Rozhovor biskupa Athanasia Schneidera pro portál Rorate Caeli
Mons. Athanasius Schneider
Originál rozhovoru na http://rorate-caeli.blogspot.com/2016/02/exclusive-bishop-athanasius-schneider.html Překlad rozhovoru přinášíme se svolením Rorate caeli. Zdůraznění v textu Rorate caeli.
Jeho Excelence biskup Athanasius Schneider, jeden z nejviditelnějších prelátů usilujících o obnovu tradiční Mše sv. a víry, poskytl nedávno portálu Rorate caeli rozhovor na celou řadu témat.
V tomto rozsáhlém interview Jeho Excelence promyšleně objasňuje problémy, které jsou pro Církev v této době velké krize velmi důležité. Přečtěte si rozhovor celý, aby vám neunikly jeho myšlenky k současnému postavení FSSPX, účasti žen při Mši a umývání nohou, zda Rusko bylo skutečně zasvěceno Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, Summorum Pontificum a antipastorační biskupové a mnoho dalšího.
CÍRKEV PO SYNODĚ A NEVĚŘÍCÍ V HIERARCHII
Rorate Caeli: Ještě nějakou dobu nebudeme vědět, jaký dopad bude mít na Církev nedávná synoda, protože teď je na papeži Františkovi, aby udělal další krok. V podstatě, bez ohledu na konečný výsledek, existuje už v Církvi schizma? A pokud ano, co to prakticky znamená? Jak se projeví vzhledem k obyčejným katolíkům v kostelních lavicích?
J. Ex. biskup Schneider: Podle definice Kodexu kanonického práva, kánon 751, schizma znamená „odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy Církve papeži podřízenými“. Je třeba rozlišovat mezi schizmatem a odpadnutím od víry nebo bludem. Odpadnutí od víry nebo blud je jistě větší hřích než schizma, jak řekl sv. Tomáš Akvinský: „Nevěra je hřích proti samému Bohu, jenž je v sobě první pravdou, o niž se opírá víra. Avšak rozkol je proti jednotě církevní, která jest nějaké dobro sdělené a menší než Bůh sám. Proto je jasné, že hřích nevěry ze svého rodu je těžší než hřích rozkolu“ („Manifestum est autem quod infidelitas est peccatum contra ipsum Deum, secundum quod in se est veritas prima, cui fides innititur. Schisma autem est contra ecclesiasticam unitatem, quae est quoddam bonum participatum, et minus quam sit ipse Deus.“ II-II, q. 39, a. 2 c; překlad Krystal, http://summa.op.cz/sth.php).
Dnešní krize v Církvi spočívá v rostoucím fenoménu toho, že lidé, kteří plně nevěří a nevyznávají neporušenou katolickou víru, v životě Církve často zaujímají strategické pozice, např. profesorů teologie, vyučujících v seminářích, řeholních představených, farářů, a dokonce biskupů a kardinálů. A tito lidé se svou defektní vírou prohlašují, že jsou podřízeni papeži.
Vrcholem zmatku a absurdity je, když tito napůl heretičtí duchovní obviňují ty, kdo obhajují čistotu a neporušenost katolické víry, že jsou proti papeži, a tedy že jsou podle nich jistým způsobem schizmatiky. Pro prosté katolíky je tato situace zmatku skutečnou zkouškou jejich víry v nezničitelnost Církve. Musejí si uchovat silnou, neporušenou víru v neměnné katolické pravdy, které nám předali naši předkové a které najdeme v tradičních katechismech a v dílech otců a učitelů Církve.
Rorate Caeli: Když mluvíme o průměrných katolících, co z toho, s čím se obyčejný farář bude setkávat teď, tu před synodou nebylo? Jakými tlaky, například umývání nohou ženám na Zelený čtvrtek po Františkově vzoru, budou kněží zatěžováni ještě více, než jsou dnes?
J. Ex. biskup Schneider: Obyčejný katolický kněz by měl dobře znát věčný význam katolické víry, věčný význam a zákony katolické liturgie, a když toto ví, měl by mít vnitřní jistotu a pevnost. Měl by mít vždy na paměti katolický princip rozlišování: „quod semper, quod ubique, quod ab omnibus“, tj. co „všichni, vždy a všude“ věřili a praktikovali.
Kategorie „vždy, všude, všichni“ nelze chápat v aritmetickém, ale v morálním smyslu. Konkrétní pravidlo pro rozlišování: „Představuje tato změna ve věroučném tvrzení, v pastorační nebo liturgické praxi rozchod se staletou nebo dokonce tisíciletou minulostí? Opravdu tato inovace dává víře zazářit jasněji a čistěji? Přivádí nás tato liturgická inovace blíž k Boží svatosti nebo ukazuje hlouběji a krásněji božská tajemství? Opravdu tato disciplinární změna zvyšuje nadšení pro svatost života?“
Konkrétně pokud jde o změnu spočívající v umývání nohou ženám při Mši sv. na památku Poslední večeře na Zelený čtvrtek: Při této Mši sv. slavíme ustanovení svátostí Eucharistie a kněžství. Proto umývání nohou ženám spolu s muži nejen odvádí hlavní pozornost od Eucharistie a kněžství, ale vytváří zmatek ohledně symboliky „Dvanácti“ a toho, že apoštolové byli muži. Univerzální tradice Církve nikdy neumožňovala mytí nohou při Mši sv., ale mimo ni při zvláštním obřadu.
Mimochodem, veřejné umývání a obvykle také líbání nohou žen mužem, v našem případě knězem nebo biskupem, musí každý se zdravým rozumem ve všech kulturách považovat za nevhodné a dokonce neslušné. Díky Bohu žádný kněz ani biskup není povinen na Zelený čtvrtek umývat nohy ženám, neboť na to není žádná závazná norma a i samotné umývání nohou je jen nepovinné.
KNĚŽSKÉ BRATRSTVO SV. PIA X (FSSPX)
Rorate Caeli: V netypické situaci je v Církvi Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX). Proč se podle vašeho názoru tolik katolíků FSSPX bojí nebo se obává jakéhokoli spojení s ním? Podle toho, co jste viděl, jaké dary si myslíte, že může FSSPX přinést mainstreamové Církvi?
J. Ex. biskup Schneider: Když je někdo nebo něco slabé, nikdo se toho nebojí. Ti, kteří mají strach z Kněžského bratrstva sv. Pia X., mají v podstatě strach z věčných katolických pravd a jejich nároků v oblasti morálky a liturgie.
Když se FSSPX snaží věřit, oslavovat Boha a mravně žít způsobem, jakým to dělali naši předkové a nejznámější světci po tisíc let, pak život a práci těchto katolických kněží a věřících musíme považovat za dar pro Církev naší doby – dokonce za jeden z nástrojů, jichž používá Boží Prozřetelnost k nápravě současné obrovské všeobecné krize víry, morálky a liturgie v Církvi.
V některých částech FSSPX však jsou, jako v každé lidské společnosti, některé excentrické osobnosti. Jejich metody a názory postrádají spravedlnost a lásku a v důsledku toho skutečné „sentire cum ecclesia“, a je tam nebezpečí církevní autokefalie a přání být poslední soudní instancí v Církvi. Podle mých poznatků však většina FSSPX patří do té zdravější části a jejich generálního představeného, Jeho Excelenci Mons. Bernarda Fellaye, považuji za příkladného a skutečného katolického biskupa. Existuje jistá naděje na kanonické uznání FSSPX.
SYNODA A PAPOLATRIE
Rorate Caeli: Zpět k synodě. Když se soustředíme na tradici, myslíte si, že změny v římské liturgii po 2. vatikánském koncilu přispěly k současné krizi v Církvi, krizi manželství, rodiny a společenské morálky obecně?
