„Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme Ti, neboť svatým křížem svým svět jsi vykoupil.“ Tato modlitba, která tvoří součást zastavení křížové cesty, je katolíkům dobře známa, a to je dobře. Výstižně vyjadřuje naši víru a jedinečnou skutečnost Ježíše Krista, Syna Božího, jediného Spasitele všeho lidstva.
Jsme povinni klanět se Ježíši Kristu a chválit Ho, protože je Božím Synem a protože přinesl spásu padlému lidstvu. Musíme se neústupně držet pravdy, že jedině Ježíš Kristus je Spasitel a že žil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých pro celé lidstvo v každé době. Jeho láskyplná oběť vlastního života, aby nás vykoupil, je největším darem, jaký lidstvo kdy dostalo.
Tato prostá modlitba vyjadřuje jádro naší víry, kterou jsme povinni hlásat světu, chceme-li žít jako Jeho učedníci. Církev existuje proto, aby tuto pravdu hlásala a celé lidské rodině ze všech národů a ras ukazovala prostředky spásy. Není jiného jména, jímž můžeme být spaseni, a žádné jiné hnutí, náboženství či lidské úsilí nás nespasí. Jedině Kristus je náš Spasitel. Můžeme doopravdy získat celý svět, a přesto zjistit, že jsme zavrženi, jestliže nepřijmeme Ježíše Krista a Jeho kříž.
Umím si představit, že zatímco toto čtete, možná si myslíte, že když vyslovuji základní kérygma naší slavné víry v Ježíše Krista, našeho milujícího Pána a Vykupitele, jen tím konstatuji samozřejmost, a máte pravdu. Nemůžeme však přehlížet skutečnost, že až příliš mnoho lidí v Církvi, mystickém těle Kristově, toto nejzákladnější vyjádření naší víry odmítá, a vlastně odmítá i Ježíše Krista samotného. Musíme také přiznat, že nejvýše postavení představitelé Církve nevedou svět ke Kristu, nýbrž od Něho.
Když papež František nedávno hovořil ke skupině mladých lidí v Singapuru, pronesl tento výrok:
„Jedna z věcí, která mě u vás všech ohromila, je vaše schopnost zapojit se do mezináboženského dialogu, a to je velmi důležité. Jestliže na počátku svých rozhovorů a debat začnete říkat něco jako ,moje náboženství je významnější než tvoje,ʻ ,ne, moje je důležitějšíʻ a podobně, kam nás to dovede? Diskutovat je v pořádku. Každé náboženství je cestou, jak přijít k Bohu. Abychom uvedli příklad či přirovnání, náboženství jsou jako různé jazyky, abychom došli k Bohu. Ale Bůh je Bohem pro všechny – a jestliže je Bůh Bohem pro všechny, pak jsme my všichni Božími syny a dcerami. ,Ale můj Bůh je důležitější než tvůj Bůh.ʻ Je to pravda? Je jen jeden Bůh a naše náboženství jsou takříkajíc našimi jazyky, cestami, jak přijít k Bohu. Sikh, muslim, hinduista, křesťan – to jsou různé cesty.“
Tento výrok je teologickou herezí, která se nazývá indiferentismus. Indiferentismus tvrdí, že všechna náboženství mají stejnou hodnotu a všechna vedou k téže božské pravdě. To přímo odporuje nauce Církve, že je jen jedna pravá víra a že katolická Církev je jedinou cestou ke spáse.
Třebaže tolerance a náboženská svoboda jsou důležité, my v Církvi musíme s přesvědčením hájit svou víru a s jistotou hlásat pravdu. Jak řekl Pán Ježíš: „Já jsem cesta a pravda a život; nikdo nepřichází k Otci leč jen skrze mne“ (Jan 14,6).
