Biskup Joseph Strickland zveřejnil ostrou kritiku synody o synodalitě a vyzval katolíky, aby se postavili proti těm, kdo kráčejí ve stopách Jidáše Iškariotského.
„Na horizontu se objevují hrozby. Tuto synodu o synodalitě odmítám, protože není katolická. Ozývá se již mnoho hlasů, že toto není katolická Církev,“ poznamenal pan biskup při vysílání LifeSiteNews během volební noci minulé úterý. „Nacházíme se v době, kdy Jidáš Iškariotský zvedá svou ohavnou hlavu.“
Strickland vyzval katolíky ve Spojených státech, aby byli „silní a radostní v pravdě“. Moderátorovi Johnu-Henrymu Westenovi dále řekl, že jde o kritickou dobu pro americký národ i pro univerzální Církev, protože „ohrožení této univerzality bohužel přichází ze samotného Říma, z Vatikánu.“
„Jsme na území nebezpečném pro náš národ, ale, což je důležitější a kritičtější, podle mě i pro katolickou víru. Katolická víra, katolická Církev se nezhroutí. Kristus slíbil, že ji brány pekelné nepřemohou až do skonání věků,“ pokračoval. Avšak „dojde-li na to, že bude třeba odporovat nějakému knězi, biskupovi nebo někomu z Vatikánu, kdo hlásá falešné učení, musíme být dostatečně silnými učedníky Ježíše Krista na to, abychom řekli: ,Ne, my žijeme v pravdě, jíž je Kristus. On je vtělená pravda.’”
Strickland vystupuje veřejně od doby, kdy ho papež František bez okolků zbavil úřadu biskupa texaské diecéze Tyler, kromě jiného za to, že podporoval tradiční latinskou mši. Letos promluvil na Římském fóru pro život a nadále poskytuje pastorační vedení katolíkům, kteří hledají spolehlivé poučení v celé řadě otázek. V srpnu vydal důrazné prohlášení, v němž připomínal slova Panny Marie Fatimské o „apostázi na nejvyšších úrovních Církve“.
Biskup Strickland dále řekl Westenovi, že Jidáš Iškariotský chtěl „globální lidské bratrství“, ale že takové pozemské království odporuje tomu, co hlásal Ježíš Kristus.
„Máme příležitost postavit se temnotě a zlu i falešnému učení, které dokonce zasahuje, zamořuje Církev. Musíme být silní, Musíme hovořit jasně. Musíme se nahlas ozývat a nenechat nikoho, i když má nějaký úřad nebo mluví z kazatelny, říkat něco, co není věrné Kristu. Nesmíme to nechat jen tak být.“
Strickland dále vyzval katolíky, aby se modlili před Kristem v Nejsvětější svátosti, přestali přistupovat na kompromisy s těmi, kdo rozsévají omyl, a „jasně hlásali pravdu, protože až příliš mnoho lidí si něco nalhává.“
Stepehn Kokx
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
Prohlášení Otce biskupa Stricklanda jsou v tuto chvíli těmi nejodvážnějšími pojmenováváními současné kolosální krize naší Církve.
Ze závěrečného dokumentu synody vyplývá mimo jiné to, že otázka ženských jáhnů (a tedy svěcení žen a jejich zastávání duchovního úřadu v Církvi) ještě „nedozrála ke svému řešení“ – tento proces „posuzování“ tedy nekončí. – Modernisté doufají, že metodou pomalého vaření žáby dotlačí i zde svou herezi do zdárného konce.
Další věcí je to, že se změnil význam pojmu „Boží lid“. – Už to podle závěrečného dokumentu nejsou členové katolické Církve – synoda označuje za „Boží lid“ všechny pokřtěné. (Této modernistické slovní ekvilibristice se věnuje například Robert Morrison ve svém článku „Nesvatá synodální církev…“, publikovaném na portálu remnantnewspaper.com dne 14. listopadu 2024.) – To už je ona „nová, extravagantní církev pro všechny“, jak ji v 19. století přesně pojmenovala svatá vizionářka Kateřina Emmerichová. „Temná církev“.
….
Modernisté vědí, že finále jejich cesty k „demokratizaci a decentralizaci“ (přeloženo: k naprosté protestantizaci Církve) teprve začíná. – Doufají v to, že permanentním tlakem a neustálým opakováním svých herezí vytvoří „nové pravdy, nové hodnoty a novou církev“.
Tradiční katolíci jsou ale očkováni – vědí, že destrukce Církve, zahájená II. vatikánským koncilem, postupovala během uplynulých desetiletí tak, aby pomocí salámové metody byla postupně nepřáteli uvnitř Církve ničena morálka, liturgie, samy základy naší víry.
Odmítněme proto i nyní veškeré lži modernistických schizmatiků, ať už se oblékají do jakéhokoli roucha. Nejsou plodem (jak se nám ve smrtelném rouhání snaží papež a jeho klika namluvit) Ducha Svatého – jsou plodem Satanovy snahy podmanit si Církev.
Ale ta je, byla a bude Kristova – a brány pekel ji nepřemohou. Aby se tak nestalo, je nyní z Boží vůle i na každém z nás.
Celým svým srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a oněch tradic nezbytných pro zachování této víry, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy.
Na druhou stranu odmítáme a vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských sklonů, které se jasně projevily na Druhém vatikánském koncilu a po koncilu ve všech z něj plynoucích reformách.
Všechny tyto reformy skutečně přispěly a stále přispívají ke zničení Církve, zkáze kněžství, k odstranění mešní Oběti a svátostí, k vymizení náboženského života a k naturalistické a teilhardovské nauce na universitách, v seminářích a katechezi, k nauce odvozené z liberalismu a protestantismu, mnohokrát formálně zavržené učitelským úřadem Církve.
Žádná autorita, ani v hierarchii nejvýše postavená, nás nemůže přinutit opustit nebo zeslabit naši katolickou víru, která byla jasně vyjadřována a předkládána učitelským úřadem Církve po devatenáct století.
„Avšak i kdybychom vám my, “ říká svatý Pavel, „nebo anděl z nebe kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet.“ (dopis Galatským 1,8)
Není to právě tohle, co nám Svatý otec dnes opakuje? A jestliže můžeme rozpoznat jistý rozpor v jeho slovech a skutcích, a stejně tak i v různých římských kongregacích, pak si volíme to, co se vždy učilo, a stavíme se hluchými k novotám, které ničí Církev.
Lex orandi (zákon modlitby) nemůže být hluboce proměněn beze změny lex credendi (zákona víry). Nové mši odpovídá nový katechismus, nové kněžství, nové semináře, nové university a charismatická letniční Církev, což je vše v protikladu k pravověrnosti a odvěkému učení Církve.
Tato reforma zrozená z liberalismu a modernismu je skrz naskrz otrávená. Pochází z hereze a ústí v herezi, i když všechny její počiny nejsou formálně heretické. Proto je tedy pro kteréhokoli svědomitého a věrného katolíka nemožné přijmout tuto reformu nebo se jí vůbec jakkoli podřídit.
Jediným postojem věrnosti Církvi a katolické nauce, se zřetelem na naši spásu, je rozhodné odmítnutí přijetí této reformy.
Proto bez ducha vzpoury, zahořklosti nebo roztrpčení uskutečňujeme naše dílo formování kněží ve světle odvěkého učitelského úřadu Církve. Jsme přesvědčeni, že nemůžeme svaté katolické Církvi, svrchovanému papeži a budoucím generacím lépe posloužit.
Z toho důvodu se pevně přidržujeme všeho toho, co Církev vždy věřila a praktikovala ve své víře, mravech, kultu, katechetické výuce, kněžském formování a ve svých institucích; všech těch věcí, jak byly kodifikovány v těch knihách, které vznikly před modernistickým vlivem koncilu. To budeme činit do té doby, dokud pravé světlo Tradice nerozptýlí temnoty zahalující oblohu věčného Říma.
Činíme tak s milostí Boží a s pomocí blahoslavené Panny Marie, svatého Josefa a svatého Pia X., rozhodnuti zůstat věrní katolické a římské Církvi a všem nástupcům svatého Petra, abychom byli fidelis dispensatores mysteriorum Domini Jesu Christi in Spiritu Sancto (věrnými rozdavači tajemství našeho Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém).
+ Marcel Lefebvre
Dáno v Římě o svátku Obětování Panny Marie (21. listopadu 1974)
….
Nemám vůbec žádné pochybnosti o tom, že muž, který napsal tyto řádky, je svatý. Jeho diagnóza Církve je přesná a dodnes platná.