J. Ex. biskup Schneider: To bych netvrdil. Skutečným zdrojem současné krize v Církvi, krize manželství, rodiny a morálky obecně není liturgická reforma, ale nedostatky ve víře, věroučný relativismus, z něhož vyplývá relativismus mravní a liturgický. Neboť jestliže nesprávně věřím, budu žít mravně nesprávným životem a klanět se Bohu nesprávným, indiferentním způsobem. Nejprve je třeba obnovit jasnost a pevnost nauky víry a mravů na všech úrovních a od toho začít se zlepšením v liturgii. Neporušenost a krása víry vyžaduje neporušenost a krásu mravního života člověka a to vyžaduje neporušenost a krásu veřejné bohoslužby.
Rorate Caeli: Ještě k synodě. Každému, kdo má oči, je jasné, že papež František místo jasnosti v synodálním procesu vyvolal zmatek a povzbuzoval obrat směrem k roztržce tím, že vyzdvihoval úlohu kardinálů Kaspera a Danneelse, arcibiskupa Cupicha atd. Jaký je správný postoj, který by měl katolík v těchto obtížných dobách zaujmout k papeži? Jsou katolíci povinni dávat najevo své názory a „odporovat“, jak řekl v loňském rozhovoru s námi kardinál Burke, i když jsou jeho názory k papeži kritické?
J. Ex. biskup Schneider: Už po několik generací až do dnešní doby v životě Církve vládne jistý druh „papocentrismu“ či „papolatrie“, který je v porovnání s uměřeným a nadpřirozeným pohledem na osobu papeže a správnou úctu v němu v minulých dobách bezpochyby přílišný. Takový přehnaný postoj k osobě papeže v praxi vede k přehnanému a teologicky chybnému významu dogmatu o papežské neomylnosti.
Jestliže papež nařídí celé Církvi něco, co by přímo poškodilo nezměnitelnou božskou pravdu nebo Boží přikázání, má každý katolík, veden úctou a láskou k posvátnému úřadu a osobě papeže, právo ho náležitě uctivým způsobem opravit. Církev není soukromým vlastnictvím papeže. Papež nemůže říct: „Já jsem Církev“ jako francouzský král Ludvík XIV., který řekl „stát jsem já“. Papež je jen Kristův náměstek, ne nástupce.
Starost o čistotu víry je nakonec záležitostí všech členů Církve, která je jediným a jedinečným živým tělem. Ve starověku, než byl někomu svěřen úřad kněze nebo biskupa, byla věřícím položena otázka, jestli se mohou zaručit, že kandidát má pravou víru a vysoce mravné chování. Staré Pontificale romanum říká: „Kapitán lodi a cestující mají stejný důvod cítit se cestou v bezpečí nebo v ohrožení, proto by měli být ve svých společných zájmech zajedno.“ Druhý vatikánský koncil velmi povzbuzoval věřící laiky, aby posilováním víry přispívali ke skutečnému dobru Církve.
Myslím, že v dobách, kdy je velká část nositelů učitelského úřadu ve svých posvátných povinnostech nedbalá, volá Duch svatý zejména věřící, aby je zastoupili a odvážně a se skutečným „sentire cum ecclesia“ bránili katolickou víru.
TRADICE A JEJÍ NEPŘÁTELÉ ZEVNITŘ
Rorate Caeli: Je papež měřítkem tradice, nebo je sám tradicí poměřován? Mají se věřící katolíci modlit za to, aby brzy přišel tradiční papež?
J. Ex. biskup Schneider: Papež jistě není měřítkem tradice, ale naopak. Vždycky musíme mít na paměti dogmatickou nauku Prvního vatikánského koncilu: Úřad Petrova nástupce nespočívá v tom, aby vytvářel novou nauku, ale aby střežil a věrně vykládal apoštoly předaný poklad víry (srv. Constitutio dogmatica Pastor aeternus, 4).
Je jedním z nejdůležitějších úkolů papeže usilovat o to, aby „veškero stádo Kristovo od jedovaté potravy bludu bylo odvráceno“ (tamtéž). Následující výraz, který se používal od prvních staletí Církve, je jednou z nejvýraznějších definic papežského úřadu a v jistém smyslu by měl být druhou přirozeností každého papeže: „Věrně se držet tradice od počátku víry křesťanské přejaté“ (tamtéž).
Vždycky se musíme modlit, aby Bůh dal své Církvi tradičně smýšlející papeže. Musíme však věřit slovům: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“ (Sk 1,7).
Rorate Caeli: Víme, že je mnoho biskupů a kardinálů – možná většina – kteří chtějí změnit věroučný jazyk Církve a její odvěkou disciplínu, s výmluvou na „vývoj nauky“ a „pastorační soucit“. Co je na jejich argumentaci špatného?
J. Ex. biskup Schneider: Výrazy jako „vývoj nauky“ a „pastorační soucit“ jsou ve skutečnosti obvykle záminkou ke změně Kristova učení a odporují jeho věčnému smyslu a neporušenosti, tak jak je celé Církvi předali apoštolové a jak je věrně uchovávali církevní otcové, dogmatické učení ekumenických koncilů a papežové.
V konečném důsledku tito duchovní chtějí jinou Církev, a dokonce jiné náboženství: naturalistické náboženství, které se přizpůsobuje duchu doby. Tito kněží jsou opravdu vlci v rouše beránčím, často koketující se světem. Ne odvážní pastýři, ale spíše zbabělí králíci.
ÚLOHA ŽEN V CÍRKVI
Rorate Caeli: Slyšíme dnes mnohé o úloze žen v Církvi – takzvaném „ženském géniu“. Ženy evidentně hrály v Církvi velmi důležitou roli od začátku, počínaje Blahoslavenou Pannou Marií. Ale pokud jde o liturgii, Kristus svou pozici vyjádřil naprosto jednoznačně, stejně jako předkoncilní papežové. Myslíte si, že zapojení žen do liturgie, ať jde o účast žen při Mši podle Novus Ordo nebo o ministrantky, hrálo v Církvi v posledních čtyřech desetiletí pozitivní, nebo negativní roli?
J. Ex. biskup Schneider: Není pochyb o tom, že zapojení žen do liturgických služeb u oltáře (čtení, přisluhování, rozdávání svatého přijímání) představuje radikální rozchod s celou a univerzální tradicí Církve. Proto tato praxe odporuje apoštolské tradici.
Tyto praktiky dávají liturgii Mše sv. jasně protestantskou formu a charakteristiku neformálního modlitebního setkání nebo katechetické akce. Jsou v jasném rozporu s úmysly otců Druhého vatikánského koncilu a v konstituci o posvátné liturgii o nich není ani zmínky.
TRADIČNÍ LATINSKÁ MŠE
Rorate Caeli: Je dobře známo, že Vaše Excelence na mnoha místech po celém světě celebruje tradiční latinskou Mši sv. Co považujete za nejhlubší poučení, které vám sloužení této Mše sv. přineslo jako knězi a biskupovi a které by mohli získat i další kněží a biskupové, kdyby ji sami sloužili?
J. Ex. biskup Schneider: Moje nejhlubší poučení z celebrace tradiční formy Mše sv. je toto: Jsem jen ubohý nástroj nadpřirozeného a nejvýš svatého aktu, jehož hlavním celebrantem je Kristus, Věčný Velekněz. Cítím, že při sloužení Mše sv. jsem v jistém smyslu ztratil svou individuální svobodu, neboť slova a gesta jsou až do nejmenšího detailu předepsána a já je nemohu měnit. Velmi hluboko v srdci cítím, že jsem jen služebník a zprostředkovatel, který přesto má svobodnou vůli s vírou a láskou plnit ne svoji vůli, ale vůli někoho Jiného.