Papež Pius XI. se v roce 1928 zabýval indiferentismem v encyklice Mortalium Animos. Uvádí v ní:
„Vycházejí [mnozí] z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a atheismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného.“
Papež Řehoř XVI. v encyklice Mirari Vos (1832) odsoudil myšlenku, že člověk může dosáhnout spásy v kterémkoli náboženství. Papež Pius IX. v Syllabu omylů (1864) odsoudil výrok, že „jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.“
Své hluboké znepokojení nad výskytem bludů a ovzduším apostáze, které pramení z Vatikánu a z Říma, jsem při různých příležitostech vyjádřil často, ale teď se musím tázat: Kde jsou protesty pastýřů? Kde je odvaha a přesvědčení k obraně víry?
Když se papež Pius X. obával, že modernismus se svým důrazem na humanismus zasnoubí Církev se světem, nařídil, že každý biskup musí tuto herezi pronásledovat a ničit a jako předpoklad pro kněžské svěcení požadoval přísahu, která byla v platnosti až do roku 1978. Když se ho jednou někdo zeptal, jestli by nemohl nasadit smířlivější tón a třeba usilovat o více dialogu, odpověděl: „Chcete, abychom je ošetřovali olejem, mýdlem a laskáním. Avšak je třeba bít je pěstmi. Při souboji nepočítáte ani nepoměřujete rány; bijete se, jak můžete.“ Papež Pius X. viděl extrémní nebezpečí, jestliže se blud ponechává bez odpovědi a bez nápravy, protože neomezovaný blud jistě odvede velmi mnoho duší od Krista a od plnosti pravé a autentické víry, která se nachází a střeží jedině v katolické Církvi. Proto se znovu ptám: Kde jsou protesty pastýřů?
V této chvíli pokládám také za nanejvýš důležité upozornit na významné zdroje hereze a apostáze vedle těch, které pocházejí z Vatikánu. Dnes opravdu vidíme kardinály stát proti kardinálům a biskupy proti biskupům, ale jakkoli je to zničující, je třeba si všímat i toho, že také vidíme františkány odporovat františkánům, dominikány dominikánům a jezuity jezuitům.
Je tvrdou realitou, že otevřené odmítání Ježíše Krista se neomezuje jen na dvorany Říma. Rakovina apostáze zasáhla i osoby v zasvěceném životě. V některých případech jsou představení řeholních komunit v čele překotného úprku od Krista a Církve, kterou založil.
Zakladatelům řeholních řádů, jako byl svatý Ignác z Loyoly a svatý František z Assisi, by vedení jejich komunit v jednadvacátém století připadalo k nepoznání vzdálené těm, které založili. Tito velcí světci neinspirovali své následovníky k tomu, aby byli militantními sociálními pracovníky, nýbrž aby byli hlasateli evangelia, kteří často při napodobování samotného Krista položili život. Velikost těchto řeholních řádů se vždy měřila velikostí jejich oddanosti Ježíši Kristu a Jeho poslání.
Když svatý Ignác v roce 1540 založil Tovaryšstvo Ježíšovo, byli jezuité povoláni k tomu, aby byli misionáři a evangelizovali po celém světě, což také činili: zakládali školy a hlásali evangelium. Byli pedagogy a po více než dvě stě let měli v Evropě monopol na vzdělávání. Jezuitský řád byl založen těsně před tridentským koncilem a po celé katolické Evropě pomáhal čelit protestantskému schizmatu. Jezuité často bránili domorodé obyvatelstvo před otroctvím. Jejich vědci studovali domorodé jazyky a vytvářeli gramatiky a slovníky.
Jezuité byli organizováni jako armáda s hierarchickým velením, možná proto, že svatý Ignác chtěl být od mládí vojákem. Po svém zranění však měl čas na rozjímání a uvědomil si, že není povolán k tomu, aby verboval a cvičil rekruty pro vojenskou kumpanii, nýbrž pro jednotky duchovní. Když zakládal Tovaryšstvo, jasně chápal, že nepřítelem je ďábel a že pro svou armádu potřebuje nadpřirozené, duchovní zbraně. A je třeba říci, že organizace Tovaryšstva byla přesně taková, jaké bylo třeba k probíhajícímu duchovnímu boji, neboť žádná jiná skupina se výsledkům jezuitů v evangelizaci a vzdělávání ani nepřiblížila.
