Na této chvíli je něco surreálného.
Víte, už víc než dvacet let jsem imaginárnímu „ideálnímu papeži“, který obnoví katolickou tradici, přezdíval … Lev XIV. Kdo ví, třeba existují i další lidé, kteří si takovouto (mytickou?) postavu v duchu představovali.
A teď Lva XIV. opravdu máme.
Není to však papež ideální. Kromě skutečnosti, že každý si s sebou do úřadu přináší svá omezení a hříchy – tak jako je do svých životních úkolů vnáší každý z nás, kromě našeho Pána a Panny Marie –, je Robert Prevost zatížen celou řadou větších i menších varovných znamení. K těm se dostanu za okamžik.
K pocitu surreálnosti je ještě další důvod. Jediný americký kardinál, jehož znám osobně, je Raymond Leo Burke. Skutečný leo neboli lev pravověrnosti. Třebaže jsem nikdy nečekal, že by byl zvolen papežem – většina kardinálů ho pokládá za „ultrakonzervativního“, i když ve skutečnosti je jen důsledněji katolický než většina z nich – je nicméně hořkosladké pomyslet na to, že prvním severoamerickým papežem by se byl mohl stát někdo takového formátu.
Dalším surreálným aspektem je místo, kde jsem se nacházel, když k tomu došlo. Seděl jsem v letadle letícím z Chicaga do Fort Myers na akci pobočky organizace Legatus v Naples na Floridě, kde jsem měl ten večer přednášet na téma „Úcta k dobrům manželství ve společnosti, kde je všechno na jedno použití“. Měl jsem před sebou otevřený notebook s živým streamem televizní stanice EWTN. Spolu s přibližně dalšími čtyřmi sty tisíci diváky (podle počítadla na obrazovce) jsem sledoval, jak se takříkajíc přímo na mém sklopeném stolku objevil Lev XIV. a pozdravil svět. Pak začaly přicházet zprávy a e-maily: „Co si o tom člověku myslíte?“ a podobně.
Naděje
Okamžitě mě zaujalo několik věcí, jistě stejně jako mnohé z vás.
Za prvé měl nový papež na sobě mozzettu a krásnou historickou štólu se svatými Petrem a Pavlem a celkově vypadal tak, jak by papež vypadat měl. Žádná na odiv vystavovaná pokora, která spočívá v úmyslném porušování zvyků, jako když se v roce 2013 na balkóně poprvé objevil papež František, který vypadal prakticky neoblečený, nebo jako když kardinál Timothy Radcliffe přicházel na konkláve v dominikánském hábitu a mezi všemi ostatními trčel jako pěst na oko. Totéž můžete vidět u dalších liturgických rouch, která kardinál Prevost nosil, například na Maltě:
Za druhé si zvolil klasické papežské jméno, jedno z těch, které v dobrém i zlém nosilo třináct papežů před ním, počínaje svatým Lvem Velikým až po velkého papeže katolické sociální nauky Lva XIII. Jsem skutečně přesvědčen, že si toto jméno vybral přinejmenším částečně proto, že si přeje být vnímán jako papež sociální spravedlnosti. Opakuji: je skutečnou pokorou být jedním v řadě místo toho, aby porušil veškeré precedenty a zvolil si jméno, které nenosil nikdo před ním.
A konečně slova jeho projevu v lodžii, třebaže poněkud obecná (najdete je zde: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2025-05/video-prvni-pozdrav-noveho-papeze-lva-xiv.html), ve mně nevyvolala mrazení v zádech jako Bergogliovo první vystoupení – a tento dojem mělo mnoho lidí, kteří sledovali oboje. Potom Lev XIV. udělil požehnání v latině – další gesto, které bylo dignum et justum, a známka vracející se normálnosti.
Proč ho kardinálové zvolili? Podívejme se na některé důvody.
Dá se s jistou pravděpodobností odhadnout, že Parolin rychle ztratil podporu a nastala honba za nalezením někoho, kdo by byl „nalevo od středu“, ale kdo by byl také tvůrcem pokoje. Michael J. Matt napsal na Facebooku:
„Kardinál Robert Francis Prevost byl v současné diskusi o budoucnosti Církve popisován jako rozvážná postava, zejména pokud jde o latinskou mši. Je vnímám jako potenciální most mezi inkluzivní agendou papeže Františka a konzervativnějšími elementy v Církvi. Třebaže k latinské mši nezaujal výslovně žádný postoj, jeho podporovatelé zdůrazňují jeho schopnost naslouchat a spojovat různé perspektivy a tvrdí, že by mohl nalézt cestu ke smíření různých postojů k této věci.“
Nevím, do jaké míry je toto stručné hodnocení pravdivé, ale jsem přesvědčen, že mnozí kardinálové o něm museli být přesvědčeni. Pro kandidáta, který by se jim jevil jednoduše jako progresista bez schopnosti smiřovat různé frakce, by nehlasovali. Potřeba řešit bolestná rozdělení v Církvi byla tématem, které mělo při generálních kongregacích jistou důležitost, a lze předpokládat, že volba kardinálů je odrazem této motivace.