Tradiční a více než tisíc let starý ritus Mše sv., který ani Tridentský koncil nezměnil, protože ordo missae po koncilu a po něm byl téměř identický, mocně hlásá Vtělení a Zjevení nevýslovně svatého a nekonečného Boha, který se v liturgii jako „Bůh s námi“, jako „Emmanuel“, stává tak malým a tak nám blízkým. Tradiční ritus Mše sv. je vysoce důmyslným a zároveň mocným hlásáním evangelia, realizací díla naší spásy.
Rorate Caeli: Má-li papež Benedikt pravdu, když říká, že římský ritus v současné době (byť je to zvláštní) existuje ve dvou, a ne jen v jediné formě, proč dosud nedošlo k tomu, aby všichni seminaristé v rámci svého vzdělání v semináři povinně studovali a učili se tradiční latinskou Mši? Jak může farář římské Církve neznat obě formy jediného ritu své Církve? A jak může být tolika katolíkům dosud odpírána tradiční Mše a svátosti, je-li to rovnocenná forma?
J. Ex. biskup Schneider: Podle úmyslu papeže Benedikta XVI. a jasných norem instrukce Universae Ecclesiae musejí všichni katoličtí seminaristé znát tradiční formu Mše a být schopni ji celebrovat. Tentýž dokument říká, že tato forma Mše je poklad pro celou Církev – tak tomu je pro všechny věřící.
Papež Jan Pavel II. naléhavě vyzval všechny biskupy, aby velkoryse vyšli vstříc přání věřících, pokud jde o sloužení tradiční formy Mše sv. Když kněží a biskupové brání sloužení tradiční Mše nebo je omezují, neposlouchají, do Duch svatý praví Církvi a jednají velmi antipastoračně. Chovají se jako vlastníci pokladu liturgie, která jim nepatří, neboť jsou jen správci.
Když odmítají celebrování tradiční Mše, brání jí nebo ji diskriminují, chovají se jako nevěrný a svévolný správce, který – v rozporu s pokyny pána domu – zamyká spíž, nebo jako zlá macecha, která dává dětem mizerné jídlo. Možná mají tito kněží strach z velké moci pravdy, která vyzařuje z celebrace tradiční Mše sv. Můžeme ji přirovnat ke lvu: Pusťte ho na svobodu a ubrání se sám.
RUSKO NEBYLO VÝSLOVNĚ ZASVĚCENO
Rorate Caeli: Tam, kde žijete, je mnoho ruských pravoslavných. Ptal se vás Alexandr z Astany nebo kdokoli jiný na moskevském patriarchátu na nedávnou synodu nebo na to, co se za Františka děje v Katolické církvi? Zajímají se o to vůbec?
J. Ex. biskup Schneider: Pravoslavní preláti, s nimiž jsem v kontaktu, obecně nejsou dobře informováni o současných vnitřních sporech v Katolické církvi, nebo přinejmenším se mnou o těchto otázkách nikdy nemluvili. I když neuznávají jurisdikční primát papeže, kladou nicméně z protokolárního hlediska papeže na první místo mezi hierarchickými úřady v Církvi.
Rorate Caeli: Jen rok schází do 100. výročí Fatimy. Rusko pravděpodobně nebylo zasvěceno Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a určitě se neobrátilo. Církev, i když je stále bez poskvrny, se nachází v naprostém zmatku – možná horším než za ariánské hereze. Zhorší se situace ještě, než se začne zlepšovat, a jak se mají skutečně věřící katolíci připravovat na to, co přichází?
J. Ex. biskup Schneider: Musíme pevně věřit: Církev není naše, ani papežova. Církev je Kristova a On jediný ji drží a neomylně vede i nejtemnějšími obdobími krize, což naše současná situace skutečně je.
Je to důkaz božské povahu Církve. Církev je v zásadě tajemství, nadpřirozené tajemství, a nemůžeme k ní přistupovat jako k politické straně nebo čistě lidské organizaci. Zároveň je Církev také lidská a na této lidské úrovni dnes prochází smutným utrpením, jímž se podílí na utrpení Kristovu.
Můžeme si myslet, že Církev je dnes bičována jako náš Pán, svlékána ze šatů, jako byl náš Pán v desátém zastavení křížové cesty. Církev, naši matku, spoutávají nejen Kristovi nepřátelé, ale také někteří jejich pomocníci z řad kněží, někdy dokonce i vysokého kněžstva.
Všechny dobré děti Matky Církve se musejí jako stateční vojáci pokusit svou matku vysvobodit – duchovními zbraněmi, obhajováním a hlásáním pravdy, podporou tradiční liturgie, eucharistickou adorací, křížovým tažením posvátného růžence, bojem proti hříchu ve vlastním soukromém životě a úsilím o svatost.
Musíme se modlit, aby papež brzy výslovně zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Potom Maria zvítězí, jak se Církev odpradávna modlí: „Raduj se, Panno Maria, neboť jsi sama potřela všechny bludy v širém světě“ („Gaude, Maria Virgo, cunctas haereses sola interemisti in universo mundo“).
http://rorate-caeli.blogspot.com/2016/02/exclusive-bishop-athanasius-schneider.html
Přeložila Lucie Cekotová
Hm, velmi zajímavé… Líbí se mi, že poslední dobou o sobě dávají vědět církevní hodnostáři, kteří jsou věrní tradici a přitom oficiálně patří do „pokoncilní“ církve…
Není žádná „pokoncilní“ církev a většina biskupů je věrná tradici. Alespoň těch našich.
A v čem ta tradice našich biskupů tkví?
Můžete, prosím, některého jmenovat? Pokud se ovšem nedíváte na tradici podobně jako tihle hoši.
Baxant, Graubner, Cikrle, Duka například. Ale asi bych měl problém najít biskupa, který tradici věrný není.
ad Takypijus: Hmm … mám jen dvě vysvětlení: buď tou tradicí myslíte to, co ti hoši výše, nebo pokládáte za věrnost tradici to, že někdo někdy i něco tradičního připustí nebo udělá. To se ale zásadně mýlíte. Být věrný tradici naopak znamená nikdy nepřipustit něco, co tradici odporuje. S věrností tradici je to podobné, jako s věrností v manželství. Přece abychom o někom řekli, že je věrný své manželce, nestačí, že se někdy stýká i s ní, ale naopak předpokládáme, že ji nikdy není nevěrný.
„Být věrný tradici naopak znamená nikdy nepřipustit něco, co tradici odporuje“
To by mě prosím zajímalo, jak přesně se určuje, co tradici (ne)odporuje, zejména v kontextu toho obrázku s kytarami? Rozumím správně, že připuštění doprovodu kytary při liturgii už je nevěrou tradici? No budiž, co pak třeba housle, dle české wikipedie vzniknuvší jako nástroj, „který by byl vhodný pro pouliční hudebníky“, když začaly pronikat i do kostelů, byla to v té době také nevěra tradici? Je to teď nevěra tradici? Jakými závaznými dokumenty to lze podložit?
Technické PS: kdosi tu kdesi komusi psal, nechť při reakci nepíše nový příspěvek, ale použije tlačítko Odpovědět, neb bez něj se zbytečně zvyšuje chaos v diskusi. Problém ale asi je, že u více zanořených příspěvků se toto tlačítko nezobrazí (alespoň já je nevidím). Teď jsem to zkusil „hacknout“ úpravou URL, ale i pokud to zafunguje, asi to není cesta pro každého přispěvatele. 🙂
@MichalD:
Díky za Vaše příspěvky. Výstižné!
