Category Archives: Překlady Dr. Malého

Biskup Schneider: Vlády pod záminkou COVIDu-19 pronásledují Církev. Musíme protestovat!

Církev svým mlčením vůči vládám, které ve svých plánech uvolňování karantény zcela ignorují náboženský život, se dopouští „vážného zanedbání“ – tak hodnotí situaci známý biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany. Jestliže vláda nepřizná Církvi alespoň tolik práv, co obchodům, znamená to fakticky její pronásledování.

– Biskupové, biskupské konference i Apoštolský stolec musí od vlád vyžadovat, aby kostely měly alespoň tolik práv, co obchody, kde si lidé mohou nakoupit jídlo… Když toto vláda nechce uznat, tak to evidentně znamená diskriminaci náboženství a formu bezohledného pronásledování Církve. Dnes se to děje pod záminkou ochrany před koronavirem. Mnoho vlád se tak dopouští pronásledování křesťanů – zdůraznil otevřeně biskup Athanasius Schneider v programu John Henry Westen Show.

Biskup Schneider hodnotil v tomto kontextu britskou vládu, která předpověděla možnost prodloužení drastických opatření v náboženském životě až do Vánoc a dokonce ještě později. Hierarcha nepochybuje o tom, že reakce vlád vůči koronaviru, která vedla až ke zbavení věřících možnosti účasti na velikonočních obřadech, musí být interpretována v duchovních kategoriích.

Poselství biskupa z Astany mons. Athanasia Schneidera

V průběhu nejbližších týdnů nebo měsíců, zvláště v době Svatého týdne a Velikonoc (což je kulminační bod celého liturgického roku), miliony katolíků v zemích tzv. svobodného světa budou zbaveny veškeré možnosti náboženského kultu v důsledku reakce civilních i církevních úřadů na epidemii koronaviru COVID-19. Nejbolestnějším a zároveň nejvíce znepokojujícím aspektem této
situace je zbavení věřících možnosti účasti na mši sv. a svátostného přijímání Těla Páně.

Současnou atmosféru téměř planetární paniky podněcuje všeobecně uznávané „dogma“ pandemie nového koronaviru. Drastická a neproporcionální bezpečnostní opatření, spočívající na odmítnutí respektovat základní lidská práva – svobody pohybu, svobody shromažďování a svobody názoru – se zdají být organizována podle precizního plánu. Tímto způsobem se celé lidské pokolení stane jakýmsi vězněm celosvětové „sanitární diktatury“, která se postupně ukazuje být i diktaturou politickou.

Závažným vedlejším účinkem této po celém světě se šířící „sanitární diktatury“ je rostoucí a nekompromisní zákaz všech forem veřejného náboženského kultu. Německá vláda zakázala představitelům všech náboženství jakákoliv veřejná shromáždění, což platí od 16. března tohoto roku. Tak drastický prostředek spočívající na striktním zákazu všech forem veřejného kultu byl nepředstavitelný dokonce i v dobách III. říše. Před Německem ale sáhla k tomuto kroku také Itálie – a to i v samotném Římě, srdci katolicismu a křesťanství. Současná situace v Římě připomíná Církvi podobné zákazy v prvních staletích, vydané pohanskými císaři.

Nejhorší epidemií je ztráta víry

Známý polský publicista Grzegorz Górny si všímá toho, že v minulosti v době epidemie se věřící hrnuli k Bohu, dnes ale naopak se podřizují tyranii světských vlád. Zapomínají, že právě víra je zdrojem spásy a záchrany.

„Celá dlouhá staletí, když propukaly epidemie moru, cholery nebo tyfu, se katolíci vždycky chovali stejně: hrnuli se do kostelů, přistupovali ke svátostem a hledali záchranu u Boha. Byly organizovány různé pobožnosti, procesí a kající poutě v intenci zabránění neštěstí,“ píše Grzegorz Górny na stránkách wpolityce.pl.

Teď ale v Itálii došlo k zákazu sloužení mše sv. a udělování svátostí věřícím. Podle novináře Górného to vede v lidské mysli ke stereotypu obrazu kostelů „jako míst zvýšeného rizika, od nichž je lépe držet se dál, neboť jde o potenciální centra epidemie. Eucharistie tak přestává být chápána jako chléb Života a je podvědomě čím dál víc považována za možný zdroj nákazy. Jakoby Bůh v Nejsvětější svátosti nesl nákazu, dotyk smrti”.

Zároveň ale – tvrdí Grzegorz Górny – bez problémů jsou v provozu obchodní centra, restaurace a jiné světské instituce. Podle autora postoj nynější Církve se výrazně liší od postoje té dřívější.

Když se sůl zkazí

Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.

– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.

Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“

Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“.

Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

V Polsku vychází kniha „Poplach pro Církev“ (Alarm dla Kościola),  vydaná nakladatelstvím Demart. Portál PCh24.pl publikuje úryvek z této knihy, v němž redaktor Pawel Milczarek vede otřásající rozhovor s filmovým režisérem a publicistou Grzegorzem Górnym. Psal jste nejednou o mentální kolonizaci Církve, zejména na Západě. Jak máme tomuto pojmu rozumět?Grzegorz Górny: Jde o to, že katolíci si zvykli smýšlet o sobě a své víře v kategoriích, které jsou křesťanství cizí… V principu přijali hodnoty vládnoucí kultury – liberální, sekulární, laické a postosvícenské, za své vlastní. Církev přestala pro ně být tím, kdo definuje jejich realitu, stala se naopak v jejich mysli jedním z elementů, který oni sami definují ze zcela jiného zorného úhlu. Stále méně potkáváme křesťany, kteří chápou Církev jako mystické Tělo Kristovo, stále více však ty, kteří v ní vidí instituci podobnou vojsku nebo poštovnímu úřadu, i když snad projevují vůči Církvi přece jen poněkud větší důvěru.V Polsku dokonce i ateisté se domnívají, že „na křest mají právo“. Jeden známý mi vykládal o nevěřících, kteří se jej zeptali: „Cožpak křest je pouze pro křesťany?“

G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Homohereze je důsledkem revoluce, která proběhla před 50 lety

  „Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.

Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

Nekřesťanský postoj liverpoolského arcibiskupa

Pater Gabriele Brusco, italský kněz působící v jedné londýnské farnosti, byl vykázán z nemocnice Alder Hey. Předtím ale ještě stačil udělit malému Alfiemu Evansowi svátost pomazání nemocných a říct zdravotnickému personálu, že páchají vůči chlapci velký hřích. Právě slova o spáchaném hříchu měla denervovat nemocniční personál – píší novináři portálu „LifeSiteNews”. Jiný postoj vůči záležitosti Alfieho bohužel zaujal místní ordinář.

P.. Brusco byl požádán biskupem Calvinem z italské diecéze Carpi, aby se věnoval pastorační péči chlapcovy rodiny. Tato žádost byla důsledkem lhostejnosti arcibiskupa Malcolma McMahona z Liverpoolu. Ten se v celé záležitosti postavil – na stranu lékařů.

Neuvěřitelné, ale pravdivé

Mnozí z nás to sice předpokládali, ale zdráhali se tomu uvěřit. A přece je to pravda. Vatikán požádal čínské biskupy Petera Zhuanga z Shantou i Jospeha Guo Xijina z Mindongu o odchod do důchodu nebo rezignaci. Jejich místa mají zaujmout biskupové z tzv. Vlasteneckého sdružení čínských katolíků, vysvěceni bez souhlasu Sv. stolce. Toto ohnutí se Vatikánu před čínskou vládou se děje ve jménu lepších vztahů mezi komunisty a Apoštolským stolcem.

Podle informací portálu OnePeterFive.com biskup Zhuang již v prosinci byl vyzván odjet do Pekingu a tam – oficiálním vyslancem Vatikánu (některé zdroje ho identifikují s arcibiskupem Claudiem Maria Cellim, dosavadním vyjednavačem ve vztazích Vatikán-Čína) donucen rezignovat na svůj úřadu ve prospěch… biskupa Huang Bingzhanga, vysvěceného bez souhlasu papeže a člena oficiálního „Vlasteneckého sdružení čínských katolíků” (a tedy exkomunikovaného silou samotného práva), krom toho dodávajícího rudému režimu legitimitu svým mandátem v čínském parlamentu.

Vatikánští hodnostáři odjeli poté do provincie Fujian, kde také přiměli komunisty pronásledovaného biskupa Josepha Guo Xijin k odstoupení a uvolnění místa pro biskupa Vincenta Zhan Silu – rovněž neplatně konsekrovaného. Nutno zde poznamenat, že biskup Guo Xijin był několikrát unesen a vězněn komunisty a nepodlehl jejich nátlaku na rezignaci. Teď ale přijeli za ním s tímtéž požadavkem reprezentanti Vatikánu…

Dvě videa

V těchto dnech jsem měl možnost shlédnout dvě videa, která nutí k zamyšlení. První zachycuje slova Dona Freda Olivera, rektora kostela sv. Rocha v Turíně, při kázání během půlnoční mše sv.: „Jestlipak víte, proč se při této mši nebude recitovat Credo? Proto, poněvadž já v ně nevěřím!“ Následoval souhlasný smích přítomných. Olivero však pokračoval:  „Někdo tomu možná věří…Já jsem ale po mnoha letech pochopil, že to nemohu akceptovat…“ Credo bylo nahrazeno gospelem „Dolce sentire“ z filmu „Sestra slunce, bratr měsíc“.

Credo obsahuje všechny hlavní články katolické víry. Popřít jeden jediný znamená herezi. Popřít Credo jako celek je už činem otevřené apostaze. Udělat to při mši sv. představuje netolerovatelný skandál.

Sesazení, suspenze a divinis, snad dokonce i exkomunikace tohoto kněze by logicky měly okamžitě následovat. Nic takového se nestalo, ačkoliv média tuto neuvěřitelnou zprávu ihned rozšířila. Jediná reakce ze strany italské církve přišla z opačného konce země – ze Sicílie. Don Salvatore Priola, farář a rektor mariánského poutního kostela  Altavilla Milicia, vyjádřil v jednom svém kázání pobouření nad slovy kněze z Piemontu a vyzval své věřící, aby na tento skandál reagovali.

Video zachycuje jeho vášnivá slova:

„Bratři a sestry, když slyšíte nějakého kněze říkat takové věci, které odporují katolické víře, musíte mít odvahu vstát a říci mu třebas i během mše: ´To vám není dovoleno!´. Ať už to říká kněz, nebo dokonce biskup. Postavte se a řekněte: ‚Otče, Excelence, to vám není dovoleno!‘ Existuje přece evangelium a my všichni mu podléháme, počínaje papežem. My všichni jsme pod evangeliem.“