Toto prohlášení bylo napsáno bezprostředně po kanonické vizitaci nařízené Římem, kdy vizitátoři během návštěvy pronášeli své úvahy o zrušení celibátu – či pochyby o tom, zda Kristus skutečně vstal z mrtvých a je přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní.
….
Otec arcibiskup měl nezpochybnitelné prorocké charisma. Zachránil v bouři děsivých let ( kdy duch Nepřítele znovu silně infikoval svět a napadl Církev) malý, ale neobyčejně důležitý ostrůvek pravověrnosti.
Věřím pevně tomu, že teď, kdy bouře ještě zesílila a dosáhla svého vrcholu, že tento věrný a statečný muž nás sleduje z Věčnosti – a je mocným přímluvcem za Církev bojující, za každého z nás.
Poutníče,
velice děkuji za tento Váš příspěvek.
Je to pro mě vůbec první setkání s textem tohoto ojedinělého hierarchy.
Něco teď chápu o trochu lépe.
S dojetím Terezie
Děkuji, paní Terezie. Myslel jsem při psaní tohoto svého příspěvku i na Vás a všechny ty, kteří poctivě hledají pravdu.
Se svatořečením arcibiskupa Lefebvra bych byl opatrný. Připomíná to do určité míry snahu modernistů svatořečit všechny papeže po II. vatikánském koncilu. Bylo by vhodné ponechat tuto otázku řádnému šetření Církve. Nevylučuji možnost, že je možné zkoumat jeho osobní svatost a míru odpovědnosti za pozdější činy. Nicméně by bylo velkou chybou, kdyby tím měly být implicitně uznány i jeho zjevné omyly – podobně jako to modernisté činí v některých nových svatořečeních. Jak by Církev před II. vatikánským koncilem označila biskupa, který
– ignoroval varování a výzvy, aby odvolal své prohlášení o pokračování svého apoštolátu,
– ignoroval právní účinky legitimního zrušení,
– ignoroval varování, aby nevysvěcoval kněze bez povolení,
– vysvěcoval kněze bez povolení,
– ignoroval příkaz Církve napravit škody způsobené nelegitimními svěceními,
– posílal kněze k výkonu duchovní služby bez inkardinace,
– posílal kněze k výkonu služby, i když byli pod církevními tresty,
– ignoroval zákaz vykonávat kněžské funkce (suspense),
– kázal v diecézích bez povolení místních biskupů,
– veřejně podněcoval nepřátelství vůči papeži a Apoštolskému stolci,
– veřejně šířil bludná učení,
– hrozil papeži nelegitimními biskupskými svěceními,
– ignoroval papežovo varování, že taková svěcení by byla schismatickým činem,
– odmítl se smířit s Církví a tvrdošíjně hlásal blud, že katolická Církev mající všechny atributy je falešnou církví,
– zasadil se o zřízení vlastního kanonického tribunálu (nulita manželství, snímání exkomunikací vyhrazených Apoštolskému stolci, …)?
A nějaké jiné výtky, než klasické modernisticko liberalistické byste měl taky?
A co „papež“ František? Ten se vám zamlouvá?
V církvi před II. vatikánským koncilem by k ničemu z toho nedošlo, protože by to nebylo potřeba. Navíc některá ta tvrzení jsou nesmyslná. Lefebvre nikdy nehlásal bludy.
Ale došlo. Co třeba „bostonská hereze“? Případ kněze Leonarda Feeneyho je krásnou paralelou k případu arcibiskupa Lefebvra https://www.catholicculture.org/culture/library/view.cfm?recnum=963 Arcibiskup Lefebvre neměl příslib neomylnosti, a proto u něj lze nalézt jak bludná nauka (doctrina erronea), tak i bludy (error in fide). Přestože to někteří popírají a obdařují arcibiskupa absolutní neomylností dalece přesahující papežskou neomylnost. Jednal velmi podobně jako Leonard Feeney a oba skončili stejně – exkomunikací. Arcibiskup Lefebvre dopadl hůř. Jeho exkomunikace zatím nebyla zrušena. Jeho osobní svatost/zbožnost není omluvou pro zakrývání jeho omylů.
Navíc si myslím, že bez toho, jak Mons. Lefebvre bojoval za Pravdu, by dnes žádný tradicionalismus neexistoval.
Spolu s panem Poutníkem, věřím, že zvěčnělý pan arcibiskup je mocným přímluvcem za svoji milovanou Církev i za každého z nás (bohužel nemnohých), kteří se podle svých skromných sil snažíme bránit učení Ježíše Krista.
To je bezpochyby pravda. Dnešní situace dokazuje, že arcibiskup Lefebvre – ač se mu mnozí vysmívali, že stavem nouze odůvodní cokoli -, měl pravdu on, a nikoli jeho kritici. Bez něj by dnes nejspíš nikdo nevěděl, že v Církvi někdy bylo něco jiného než NOM.
Ještě jsem chtěla dodat, že pro pana arcibiskupa určitě nebylo snadné „zvednout prapor“ a pozvednout hlas k odporu, protože se tak stavěl proti svým představeným, jenomže zde platí ono biblické „je třeba více poslouchat více Boha než lidi.“
Hospodin prostě někdy vede své věrné „údolím stínu.“
Bohužel je to právě naopak. Vznikla snad organizace Una Voce díky arcibiskupovi? Indult pro Anglii a Wales také nezařídil. Bránil papež Pavel VI. vzniku semináře FSSPX? Nebránil.
V roce 1974 stál arcibiskup Lefebvre před rozhodnutím, zda přenechá konečné vítězství Boží prozřetelnosti a nebo popře nauku o Církvi a sám sebe pasuje za vyvoleného. Vybral si bohužel to druhé. Pán Ježíš v noci přijal své ukřižování, aby splnil vůli svého Otce. Svatý František strávil noc na hnoji, aby splnil vůli papeže. Arcibiskup Lefebvre na sebe vzal úkol v poslušnosti Církvi dokončit formaci prvních kněží. I pro něho byla připravena noc.
FSSPX, Odpor a další drobící se skupiny legitimizují pronásledování tradiční Mše svaté. Tradiciones custodes je toho nejnovějším brilantním příkladem. Tasemník dostane od Zmarchroba pochvalu. Jako munici použil schizmaticky smýšlející katolíky, kteří se skrývají za tradiční Mši svatou a jsou spojeni s FSSPX atd. a útok provedl na katolíky, kteří schizmaticky nesmyšlejí. Tím rozšiřuje zástupy těch, kdo přehlížejí omyly arcibiskupa Lefebvra a posílají ho rovnou do nebeské blaženosti, ačkoliv možná potřebuje spíše modlitby za duše v očistci. Otázkou je, kolik toho Pán Bůh dopustí. Příležitostí k pokání nám dává vrchovatě. Noc je připravena.
Indult pro Anglii a Wales měl bezpochyby velký význam pro Anglii a Wales, ale tím to také končí. Těžko se asi dalo předpokládat, že zbytek Evropy/světa bude létat na mši sv. do Anglie, nehledě na to, že i pro Anglii a Wales byl indult velice, velice restriktivní.
Žádné drobící se skupiny pronásledování tradiční mše sv. nelegitimizují, právě naopak. Jestli dnes něco revolucionáře v Církvi drží zpátky, je to právě existence FSSPX. Jak jeden nejmenovaný kněz hezky vysvětlil jednomu nejmenovanému biskupovi (výslovně podotýkám, že nikoli v ČR): když šmahem zakáže TLM, věřící (a jejich sbírky s nimi) se odeberou k FSSPX. To je jeden z důvodů, proč tolik světových biskupů dnes více či méně úspěšně lavíruje a TC implementuje řekněme ne úplně horlivě. Takže i pokud nechodíme na mše sv. FSSPX, nebo ne pravidelně, máme být Bratrstvu za co vděčni.
Jestli biskup Lefevbre již dlí v nebeské blaženosti, nebo spíše potřebuje modlitby za duše v očistci, je stejná otázka jako u všech ostatních kandidátů blaho- či svatořečení. Jen podotýkám, že soukromá úcta je nejen dovolena, ale její existence je dokonce jednou z podmínek blahořečení. Těch, kdo se modlí spíše za něj než k němu, je jistě také dost. Kolikpak je asi těch, kteří se dosud modlí za různé tvůrce setkání v Assisi, ničitele odvěké mše sv. a podporovatele vnitrocírkevní revoluce, byť v současné době kanonizované, v některých případech i díky ohnutí již tak zdeformovaných podmínek, například zcela bez zázraku ?