To všechno se však změnilo v šedesátých letech dvacátého století, po druhém vatikánském koncilu. Zde si dovolím se zastavit a zmínit jinou věc, k níž došlo (nebo spíše dojít mělo, avšak nedošlo) v šedesátých letech, neboť to pomáhá ozřejmit atmosféru v Církvi v té době. Panna Maria řekla sestře Lucii Dos Santos, jedné ze tří fatimských vizionářů, že v roce 1960 má být zveřejněno třetí fatimské tajemství. K tomu však nedošlo a spolu se skutečností, že Rusko dosud nebylo zasvěceno způsobem, jaký Panna Maria žádala, to ilustruje způsob uvažování Vatikánu v té době.
Papež Pius XII. byl energickým odpůrcem sovětského marxismu, ale za papeže Jana XXIII. platil ve vztahu k SSSR přístup typu „otevřená okna, otevřený terén“ a papež šel ve skutečnosti tak daleko, že Sovětskému svazu zaručil imunitu před útoky ze strany Církve. Za jeho pontifikátu mělo samozřejmě dojít, ale nedošlo, ke zveřejnění třetího tajemství. Zdá se, že na tom, aby se Rusko neurazilo, záleželo více než na pokynech blahoslavené Panny Marie. Za papeže Pavla VI. politika udobřování si Ruska pokračovala i za cenu zrady na maďarském primasovi.
V této době také docházelo ke koordinovanému úsilí posunout Církev od Církve vertikální, která „vzhlížela k Bohu“, k církvi horizontální, která „hledí směrem k lidu“. Třebaže dokument druhého vatikánského koncilu o postojích při liturgii neříká nic, věci se stejným způsobem změnily i v tomto ohledu. Mše celebrovaná knězem stojícím čelem k lidu (versus populum) před druhým vatikánským koncilem nebyla obvyklá, a přece pouhých několik let po koncilu se stala běžným způsobem, jak se mše sloužila ve většině světa. Ačkoli celebrace ad orientem nebyla zrušena, po několik desetiletí to byla věc téměř nevídaná.
Spolu s tím se měnila i situace v Tovaryšstvu Ježíšovu. Zvolením otce Pedra Arrupeho generálem jezuitů v roce 1968 došlo v podstatě k naprostému obratu. Začalo být zjevné, že i jezuité předpokládají „Církev nového druhu“, Církev bez centrální autority, ale s autoritou v rukou „Božího lidu“. Dějiny Tovaryšstva od této doby prozrazují, že mnozí jezuité se pustili do války ne proti ďáblu, nýbrž proti „nepřátelům“ z masa a krve, těm, které pokládali za odpovědné za sociální, ekonomickou a politickou nespravedlnost. Vypadalo to, že spásu duší začali ztrácet ze zřetele.
V téže době a zaobaleně v rámci změn si do Tovaryšstva Ježíšova našla cestu i teologie osvobození, která má s modernismem společnou víru v humanismus. Teologie osvobození je přesvědčení, že hospodářský, sociální a politický útlak jsou hříchy, které je možno vykořenit pouze tehdy, když se utlačovaní zmocní vlády. Chudým se říká, že musejí vzít svůj osud do vlastních rukou a že někdy je nutné „násilí v zájmu dobra“. Spása se interpretuje slovníkem sociálně-politického osvobození a vyznavači této teologie jsou přesvědčeni, že chudí jsou pramenem k pochopení křesťanské pravdy a praxe.