Kevin Tierney nabídl rovněž na Facebooku několik vlastních prvních myšlenek:
„Favorité vyhrávají z nějakého důvodu. Přesto se domnívám, že tentokrát Taglemu a Parolinovi skutečnost, že byli favority, nepomohla, protože oba byli jasně ambiciózními muži. Parolin vedl otevřenou kampaň, aby úřad získal, nejméně poslední dva roky, kdy se Františkovo zdraví zhoršovalo, a Tagleho přestěhování do Říma v roce 2023 bylo obecně chápáno jako odrazový můstek k papežství… těsně před tím, než rovnýma nohama spadl do administrativních skandálů a vatikánských intrik. Jakmile bylo jasné, že se většině (natož dvoutřetinové) ani neblíží, začala se vytvářet koalice kolem Prevosta.
Prevost je jasně z Františkova tábora, ale také se vyhnul zapletení do nejpalčivějších katolických problémů současnosti. Není to Cupich ani McElroy, američtí preláti, kteří si libují v ideologických bojích a jejich biskupští spolubratři je nesnášejí. To mu umožňuje jistou flexibilitu.
Návrat k tradičnějšímu papežskému úboru při prvním představení se světu a skutečnost, že si nezvolil novátorské jméno, může být lehkým pokývnutím směrem k lidem, kteří nehledají revolucionáře, ani velkého reformátora: chtějí šanci volně dýchat.
Jako téměř všichni preláti jakéhokoli ideologického přesvědčení (i nerozhodní) za posledních třicet let, má minulost, která, pokud jde o sexuální zneužívání… není nijak skvělá! Bude mít šanci se s tím vypořádat (a jsem si jist, že bude muset).
Především se domnívám, že musí chápat, jaká je doba. To nemyslím ve smyslu nějaké ideologické diskuse, nýbrž tak, že Vatikán je v rozkladu, papežství jako instituce je oslabeno a v globální Církvi existuje několik potenciálních ohnisek, která by se mohla zvrtnout v chaos (nebo něco horšího), nebude-li existovat pevné a klidné vedení ….“
Kromě tohoto jsem vůči němu ostražitě opatrný. Ani optimista, ani pesimista. Nemyslím si, že mu každý musí „dát šanci“, neboť papežský úřad je něco, co je mu svěřeno, není to nárok. Musí dostát těžkému břemenu, které mu je vloženo na bedra. Také si myslím, že říkat to je zbytečné, protože papež, který chápe daný okamžik, se s ním vypořádá bez ohledu na to, co my na to.
Upřímně řečeno, bude-li Lev XIV. méně rozčilující, méně destabilizující a méně malicherný než jeho předchůdce, budu to brát jako úlevu a ulehčení. Nepotřebujeme někoho, kdo se ohání „duševně nevyrovnanými rigidními pokrytci, kteří mají zálibu v babiččiných krajkách,“ a podobnými nesmysly, jimiž František degradoval a zostouzel Petrův stolec. Kdyby toto zmizelo, možná by vzniklo alespoň zpola civilizované prostředí, v němž by se daly řešit naše rozdíly.
Prevost nevypadá jako církevní válečný štváč, perónistický caudillo jako Bergoglio. Zdá se být někým, kdo umí naslouchat a působit jako prostředník. To není u duchovního vůdce miliardy katolíků špatná vlastnost!
Za poslední, Lev je kanonista, slovy P. Clauda Barthea „vysoce kompetentní právník“. (https://rorate-caeli.blogspot.com/2025/05/the-fast-election-of-leo-xiv-now-what.html) To je důležitější, než by se mohlo zpočátku zdát. Dvanáct let žijeme v režimu bezpráví a neustálých změn práva. Je načase, aby přišel někdo, kdo kanonické právo zná a snad mu na něm záleží a kdo by snad mohl být schopen obnovit jakési zdání řádu.
Obavy
Na Prevostovi jsou však i znepokojivé věci, jak výstižně shrnul S.D. Wright:
„Prevost spolupracoval na prosazování Františkovy agendy, umožnil jmenování heterodoxních biskupů po celém světě a mlčky popíral tradiční nauku o episkopátu. Dohlížel na odstavení nejkonzervativnějšího amerického biskupa (Stricklanda) a na jmenování notorického liberála na jeden z nejprominentnějších diecézních stolců (McElroye). [Také se angažoval v aféře kolem biskupa Reye.] Prevost mlčel ve velkých věroučných otázkách naší doby a umožnil nejdlouhodobější dědictví Františkovy vlády [tj. jmenování špatných biskupů].