Ono se dnes pěkně kritizuje rozhodnutí arcibiskupa Lefevbra v situaci, která byla nesmírně komplikovaná. Mnohokrát se například dočkal od římských autorit vyložených podrazů. Dost podrobně je to popsáno např. v knize Mitra a hůl. Myslím, že ani jeho největší kritici mu nemohou upřít, že o existenci situace nouze byl upřímně přesvědčen a ke svému těžkému rozhodnutí určitě nedospěl ukvapeně. Za současného pontifikátu pak mnozí z nás dospěli k závěru, že mu historie dala za pravdu.
Myslím, že osobní přesvědčení o svatosti kterékoliv zemřelé osoby a modlitba za její spásu (sloužení mší svatých na tento úmysl) se naprosto nevylučují, právě naopak: když máte někoho rád, mnoho pro Vás udělal, budete se snažit, abyste mu do nebe co nejvíce pomohl.
Naopak si nemyslím, že kdyby FSSPX a další skupiny „vyklidily pole,“ oficiální církev by přispěchala, aby „vykryla“ mezeru, která by po nich zůstala. Každopádně by šlo o nebezpečný hazard, hrozilo by, že tito lidé, Vámi nazvaní jako „schizmaticky smýšlející katolíci,“ cestu do kostela spravovaného oficiální církví na mší svatou, slouženou knězem, který většinově slouží NOM, prostě nenajdou.
Vámi sestavený seznam hříchů Mons. Lefebvra (vlastně dva) je vskutku impozantní! Ne, před koncilem by takové jednání nikomu neprošlo. Jenže v předkoncilní církví by nebylo možné ani to, aby koncil jasně určil, jak má nadále vypadat bohoslužba, a tentýž papež, který, příslušný dokument podepsal, přišel do pěti let se změnami, které šly naprosto jasně proti tomuto dokumentu. Doba se prostě změnila a akce vyvolala reakci, tak to na světě chodí – a dnes žel Bohu i v církvi.
„Celým svým srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a oněch tradic nezbytných pro zachování této víry,“ začínal Lefebvrův dopis, ocitovaný panem Poutníkem. Myslím, že zde je úloha pana arcibiskupa nezpochybnitelná a jeho odkaz dnes znovu vysoce aktuální.
Mám malou otázku: jak Vám ublížili zastánci Tradice? – Když člověk klikne na modré pole Vaší přezdívky „Vzpamatovaný tradicionalista“, objeví se stránky „obětí Tradice“.
A mám ještě druhou otázku: jste si jist, že ona vnitřní zranění nejsou mnohem staršího původu? – Většina lidí, která má tendenci k naprosté závislosti na druhých lidech (hlavně na autoritách), si toto zranění přináší ze svého dětství a dospívání. Neprošli si běžnými boji, kterými v době vymezování se proti autoritě procházíme my všichni. Často totiž ona autorita z rodinné historie byla dusící a nevcítivá.
Zažil jsem mnoho konvertitů, kteří slepě následovali ty, jež si vybrali za své vzory a vůdce. Byli strašně nevyzrálí, spíše „byli uvěřeni“ někým druhým, než aby měli svou vlastní osobní víru. – Spoustu věcí si prostě nestačili „přeložit do svého jazyka“, neměli své vlastní odpovědi – a nakonec: i jejich osobní vztah s Kristem byl velmi poznamenán traumaty z minulosti.
Jejich začátečnická víra byla spíš plněním přání druhých lidí. Bylo znát, že jako osobnosti stále nestojí na svých nohou. Po čase totální závislost u některých z nich vystřídala totální vzpoura…
….
Před deseti dvanácti lety i na stránky tohoto portálu „Duše a hvězdy“ přispíval nadšený mladý čerstvý tradicionalista Jakub Moravčík. Jeho bezbřehé a možná až nekritické nadšení se najednou zlomilo – a zvrátilo se ve svůj naprostý opak.
J. M. zveřejnil v roce 2015 na svém blogu na iDNES.cz svou „Zpověď rozervaného pseudo-lefebvristy“, ze které je cítit všechno to, o čem jsem psal na předešlých řádcích.
….
Je jedno, jste-li Vy sám Jakub Moravčík. Jen moc prosím: nesměšujte svou osobní historii, své boje a traumata (se kterými, věřte, soucítím) s objektivní historií FSSPX a Otce arcibiskupa Lefebvra. Ono z toho totiž strašně čiší to, že tuze potřebujete nad FSSPX a jeho zakladatelem „vyhrát“, protože si na nich odžíváte svá ponížení a vzpoury z minulosti. Má-li zde na světě ale člověk stát sám za sebe, musí odstranit tyto psychologické přenosy, kdy si na někoho promítáte jako na projekční plátno postavy ze své osobní historie.
Věřte mi, že až budete vnitřně svobodný, budete druhé i více milovat. Dokážete pak ocenit i ty lidi, kteří ocenění zaslouží, byť jejich osobní cesta nebude stejná, jako ta Vaše. Věřte mi, že ani já sám, byť považuji zakladatele FSSPX za svatého, nekopíruji automaticky vše z arcibiskupova života. Otec Lefebvre například Bohu vykal. Já to nedělám – a přesto mě dojímá ta veliká úcta Marcela Lefebvrea k Bohu, která za tímto arcibiskupovým jednáním stála…
….
Přeji Vám, abyste byl šťastný a sám sebou. Věřím, že jednou spatříte objektivně i postavu arcibiskupa Marcela Lefebvrea – a usmíříte se s ním.
….
Ať náš dobrý Bůh uzdravuje všechny naše rány (vždyť je máme všichni) – a vede nás ke svobodě. Protože nás jako svobodné stvořil.
+ Pokoj a Lásku
Brilantní! Ne pachatel, ale oběť je vinna!
Byl to právě blažený arcibiskup, díky jehož neposlušnosti ve věcech, kde je třeba naslouchat zákonu spásy duši, kdo umožnil přežití a především rozšíření nejen tradiční liturgie, ale především katolické nauky v cele její plnosti.
Pokud má z někoho ďábel radost, jsou to právě lidé všeho druhu. Odvádíte, respektive, rád byste odváděl, duše od cesty úzké a vháněl je na cestu kompromisu s odpadlou hierarchii. V době, kdy papežem je fakticky kacíř jsou vaše útoky na tradiční opravdovým chucpe.
Ad Vzp. Tradicionalista:
Indult pro Anglii a Wales se týkal pouze tohoto regionu. To, že se tradiční ritus rozšířil do světa, je skutečně obrovská zásluha mons. Lefébvrea. Vy, když obhajujete rozhodnutí Pavla VI. a příslušných círk. autorit, zamlčujete ale jednu podstatnou skutečnost. Tou je fakt, že Řím sice byl ochoten uznat Lefébvreovi jeho seminář, bratrstvo i tradiční ritus, ale kladl nekompromisní podmínku bezvýhradného přijeti všech dokumentů II. vat. koncilu en bloque a z něj vycházejících dokumentů pokoncilních papežů, jakož i uznání rovnocennosti NOM s tradičním ritem. To bylo požadováno právě r. 1974, jak uvádí de Mattei ve svých Dějinách DVK, a táhlo se jako zlatá niť všemi jednáními FSSPX s Římem. Právě toto arcb. Lefébvre uznat nemohl, to se příčilo nejen jeho svědomí, ale i autentické a neměnné nauce Církve, podstatě katolicismu, konkrétně šlo o některé pasáže Lum. Gentium a Gaud. et Spes, dekret o ekumenismu a deklarace Nostra Aetate a Dignitatis Humanae. Akceptovat náboženskou svobodu v liberálním pojetí a uznat pozitivní přínos nekřesťanských náboženství, jak uvedené dokumenty požadují, je v rozporu s tím, co Církev vždycky učila, proto Lefébvre nemohl jednat jinak, než jednal. Lépe poslouchat Boha než lidi, to řekli již apoštolé před veleradou.