Třebaže ne všichni jezuité vzali tuto teologii za svou, řád jako celek ji podporoval a jezuité nejenže přestali být „papežovými muži“, ale v mnoha směrech se z nich stali nepřátelé papežství. Papež Jan Pavel II. se je za svého pontifikátu opakovaně snažil držet na uzdě. Měl zkušenost z marxistického Polska a byl důrazným oponentem toho, co se v Tovaryšstvu dělo. V této době se ve spisech i aktivitách jezuitů začala jasně projevovat orientace na dosažení bratrství a sesterství jako sociopolitického systému, v němž se autorita již nespatřovala v papežství, nýbrž v „Božím lidu“.
Výraz „teologie osvobození“ použil otec generál Pedro Arrupe v roce 1968 a zpopularizoval peruánský kněz Gustavo Gutiérrez, dominikán a jeden z jejích hlavních zakladatelů. V roce 1979 radikální teologii osvobození zkritizoval papež Jan Pavel II., který konstatoval, že „představa Krista jako politické postavy, revolucionáře, rebela z Nazaretu, není v souladu s katechezí Církve.“
Protože latinskoamerické vlády se snažily toto hnutí násilně rozdrtit, někteří kněží začali nejen podporovat levicové revoluce, ale několik z nich se dokonce přidalo k povstaleckým skupinám a zapojilo se do partyzánských bojů. Hnutí se rozšířilo do Salvadoru, Nikaraguy, Kolumbie atd. V tomto listu se nebudu zabývat vším, co toto hnutí způsobilo či přineslo. Avšak pravidla poslušnosti, která svatý Ignác pro Tovaryšstvo napsal s nejvyšší péčí o Církev a která měla papežství podporovat, se s teologií osvobození evidentně radikálně změnila, neboť tento systém je hnutím, které působí odspodu nahoru.
V březnu 1983 kardinál Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.), prefekt Kongregace pro nauku víry, obvinil otce Gutiérreze z politického výkladu Bible podporujícího časný mesianismus a konstatoval, že přednost ortopraxe před ortodoxií dokazuje marxistický vliv. Na adresu teologie osvobození prohlásil: „Tzv ,lidʻ je antitezí hierarchie, antitezí všech institucí, na něž se pohlíží jako na utlačovatelské síly. Nakonec každý, kdo se účastní třídního boje, je příslušníkem ,liduʻ; ,lidová Církevʻ se stává antagonistickou vůči Církvi hierarchické.“
Protože idea Církve jako Božího lidu se zrodila na druhém vatikánském koncilu, mnozí, kteří se zabarikádovali v teologii osvobození, se toho chytili. Papež Jan Pavel II. se snažil držet jezuity v patřičných mezích, ti se však z větší části stali organizací, která již nežila v poslušnosti papežskému úřadu a církevní hierarchii nerespektovala.
Přenesme se do dnešní doby a k „synodální Církvi“. Opět vidíme, jak se vynořuje koncepce „Božího lidu“. Dne 11. září 2013 papež František Gutiérreze přijal ve své rezidenci a koncelebroval s ním mši. 18. ledna 2014 se papež setkal s Arturem Paolim, italským knězem, jehož znal z Argentiny a který je podporovatelem teologie osvobození. Migueli d’Escotovi, nikaragujskému knězi, kterého papež Jan Pavel II. za jeho politickou činnost v levicovém sandinovském hnutí v roce 1984 suspendoval a divinis, papež František suspenzi v srpnu 2014 zrušil. Při Světových dnech mládeže v Panamě v lednu 2019 papež František diskutoval se skupinou jezuitů ze střední Ameriky o možné změně postoje k teologii osvobození.
Stručně řečeno, musím konstatovat, že se dnes téměř denně setkáváme s herezí a apostází dokonce i v nejvyšších úřadech Církve. Za tyto kanonické zločiny jsou nebo by měly být tresty. Kánon 1364 § 1 uvádí, že „odpadlý od víry, bludař a rozkolník upadají do exkomunikace, která nastupuje bez rozhodnutí představeného“. Samotným spácháním apostáze tedy člověk upadá do trestu exkomunikace. To se liší od exkomunikace ferendae sententiae, kterou vyhlašuje příslušná církevní autorita. Žijeme však v době, kdy od pastýřů Církve sotva slyšíme jediné slovo, když se někdo dopustí výroků, které jsou heretické nebo představují odpadnutí od víry. Místo toho trest často postihne ty, kteří na blud či apostázi poukazují.