(Wrightovu analýzu si můžete přečíst na LSN: https://www.lifesitenews.com/opinion/could-cardinal-prevost-be-the-first-american-pope/)
Prevostova minulost jako prefekta Dikasteria pro biskupy není dobrá, to nelze nijak přikrášlit. Podle mého názoru i názoru jiných je však velmi pravděpodobné, že prostě podepsal všechno, co mu František nařídil. Tím ho nezprošťuji osobní odpovědnosti, ale také z něj nechci činit jediného, kdo je odpovědný za úděsná biskupská jmenování Bergogliova pontifikátu. Kromě toho byl v tomto úřadu jen dva roky.
Moje obavy jsou však hlubší.
Domnívám se, že existuje konkrétní důvod, proč se kardinálové Cupich, Tagle a Roche (inter alia) tak zeširoka usmívali těsně předtím, než nový papež vstoupil do lodžie.
„Ale no tak, určitě se jim jen ulevilo, že je po konkláve, a užívali si slavnostní náladu.“ Tak tomu bezpochyby zčásti bylo.
Připomeňme si však, že Prevost pochází z Chicaga a z „progresivnějšího“ křídla Církve (nejlepší interpretace, kterou bychom mohli aplikovat, je „vlevo od středu“). To znamená, že kardinál Cupich ví, nebo si přinejmenším myslí, že se ihned stane důvěryhodným poradcem s pohotovým přístupem ke sluchu Lva XIV. Může mu říci: „Skoncuj s tím! Skoncuj s tradicionalistickým schizmatem a celou jejich ohavnou latinskou mší!“ Připomeňme si, že vládcem nad liturgií je kardinál Roche, který ve vztahu k Františkovi hrál stejnou roli jako Cromwell vůči Jindřichovi VIII. a radostně ničil jednu kvetoucí katolickou komunitu za druhou. I Roche může být přesvědčen, že Lev bude pokračovat ve stejné linii. Kardinál Tagle, jehož „vášeň“ pro evangelizaci ho vedla k odpudivým exhibicím popkulturní nejapnosti, může docela dobře považovat Prevosta za stejného „evangelizátora“, jako je sám.
Znepokojivé je, že P. James Martin označil Prevosta za svého prvního kandidáta na papeže a Austen Ivereigh se raduje. Redakce listu The Federalist již zveřejnila článek nazvaný „Přečtěte si krajně levicové názory nového papeže na imigraci, klima, covid a rasové vztahy“ (https://thefederalist.com/2025/05/08/read-the-new-popes-far-left-takes-on-immigration-climate-covid-and-race-relations/). Osmiminutový souhrn Raymonda Arroya (https://www.foxnews.com/video/6372539703112) mi připadá realistický, ne-li rovnou alarmující.
Stručně řečeno, kdybych měl formulovat své obavy, znělo by to takto: Lev XIV. bude mít mnohem lepší styl vládnutí, ale bude uplatňovat většinu Františkových politik a agendy, jeho odkaz zabetonuje, třebaže diskrétněji a pokojněji, bez celého toho melodramatu kolem; bude pracovat na normalizaci a institucionalizaci Bergogliova odkazu – tak nějak s úsměvem obrousí hrany a hluboce ho zakotví v personálu i strukturách. Papež, jehož pohání tato vize, má-li trochu rozumu, jistě naplno zapojí šarm a bude tlumit kontroverze právě proto, aby tím zakryl vytrvalou realizaci Amoris laetitia, Fiducia supplicans, Abú Dhabí, Traditionis custodes atd. To je chmurná předpověď a já nemůžu vědět o nic víc než vy, jestli se naplní.
Jiné zdroje, které jste pravděpodobně rovněž viděli, uvádějí, že o Prevostovi je známo, že občas celebruje tradiční mši svatou, a 30. dubna byl zpozorován na soukromém setkání s kardinálem Burkem.
Nikdo neví, jestli se Lev XIV. rozhodne jednat s tradičními katolíky jako s lidskými bytostmi a křesťany, nebo nechá v platnosti „zákony Jima Crowa“. (Americké zákony o rasové segregaci – pozn. překl.) Budu jako Abrahám „doufat proti vší naději“ (Řím 4,18). Jsem víc než ochoten dát našemu novému papeži výsadu pochybnosti, jak správně řekl Eric Sammons (https://crisismagazine.com/editors-desk/an-american-in-rome). Koneckonců to od nás žádá Boží i přirozený zákon.
Modlitba
A konečně je tu obrovská divoká karta, na kterou nesmíme nikdy zapomínat.