Mons. Lefébvre má obrovskou zásluhu, že vrhl jasné doktrinální světlo na otázku poslušnosti pokoncilnímu magisteriu – a vyvaroval se obou extrémů. Na jedné straně sedisvakantismu odmítajícího legitimitu koncilu a všech pokoncilních papežů (jak prosazoval arcb. Ngo dinh Thuc z Vietnamu), na druhé straně slepé bezmyšlenkovité poslušnosti, jež ignoruje fakt, že v koncilních dok. i ve výrocích pokonc. pontifiků jsou teze, které odporují kontinuální a pravé nauce Církve, kdy poslušnost Bohu musí mít přednost před poslušností lidem. Lef. neodmítal poslušnost koncilu a pokonc. papežům a akceptoval ji ve všem, co neodporovalo autentické nauce, avšak tam, kde byly postuláty autority s ní v evidentním rozporu, dával přednost poslušnosti vůči Bohu. V tom je jeho nezpochybnitelný přínos pro současnost a pro orientaci katolíků dnes.
Překvapuje mě, že paní Cekotová ani pan doktor Malý nezmínili dokument Quattuor abhinc annos z roku 1984. Tento dokument umožnil slavení tradiční Mše svaté se souhlasem místního biskupa po celém světě. Byl vytvořen jako odpověď na dotazník, který Svatý stolec rozeslal biskupům, aby zjistil jejich postoj k tradiční Mši svaté a zájem věřících o její slavení. V textu tohoto dokumentu není žádná zmínka o Kněžském bratrstvu svatého Pia X. (FSSPX).
Jak rostlo FSSPX, tak se objevuje v dalších dokumentech a průvodních dopisech. Například v průvodním dopise k Summorum Pontificum z roku 2007, který rozšířil možnosti sloužení tradiční Mše svaté a dalších obřadů, nebo v dokumentu Traditionis Custodes z roku 2021, jenž tato pravidla naopak významně omezil.
Tvrdý závěr o jednoznačně pozitivním vlivu arcibiskupa Lefébvra je spíše romantickým přáním než seriózní analýzou faktů.
Je vážným pohoršením uplatňovat princip „účel světí prostředky“. Dožadovat se určité věci (tradiční Mše svaté) s argumentem, že jinak budu hřešit (osvojím si schizmatické myšlení a přijmu bludy), je v rozporu s katolickým učením. Takové jednání je proti tradiční morálce Církve a nelze jej považovat za správné.
Pan doktor Malý zmiňuje arcibiskupa Ngo Dinh Thuca z Vietnamu, což je vítané, protože to vrhá více světla na samotného arcibiskupa Lefébvra. Byl to právě arcibiskup Lefébvre, který v roce 1975 doporučil arcibiskupa Thuc, aby vysvětil biskupy pro Palmarskou schizmatickou církev. Navíc profesor kanonického práva Maurice Revaz ze semináře FSSPX přesvědčil arcibiskupa Thuc, že Panna Maria si žádá toto svěcení, a že Thuc je vyvolený k tomuto úkolu. Nepřipomíná to svěcení biskupů arcibiskupem Lefébvrem v roce 1988? Touto dobou ještě arcibiskup Thuc nebyl sedesvakantistou. Svěcením upadl arcb. Thuc do exkomunikace. Biskup palmarské sekty se v roce 1978 prohlásil za papeže Řehoře XVII. Arcibiskup Thuc následně svého rozhodnutí litoval a byl smířen s Církví. Ale za nedlouho upadl rovnou do sedesvakantismu, vysvětil další biskupy a znovu byl exkomunikován. Na sklonku života se však definitivně smířil s Církví, uznal své chyby a věnoval se pastoraci vietnamských katolíků v Americe až do své smrti.
Arcibiskup Lefébvre nikdy otevřeně neprohlásil sedesvakantistické postoje, i když některá jeho prohlášení tomu nasvědčovala. Velmi oceňuji překlad článku https://rexcz.blogspot.com/2024/03/arcibiskup-lefebvre-sedesvakantismus.html, který rozkrývá romantizující představy o jeho osobě.
Zásadní rozdíl mezi oběma arcibiskupy je takový. Arcibiskup Thuc, který našel odvahu si přiznat, že je sedesvakantistou, se nakonec s Církví smířil. Zatímco arcibiskup Lefébvre, který si nepřiznal, že zastává sedesvakantistické postoje, zůstal až do smrti exkomunikovaný a odmítl se smířit s Církví.
Ad + Josef Poutník
Na argument ad hominem circumstantial nebo-li psychologizace oponenta vám mohu sdělit, že jsem katolík pohybující se v tradičním prostředí pěknou řádku let, možná déle než vy sám. Stránku https://www.tradrecovery.com/ jsem uvedl, protože jsem se setkal s případy lidí, kteří by podobnou pomoc nutně potřebovali (možná by za ni byl rád svého času i Jakub Moravčík, kdyby tehdy byla). A jak mi ublížili zastánci Tradice? Nijak. Sám jím jsem. Ovšem vyznavači tradicionalismu často ubližují především sami sobě. To je vše. Žádné trauma, žádná neláska.
A ještě jste se ptal, že nevím kde stojím. Ale vím, v jedné jediné katolické Církvi. To byl jeden z omylů arcibiskupa Lefébvra. Kdo začne učit o dvou církvích (věčný Řím a koncilní Řím) je s velkou pravděpodobností bludař a nebo jím brzo začne být. Následně začal arcibiskup hlásat omyly o svátostném účinku, dodané jurisdikci, kanonickém poslání, stupních víry (čemu máme povinnost věřit, čeho se s vírou držet, co přijímat se souhlasem vůle a rozumu atd.), … Právě chybný výklad vyznání víry pak vede k neustálým otázkám ohledně Druhého vatikánského koncilu.
Poutníče,
dotaz „jak Vám ublížili tradicionalisté?“ jste mi položil také, odpověď zní takto:
Kdyby mi ublížil kdokoliv z nich, vyřídím si to přímo s ním, k tomu netřeba využívat tento web. Když napíšu něco konfrontačního Vám, týká se to přímo Vás.
Problém je s „psychologizací oponenta,“ o níž mluví pan Vzpamatovaný Tradicionalista, to děláváte poměrně často. Stavíte se tak do role někoho, kdo věci lépe rozumí (možná ano), a přesto se snaží být shovívavý k tomu slabšímu. Jenže to je v diskuzi spíše faul a stejně tak není fér požadovat kategoricky důkazy toho, co oponent v diskuzi uvedl (sám to neděláte viz „případ“ Mádr – Zvěřina).
Tam, kde se jeden z účastníků diskuze začne stavět do role toho, který ví více a lépe, ale často se ani nenamáhá přijít s dalšími argumenty, diskuze končí se zvláštní pachutí, a to je škoda, nemyslíte?
Děkuji za pochopení – Terezie
Ad Vzpamatovaný tradicionalista 3.12. ve 2:54: Quattuor abhinc annos byl indult, který by nikdy nebyl vydán, nebýt existence FSSPX. Jeho účelem bylo zamezit přesunům věřících lnoucích ke starému ritu k FSSPX, nikoli jim kdovíjak vyjít vstříc. Nezamýšleným, leč příznivým vedlejším účinkem bylo značné rozšíření příležitostí k účasti na staré mši pro věřící. Těchto možností pak ještě dále přibylo po vydání Summorum Pontificum. Někteří věřící – například já – z toho těží dodnes. Trvám však na tom, že nebýt Msgre. Lefebvra a FSSPX, žádný z výše uvedených dokumentů by nevznikl a tradiční mše svatá by dnes byla v Církvi jen polozapomenutou vzpomínkou.
Doporučuji knihu „Církevní krize v otázkách a odpovědích“, kterou právě vydalo nakladatelství Christianitas. Působení arcibiskupa Lefebvra je tam věnována obsáhlá kapitola – podle mě velice přesvědčivá – která na Vámi uváděné výtky a pochybnosti odpovídá. Rámec této diskuse to myslím překračuje.
Biskup Athanasius Schneider věří, jak říká ve své knize rozhovorů s polským redaktorem Lisickým, že příští generace katolíků se dočkají kanonizace arcb. Lefébvrea, on je přesvědčen, že byl opravdu světcem.
Rád si knihu přečtu, ale mám obavu, že nic nového v této oblasti nelze vymyslet. Vždy narazíte na problém, zda se držíte katolické ekleziologie nebo ne. Namátkou kapitola „Bylo zrušení Bratrstva svatého Pia X. platné?“, protože tím to vše začalo. Tedy ve zkratce:
1. Dle zakládací listiny https://fsspx.org/en/sspxs-founding-documents-30874 biskup Charrière roku 1970 zřídil bratrstvo jako „Pia Unio“ (zbožné sdružení) ve formě ad experimentum na dobu 6 let.
2. Pia Unio byla schválena „ad experimentum“ (na zkušební dobu), během níž se ověřuje, zda sdružení splňuje cíle, ke kterým bylo zřízeno.
