k tomuto hříchu, že byste ho navždy zavrhli! Proto vám teď chci říci: co je to pomluva, jaké jsou její příčiny a projevy, a nakonec vám ukáži, že křivdy zaviněné pomluvou musí být odčiněny. (Pokračování textu…)
„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 16)
Kdo se neulekne, zbožný posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán skrze ústa sv. Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě. (Pokračování textu…)
Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 22,13)
Jestliže nás každý smrtelný hřích může uvrhnout do pekla, tak co teprve hanebný hřích nečistoty? Což už sám název této neřesti nemusí poděsit každého člověka a tím více křesťana? Ach, kdybych vám tak mohl důkladně vyložit, jak černá a hnusná neřest je tento hřích. Potom byste před ním utíkali a nechtěli byste se s ním již nikdy setkat! Můj Bože! Jak se může křesťan oddávat takovéto nectnosti, která ho strašně ponižuje, která ho hanobí a sráží na úroveň zvířete bez rozumu! Jak se může oddávat takovému – řekněme to prostě – zločinu, který přináší lidské duši tak strašnou zkázu. A přesto přese všechno je křesťan Boží svatyní a živým článkem mystického těla, jehož hlavou je Ježíš Kristus.
Proč se člověk vrhá do nestydaté nevázanosti, která mu zkracuje život, připravuje ho o dobré jméno a zajišťuje mu nešťastnou věčnost? Abychom se vystříhali tohoto hříchu, ukáži vám nejprve celou jeho ohavnost; za druhé vám povím, jak se před ním můžeme chránit; a za třetí vám ukáži příčinu tohoto hříchu, a nakonec vás poučím, jaké prostředky máme užívat, abychom se před ním uchránili. (Pokračování textu…)
Zlomyslní lidé najdou špínu a skvrnu na všem; nikdo není uchráněn před jejich výčitkami, i kdyby žil sebesvatěji. Závistník rozlévá jed svým jazykem všude. Dokonce i nejdokonalejší skutky a ctnosti bližních podrobuje kritice a opovržlivým hodnocením. Připomíná tak jedovaté zvíře, které z nejpěknějších květů sbírá jed a byliny sloužící k léčení proměňuje ve svém organismu na smrtonosný jed. Jak říká svatý Řehoř Veliký, závidí svým bližním i jejich nejšlechetnější přednosti. Jako kdyby dělali výčitky samému Bohu, že někomu jinému nedal svá dobrodiní. Proč Židé tak urputně vystupovali proti Kristu, svému nejvyššímu dobrodinci, proč ho chtěli shodit ze skály a ukamenovat? (srov. Lk 4,29, Jn 8,59; 10,31; 7,1; 11,53). Což ne proto, že jeho svatý život působil těm nafoukancům a zločincům těžké výčitky? Zázraky Spasitele strhávaly nespočetné zástupy a židovští starší se cítili v té situaci ponížení a opovržení. Z toho vyvěrá všechna nepřátelskost vůči Kristu, všechen vztek, který se v nich hromadil a nepřestal být jejich vražedným trýznitelem. Proto v návalu zuřivosti křičeli: „Nač ještě déle čekat? Je třeba se ho co nejdříve zbavit, nebo za ním půjde celý svět, oslněný jeho zázraky. Ať umře, nemáme jiné řešení, ani jiný způsob“ (srov. Jn 11,47-48). Jak strašná neřest je závist! Dobrota Ježíše Krista, lesk Jeho ctností nutně musely naplňovat srdce Židů štěstím a radostí. Ale oni se nechali sžírat závistí; byli proto smutní a pronásledovali Spasitele. Nějací milosrdní lidé přinesli k Ježíši na lůžku nešťastného ochrnulého (Mt 9,2). Spasitel světa ho uzdravil řka: „Synu věř, odpouštějí se ti hříchy. Vstaň, vezmi své lůžko a choď.“ Farizeové místo toho, aby přijali toto znamení s vděčností, místo toho, aby chválili a opěvovali dobrotu a moc Ježíše, byli naplněni zlostí a nazývali Spasitele rouhačem. (Pokračování textu…)
Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.(Lk 18,11)
Takto obyčejně mluvívají lidé falešně zbožní – pyšní, zamilovaní v sobě, takoví, kteří stále kritizují postupování druhých. Podobně se ozývají lidé bohatí, kteří s opovržením pohlížejí na chudé, jako kdyby chudí měli jinou přirozenost. Můžeme dokonce říci, že je to všeobecné mínění. Protože i v nižších společenských skupinách potkáváme prokletý hřích pýchy a vidíme, jak se každý chce vynášet nad druhého, jak se přeceňuje a má o sobě to nejlepší smýšlení. Pýcha je též pramenem všech pádů a příčinou rozmanitých neštěstí ve světě. Také často dochází k tomu, že se lidé ve své zaslepenosti chlubí tím, co by měli se studem skrývat. Jedni se pyšní tím, že se jim zdá, že mají větší schopnosti, jiní se pyšní svým majetkem nebo penězi a nepamatují na to, že od toho, který více přijal, se tím víc před Bohem čeká. Opravdu, všichni musíme se sv. Augustinem říci: „Bože můj, dej, abych poznal, čím jsem, a budu se stydět pohrdat sebou samým.“ Budu vám dnes vyprávět o tom: 1) jak pýcha zaslepuje člověka a činí ho odporným v očích Božích i lidských; 2) jak se můžeme tohoto hříchu dopustit; 3) jaké prostředky máme užívat k tomu, abychom se v tomto hříchu polepšili. (Pokračování textu…)
Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus – i když je pravým Bohem – skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně.
Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají. (Pokračování textu…)
Zatímco je vhodné odkazovat na osoby se sexuálními klony ke stejnému pohlaví slovem „homosexuál“ (což může zahrnovat i lesbičku), vhodným a tradičním označením pro ty, kdo mají sex se stejným pohlavím, je „sodomita“. Zcela nevhodné je nazývat je „gay“ – toto anglické slovo bylo dříve užíváno ve významu „veselý“ či „rozjásaný“. Zatímco pokušení (nebo sklon) ke zlému, pokud se člověk bez náležitého důvodu do něj nevydává, není samo o sobě hříchem, je hříchem se mu podvolit. Písmo svaté na mnoha místech odsuzuje sodomii, která ostatně má svůj název podle známého příběhu vyvrácení Sodomy a Gomorrhy (Gen, kap.18 a 19), jejichž hříchy křičí k Bohu. Nešlo tam pouze o nepřirozené pohlavní obcování, jak vyplývá z Ez 16,49-50, ale i o další hříchy. Hříchy a Boží trest, jenž stihl obyvatele těchto měst, je pak prototypem jiných hříchů a Písmo se na něj odvolává např. na Iz 3,9; Iz 13,19; Jer 23,4; Jer 49,18; Jer 50,40; Ez 16,53-56; Amos 4,11. Sodomie je Hospodinu ohavností jak čteme též v Deut 23,18-19. Poučný je též příběh ze Soud 19,22-25, kde ničemní mužové nejprve chtěli zneužít muže, ale posléze se spokojili se znásilňováním ženy. O hříšnosti sodomie lze též číst v Moudr 14,26 (Jeruzalémská bible má „zločin proti přírodě“, Nova Vulgata „generis immutatio“). Nový zákon jednoznačně také odsuzuje sodomii v Řím 1,22-32 (včetně lesbických styků); 1 Kor 6,9-10 (ti, kdo smilní se stejným pohlavím, neobdrží království nebeské); 2 Petr 2,6-10; 1 Tim 1,8-10; Jud 7; Zjev 22,15. (Pokračování textu…)
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí. (Pokračování textu…)