„Milost úřadu“ může působit, a v dějinách Církve také působila, zázraky. Mnohý nesmělý, úplatný či ctižádostivý kněz se stal věrným učedníkem, když byl pozvednut k vyššímu úřadu. Pro každé vyšší postavení a samozřejmě i každé zvláštní životní povolání (včetně povolání řeholníků a manželů) dává Bůh zvláštní milost. Lze ji odmítnout nebo přijmout. Během dlouhé kariéry člověk pravděpodobně učiní obojí, možná mnohokrát. Proto nad Lvem XIV. nelámeme hůl a ani to činit nesmíme, bez ohledu na jeho zázemí. Ano, nese si s sebou do papežského úřadu svou minulost, zvyky, představy a sklony, své priority, ale každodenně ho může ovlivňovat příliv charismatu jeho úřadu. Naší úlohou je modlitbami a kajícími skutky prosit Pána, aby otevřel jeho srdce pobídkám Ducha svatého, aby dobře plnil úkoly, které jsou na něj kladeny.
První kázání Lva XIV. (https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2025-05/prvni-homilie-papeze-lva-xiv.html), směs upomínek na Jana Pavla II. a Benedikta XVI., je slibným znamením. Jeho čirý kristocentrismus, jasné poselství bez dvojznačnosti či planých žvástů, je jako závan čerstvého vzduchu.
Proto se budu za Lva XIV. denně modlit. Kromě různých zvláštních modliteb vždy vzpomenu na papeže při kyrie eleison v mnišském posvátném oficiu,
Zde je dobrá modlitba, kterou se můžete pomodlit hned teď:
V. Modleme se za velekněze našeho Lva.
R. Hospodin ochraňuj ho a život mu zachovej a na zemi ho oblažuj a nevydávej ho zvůli jeho nepřátel.
Otčenáš a Zdrávas Maria.
Bože, všech věřících pastýři a vůdce, shlédni milostivě na služebníka svého Lva, jehož jsi ustanovil nejvyšším pastýřem své Církve; dej mu, prosíme, aby prospíval slovem i příkladem těm, jimž stojí v čele, a dosáhl spolu se stádcem sobě svěřeným života věčného. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.
(Český překlad Pokladnice odpustkových modliteb (Praha: Vyšehrad, 1941) – pozn. překl.)
Nebo pro ty, kdo rádi zpívají:
Kéž milost úřadu mocně obnoví Roberta Prevosta a učiní z něj služebníka živého Boha, Lva z kmene Judy, jehož jméno odvážně přijal.
Kromě této „divoké karty“ Boží milosti tlukoucí na dveře lidské svobody, je zde i monumentální historická skutečnost.
Tradiční katolíci se potýkají s církevní hierarchií (s několika šťastnými výjimkami) a nerozumějí si s papeži už více než šedesát let (počítám přinejmenším od roku 1963, kdy Pavel VI. zřídil Consilium, které mělo vylepšit celou liturgii, a od Bugniniho panovačného pracovního stolu začaly rychle a zuřivě proudit Velké Změny). Přežili jsme léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá, první a druhou dekádu nového tisíciletí a jsme v polovině dvacátých let jednadvacátého století. Je nás víc než kdy dříve, jsme lépe informovaní, naše zdroje vyletěly nahoru, ovládli jsme internet fotografiemi a argumenty, máme mladistvou kuráž a neutuchající odhodlání. Nechystáme se to zabalit a jít domů. Jsme tu nadlouho.
Ať už Lev XIV. udělá pro tradiční katolíky to, co pro ně udělal Benedikt XVI. (nebo ještě něco lepšího), či nikoli, nic nemůže změnit ani podkopat naši lásku k tradici, lásku k pravdě, lásku k Ježíši Kristu, Jeho Matce, andělům a svatým a ke všemu, co obnáší být věřícím katolíkem. To je Boží dar a nikdo nám ho nemůže naprosto a navždy odejmout, dokud svět nepomine, opona nespadne a celé lidstvo nebude buď v nebeské slávě, nebo v temnotách venku.
Svatý Jan od Kříže nás ujišťuje, že existuje temná noc duše. Nacházíme se právě teď uprostřed „temné noci Církve“? Snad. A je-li tomu tak, můžeme vytrvat tak dlouho, dokud se neobjeví svítání – tak jako může z milosti Boží vytrvat každá jednotlivá duše? Ano, můžeme.
Čas ukáže, jak nejlépe nacházet směr v této nové fázi dějin Církve. Nepřestávejme se modlit za papeže, který má vskutku nejtěžší odpovědnost na povrchu země. Modleme se sami za sebe i za sebe navzájem, abychom byli shledáni věrnými hřivnám, které nám náš Pán svěřil. Jeho Nejsvětější Jméno budiž pochváleno, oslavováno a vyvyšováno nyní a na věky. Amen.