3. Seminaristé vysvěcení na kněze měli být inkardinování do diecéze příslušným biskupem, protože právní forma Pia Unio nedovoluje inkardace kněží (není to právně možné).
4. Vroce 1974 arcibiskup Lefebvre vydal prohlášení.
5. Bratrstvo zrušil místní biskup v roce 1975. Bratrstvo bylo stále ve zkušební době a tak jako ho jeho předchůdce zřídil, tak ho nynější biskup normálně zrušil.
5. Nadto papež Pavel VI. v roce 1975 nařídil zřízení komise. A následně rozhodnutí komise o zrušení Bratrstva schválil in forma specifica. Své rozhodnutí několikrát zopakoval. Bratrstvo tedy nad vší pochybnost zrušil také papež.
5. A do třetice bratrstvu zanikl církevní status nejpozději v roce 1976 z důvodu uplynutí dočasného schválení.
Co je na tom k neustálému zpochybňování? Stát se tohle ve světském prostředí, tak silně pochybuji, že by se našel právník, který by mohl rozumně hájit pozici, že ke zrušení nedošlo.
Na jedné straně mluvíte o (vaše vlastní slova) modernistech, kteří kanonizují papeže, spojené s Druhým vatikánským koncilem. Na druhé straně tyto modernisty obhajujete… – Jste plný kontradikcí – a zjevně nevíte, kde sám stojíte.
Jestliže uvádíte, že Otec arcibiskup Lefebvre hlásal bludy, uveďte je. Podrobně je prezentujte a přesvědčivě argumentujte. Zatím jste neuvedl žádný. V lepším případě je to plácnutí do vody, v horším případě hřích proti přikázání „Nevydáš křivého svědectví“.
Ad „Vzpamatovaný Tradicionalista“:
Vaše paralela případu mons. Lefébvrea k případu Feeneyho je s prominutím zmatečná. Feeney byl odsouzen ve 40. letech tehdejším Sv. oficiem, jak se zle dočíst v knize M. Daviese „II. vat. koncil a náboženská svoboda“ (nevím, že by byla přeložena do češtiny, mám ji v polštině), za bludné tvrzení, že absolutně všichni nepokřtění v Katolické církvi včetně těch, kteří i bez vlastní viny nepoznali učení Pána Ježíše, přijdou automaticky do pekla. Kdy a kde něco takového nebo podobného hlásal arcb. Lefébvre? Vatikán ho nikdy z ničeho takového neobviňoval, pouze ze schizmatického smýšlení a neposlušnosti, o čemž ale dnes víme své, nebýt mons. Lefébvrea, tak dnes bychom si mohli o celebraci tradičního ritu nechat pouze zdát.
Ad Vzp. trad.:
Promiňte, ale stavíte věci totálně na hlavu. Mimochodem – můžete uvést doklad, kde arcb. Lefébvre „doporučoval“, aby arcb. Thuc světil biskupy pro palmarskou sektu? To odporuje celkovému postoji mons. Lefébvrea, který se vždy úporně bránil svěcení biskupů bez souhlasu Sv. stolce, přistoupil k tomu až v r. 1988, když zjistil, že ho v Římě „tahají za nos“ a čekají na biologické řešení, neboť mu již bylo přes 80 roků. Vaše tvrzení tedy pokládám za dezinformaci, protože Lefébvre zastával vždycky opačné postoje.
Dokument Quattuor adhuc annos znám. Myslíte ale, že by někdo inicioval celou tu dotazníkovou kampaň, kdyby tenkrát nedošlo k nárůstu zájmu o tradiční liturgii právě zásluhou mons. Lefébvrea?
A ještě aby bylo jasno. Arcb. Lefébvre nebyl žádným sedisvakantistou, rozdíl mezi ním a arcb. Thucem a dalšími sedisv. je ten, že on na rozdíl od nich vždycky uznával legitimitu pokoncilních papežů, proto FSSPX v kánonu vyslovuje jméno aktuálního papeže, jakož i jméno lokálního biskupa. Prosím Vás proto, abyste nestavěl věci na hlavu.
Doklad o tom, že arcibiskup Lefévbre doporučil arcibiskupa Thuce je uveden ve „skriptech“ teologické fakulty Uppsalské univerzity https://magnuslundbergblog.wordpress.com/wp-content/uploads/2020/06/palmar-second-edition.pdf v na straně 75.
O sedesvakantismu nechme promluvit přímo arcibiskupa Lefébvra:
„Je nemožné, aby Řím zůstal na neurčito vně Tradice. To je nemožné… V tuto chvíli jsou v roztržce se svými předchůdci. To je nemožné. Nejsou již v katolické Církvi.“ (Přednáška na duchovních cvičeních, 4. září 1987, Écône)
„Je možné, že budeme nuceni věřit, že tento papež není papežem. Po dvacet let jsme monsignor de Castro Mayer a já dávali přednost čekání… Myslím, že čekáme na proslulé setkání v Assisi, pokud ho Bůh dopustí.“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)
„Nevím, jestli již teď nadešel čas říci, že je papež heretikem (…) Možná po tomto slavném setkání v Assisi, možná budeme muset říci, že je papež heretikem, apostatou. Teď to ještě nechci říkat formálně a slavnostně, ale na první pohled se zdá, že není možné, aby byl papež formálně a veřejně heretik. (…) Možná tedy budeme nuceni věřit, že tento papež není papežem.“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)
Formálně si nikdy arcibiskup nepřipustil, že svými názory stojí velmi blízko sedesvakantismu, a chyběl mu jen malý krok k tomu, aby ho plně přijal. V praktické rovině se tato dvojakost v bratrstvu projevuje tím, že sice zmiňují papeže a biskupy v kánonu, ale ve většině jiných případů ignorují jejich kanonickou autoritu a jednají podle svého. Ve Mši svaté se k nim hlásí, ale svými činy to popírají.
Na několika příkladech se ukazuje, že v prostředí Tradice často kolují jednostranné informace o arcibiskupovi Lefébvrovi. Snaha o jeho nekritické „laické svatořečení“ ztěžuje pohled na jeho stinné stránky. A právě to bylo původním tématem mých příspěvků.
Papežové Pavel VI. i Jan Pavel II. se ve svých osobních dopisech snažili arcibiskupa přimět k rozumu a k návratu do jednoty s Církví. Apelovali na něj, aby svým postojem nebojoval proti tomu, co sám chtěl zachránit. Nakonec Lefébvre zemřel exkomunikovaný a neusmířený s Církví.
Po jeho smrti zanechal bratrstvo FSSPX, které převzalo omyly svého zakladatele a zároveň z něho udělalo nejvyšší „církevní“ autoritu na zemi. Což v poslední době opět potvrdil P. Stritzko ve svém kázání http://fsspx.cz/mp3/pts_2024_11_17_brno_vyroci_prohlaseni_z_21_listopadu_1974.mp3. Správně uvádí, že ten, kdo chce být napojen na FSSPX, musí přijmout principy (omyly) arcibiskupa. Ačkoliv předávají tradiční nauku, mísí ji s omyly, kterých si nepozorný posluchač jen těžko všimne. Navíc v roce 2012 došlo k rozkolu a vzniklo Hnutí odporu. Lze očekávat další rozkoly, například v souvislosti s plánovanými nedovolenými svěceními dalších biskupů. Jiná církevně uznaná tradiční bratrstva takovými problémy netrpí. Věrnost Církvi (je jen jedna a je viditelná) a Tradici je katolická cesta. Církev prozatím rozhodla o exkomunikaci arcibiskupa a důvody pro ni byly a jsou obhajitelné. Na druhou stranu nelze vyloučit ani případnou budoucí rehabilitaci.
S prominutím, ale myslím si, že rozkol po věroučné stránce připravují spíše dokumenty vydávané Vatikánem a hlavně nemožnost vyjádřit s nimi oprávněný nesouhlas.
Ad Vzp. trad.:
To, co uvádíte 3.12. ve 20,07, vůbec nesvědčí o nějakém sedevakant. smýšlení arcb. Lefébvrea. On pouze reaguje na hrůzné mezináboženské setkání v Assisi v říjnu r. 1986, kde papež stál vedle pohanských šamanů a kouzelníků a mohamedánských muftí a pronášel modlitby na stejné úrovni s nimi. Vznáší otázku, jestli aktuální papež v důsledku toho není heretik atd., ale uvozuje to slůvkem „možná“. Taková úvaha je oprávněná, neboť toto byl z hlediska věrouky doopravdy skandál. Vyvozovat z toho sedevakant. mons. Lefébvrea není fair. Nota bene v r. 1988 jedná s Římem v upřímné snaze získat souhlas se svěcením novým biskupů, kdyby měl schiz. smýšlení, tak by to přece nedělal, to snad uznáte.