Zkuste být konkrétnější.
ad Takypijus: Pokud se požadavek být konkrétnější týká mne a tohoto vlákna (je tady už takový zmatek, že jeden neví), tak prosím, můžete být trochu konkrétnější, v čem mám být konkrétnější?
Pardon. Zajímalo by mě, v čem konkrétně jsou zmínění biskupové nevěrní tradici.
V čem konkrétně jsou naši biskupové nevěrní tradici? Tak třeba v tom, že slouží NOM, pokud ovšem nesmýšlíte o tradici jako ti přestárlí kytaristé z výše uvedeného vtipu. Ale i kdybyste takto smýšlel, tak bych řekl, že třeba hraní divadýlek s Večerníčkem při mši sv. (J.Em. DD) nebo přijímání Marlborek jako obětních darů (J.Ex. VC) na věrnost tradici moc neukazuje. I když, na druhou stranu, možná že právě tímto způsobem obohacovat liturgii je nejvlastnější tradice NOM, jeden už se v tom zmatku těžko orientuje …
Dále jen namátkou: věrnost tradici určitě neprokázal žádný z biskupů, který se podílel na schválení a vynucování přijímání na ruku, na používání chybně přeložených konsekračních slov (v rozporu s příkazem Svatého stolce) a který jejich používání vynucuje na svých kněžích, tradici není věrný ani biskup, který toleruje nejrůznější blasfemie a liturgické excesy ve svoji diecézi (např. farnost Letohrad), ani ten, který podporuje ničení liturgických prostorů …
ad matěj: Co se týká nástrojů povolených pro liturgickou hudbu je situace celkem jasná, je to upraveno zejména následujícími dokumenty (zařazuji i ty, které jsou zajímavé z hlediska NOM, neboť předpokládám, že o tom se bavíte):
– Motu Proprio Tra le sollecitudini sv. Pia X.
– Konstituce „Divini Cultus“ Pia XI.
– De musica sacra et sacra liturgia (1958)
– Sacrosanctum Concilium
– Musicam Sacram (1967)
– Liturgicae Instaurationes (1970)
Když si to přečtete, zjistíte, že mnohé současné hudební „liturgické“ i „mimoliturgické“ produkce na posvátných místech jsou nejen v rozporu s tradicí, ale i se zákonem. Pokud by někdo chtěl namítat, že poslední Soubor doporučení pro používání liturgické hudby při bohoslužbách vydaný ČBK dovoluje něco, co výše uvedené dokumenty zakazují, pak upozorňuji, že toto již bylo dříve diskutováno zde a zde.
Co se týká chybějících tlačítek „Odpovědět“, tak není třeba nic hackovat, stačí vzdy kliknout na tlačítko u komentáře, pod kterým je komentář bez tlačítka zanořen a pro jistotu do odpovědi napsat, na koho reaguji.
Chmm, to je opravdu zajímavé. Nejsou ty dokumenty v rozporu? Např., jestli dobře rozumím, první explicitně zakazuje účast (zpěv) žen ve sboru, třetí to povoluje podmíněně, nelze-li zajistit mužský sbor (to jsme ještě stále před koncilem, NOM ap.), předposlední to povoluje bez této podmínky. To si pak každý vybere, který předpis se mu líbí víc? (Normálně by jeden mohl čekat, že platí nejnovější, jenže u hromady jiných dokumentů to tak, zdá se, podle mnohých zde nefunguje, tak si nejsem jistý, jak je to u tohoto.)
(No ano, ale když reaguji na některý uprostřed řady komentářů bez tlačítka, reakce se nezařadí za to, na co reaguji, ale až na konec řady. Můj předchozí příspěvek se zařadil přesně tam, kam měl. Ale je to detail, když to nevadí správci serveru, mně je to tuplem šumák. 🙂 )
Lex posterior derogat priori. Klasická právní zásada, která platí ve všech právních systémech principálně vycházejících z římského práva, tedy i v právu kanonickém.
Já bohužel stále více nabývám pocitu, že mnozí zastánci Tradice si vybírají právě jenom to, co se jim líbí a úplně přitom zapomínají na nejzákladnější „organizační“ pravidlo církve – papežský primát. Papež jednoduše má právo měnit vše, kromě nezměnitelného učení. Změny se nám mohou nelíbit, můžeme si myslet, že jsou nevhodné, ale nic to papeži neubírá na jeho pravomoci. Papež má jednoduše pravomoc vydat i takové platné a závazné nařízení, které nadělá víc škody než užitku.
ad Takypijus a „papež má jednoduše pravomoc …“: V podstatě máte pravdu, tady se ale nebavíme o tom, zda papež má pravomoc vydat špatné nařízení, ale jak se k těmto škodlivým nařízením postavit (resp. kde je ta hranice, kdy neuposlechnout je hříšné a kdy naopak se hříchem může stát slepá poslušnost nebo spolupráce na prosazování takových nařízení – viz můj komentář níže).
Právní norma, na rozdíl od dogmatu, se může vyvíjet (pokud je změna provedena legitimní autoritou a patřičnou formou), co je na tom divného? Pokud nerozumíte tomu, proč v případě některých dokumentů novější může měnit ustanovení staršího, a u jiných, pokud se o to pokusí, je zpochybněna jejich platnost, pak mohu jen doporučit rozlišovat, co je předmětem dotyčných dokumentů (např. je jistě rozdíl mezi otázkou úpravy pravidel pro sborový zpěv a otázkou nauky o náboženské svobodě) a jaký je jejich právní nebo dogmatický status.
(Co se týká řazení příspěvků, ano, nový se zařadí na konec vlákna, s tím problém nemám, hloupé je, pokud někdo dává odpovědi do jiných vláken, o tom jsem mluvil)
K liturgické hudbě si dovolím poznamenat, že – jak správně zmiňujete – byl ČBK vydán dokument, který to povoluje.
Že se jím kněží řídí je v pořádku. Je třeba si uvědomit, že kněží při svěcení slibvali poslušnost biskupům a nejsou tady od toho, aby s nimi polemizovali o tom, jestli jimi vydaný dokument porušuje nebo neporušuje akt vyšší právní síly.
Naopak, pokud dokument zjevně porušuje závazný akt vyšší síly, je neplatný a oni se jím řídit nemají. Bez ohledu na to, že biskupům přísahali poslušnost. Oni ho navíc ani nemusí porušovat, protože on nelegitimní jednání nenařizuje, ale jen povoluje, takže klidně mohou dodržovat oba.
Pane Pospíšile, v této věci nemáte pravdu. Jedině pokud by biskupové jednali proti ustanovením, která se týkají víry a mravů, bylo by to jak říkáte.
Pokud jde o liturgickou hudbu, přesněji tedy používané hudební nástroje, není žádný kněz oprávněn odmítnout poslušnost biskupovi a vymlouvat se na akt vyšší právní síly. Zvlášť v situaci, kdy se akt vyšší právní síly dost možná stal obsolentním.
V tom se neshodneme (povolení nevhodné hudby při Mši sv. se rozhodně týká víry a mravů), ale každopádně, jak jsem napsal výše, jelikož onen dokument biskupů nenařizuje, ale jen povoluje to, co povolit nesmí, kněz může bez problémů dodržet obé, když prostě bude tu nelegitimní část ignorovat a nebude využívat oněch nelegitimních povolení.
Je to přesně tak, jak říká Pan pospíšil. Jak už bylo řečeno, v tomto případě nejde o konflikt dvou příkazů, ale i kdyby šlo (jako je tomu např. v případě konsekračních slov), a došlo k tomu, že biskup bude nutit kněze používat při mši sv. třeba bubínky, tak kněz má nejen právo biskupa neposlechnout, ale je to přímo jeho mravní povinností. Prosím, udělejte si někdy čas a přečtěte si v nějaké katolické mravouce něco o ctnosti poslušnosti (nebo třeba v Sth, odkazy jsem poskytl v komentáři níža).