Děkuji za přečtení a Bůh vám žehnej!
Prof. Peter Kwasniewski
Překlad se souhlasem autora Lucie Cekotová
V tuto chvíli je článek Petra Kwasniewského přesným vyjádřením pocitů tradičního katolíka. Ano, to nejdůležitější je nyní modlitba.
A potom opatrnost. A asi také – hlídání si vlastních emocí. – Protože teď není namístě ani jásavé plesání ani apriorní odsuzující postoj k novému papeži. Tohle vše přesto, že některá vyjádření Lva XIV. nás mohou „zvedat ze židle“: třeba to, že „papež František nás sleduje z Nebe“.
Tradiční katolíci „umí čekání“. A umí přežít v podmínkách, které by členové naší Církve před sedmdesáti lety považovali za děj dystopického románu.
děkuji
Laudetur Jesus Christut! Dekuji moc. Matko Cirkve, oroduj za nas!
Dobré je si také připomenout, že existují jisté pochyby o nových biskupských svěcení Pavla VI. viz např. P. Calderón FSSPX:
https://www.scribd.com/document/866972426/Jsou-biskupska-sv%C4%9Bceni-reformovana-Pavlem-VI-platna
Dnes už by tohle počteníčko veledůstojnému panu Děkanovi moc pod fousky nešlo 🙂
ad Josef Poutník: ano. A je ještě příliš brzy na nějaké závěry. I politici mají posvém nástupu do funkce tzv. 100 dní hájení. Situace Lva XIV. je rozhodně nezáviděníhodná – musí navíc řešit i praktické problémy. Po „revolučním“ Františkovi zůstal celkově chaos, vatikánské finance jsou v rozvalu atd. Uvidíme, jak se Lev vypořádá s rojícími se peticemi žádajícími zrušení Traditionis custodes (též jsem jednu podepsala) – pokud nám nakonec tak či onak (je diplomat) vyhoví, tak ať se na to i klidně „František dívá z nebe“ :-)))
ad „František dívá z nebe“ :-)))
— Roztomilá chybička! V kontextu předložky „z“ není spojení „dívá (se) s nebe“ namístě. Jistě, jde o drobný překlep, avšak někdo by Vaši větu „František (se) dívá z nejhlubších propastí beznaděje“ mohl v důsledku chybného slova „nebe“ nesprávně interpretovat.
Paní Slavíčková,
mám ráda Vaše stručné a výstižné komentáře, ale dnes bych se ráda zastavila u vyjádření Lva XIV. o tom, že se na nás František dívá z nebe. Jistě, každý člověk včetně papeže má právo na svůj názor, ale oficiální vyjádření papeže, které bychom od něho očekávali, by mělo povzbuzovat k modlitbám za duši zemřelého, vždyť jde o celou věčnost!
Nebylo by vůbec šťastné, kdybychom se dočkali brzké beatifikace – bohužel citovaná slova z úst nejvyššího pontifika této eventualitě nahrávají.
Došla jste, paní Isabello, k podobným závěrům jako diskutující (pánové Martin R. Čejka, Michal Semín, Branislav Michalka a Jozef Duháček) v nejnovějším pořadu „Archa“, platformy portálů „Te Deum“ a „Christianitas.sk“.
Ten závěr (pronesený Braňo Michalkou) je, že bude úspěchem, když nás, tradiční katolíky, nový papež „nechá žít“.
Když nebudeme tlačeni do rezervace, když se nebude očekávat naše vyhynutí. Když nebudeme vystaveni podobnému „zájmu“, jakému jsme se těšili od nebožtíka Bergoglia.
…
Rozumím vašemu argumentu s „Nebem“, chápu tu lehkou ironii, týkající se vztahu modernistů k nám – i vztahu modernistů k sobě samým.
Je samozřejmě věcí k diskusi, pokud zjistíme, že máme nového Jana Pavla II. …
Měli bychom se opravdu spokojit jen s tím, že nebudeme oficiálním modernistickým mainstreamem prohlašováni veřejně za jediné nepřátele Církve?
To určitě ne. – Takhle to ani ti čtyři diskutující nemysleli.
…
Jsem si jist tím, že pokud se v budoucnu objeví další projevy nepravověrnosti, Vy k tomu určitě mlčet nebudete.
ad Terezie Šebková: Myslíte to zcela správně, ale přesně to pochopil pan Poutník – jedná se o ironii, a přiznám se ke své necti, i o trochu škodolibosti. Když František ve své úporné nenávisti k tradici nedokázal projevit aspoň trochu lidské slušnosti a ohleduplnosti a nerozpakoval zasadit zavedením TC velkou ránu stařičkému B 16, aniž by aspoň počkal, až staroušek zavře oči, tak – ať už se nyní nachází kdekoliv – by nyní zrušením TC okusil aspoň trochu „vlastní medicíny“. Vím, že je to hodně přitažené za vlasy a že zájem o spásu každé – i jeho – duše je samozřejmě naprostá priorita – ale nedalo mi to prostě po všech těch jeho jedovatých útocích na tradici se trochu odreagovat, omlouvám se tímto všem, koho to snad pohoršilo…
Ad I. Slavíčková – J. Poutník
Zajímavý dialog, díky.