Rozkol v FSSPX po odchodu bisk. Williamsona nebyl nijak masový. Totéž se dělo i v indultních bratrstvech, u FSSP např. si vzpomínám, bylo to někdy kolem r. 2000, došlo k určitému pnutí v souvislosti s odchodem generálního představeného P. Bisiga, někteří odešli.
Myslím, že existuje i několik církevních dokumentů potvrzujících, že FSSPX není schizmatické. Mimo jiné by asi těžko dostali od Františka zpovědní fakultu, kdyby byli schizmatiky, že ano?
To vám někdo v saloncích šlápl na kuří oko nebo máte traumatických zážitek přímo z děkanem nejhorlivějším? Takových je nás víc. Takové zážitky by neměly zatemňovat prostou úvahu o nutnosti klást koncilní sektě odpor a uchovat katolickou víru a to při communicatio in sacris s KHS jde velice obtížně.
Ad Lucie Cekotová:
> Mimo jiné by asi těžko dostali od Františka zpovědní fakultu, kdyby byli schizmatiky, že ano?
To je častý omyl šířený tradicionalisty mezi katolíky v Tradici. Podle kánonu 840 CIC nejvyšší autorita církve určuje, co se žádá k platnosti svátostí. Kánon 844 §2 CIC přímo říká, že katolíci mohou za určitých okolností platně přijmout svátosti od nekatolíků, v jejichž církvích jsou tyto svátosti platné. To stejné říká i kánon 671 §2 CCEO (kodex pro východní církve), který explicitně zmiňuje pravoslavné, kteří jsou schizmatiky.
Nejčastější problém u FSSPX je, že věřící nesplní podmínky pro přijetí svátostí od nekatolických duchovních. Předně by věřící musel doložit, že nemůže sehnat katolického kněze. Dále musí existovat skutečný (ne subjektivní) duchovní užitek. A slovo skutečný sebou nese, že stejného duchovního užitku nelze získat ani u řeckokatolického kněze, FSSP/ICRSS/… kněze, diecézního kněze využívajícího indult a nebo vysluhující jen nové obřady. Dále musí být zaručeno, že je vyloučeno nebezpečí omylu. Což také většinou neplatí, protože věřící často přebírají omyly arcibiskupa Lefébvra.
Papež František, vedený pastorační péčí, katolíky ujistil, že nemusí u svátosti zpovědi a manželství dokládat všechny podmínky pro jejich přijetí u schizmatického FSSPX. V článku https://www.tedeum.cz/2022/12/13/rozhovor-s-petrem-kwasniewskim-prehnane-pojeti-papezstvi-a-jeho-uskali, který paní Cekotová přeložila a děkuji za něj, pan Kwasniewski správně poznamenává: „pontifikát [papeže Frantška] je nekončící sérií kněžských skandálů, finančních skandálů, věroučného chaosu …“. Tyto fakulty spadají do zmíněného chaosu, což potvrdil i kardinál Burke.
V dopisech doprovázející Traditionis Custodes papež František potvrdil, že FSSPX patří mezi schizmatické skupiny. Za celou dobu trvání tohoto chaosu po 2. vatikánském koncilu katolík u FSSPX:
– může chodit na jejich Mše svaté, aniž by hřešil a může přijímat eucharistii, zatímco kněží vysluhují Mši svatou nedovoleně,
– v neděli však u FSSPX neplní nedělní povinnost (mimochodem plnění nedělní povinnosti je další omyl tradicionalistů),
– může chodit ke zpovědi, která je platná a dovolená,
– nemůže biřmovat (přijímá svátost sice platně, ale nedovoleně),
– může platně a dovoleně uzavřít manželství,
– křtem uzurpuje církevní jurisdikci (zápis se děje do matrik, které nepodléhají řádné církevní jurisdikci),
– …
Ad Vzpamatovaný tradicionalista 7.12. v 0:03:
FSSPX není ve schizmatu: https://apologie.info/20220925_lc_bp_schneider_krizova_situace_a_fsspx/
Pokud jde o plnění nedělní povinnosti v kaplích FSSPX, již v roce 1996 na tuto otázku kladně odpověděla papežská komise Ecclesia Dei, která se v dalším listě z roku 1999 vyjádřila i k otázce údajné schizmatičnosti FSSPX v tom smyslu, že jsou-li kněží Bratrstva pokládáni (římskými autoritami) za suspendované, plyne z toho, že nejsou schizmatiky, neboť na nekatolíky (tj. i schizmatiky) se katolické kanonické právo nevztahuje. Česky jsem to nebyla schopna dohledat, anglicky více informací zde: https://latinmassnh.org/helpie_faq/rome-gave-permission-to-attend-mass-with-the-sspx/ a zde: https://catholicfamilynews.com/blog/2023/04/28/sspx-masses-and-fulfilling-the-sunday-obligation/
Když mohou být kanonizovani nehodní papeži , tak proč ne ten , co bránil víru. Ti , co ho pronásledovali, šikanovali, ti ničili víru.
Arciheretik Hans Kung nebyl ani suspendován. Vidí to pokrytectví?
Dne 13. listopadu 2024 publikoval portál lifesitenews.com dopis biskupa Josepha Stricklanda adresovaný Konferenci katolických biskupů USA při příležitosti jejího právě probíhajícího zasedání v Baltimoru.
Zatím žádný z katolických biskupů současnosti nepronesl tak ostrou obžalobu současného papeže. Otec Strickland obvinil Jorge Bergoglia z toho, že jeho učení už není katolické – a vyzval své spolubratry biskupy, aby tuto bezprecedentní krizi papežství a celé Církve začali konečně řešit – a přestali se tvářit, že neexistuje.
….
Byl bych moc vděčný, kdyby náš portál „Duše a hvězdy“ zveřejnil překlad tohoto zásadního prohlášení.
A prosím, modleme se za skutečného nástupce apoštolů, Otce biskupa Josepha Stricklanda – protože on nyní dává Kristu vše, celý svůj život – bez ohledu na to, co to pro něj bude znamenat.
….
Panno Maria, Matko, braň věc svého Syna. Ochraň ji před největším útokem zla v dějinách Církve. Amen.
Dovoluji si upozornit na článek pana dr. Malého „Otázniky nad pápežovou nótou k Závěrečnému dokumentu synody na webu Apologie Církve.“
V sázce je opravdu mnoho!
Jak silné je působení Ďábla v současné době, je ostře viditelné právě na jeho matení pojmů. – Člověk inzerující pomoc pro „oběti Tradice“ se definuje jako stoupenec Tradice. A papež katolické Církve nám sděluje, že je jedno, jestli jsme katolíky – protože „všechna náboženství vedou k Bohu“.
Myslím si, že prohlédnout podobnou demagogii (byť se oblékala do sebesofistikovanějších slovních piruet), dokáže každý věřící katolík, obdařený zdravým rozumem, dostatkem informací a vírou založenou na Písmu svatém.
Je třeba se mnoho modlit – i za ty, kdo uvěřili evidentním pomluvám a lžím a jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že bojují za pravdu či za Církev. – Za lidi, uvězněné v matrixu: v pouhopouhých představách o sobě, Církvi i světě.
Paní Terezie, rozklikněte si odkaz na stránky „pomoc obětem Tradice“, skrývající se pod modří nicku „Vzpamatovaný tradicionalista“. Jsou to stránky věnované čistě psychologii – proto má otázka, kdo z ctitelů Tradice ublížil pisateli, byla zcela legitimní.
Pokud píši o psychologii, není to opravdu v touze stát nad někým – čtěte pozorněji.
Na téma Mádr a Zvěřina Vám tehdy odpověděl za mne pan Ignác Pospíšil. Považoval jsem to za dostatečnou odpověď.
Neberte vše tak osobně, není to o Vás.