Smím být zvědavý, co je podstatou „konfliktu dvou příkazů“ „v případě konsekračních slov“, když podle jiného Vašeho příspěvku [http://www.duseahvezdy.cz/2016/03/04/rozhovor-biskupa-athanasia-schneidera-pro-portal-rorate-caeli/#comment-37823] by se zdálo, že k žádným konfliktům nemůže docházet, když buď nová norma nahradí starou, nebo je nová norma neplatná (přičemž teda mi není, kdo toto rozhodne, takže to zase vypadá, že si nakonec každý vybere, která ze zmiňovaných variant se mu líbí víc, no ale třeba tomu jen nerozumím).
ad matěj: měl jsem na mysli dobře známý problém chybně přeložených konsekračních slov „pro multis“, protože zde stojí proti sobě jasné příkazy Svatého stolce na straně jedné a ignorování těchto nařízení ze strany biskupů ČBK na straně druhé. Nejpozději do r. 2008 mela být provedena katecheze vysvětlující správný překlad, při nejbližším vydání misálu měla pak být provedena oprava (po loňském novém vydání tzv. „Českého misálu“ zde máme nesplnění příkazu již „černé na bílém“).
Napřed jsem na tuto otázku ani nechtěl odpovídat, přišla mi už dost off topic, ale pak jsem si uvědomil, že toto je také dobrá ukázka nevěrnosti tradici (což je téma tohoto vlákna) našich biskupů – pokud by někdo pochyboval o tom, že „pro multis“ je výrazem katolické Tradice a nevonělo by mu předkoncilní Magisterium, pak bych doporučil přečíst si alespoň list Benedikta XVI. biskupům německé jazykové oblasti v této věci.
Asi to nechápu. J.Ex.Graubner tvrdí [http://olomoucky.denik.cz/online-rozhovor/predvanocni-chat-s-arcibiskupem-graubnerem-20141215.html], že „Každý překlad liturgických knih do lidového jazyka se schvaluje v Římě, návrh české úpravy nám doporučili zatím odložit, protože ještě nemají projednané překlady do světových jazyků. My proto zatím odkládáme nový překlad misálu a připravujeme jen opravené vydání.“ To se mi zdá být ve shodě s bodem 4 příslušné instrukce [http://www.adoremus.org/Arinze_ProMultis.html], že nový překlad musí být schválen Římem. V čem přesně tedy spočívá ta neposlušnost?
ad matěj: Takto by bylo možné polemizovat, pokud by se jednalo o nějaký dotisk původního vydání, ale to, co loni vyšlo, a oficiálně ze nazývá „reedice Českého misálu“, je ve skutečnosti dílo, které obsahuje oproti předchozí verzi rozdílů více než dost. Sám předseda Liturgické komise ČBK Mons. Vokál při jeho uvedení řekl, že se jedná o „výsledek intenzivní práce“ a uvedl dlouhou řadu novinek, které tato „reedice“ obsahuje. Zkrátka, když se chce poslechnout, tak se to jednoduše vyřeší jako třeba v Maďarsku (přelepka), když se nechce, tak se to nějak zamlží.
Znovu také připomínám, že neposlušnost už je i to, že v této věci nebyla provedena ani ta požadovaná katecheze (pokud o něčem víte, tak mě prosím opravte), ač už máme osm let po termínu – naopak, to moderní katecheze raději překroutí i překlad evangelia (viz zde a zde).
Opět nemáte pravdu, nicku Taky*****.
Ano, biskupové jednají špatně, když de facto zneužívají poslušnosti k prosazení hříchů, které se s postupem času stupňují. To skutečně není pravá poslušnost, ale její pokřivený falzifikát ve stylu simia dei.
Údajná „obsolentnost“ je zde irelevantní a matoucí.
Poslušnost a hřích
Nikdo – ani sám Svatý Otec – Vás nemůže pod poslušností nutit páchat jakýkoli hřích. To je tradiční nauka katolické Církve.
A že se ten, kdo má moc a nařizuje zlé věci pod poslušností s tím, že „je to jeho (z)odpovědnost a Vy vůbec za nic neodpovídáte ani nemůžete“ či že „to bere na sebe“ takto rádoby vyviňuje a chlácholí podřízeného člověka, že ten za nic nemohl na tom, že právě v praxi zneužívá poslušnost podřízených, nic nemění.
Je to přesně tak, jak říká pan Pospíšil. S poslušností biskupům se to má stejně jako s poslušností papeži. Není povinnost poslechnout představeného (resp. je povinnost mu odporovat), pokud tento nařizuje něco proti víře nebo mravům. Pokud představený nutí konat proti vůli papeže (v tomto případě sice nenutí, ale povoluje, nutí však v případě konsekračních slov), pak jeho neuposlechnutí není proti ctnosti poslušnosti. Poslušnost totiž může být i nerozvážná (tedy ne ctnostná) jak učí sv. Tomáš v Sth II-II q. 104 a. 5. Navíc, pokud dochází k nějakým konfliktům, je dobré si uvědomit, čemu je třeba dát přednost, neboť poslušnost je odvozena od kardinální ctnosti spravedlnosti a rozhodně v hierarchii ctností nezaujímá nejvyšší postavení (viz Sth II-II q. 104 a. 3).
V jednej veci sa isto mýli, ak tvrdí, že zmeny v liturgii po 2. vat. besnení – pardón – koncile, neprispeli k súčastnej kríze Cirkvi. Ostatné: OK.
Tiež pán biskup zabúda, že poznať pravdu z tradičných katechizmov ešte nestačí. Ak tu máme tlak z hora konať proti večným pravdám. Príkladov je dosť, kňazi pokarhaní, či suspendovaní za verné ohlasovanie katolíckych právd a za trvanie na katolíckej morálke.
K tomu neradí nič…
Moderní liberáli vo vedení, zástancovia slobody svedomia, nútia konať proti svedomiu. Absurdnosť cirkevného života dnešných dní. Fraška.
Nemýlí se. Pouze nezaměňuje příčinu a následek, jako to dělají někteří z těch, kteří se vehementně hlásí k tradici.
Až a to , že v NOM nevidí problém…a že Mons .Fellay je to lepší z FSSPX…jinak z velké části lze s ním souhlasit .
Z větší části souhlasím, až na NOM a na Mons. Fellaye.NOM urychlil a umožnil šíření modernismu. I když byli kněží (většinou starší generace vychovaná tradicí), kteří NOM sloužili ještě tak nějak „katolicky“…
Zaměňujete příčinu a následek. Je to podobné jakobyste řekl, že současné odmítání morálního učení církve v Německu plyne z toho, že se lidé přestali zpovídat. Není to tak, ale naopak. Tyto nešvary v církvi jsou DŮSLEDKEM mravní krize společnosti, nikoli jejich PŘÍČINOU.
Vzhledem k silné zpětné vazbě jsou dnes každopádně obojím…
Podle mě je původ všeho v tom, že se za posledních cca 60 let hodně rozevřely nůžky mezi morálkou společensky uznávanou a morálkou církevní. Ta církevní je stále stejná a společenská se velmi rozvolnila. Za to nemůže koncil ani nová liturgie, nýbrž nejspíše technický pokrok, díky němuž lidé nemusí tolik dřít, aby měli co do úst. Mohou žít pohodlněji a získali pocit, že Boha nepotřebují a mohou si dělat, co chtějí. V celé historii lidstva to není nic nového, v novodobé historii Evropy ovšem ano.