PS: O pohoršení z mé strany nemůže být řeč!
Zdá se, že o zdejší záležitosti projevuje zájem kolem 5 diskutétů, to jsou zajímavé konce…
Je rozdíl mezi „účastníky“ a „diskutujícími“. Myslím, že tyto stránky jsou primárně informační a až sekundárně je zde občas nějaká diskuse. Počet diskutujících nemusí být úměrný počtu čtenářů
Myslím, že pod některými články v posledních měsících je hodně příspěvků. Krásné počasí, prázdniny na dosah, lidé už jsou zkrátka orientovaní jinam.
Ale paní Lenka ze všeho nejraději provokuje a na dotazy málokdy odpoví.
Netěšte se. Chápu, že tomuto portálu konec přejete, ale obávám se, že Vaše přání je otcem myšlenky, Lenko.
Co si ale počnete, když začnou být například novým papežem korigována taková zvěrstva jako „Fiducia supplicans“, kterou jste tak zaníceně hájila (Váš příklad dvou stařenek, které se sestěhovaly ze sociálních důvodů dohromady – jako opodstatnění žehnání lesbám a gayům a nesezdaným párům – to byl věru teologický bonbónek).
…
Milá Lenko, budete dál do roztrhání těla hájit třeba i papeže, který bude postupně demontovat hereze Bergogliova pontifikátu? – Budete konzistentní v tom, že zatleskáte vždy zrovna tomu papeži, který právě sedí ve Vatikánu? Je tohle katolická víra?
Pane Poutníku,
nezlobte se, ale nepřipadá Vám hloupé dávat na jednom vlákně dvěma ženám tak rozdílným způsobem najevo své sympatie, respektive nesympatie?
Jednala snad paní Lenka zle? Ne, jen si rejpla. To prostě k diskusi patří. Kdyby ji tento web nezajímal, nebude ho navštěvovat.
Když jsem Vás jednou upozornila na jedno Vaše opomenutí, reagoval jste naprosto absurdně.
Vy ovšem opakovaně paní Lence vyčítáte kde co.
Znamená to snad, že pro Vás platí jiné podmínky než pro druhé? Podmínky, které si určujete jen Vy sám a ostatní je musí akceptovat?
Myslím, že si příliš fandíte.
Milý pane Poutníku, u podezřívavého bývá často přání otcem myšlenky myšlenka druhého a vlastně tak podle sebe často soudí druhé.
Stařenky byly reálné a nikdy! nebyly myšleny jako opodstanění pro žehnání nepravostem.
A zmíněná podezřívavost s absurdním demontováním je výše uvedeného podezřívání dokladem.
Přeji vám upřímně pokoj a klid v duši.
Ad Lenka:
Znovu si přečtěte svůj příspěvek k „Fiducia supplicans“, kde vyjadřujete svůj údiv nad tím, že by bylo něco špatného na žehnání homosexuálním a lesbickým párům a párům žijícím v mimomanželském svazku.
Všichni Vaši repliku pochopili tak, jak jste ji tehdy myslela. Pan Ignác Pospíšil Vám tehdy napsal, že se tváříte tak, jako byste nevěděla, co toto těžce hříšné soužití obnáší – ale že ve skutečnosti to musíte vědět velmi dobře. Takže nelžete, je to nedůstojné.
Ad J. Poutník
Příspěvky tohoto typu tomuto webu opravdu škodí, protože z nich vyplývá, že názor v dávno uzavřené diskusi může být použit kdykoli proti diskutujícímu jako klacek.
Myslím, že kvůli tomuto přístupu už tady pár diskutérů, kteří měli co říct, skončilo.
V posledních týdnech zaznělo tolik výzev za ukončení potlačování mše všech věků…
Kardinál Gerhard Ludwig Müller, arcibiskup Salvatore Joseph Cordileone, několik petičních akcí, Edward Pentin v National Catholic Register, naposled výzva biskupa Athanasia Schneidera (článek na portálu „infovaticana.com“ ze dne 7. 6. 2025).
Je-li papež Lev XIV. člověkem, který lidem opravdu naslouchá a který vnímá souvislosti s mnohem větším porozuměním než jeho autokratický předchůdce, nemůže nezareagovat. – Protože ona jednota Církve, o které Lev XIV. hovoří, není onou glajchšaltizací, nuceným zestejněním všeho a všech, jak si to ve své hodně primitivní představě o Církvi vysnil papež-diktátor, ubohý Jorge Bergoglio.