Dovolila jsem si to také rozkliknout a nahlédnout. Přemýšlím, čím je možno trpět v tradicionalistickém prostředí? Snad zjištěním, že Peklo opravdu není prázdné, že neexistuje univerzální spása, že sodomie je těžký hřích? Nebo že dogmata se opravdu nevyvíjejí a nemění? Že Bůh stvořil lidi jako muže a ženy a to hierrarchicky? Že žena nemůže být kněžkou? Že mimo Církev není spásy a žádné ekumenické lži to neovlivní? Že Bůh je nejen milosrdný, ale i spravedlivý? Je toho asi mnoho. Dřív lidé měli povědomí o tom, že tento svět a tento život je slzavé údolí a ne jedno velké jásání (už vůbec ne to charismatické). Že tento život je (nebo by být měl) životem pokání. Dnes je to možná pro mnohé těžké přijmout. Jinak připomínám, že v historii proběhlo mnoho koncilů, nejen ten poslední. Všechny byly platné a dogmatické. Doporučuji si přečíst také jejich, podotýkám, že závazné, dokumenty. Shnilé ovoce toho posledního nevidí snad jen ti úmyslně slepí. Pohanství, které se valí Církví od Assisi a kterému se na IIVK otevřela vrata dokořán, asi Tradicionalistovi nevadí. Možná by se měl opravdu vzpamatovat. Ale (a nechci nikomu křivdit) nějak se nemůžu zbavit dojmu, že to celé není upřímné. Prostě to na mne tak působí.
Spíš by mělo katolíkovi způsobovat utrpení vědomí, že papež a velká část hierrarchie Církve nejsou v jednotě s Kristem, ne? To, že následovat Jej bude způsobovat rozdělení i ve vlastní rodině, nám sděluje sám Pán. Je třeba poslouchat více Boha než lidi. Za ty nešťastníky, kteří opustili Pravdu, je třeba se modlit. A nejen za ně, ale také za ty, které tito vlci, kteří už se většinou ani neobtěžují se převlékat za beránky, stahují do propasti. Odpad hierrarchů není nic nového, byť ne v takové míře. Sv. Atanáš by mohl vyprávět..
Paní Michaelo,
tak jako panu Vzpamatovanému Tradicionalistovi jsem napsala, že jím sestavený seznam hříchů Mons. Lefebvra je vskutku impozantní, tak zase Vám gratuluji, jak pravověrně věříte!
S dovolením: jak jste přišla na to, že on ne? Z čeho jste poznala, co všechno mu nevadí? On pravděpodobně moc dobře věděl, že zde nebude pochválen za svůj názor na zvěčnělého pana arcibiskupa. A přesto se odvážil s ním vystoupit a statečně ho hájil proti takovým kapacitám, jakými jsou pan dr. Malý a paní Cekotová.
Už jsem vyslechla dost „posudků“ tradicionalistů na modernisty – a naopak. Musím říct, že už mě to příliš nebaví, protože oba „tábory“ se snaží hlavně očerňovat protivníka.
Žena díky Bohu nemůže být kněžkou, ale Vy jste se klidně na jednom z vláken rozepsala na téma eucharistie: že prý kněží už ani nevěří v reálnou Přítomnost Pána v eucharistii, že pohled na na svatostánek znamená pohled na prázdnou bednu a že Tělo Páně Vám budou cpát do ruky jako nějaký hotdog (asi hamburger, ne?). Musím říct, že nic tak urážlivého jsem na adresu Eucharistie ještě neslyšela. Myslíte si, že je to dobrá pozvánka k návštěvě tradiční liturgie? Já tedy ne. Prosím Vás, mêjte slitování s těmi, kdo nejsou na cestě víry tak daleko jako Vy! Jako laička byste měla zvážit, zda se vůbec k takovému tématu vyjadřovat, protože v této oblasti je každá zkušenost hodně individuální.
Jsou to naše chyby, paní Michaelo, které vyhánějí naše souvěrce z kostelních lavic, tak je to! Chybí jediné: milosrdenství projevené modlitbou, protože od nás, kteří jsme více dostali, se bude více žádat!
“ ale Vy jste se klidně na jednom z vláken rozepsala na téma eucharistie: že prý kněží už ani nevěří v reálnou Přítomnost Pána v eucharistii, že pohled na na svatostánek znamená pohled na prázdnou bednu a že Tělo Páně Vám budou cpát do ruky jako nějaký hotdog (asi hamburger, ne?). Musím říct, že nic tak urážlivého jsem na adresu Eucharistie ještě neslyšela. Myslíte si, že je to dobrá pozvánka k návštěvě tradiční liturgie?“ – věcný popis prokazatelné běžné praxe, kterou je dnes denně urážena eucharistie ze strany modernistických kněží a věřících, není urážkou páchanou popisovatelem.
Prosím rozlišujme. Realitou je svatostánek a Sv. Hostie na ruce. Pozorovatel ji opakovaně ( co běžnou praxi) interpretuje jako „Oni vidí jen prázdnou bednu a hotdog“. Jde přitom o projekci pojmů vylovených z vlastní mysli a očkovaných do mysli protivníka. I když o myslích kněze a přijímajícího nemůže vědět nic. Spekulace o osobní motivaci jiných je častý argumentační faul. Avšak hlavně: při První Eucharistii Ježíš chleba lámal a dával. Při tehdejších reáliích šly jeho kousky nejpravděpodobněji dokola z ruky do ruky. Ale i kdyby ne: Co víc uráží Chléb Páně? To, že je na ruce, kterou stvořil Bůh k uchopování, nebo jeho označení výrazivem, které je schopna stvořit naše mysl, původně určená ke vzájemnému porozumění?
Existuje celá řada průzkumů a studií z poslední doby o tom, kolik katolíků v kostelích věří v to, že skutečně přijímají Tělo Kristovo. V Evropě je to, pokud si správně pamatuji, výrazná menšina.
Např. v USA průzkum ukázal, že 50 % katolíků neví, že je to součást katolické víry, a dalších 22 % to sice ví, ale nevěří tomu.
Pane Pospíšile, děkuji za oba Vaše komentáře. Nějakou takovou statistiku jsem taky viděla, je to moc smutné čtení!
Paní Terezie,
nebudu reagovat na Vaše osobní invektivy a nebudu je komentovat.
Snad jen, abych zmírnila Vaše pohoršení: víte, oni ti zmínění kněží se tím vůbec netají. Nejsou to tedy mé domněnky, jsou to mé reálné zkušenosti a jejich vlastní slova. Oni sami se netají tím, že náš Pán v Eucharistii je pro ně jen jakýmsi „symbolem“. Že si „představujeme“, že je tam Pán Ježíš. Mnohokrát jsem to osobně slyšela. Mnoho věřících, kteří navštěvují NOM, mají zkušenost s tím, že když pokleknou a otevřou ústa, aby přijali Pána hodně, dostane se jim posměchu a urážek přímo od kněze. S tím doslovným cpaním do ruky a odporem kněze má, krom jiných, osobní zkušenost i můj vlastní manžel. Možná jste nezaregistrovala, jak vypadaly „svatostánky“ na posledních dnech mládeže. Víte jak? Jako bedny na svačinu. Úmyslně. Oni ti modernisté by velice rádi, aby eucharistie byla jen jídlem, jako u protestantů, víte? Najděte si to, obrázků na internetu nebylo málo. Jestli chcete mluvit o tom, co je urážlivé, obracíte se na nesprávnou osobu. Musíte se obrátit na ty, kteří takové věci reálně páchají, ne na ty, kteří na ně upozorní jako na něco špatného a zvráceného. Možná ani nevíte, jak mnoho radosti způsobuje tento způsob přijímání do ruky mezi satanisty, jak mnoho jsou mezi nimi ceněny proměněné hostie. Je velmi lehké takto proměněnou hostii ukrást. Takové věci se reálně dějí, víte? Je dost smutné, že satanisté znají cenu Eucharistického Pána, vědí velice dobře, že On ve svatostánku doopravdy je, živý a skutečný, ale mnoho kněží v to nevěří. Že oni satanisté mají víru v Něj větší, než Jeho kněží. Je známo mnoho eucharistických zázraků, které Pán učinil právě a jen kvůli svému knězi, který pochyboval o Jeho reálné přítomnosti. Aby mu dokázal, že tam skutečně je. Ve světě se také dělají průzkumy na toto téma (dokonce i mezi laiky, kteří jsou vyzváni, aby se k tomu vyjádřili) a mnoho lidí přiznává, že v reálnou přítomnost nevěří. Toto je smutná realita, paní Terezie.
Víc se k tomu nehodlám vyjadřovat.
Souhlasím s Vámi. Mám stejnou zkušenost, která se v různých obměnách opakuje s železnou pravidelností pokaždé, když z nějakých rodinných apod. důvodů přijdu do styku s katolickým mainstreamem.
Ano, realita je smutná, děkuji za odpověď, paní Michaelo.