Církev byla postavena před docela obtížnou volbu: Buď nechat naprosto vše při starém, na vývoj společnosti nijak nereagovat a doufat, že se nedostane do úplného ghetta, anebo se snažit společnosti přiblížit. Nikoli změnou neměnného učení, ale změnou přístupu.
Církev na koncilu zvolila druhou možnost. Ukazuje se, že výsledky nejsou zdaleka ideální, ale srovnání s tím, jak by to dopadlo, kdyby zůstalo vše při starém, nemáme a z principu věci ani mít nemůžeme. Neexistuje tlačítko reset a zkusíme to znovu jinak. Vzhledem k tomu, že církev reagovala na vývoj společnosti (vývoj společnosti byl příčinou koncilních novinek, nikoli naopak) je myslím poněkud naivní se domnívat, že kdybychom zůstali u latiny, byly by kostely plné. Proč by měly? Je na to nějaký argument?
Historie každopádně ukazuje, že bez Boha si člověk nevystačí. Dá se předpokládat, že naše kultura nebude výjimkou a pokud se nevzpamatuje, zanikne.
to jsou keci pane TAKYPIJUS, věci které přichází vás možná brzy proberou z této pokoncilmí rétoriky
ad Takypijus a „za to nemůže koncil ani nová liturgie, nýbrž nejspíše technický pokrok“: toto téma zde bylo již opakovaně diskutováno – např. zde (tam také můžete nalézt odkazy na práce, které ukazují, že krizový vývoj v katolické církvi po koncilu byl mnohem více ovlivněn jejími interními změnami než vnějšími vlivy).
To téma nebylo zas tak moc diskutováno, psal jste to tam víceméně jenom vy. 🙂
Pokud se nemýlím, čerpáte z amerických zdrojů, zkoumajících americké reálie. Já tamní situaci moc dobře neznám, tuším ale, že se od evropské docela liší.
Nicméně i kdybychom přijali jako platné vaše tvrzení „krizový vývoj v katolické církvi po koncilu byl mnohem více ovlivněn jejími interními změnami než vnějšími vlivy“, tak zase narážíme na totéž: Proč v církvi docházelo k interním změnám? A myslím dojdeme k tomu, že to bylo (a je) v důsledku vnějších vlivů.
Pane Teofile, promiňte, ale z vašich příspěvků mám pocit, že vám chybí i ty úplně nejzákladnější předpoklady pro vedení smysluplné diskuse.
Nechci být zlý, ale pokud nemáte alespoň elementární všeobecný rozhled, doporučil bych na sobě nejprve zapracovat v této oblasti. Pak bude diskuse s vámi mnohem přínosnější.
Vážený pane TAKYPIJUS,
s lidmi pokoncilního smýšlení se ani diskutovat nedá, můj otec mě nauučil číst tvrdým drilem a bez diskuze
Pane Teofile, nabízí se říct, škoda, že vás toho nenaučil víc, než jen číst. 🙂 No, teď je to už opravdu na vás, umět číst je dobrý základ, ale nestačí to.
Nevím, co je pokoncilní smýšlení, ale realita je taková, že koncil proběhl a nejde to nijak vrátit zpátky, tak jak nejde vrátit zpátky žádný z koncilů předcházejících.
Dokázal byste nějak srozumitelně vysvělit, co je pokoncilní a co předkoncilní smýšlení?
PŘED II. VK https://www.youtube.com/watch?v=xwxJ5gAd1-A&feature=youtu.be&t=5335
POhttp://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pokoncilni-krize
A DNES http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=plan-nepritele
Vlastními slovy to nezvládnete?
pro vás každého slova škoda,
http://www.biblenet.cz/b/Matt/7#v6
ad Takypijus (8. 3. 2016 1:26): máte pravdu, že pod článkem, na který jsem dal odkaz, se o tom moc mimo můj komentář nediskutovalo, já jsem ale tím „zde bylo již opakovaně diskutováno“ myslel zde na D&H, nikoli jen pod tím článkem. Když použijete Google, lehce najdete, že se o tomto tématu opravdu diskutovalo již několikrát celkem živě.
ad „americké zdroje“: máte pravdu, že zrovna tyto dvě studie o víře v reálnou přítomnost vycházejí z US dat. Na to, že situace v jiných částech světa může být odlišná, jsem také sám upozorňoval v komentáři níže. To, že většina publikovaných sociologických studií má původ v US, je bohužel fakt, s kterým nic moc nenaděláme.
ad „vnější a vnitřní vlivy“: samozřejmě, i pokud bychom studovali třeba ariánskou krizi, pontifikát Alexandra VI. nebo dějiny trojpapežství, dojdeme k poznání, že na její průběh působily i vnější vlivy. Otázka, o kterou se zde často přeme, ale stojí trochu jinak: jaký vliv měly změny, ke kterým v Církvi došlo v posledních padesáti letech (aggiornamento, liturgie, pastorace, … až k „tiché“ apostazi pastýřů), na současnou církevní krizi? Zde stojí, v krajních polohách, proti sobě dva názory: změny krizi způsobily nebo přinejmenším podpořily, nebo naopak změny průběh krize mírní. Z toho pak plynou zcela praktické důsledky pro „lex orandi, lex credendi, lex vivendi“, proto je toto téma tak citlivé. Přiznám se, že postoj „popíračů“ vlivu pokoncilní revoluce nechápu a považuji ho za racionálními argumenty neobhajitelný. Mluví proti němu jak selský rozum (např. zkuste logicky argumentovat ve prospěch toho, že změny v liturgii nebo přijímání na ruku podpořily eucharistickou úctu), tak i exaktní sociologická šetření, na které se tu a tam zde snažím upozorňovat (zrovna práce dr. Lothara a Stark, Finke, které jsem v souvislosti s mírou vlivu vnitřních a vnějších faktorů citoval, se zabývají i situací v Evropě – to by Vás mělo potěšit).
Ano, je možné, že se to diskutovalo. Ono by vlastně bylo divné, kdyby ne. Bohužel ale nemám kapacity na to, abych prohledával všechny staré komentáře.
jaký vliv měly změny, ke kterým v Církvi došlo v posledních padesáti letech (aggiornamento, liturgie, pastorace, … až k „tiché“ apostazi pastýřů), na současnou církevní krizi?
Já mám právě pocit, že takto to nejde stavět. Vývoj je kontinuální a děje předchozí nutně ovlivňují děje nadcházející. Kdybychom se vrátili jenom o krok před vaši otázku, museli bychom se tázat: Kde jsme udělali „chybu“, že předkoncilní církev vychovala pastýře, kteří realizovali koncilní a pokoncilní dění? A tak bychom mohli postupovat dva tisíce let dozadu.
Přiznám se, že postoj „popíračů“ vlivu pokoncilní revoluce nechápu a považuji ho za racionálními argumenty neobhajitelný. Mluví proti němu jak selský rozum (např. zkuste logicky argumentovat ve prospěch toho, že změny v liturgii nebo přijímání na ruku podpořily eucharistickou úctu)
Přijde mi, že jste si v podstatě přečetl text Ottavianiho intervence a na základě něho tvrdíte, že dochází k tomu, před čím varoval. Já jsem si ho rovněž přečetl a pokud to mám příležitost sledovat ve svém okolí, nemyslím si, že by se obavy v takové míře naplnily. Zároveň ale chápu, že pokud pokoncilní liturgické změny odmítáte, potřebujete pro to argumenty, které zde máte.
@Taky****:
„Kde jsme udělali „chybu“, že předkoncilní církev vychovala pastýře, kteří realizovali koncilní a pokoncilní dění? A tak bychom mohli postupovat dva tisíce let dozadu.“
Kde se stala chyba?