Ano, on to byl vlastně především revolucionář – takový katolický Che Guevara. A všechny revoluce končí špatně, tomu už nás dějiny naučily.
Poměrně pozoruhodnou zprávu zveřejnily například portály „Rorate caeli“ nebo „Chiesa e post concilio“: během své homilie při závěrečné mši 43. svatodušní pouti tradičních katolíků do Chartres sdělil přítomným biskup Philippe Christory, že za poutníky se osobně modlil papež Lev XIV.
Michael Matt tuto desinformaci uvedl včera na pravou míru.
Ten článek Michaela Matta na Rorate Coeli (velmi obsáhlý) se sice o modlitbě Lva XIV. za pouť v Chartres nezmiňuje, ale ani ji nepopírá. Máte snad jiný věrohodný pramen?
ad Michael Matt – Spíš jde o referenci v reportáži pod článkem na Remnant Newspaper 7812-viewers-like-you
ano, a také zde: https://www.youtube.com/watch?v=6HInOlwiYGc&t=223s&pp=0gcJCb4JAYcqIYzv
Vývoj ohledně znovurespektování mše všech věků může být v nejbližší budoucnosti i hodně překotný.
Kardinál Burke na sobotní londýnské konferenci, věnované latinské mši svaté, pomocí videorozhovoru účastníkům sdělil, že osobně apeloval na papeže Lva XIV., aby zrušil bergogliánská opatření proti tradiční mši.
Informaci o tom přinesl lifesitenews.com 16. 6. 2025.
Nový papež se setkal se sodomitou a slíbil mu podporu v jeho hříšné činnosti…
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/vatikan-papez-lev-xiv-lgbt-jezuita-james-martin-frantisek.A250902_071643_zahranicni_hock
Informace z médií typu IDnes si raději ověřuji, a například na https://www.catholicculture.org/commentary/father-martin-meets-pope-scandal-but-not-surprise/ to podávají trochu přesněji – šlo o soukromou audienci, takže co přesně kdo řekl, to nevíme. Nicméně, jak z komentáře vyplývá, situace je daleko horší – už jen na základě toho, že soukromou audienci známého odpadlíka muselo zařídit množství vlivných lidí. Americko-římský biskup naprosto jistě věděl, o koho se jedná, takže asi už nemusíme čekat, jestli se z něj někdy vyklube někde hluboko ukrytý katolík. A omlouvat to třeba tím, že i Šavel se obrátil, není moc validní – Šavel pronásledoval církev, právě proto, že věřil bibli a prorokům. V případě mnohých biskupů to spíš vypadá, že nevěří v nic a hlavně si to užívají..
Soukromá audience podle mne problém není. Problém je, že po ní Martin říká, co říká, aniž by se Svatý stolec ohradil. Protože to přinejmenším budí dojem, že mluví pravdu.
Anebo jinak: Lev ví, co je Martin zač, tak ho pozve na soukromou audienci bez armády vlivných přímluvců. Martin pak řekne, co řekne. Ví, že v této době by se nějaké kategorické dementi rovnalo skandálu a znamenalo by to ataky ze všech stran a že nic takového tudíž od papeže nevzejde. Vytvoří tak na něj i tlak, aby jednal v duchu toho, co „slíbil“ a držel linii mírumilovného, chápavého a všem a všemu otevřeného pastýře.
Takže si počkejme na skutečné činy, které ukážou víc než nějaké prohlášení.
Pokud se nemýlím, ze začátku jsme takto „čekáním“ reagovali na p. Bergoglia při osobních audiencích u něj a následných vyjídřeních návštěvníků – jejichž vyjádření, pokud se nemýlím, p. Bergoglio nikdy nerozporoval..
To ano, přesto bych raději počkal a doufal.
Tak nový papež je už třicet let uctívačem satanistického kultu Pačamamy:
https://rexcz.blogspot.com/2026/03/p-prevost-se-v-roce-1995-zucastnil.html
Jen jsem překvapený, že to vyplavalo až nyní…
Díky za tuto odzbrojující logiku. Konečně je mi jasné, že můj údajně nevěřící švagr, co chodí se švagrovou a dětmi pravidelně na mši, vstává, sedá, i poklekne, když je třeba, je ve skutečnosti už mnoho let katolíkem. Jen jsem překvapený, že to vyplavalo až nyní… Vůbec mě nenapadlo, že je to celé tak jednoduché!
Jako demagogie dost slabý. První křesťané nehodili ani zrnko kadidla před modlu, aby se neprovinili proti prvnímu přikázání. Odpadlík na Petrově stolci se satanské modle pokloní bez uzardění. Hnus.