Mnohé z toho, co píšete, jsem nevěděla. Žiji mezí těmi, kteří běžně na ruku přijímají a tvrdí, že je to „důstojnější.“ Někteří z nich sotva snesou, že chodím na tradiční ritus, také jsem si vyslechla své …
Pane Poutníku,
ráda bych Vám poděkovala za všechny Vaše příspěvky na tomto vlákně. Dozvěděla jsem se z nich o Vás opravdu hodně.
Terezie, čas od času se do mne „navezete“ – s mohutným emocionálním doprovodem. Ony ty Vaše výtky (třeba zde) vypadají na první pohled objektivně – ale nakonec od Vás stejně zazní vždy totéž: jakási podivná osobní obvinění týkající se toho, co jsem VÁM napsal či nenapsal v minulých měsících – dozvídám se od Vás pravidelně, že jsem vůči VÁM nespravedlivý, chci toho po VÁS moc atd.
Terezie, já žasnu nad tím, jakou míru osobního vztahu do toho vkládáte. Ukazoval jsem Vaše stížnosti svému dobrému příteli – a ten se mne jen zeptal: „Co po tobě ta ženská vlastně chce?“ – Co vlastně chcete, Terezie? Jaký druh vztahu či jakou satisfakci (a za co) po mně požadujete? Vždyť se chováte zcela iracionálně. Nikdy jsme se neviděli…
Protože jsem o takto osobní zaháčkování nikdy nestál, nestojím a stát nebudu, udělejme to takhle: až do své smrti neodpovím na žádný Váš příspěvek na portálu „Duše a hvězdy“ ani na portálu „Te Deum hodie“. Žádný můj příspěvek ohledně konvertitů, účastníků NOM či hledajících katolíků se nebude otevřeně ani skrytě týkat VÁS. – Víc pro to, abyste se necítila permanentně souzená, nedoceňovaná či poškozovaná mými příspěvky opravdu udělat nemohu.
Nedivím se tomu, že pan Ignác Pospíšil se snaží takovéto spory spíš eliminovat – protože tento portál by měl sloužit diskusím o víře, nikoli řešením neuroticity a zašmodrchaných osobních vztahů přispívajících.
To je opravdu naprosto vše z mé strany – o žádné další tahanice opravdu nestojím. Howgh.
Pane Poutníku,
ještě jednou děkuji za všechno.
Stála jsem o dialog se zkušeným a vstřícným tradicionalistou, proto jsem vznesla např. otázku ohledně „čerstvě probuzených katolíků,“ abych načerpala z Vašich bohatých zkušeností. Psala jsem Vám, že vím, že tím nemyslíte mě, jenže Vy mi pořád znovu a znovu opakujete, že to beru moc osobně.
Určitě jsem udělala v komunikaci s Vámi také nějaké chyby, ale rozhodně jsem si na tento web nepřišla řešit zašmodrchané osobní vztahy, i když je pravda, že mi v reálném životě dělá problém vztah navázat, někoho oslovit. Tady se mi to přece jenom trochu podařilo hlavně díky Vám!
Ale můj úmysl byl a je naprosto čistý: ráda bych se od vás, tradicionalistů, naučila, jak hlásat Krista. Jako komunita (byť virtuální) jste mi byli oporou, když jsem se rozhodla dát veřejně najevo svůj nesouhlas s dokumentem Fiducia supplicans, žiji totiž v prostředí, kde to vůbec nebylo přijato s pochopením.
Ráda bych respektovala, že jste se rozhodl už se mnou nekomunikovat, ale nebudu sí na nic hrát a vyslovím neskromnou prosbu: Poutníče, prosím Vás, zkuste to se mnou ještě!
Pane Poutníku,
ještě něco: nic nadto, co jsem napsala v předešlém příspěvku, tedy dialog zkušeného tradicionalisty se začátečnicí, jsem po Vás nikdy nepožadovala.
Naprosto si nejsem vědoma toho, že bych Vám psala, že jste ke mně nespravedlivý nebo toho po mně chcete moc, nebo Vám po několika měsících něco vyčítala. Asi jsem se špatně vyjádřila, to se mi stává. Můžu se Vás, s dovolením, zeptat, proč mě na to hned neupozorníte, že jednám nevhodně nebo zacházím příliš daleko nebo tak nějak podobně? Nezlobte se, prosím, ale nemuselo dojít na dotaz Vašeho přítele a hlavně tady nemusel být ocitován …
Škoda, že si nepamatujete, kolikrát jsem Vám vyjadřovala vděčnost nebo Vám děkovala za nějaký Váš příspěvek. Možná to navozovalo ten citovaný dotaz …
Navážím se do Vás, to ano. Ale kdy? Tehdy, když se navezete do někoho Vy – a to určitě ne pokaždé. Není to nic příjemného, že? Ale pro Vašeho oponenta také není! Tak Vám umožňuji, abyste si to uvědomil, protože tím mimo jiné oslabujete účinek svého svědectví! Ale není to žádné vyřizování účtů, ani já nestojím o žádné tahanice. Věřte, že takové příspěvky se nepíšou úplně snadno, rozhodně to není moje hobby.
Pane Poutníku, ať Vám Pán Bůh žehná!
Když už zde diskutujeme o tom, co je to Tradice a zda ti, kteří následují současného papeže, mohou být ctiteli Tradice, poslechněme si poslední novinku z Vatikánu.
Jorge Bergoglio oznámil, že v rámci Svatého roku 2025 (začne o Štědrém dnu) zasvětí jeden den LGBTQ+ komunitě.
Progresivní vatikanistka Franca Giansoldati k tomu vítězně poznamenala: „Papež František a kardinál Zuppi dokázali překonat odpor tradicionalistických katolíků.“ – Jak je to myšleno, je poměrně obtížné dešifrovat, protože tradicionalističtí katolíci jistě k posouzení vhodnosti přizváni nebyli – pokud o nich papež mluví, tak jen jako o odstrašujícím příkladu.
– Náš „Vzpamatovaný tradicionalista“ možná bude mít brzy možnost zúčastnit se pochodu „LGBTQ+ Pride“ přímo ve Vatikánu.
….
To, co by nám před patnácti lety připadalo jako dobrá anekdota, jako sžíravá ironie namířená proti modernistům, se nyní stalo běžnou součástí života v bergogliánském Vatikánu.
….
Ten, kdo se identifikuje s církví takovýmto způsobem otevřenou všem – všem hříchům a herezím, opravdu není katolický křesťan. Protože tato na Církvi parazitující temná církev už není Církví Kristovou, ale karikujícím satanským šklebem. Modleme se za její zánik.
Objevil se nám tu nějaký „vzpamatovaný tradicionalista“. Nerad bych, aby vše smetl jako ad hominem a slamněné panáky, takže k jeho argumentům zcela věcně:
1. Církevní zákony včetně zneplatňujících či nezpůsobilost stanovujících nezavazují při pozitivní právní pochybnosti (CIC1983 kán. 14). Je proto úplně irrelevantní, že něco bylo jen pia unio ad experimentum.
2. Stav obecné nouze dává každému právo dělat vše nutné co může pro jeho odvracení i když materiálně porušuje disciplinární ustanovení kodexu. Dle can. 144 doplňuje Církev jurisdikci pro vnitřní a vnější obor při pozitivní právní pochybnosti pravděpodobné (i když opak je pravděpodobnější – viz prinicip probabilismu) při obecném omylu co do skutku nebo práva.
3. Není to provilegiem pouze neo FSSPX, či abbé „děkana“ je to princip pro každého, tedy i pro Odpor, i pro osamělé kněze …. Představa, že neoFSSPX odmítlo zaopatřit umírajícího (v Chorvatsku), dokud by se neodřekl Odporu je odpuzující a svědčí skutečně o psychologii sekty.
4. Dle kán. 194 §1 odst. 2 pozbývá veřejný odpadlík a heretik církevní úřad. Starý CIC to vysvětloval jako konkludentní abdikaci, tj. věc přirozeného práva. Bergoglio je heretik, což je zcela zjevné a nepochybné, takže i když arcibiskup měl u papežů JP2 a B16 dubia, u Bergoglia je zcela zjevné, že veřejně odpadl od víry a je tak papežem maximálně materiálním a zcela jistě formálním přednostou koncilní sekty. On přece nechce být papežem tradiční Církve, tu chce zlikvidovat. K papežově abdikaci netřeba schválení představeného, protože na zemi žádného nemá a tudíž je realizována samou veřejnou apostazí.