Vyzývám všechny své spolubratry biskupy, aby pozvedli hlas a bránili poklad víry! Všechny věřící pak vyzývám, aby si vzali k srdci tato slova arcibiskupa Fultona Sheena:
„Kdo zachrání naši Církev? Ne naši biskupové, ani naši kněží a řeholníci: Je to na vás, na lidech. Máte rozum, oči a uši k tomu, abyste zachránili Církev. Vaším posláním je dohlížet na to, aby vaši kněží jednali jako kněží, vaši biskupové jako biskupové a řeholníci jako řeholníci.“
„Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme Ti, neboť svatým křížem svým svět jsi vykoupil.“ Ať vám Všemohoucí Bůh stále žehná a naše svatá a neposkvrněná Matka vás vede v pravdě ke svému božskému Synu, našemu Pánu Ježíši Kristu.
Biskup Joseph E. Strickland
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
Bylo by málo, nechat vše jen na laicích. Biskupove a kněží by měli zaujmout nejen postoj ale i praxi odporu. Situace brandingovaneho neoFSSPX je mementem, a už má jen dva funkční biskupy…
Ano, toto je list biskupa Stricklanda, který mě oslovil – a který považuji za reakci autentického katolického biskupa, nástupce apoštolů, na děsivou situaci v Církvi.
„Kde je křik pastýřů?“ – Podobně v prorocké předtuše volal svatý Ludvík Maria Grignion: „Boží dům hoří!“
Do čela Kristovy Církve se prodrali její likvidátoři. – „Synoda“, tento sabat, mající připravit naši Církev o cokoli, co souvisí s její svatostí, s naším Pánem a Bohem Ježíšem Kristem, je vyvrcholením procesu odpadnutí od víry, zahájeného Druhým vatikánským koncilem.
Kde je křik pastýřů? – Ti, kteří ze zbabělosti a falešných ohledů nechávají papeže-heretika celé roky destruovat morálku, liturgii, instituci papežství, jsou spoluviníky současné těžké krize, nemající v historii naší Církve obdoby.
….
My jsme ale díky svému křtu povoláni k něčemu jinému, než k budování světské, obludně karikaturní, Bohu nevěrné a ďáblu sloužící anticírkve. Jsme milites Christi, vojáci Kristovi. A je jedno, jestli nás čeká chůze temným lesem nebo duchovní válka s odpadlými spolubratry či shnilým světem. – Proto jsme se narodili do této doby, abychom vydávali svědectví Kristu a bojovali za věc svého dobrého Boha. Je jedno, co nás čeká – protože my už předem známe výsledek: Kristus zvítězí. A my budeme s Ním – na této zemi i ve Věčnosti.
….
Panno Maria Růžencová, opatruj v nás víru ve svého Syna. Ať vytrváme a jsme celý život hodni toho jména: christianoi, Kristovi stoupenci, křesťané. Amen.
Co je katolíkovi do sabatu koncilní sekty pořádané odpadlíkem a antipapezem Bergogliem? Čím hůř tím líp. Čím hůř tím více jich prohlédne.
Nemělo by jít katolíkovi o to, aby se koncilní sekta v čele s odpadlíkem brzo vrátila do otcovského domu a nezahynula hladem a bídou?
Nepřeje si nebeský Otec toto více než ono „čím hůř, tím líp“?
Když Otec arcibiskup Lefebvre založil FSSPX, nikdy netvrdil, že jen a pouze toto bratrstvo je katolickou Církví – vyhnul se tím jakémukoli náznaku sektářství.