Modernismus se bohužel svatému Piu X. nepodařilo zcela potlačit a vymýtit. Blud se „schoval“ a když už bylo pro něj „bezpečno“, zase vystrčil růžky…
Fakt si to konečně přiznejte, nicku Taky****, realita je hodně krutá a nejen MichalD tvrdí totéž, co já… V následující podrobné odpovědi, co Vám napsal má skutečně pravdu (kromě remise bludu modernismu jsou další příčiny II. Vaticana – potažmo liberálních biskupů a papežů – infiltrace zednářů a komunistů do Církve, falešná povolání do řeholních řádů v Církvi atd.).
A kdybyste si myslel, že je to jen nějaká fantasmagorie MichalaD, tak se mýlíte: viz thomistickou revui vydávanou Otci Dominikány z Avrillé ve Francii « Sel de la Terre » č. 53 – Fatima: vše je online zde, kde jsou rovněž přímo odkazy na články revue ke stažení ve formátu PDF (vše francouzsky).
ad Takypijus a „kde jsme udělali chybu“: nezlobte se, ale otázku nestavíte správně (takto bychom došli až k Adamovi a Evě a všichni přece víme, kde je kořen všeho zla). Je přece velmi dobře zdokumentováno, jakým způsobem do Církve pronikal modernismus, zednářství, komunističtí agenti etc., jakým způsobem který papež s tímto bojoval, obranu zanedbával nebo naopak (metvrdím že nutně vědomě) spolupracoval. Průběh IIVK je také znám velmi dobře, a to dle svědectví „z obou stran barikády). Tzn. nemá smyslu podobnými otázkami odvádět pozornost od otázky, kterou jsem výše položil, a jejíž zodpovězení má pro náš současný život zcela praktické důsledky. I když chápu, že před otázkami, jejichž poctivé zodpovězení hrozí nějakými konkrétními nároky, člověk má tendenci utíkat …
ad „Ottavianiho intervence“: pokuste se, prosím, argumentovat k věci. Promiňte, ale na výzvu „zkuste logicky argumentovat ve prospěch toho, že změny v liturgii nebo přijímání na ruku podpořily eucharistickou úctu“ odpovědět „pokud to mám příležitost sledovat ve svém okolí, nemyslím si, že by se obavy (Ottavianiho intervence) v takové míře naplnily“ je totální nonsens.
V poslední větě pak stavíte realitu zcela na hlavu. Troufám si tvrdit, že byste těžko hledal někoho z těch, kdo tzv. „lnou“ k tradiční liturgii, který nejprve bez jakéhokoliv argumentu odmítl NOM a pak teprve si to racionalizoval zpětně dohledávanými argumenty. Naopak, typické je, že na začátku stály právě velmi silné argumenty v podobě hrůz, kterých byli dotyční v NOM prostředí svědky.
Touché! Skvělý postřeh, díky, MichaleD!
Michale, marné, tento kůň má klapky nasměrované ke II. VK, ale je tady ještě jeden horší
Ďakujem veľmi pekne, Lucie Cekotová, za preklad tohto znamenitého materiálu, jedného z najlepších, aké som v tomto časopise v poslednej dobe čítal. Biskup Schneider je popri osobnostiach ako kardinál Burke veľkou nádejou Katolíckej cirkvi do budúcnosti.
Rádo se stalo. 🙂
Takypijus, ďakujem za snahu písať objektívne, bez zbytočných invektív. Stalo sa už akýmsi módnym trendom hádzať na Druhý vatikánsky koncil všetko zlé, čo sa v posledných desaťročiach v Cirkvi i spoločnosti stalo. Aká je však pravda? Nedávno som čítal knihu pátra Amortha, v ktorej sa tento svetoznámy exorcista posťažoval, že mnoho katolíckych teológov, dokonca biskupov, už neverí v existenciu diabla a pekla, hoci sa o tom píše na mnohých miestach Biblie a existenciu diabla potvrdili aj vedecké výskumy mnohých uznávaných vedeckých osobností. Je to však vina koncilu? Nie! V koncilových dokumentoch sa pojednáva o existencii diabla a pekla 21-KRÁT!!! ÁNO, V KONCILOVÝCH DOKUMENTOCH SÚ PASÁŽE O DIABLOVI A PEKLE NA 21 MIESTACH! NEMOŽNO TEDA KONCILU ZAZLIEVAŤ TIETO MODERNISTICKÉ TENDENCIE V KATOLÍCKEJ CIRKVI, KTORÉ ODMIETAJÚ EXISTENCIU PEKLA A DIABLA!
Alebo iný príklad. Veľkú pozornosť celého sveta vzbudili opakované eucharistické zázraky v Naju, v Kórei. O čo tam ide? Keď kórejská vizionárka Júlia Kimová dostala pri svätom prijímaní do úst hostiu, táto hostia sa v jej ústach premenila na krvácajúce ľudské mäso, o ktorom sa lekárka Dr. Helena Owenová vyjadrila, že je to srdce nemluvňaťa. Prípad sa opakoval niekoľkokrát a bol odborne zdokumentovaný. Je k dispozícii fotodokumentácia aj výpovede mnohých svedkov, ktorí tieto zázraky videli na vlastné oči. V jednom prípade bol očitým svedkom zázraku dokonca aj pápež Ján Pavol II. Na celej veci je však podivná jedna skutočnosť. Pod dojmom zázraku jedna kórejská budhistka uverila a konvertovala na katolícku vieru. Jej priateľka, ktorá bola metodistka, takisto uverila a prijala katolícke učenie, avšak mnohí katolícki kňazi, biskupi i laici, ktorí sa zoznámili s prípadom a videli aj fotografie, ostali ľahostajní, ba niektorí dokonca zhrození. Ježiš ten opakovaný zázrak v Kórei vykonal preto, lebo my, katolíci, prestávame veriť v Ježišovu prítomnosť v Eucharistii.
Dokonca aj niektorí kňazi pochybujú o tom, že chlieb a víno sa v ich rukách skutočne premieňa na telo a krv Pána Ježiša.
Je to však novota, ktorá sa v Katolíckej cirkvi objavila až po koncile? Už v roku 1263 došlo v Bolsene k eucharistickému zázraku, ktorý sa prihodil veľmi zbožnému českému kňazovi, putujúcemu k pápežovi kvôli pochybnostiam, či v malom kúsku chleba je skutočne prítomný celý Kristus. Cestou slúžil svätú omšu v Bolsene a vtedy sa po premenení z hostie začala valiť krv, pričom kvapky dopadali na korporál aj na štyri kamene. Český kňaz potom odišiel za pápežom, ten mu dal rozhrešenie a poslal biskupa preskúmať danú záležitosť.
ČIŽE POCHYBNOSTI O SKUTOČNEJ TRANSSUBSTANCIÁCII NIE SÚ V CIRKVI NIČÍM NOVÝM A NEMAJÚ S KONCILOM NIČ SPOLOČNÉ! KONCIL PREDSA NIKDY NESPOCHYBNIL TRANSSUBSTANCIÁCIU!
Nikdy som sa netajil tým, že som obhajca Druhého vatikánskeho koncilu a ostanem ním aj ďalej. Jedným dychom však dodávam, že som nikdy nikde netvrdil, že sú koncilové dokumenty dokonalé. Preto nielenže neodmietam, ale naopak vítam snahu o kritické prehodnotenie koncilových dokumentov. Nič nemôže očistiť koncilové dokumenty lepšie ako odborná, teologicky fundovaná kritika. Musí to však byť kritika založená na autentickom učení koncilu, nie na dohadoch a domnienkach. Taká kritika, akú začal práve biskup Schneider.
