O mlčení Boha a mlčení lidí v duchovním životě a o jejich důsledcích napsala Nea Marie Brkičová.
Mlčení Boha?
V jakých příčinách stojíme, odloučeni od Boží tváře, napnuti na nitích nevytrvalosti, tak daleko od vlastní Pravdy? V jediném okamžiku, kdy opouštíme nezaměnitelnou hodnotu, ztrácíme tisíce a miliony pracně vydělaných peněz. Pro jediný interval mezi úzkým sepětím a opuštěním Vyvoleného pro ubohé, neživotné mrhání srdcem, platíme daň, kterou později ani nepoznáváme. Svědomí, které se nechalo uspat, je horší než mor nebo faktický nepořádek, viditelný všem. Proč se soustřeďujeme na staré, opotřebované a neodolné kusy hadrů, když můžeme věčně přebývat v čerstvých a nezničitelných šatech Důvěry? Ptám se sebe, jak to, že na celé zeměkouli stojím zrovna na místě, kde je to nejméně třeba? Zrada není jenom to, co se dá vypočítat a vyměřit. Skutečná zrada není hluboký a nevědomý, ale přerývaný spánek, který jednou za čas vynoří hlavu ven, mdle zašpetá slova prosby, ale po chvíli zas zapadne, utopen v sobě, v ničem, v cizích botách. A trousí za sebou nenápadné, ale spolehlivě jedovaté stopy, tak sladké k následování, protože je dovede vytvořit každý. A vejde se do nich každé chodidlo. Daň, kterou splácíme za kamuflovanou zradu, často ani nepoznáváme, ale dokážeme se divit, že najednou našeho Krále není slyšet. Není to však on, kdo mlčí.
Noc
Tvrdých prstů vězněm
nocí se těžko prochází
je-li nabarvena lháři
Není-li obklíčena pastí děr
mezi kterými už se těžko dovoláš
Bývá kouzlem, snem a hedvábím
mrtvým hobojem
Moc hezké!
Připojuji se… 🙂
Díky!
Také se připojuji..
Hezké, ale dnešek se nese v duchu vědeckého poznání. To strhává člověka k myšlení,které ještě před padesáti lety bylo nemyslitelné. Prostor mezi vírou a vědou se vizuálně – alespoň pro dnešek – jeví jako hluboká propast, třebaže – a my to víme – není skutečného rozdílu mezi pravou vědou a pravou vírou /intence Fides et ratio/. Proč to píšu? Dříve lidé sice věřili v Boha – ale – jak a v co vlastně věřili? Měli kromě homílií a těch málo fresek možnost mít ještě jinou představu o Bohu? Svět se poznáním prohloubil, a to dnes způsobilo určitou nejistotu. Jestliže tedy dnes a právě dnes člověk Boha nehledá, pak asi také proto, že se mu svět stal více složitým a světlo na konci tunelu už prostě nevidí. Třeba se mýlím, ale co nabídneme tomuto světu? Dříve to byli charizmatici, kteří dokázali reagovat a naplňovat srdce – a kde jsou tito dnes?
Dříve lidé měli výuku katechismus a v kázáních se probíraly pravdy víry, takže to nebyli žádní hlupáci, nebo tupci, kteří by nevěděli, čemu věří. Jistě, především v germánských zemích přetrvaly různé pověrečné praktiky, ale obsah víry byl vykládán.
Nevím, co myslíte těmi „charismatiky“, ale přijde mi vhodnější užívat slovo „světec“. Charismatik dnes vzbuzuje ne zrovna příjemné konotace s pošuky, kteří se co rok slézají v Brně na výstavišti a provádí tam ty své rejdy.
Tam, kde žijí lidé v blahobytu, na věčnost nemyslí, protože doufají, že plné břicho, naditá portmonka a lístky do kina utiší jejich hlad.
Nevidí důvod, proč se „omezovat“ a tak raději otročí svým tělům, případně si v touze po duchovnu najdou nějaké „východní náboženství“, protože je to přece in. Církev je zlá, chamtivá a zlá. Vymývá lidem mozky.
Krom toho, že je nás málo, tak způsob dnešní pastorace tak, jak ji zřejmě stanovil nešťastný DVK se ukazuje už x desetiletí býti impotentní. Lidé chtějí jasné odpovědi na své otázky. Jenže jasných odpovědí je schopen málokterý pastýř, tím méně laik.
Je to pravda. Příště tedy raději světec. Katechizmus, který bývá praktikován u nás na severu Čech, se liší podle úrovně kněze, ale v zásadě je zjednodušený. Jeden příklad za všechny – gymnazista, který již několik let praktikuje víru, neví, že má věřit v Trojici. Obvinil Boha ze schizofrenie. Když jsem před časem lidem nabízel čtení Písma – něco jako lectio divina, chodilo jich na naše setkání jenom pár, ale díky Bohu za ně. Začali si uvědomovat, že Písmo svaté nestačí jen slyšet v neděli v kostele, protože v kostele je beztak tolik vzruchů, že lidé ho sotva stačí vnímat. Spolu jsme pak zjišťovali, jak může být pokorná četba Bible užitečná. Celková nálada je ale taková, že se častěji diskutuje o marxizmu, buddhizmu, ekumenizmu. Je zde ale pár lidí, co inklinuje k FSSPX.
Tak to je docela katastrofální, jestliže se ten chlapec křižuje, co si jako myslí že dělá a říká?
Katechismus musí znát každý katolík, který má v užívání rozum a to pod hříchem. Pokud se o svou víru nezajímá a nevzdělává se, jaká je jeho víra? V koho vlastně věří? Jak může milovat někoho, koho nezná?
Naneštěstí byl ten gymnazista nemocný, jak jsem se pak dozvěděl. Ovšem Trojici – tohle téma je můj šálek kávy – jsem mu pomohl pochopit tak, že si měl představit matematický příklad nekonečno + nekonečno + nekonečno = nekonečno, nebo 0+0+0=0. Připustil pak, že Trojice je vlastně možná. Poté jsem jej vedl za ruku a ukazoval jsem mu ta místa v Písmu, kde se o Trojici hovoří.
Skrytě souhlasil s jehovisty, jež měl denně před očima. Když mě pak s nimi seznámil, rozsekal jsem je Biblí a pak i vytočil, neboť se ukázalo, že v Bibli listuji rychleji než oni. Díky této zkušenosti pak pochopil, že víra v teologii vyžaduje víc, než jen ploché argumenty, jimiž by zakryl rozum.
Osobně mi ještě lepší vždycky přišlo 1x1x1=1… Tak pro příště.
Klidně může být 1x1x1=1. My jsme ale diskutovali o absolutních pojmech, jež jsou vlastní jak metafyzice, tak – což si většina lidí ani neuvědomí – matematice. Protože pojmy jako všechno anebo nic se v určitém ohledu mohou jevit jako Boží atributy. A právě na základě nich to ten kluk i tak pochopil.