Stejně tak, veden zcela zjevně Duchem Svatým, nikdy nezpochybnil autoritu pokoncilních papežů: považoval je za právoplatně zvolené. – To mu ovšem nebránilo v oprávněné kritice modernistů na všech úrovních Církve. – Včetně samotných papežů: neváhal je zcela po právu označit za ty, kteří pomáhají šířit v Církvi nepravověrné postoje a věroučné bludy.
Pro mne samotného byl postoj Otce arcibiskupa Marcela Lefebvrea celé roky vzorem a kompasem v této době tmy. – Přesto si dnes nemohu nepoložit stejnou otázku, kterou si v posledních letech klade stále větší množství komentátorů i teologů.
Jorge Bergoglio se natolik rozešel s odvěkým učením Církve, že jeho postoje se prostě nedají nazývat katolickými – s křesťanstvím už nemají nic společného. Tento papež-modernista se rozešel dokonce v tolika případech i s tezemi, jež hlásali jeho bezprostřední předchůdci, papežové pokoncilní éry, muži sami poznamenaní silnými modernistickými vlivy.
Opravdu každý katolický křesťan, znající Písmo svaté a Tradici, musí dojít k tomu závěru: na Petrově stolci sedí člověk, který Církev v její autentické podobě upřímně nenávidí. Člověk, který zastává zcela heretické názory v tolika oblastech teologie, morálky i liturgie. Muž, který chce přetvořit Církev svým z prstu vycucaným „synodálním procesem“ v kvazipolitickou, zesvětštělou organizaci, zastávající zcela protikristovské postoje.
….
Ano, císař je nahý. V čele Církve stojí heretik, vedoucí nás nikoli k Bohu, ale do nebytí Inferna, do věčného zatracení.
Tady se dostávám zpět k úvodu svého příspěvku. Heretičnost současného papeže je nyní tak zjevná, že dovoluje položit si legitimní otázku po tom, zda heretik, kterého jeho hereze zcela jasně samy exkomunikují z Církve, je v současné době papežem. Dlouho jsem v sobě odpověď na tuto otázku zvažoval: domnívám se, že po zrůdném Fiducia supplicans a mnoha prohlášeních o de facto rovnosti všech náboženství Jorge Bergoglio není ani členem Církve, ani jejím papežem.
Marně jasné prohlášení na toto téma očekáváme od těch, kteří by Církev měli bránit i za cenu prolití své krve: od kardinálů a biskupů.
Nezbývá tedy, než to říci za ně: dopustili jste, kardinálové a biskupové, vy všichni, kteří jste měli být duchovními autoritami, to, že v čele Kristovy Církve dnes stojí nezpochybnitelný nekatolík, apostata a heretik. Hrajete (i tím, že „pouze“ mlčíte) jeho špinavou, úskočnou hru na „synodální církev“, která si bude celé roky na pomatených schůzích dál a dál odhlasovávat nové body nauky, nové hříchy – která si postupně odhlasuje novou antikristovskou „víru“ a novou podobu celé falešné, Satanem inspirované anticírkve. – Ne, bratři biskupové a kardinálové, vy všichni, kteří jste měli být duchovními otci a matkami, u Kristova soudu neobstojíte. – Až se celý tento konstrukt lidské a satanské pýchy, temná církev, zhroutí do Pekel, vezme vás s sebou.
….
My musíme dnes bojovat sami za svou spásu. Hledat těch několik autenticky katolických hlasů – protože mezi biskupy a kněžími se stále najdou ti, pro které je Kristus Cestou, Pravdou i Životem. – Věřme vždy tomu, že Bůh si najde cestu, aby se nám dával poznávat, udržoval nás na cestě pravé víry – a posiloval naše pouto s Ním.
Věřme – protože my jsme v Kristu vítězové budoucnosti. Amen.
Hereze maxima. Bohužel toto vše spolkne stádo, jako spolkli hlasujte pro EU , volte Karla, Drahoš do toho , nechte se očkovat. A kdo pochybuje , je mimo , je dezolát. Tam nás dostala koncilní revoluce.