No, mnozí ho hodili. Tam vznikl jeden z prvních velkých sporů Církve – jestli tento smrtelný hřích (o tom, že to je smrtelný hřích nejvyššího ranku, se nikdo nepřel) vůbec lze rozhřešit. A to obětovali pod hrozbou smrti.
Díky za zveřejnění!
Pachamamě byly kdysi přinášeny i dětské oběti. Je zrůdné klečet na kolenou – a adorovat tohoto démona.
Zřejmě není náhodné, že si odcházející Jorge Bergoglio (podle několika zveřejněných svědectví lidí z okruhu předchozího papeže) vyhlédl Roberta Prevosta jako možného následovníka.
Fotografie z děsivého obřadu zveřejnilo několik webů – například „lifesitenews.com“.
Oslovení morální teologové považují Prevostovu účast na obřadu klanění se pohanské modle za akt odpadlictví.
Potom je ale zcela namístě i oprávněná pochybnost o tom, zda je papežská volba člověka, který nemá katolickou víru (a naopak ji před volbou aktivně podvracel) vůbec platná…
Po téměř ročním působení Lva XIV. na Petrově stolci nelze nehodnotit jeho pontifikát než jako „umírněnější pokračování modernistické linie“ – srovnáme-li ho s jeho bezohledným, cholericky výbušným předchůdcem.
….
Robert Prevost svolává na červen konzistoř kardinálů (snad se dočkáme i jmenování kardinálů nových).
To, co je na této iniciativě znepokojující, je už sám papežův dopis ze 12. dubna 2026, zaslaný kardinálům (je otištěn například na stránkách „Rorate caeli“).
Robert Prevost se odvolává na Bergogliovu exhortaci „Evangelii gaudium“. A sám na jednom místě dodává: „Je to integrální misie, která v rovnováze drží explicitní hlásání, svědectví, závazek dialogu a NEPODLÉHÁ ANI POKUŠENÍ PROSELYTISMU, ANI POUHÉ INSTITUCIONÁLNÍ MENTALITĚ ZACHOVÁNÍ ČI EXPANZE.“
– Takže, milí katolíci, nesnažte se podlehnout pokušení pokusit se někoho přivést k víře v Ježíše Krista – protože váš papež křest proselytů ve své vlastní Církvi prostě považuje za „politicky nekorektní“. Vždyť (jak nám sdělil jeho předchůdce) „všechna náboženství vedou k Bohu“ a „Bůh si přeje různost náboženství“. – Nic z těchto heretických prohlášení Lev XIV. neodvolal – naopak, při své cestě do Afriky ve svých projevech pokračoval v této linii.
Kdo se může divit tomu, že přes všechnu jeho mírnost a nekonfliktnost máme vnitřní zábrany“být v jednotě“ s tímto mužem, Robertem Prevostem…
Sejmutím masky a zřetelným potvrzením ducha současného pontifikátu je další, pro katolíka zcela neuvěřitelné prohlášení Roberta Prevosta.
Už potřetí – bez jakéhokoli procesu, jenž předchází svatořečení – nám člověk, zastávající úřad papeže, sdělil, že Jorge Bergoglio je v Nebi.
Poprvé se tak stalo krátce po Prevostově zvolení papežem, při uvedení do úřadu, 18. května 2025: „papež František se na nás dívá z Nebe“.
Podruhé jsme uslyšeli papežovo sdělení, že „papež František se vrátil do domu Otce“ a „doprovází nás a modlí se za Církev z Nebe“ 21. května 2025.
A nyní, ve svém tweetu k prvnímu výročí úmrtí Jorge Bergoglia, jej Lev XIV. opět považuje za obyvatele Nebes („narození v Nebi“), a tedy za svatého.
Pokud byl Jorge Bergoglio bez diskuse jedním z nejhorších papežů církevních dějin, kým je tedy jeho nástupce?
Dnes je kde-kdo hned „v nebi“ –
hokejovém, rockovém, hereckém,… –
tak co má být s P. Bergogliem za problém jako?
Ano, je to podle podobného „mustru“. – Jenže modernisté se nám už roky snaží namluvit, že jejich „síň slávy“ rovná se věčnost, rovná se život s Bohem. Je to nejen devalvace a nařeďování základních pojmů, ale jde o těžké, pyšné rouhání se proti Bohu.
Ani Jan XXIII., ani Pavel VI., ani Jan Pavel II. nejsou po své smrti ničím jiným než nástrojem modernistické propagandy. Jak to kdysi trefně vyjádřil Michal Semín – svatořečení pokoncilních papežů jsou jen „svatořečeními“ Druhého vatikánského koncilu.
Je třeba odmítnout tento život ve lži.