MichalD, neberiem Vám Vaše presvedčenie ohľadom koncilu, no je mojou povinnosťou upozorniť na to, že mnohí cirkevní historici to nevidia tak čiernobielo ako Vy. Aby som nemusel vymýšľať nové texty, zacitujem niektoré pasáže z jedného môjho článku. Napísal som ho z viacerých dôvodov po česky a chcel som ho uverejniť v niektorom českom katolíckom médiu, ale viaceré redakcie odmietli uverejniť tento príspevok, takže ostal v mojom počítači. Viem, že mi budete vyčítať dlhé autocitácie (Vaše výhrady voči mne už poznám naspamäť), ale uznajte sám: načo by som vymýšľal nové veci, keď už mám hotový článok, na ktorom som natrápil dni a noci? Takže tie úryvky:
Dílo koncilu často ničily teologicky nesprávné názory, především náboženský relativismus, hlásající, že jedno náboženství je stejně dobré jako druhé. Ve vzájemném vztahu katolíka a nekatolíka jsou oba partneři rovnocenní lidé, to však – jako píše emeritní prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, slovenský kardinál Tomko – „neznamená, že by všechna náboženství byly v téže rovině. A to platí i pro jejich zakladatele. Já mohu sám sebe klást na stejnou úroveň, nebo i nižší než partnera, se kterým vedu dialog, ale nemohu klást Ježíše Krista na roveň jiných zakladatelů nebo pod ně. Moje víra v Ježíše Krista, Bohočlověka, je součástí totožnosti mého náboženství a mé osobní zbožnosti, kterou musím při vstupu do dialogu vyznávat právě proto, abych byl v něm upřímný…“ (Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia, s. 299-300)
Tato slova obzvláště výstižně charakterizují dialog Katolické církve s muslimy. Pokud i uznáme, že katolíci a muslimové se odvolávají na toto jistého Boha Stvořitele, ani v tomto případě není rovnost obou náboženstev, protože zakladatelem Katolické církve je Ježíš Kristus, Bohočlověk, Bůh i Člověk v jedné osobě, neomylná bytost bez hříchu, kdežto zakladatelem islámu je nedokonalý a hříšný člověk Mohamed. Proto je katolická víra dílem Boha, zatímco islám dílem člověka.
Jak dále uvádí kardinál Tomko, „jednotlivá náboženství fakticky nejsou stejné, ale různé, by i protikladné v některých pravdách víry, normách, praktikách – to je zřejmé. Není možné, jako to dělá pluralismus, pokládat je za rovnocenné a vzájemně se doplňující… Ve skutečnosti náboženství nejsou ani stejné, ani navzájem rovnocenné… Víra křesťana se značně liší od víry muslima, hinduistu nebo buddhistu, i když mezi nimi lze najít podobné či sbližující myšlenky.“ (Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia, s. 300)…
Odpůrci Druhého vatikánského koncilu a jeho iniciativ obecně zavrhují mezináboženský dialog s nekřesťany…. Jak uvádí Stanček, „mezináboženský dialog je prostředkem na vzájemné poznávání a obohacování. Nenahrazuje hlásání evangelia, ale je jeho přípravou. Má být veden v přesvědčení, že Kristus je tou pravou cestou k Bohu a Církev je tou nejjistější cestou spásy. Duch svatý působí v srdci každého člověka, pokud je zaměřeno na pravdu, dobro, na Boha… Dialog nemá být konfrontací náboženství, ale spíše setkáním věřících různých náboženství. Představiteli dialogu jsou osoby, skupiny a komunity, které se navzájem otevírají a spolu komunikují, a ne náboženské systémy, které lze nanejvýš studovat a porovnávat.“ (Stanček Ľ. Porozumieť misiológii, s. 46-47)…
Druhý vatikánský koncil učí: „Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. ,Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce´ (Ef 4,16). Poslání Církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha Svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, k svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekret Ad gentes, č. 5)
Nebylo by správné dialog podceňovat ale ani přeceňovat a již vůbec ne ho absolutizovat či démonizovat. Dialog je jen jednou z mnoha misijních forem, které má k dispozici Katolická církev po koncilu. Misiológie zná mnoho dalších, jako jsou svědectví, evangelizace, inkulturace, atd. V podmínkách globalizace musí univerzální církev nacházet nové misijní formy, přičemž musí zůstat „věrná svému misijnímu poslání, musí všem lidem hlásat evangelium a vést se všemi prostředími a skupinami dialog… Mise je věcí místní i univerzální církve. Je to globální mise v globálním světě. Křesťanství je nositelem úžasné naděje, kterou nabízí světu. Pokud se před ní svět uzavře, zestárne. Pokud se však svět této naději otevře, objeví svou skutečnou hodnotu a nabude nepředstavitelnou tvůrčí energii mládí.“ (Bučko, L. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 323-324)
Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris missio mimo jiné uvádí: „Mezináboženský dialog je součástí poslání Církve hlásat evangelium. Když se chápe jako metoda a prostředek k vzájemnému poznání a obohacení, nestojí v protikladu k misím ad gentes, ale má zvláštní vazbu k nim a je dokonce jejich výrazem… Ve světle ekonomie spásy nevidí Církev žádný rozpor mezi hlásáním Krista a mezináboženským dialogem, ale ví, že obojí je třeba spojit v oblasti misí ad gentes. Je však třeba, aby si oba elementy zachovaly tak vnitřní úzkou spojitost, jakož i svou rozdílnost, aby nebyly zaměňovány ani zneužívány a aby nebyly považovány za vyměnitelné.“ (Encyklika Redemptoris missio, č. 55)
V dialogu s jinověrci „nesmí dojít k zřeknutí se svých názorů ve prospěch partnera. Nesmí se projevit falešná mírumilovnost.“ (Stanček Ľ. Porozumieť misiológii, s. 13)
V žádném případě tedy není pravdivé tvrzení, že by se Katolická církev prostřednictvím dialogu měla zříkat své jedině pravé víry…
Je třeba připomenout, že Druhý vatikánský koncil se ekumenismem zabýval především v dekretu Unitatis redintegratio, okrajově i v dekretu Ad gentes a oba tyto dokumenty svým podpisem odsouhlasil i pozdější velký odpůrce pokoncilní Katolické církve arcibiskup Lefèbvre, na kterého se unisono odvolává většina odpůrců koncilu. Nelze pochybovat o principiální správnosti těchto koncilních dokumentů, které při uplatňování ekumenismu v praxi kategoricky vyžadují zachování katolického učení. Koncil totiž deklaruje: „Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku. Nic není tak cizí ekumenismu jako falešný irenismus, který poškozuje čistotu katolické nauky a zatemňuje její původní a jistý smysl.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekret Unitatis redintegratio, č. 11)
Jiný dokument koncilu zase uvádí: „Pokud to dovolí náboženská situace, má se podporovat ekumenická aktivita – s vyloučením všeho zdání indiferentismu a konfuzionismu…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekret Ad gentes, č. 15)
Koncil nežádal usilovat o návrat odloučených křesťanských církví k Římu za každou cenu, ale právě naopak, varoval před neuváženým přístupem k ekumenismu slovy: „Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 24)
Bylo by možné uvádět mnoho dalších pasáží z koncilních dokumentů, které nikoho nenechávají na pochybách, že Katolická církev na Druhém vatikánském koncilu nezamlžovala pravdu. Skutečnost, že dnes někteří představitelé Katolické církve deformují výklad koncilních dokumentů, není vina koncilu. Koncil přece jasně stanovil, že z ekumenického dialogu má být vyloučen jakýkoliv falešný irenizmus, indiferentismus a synkretismus! Problémy tohoto druhu způsobili liberálové, zednáři či ultramodernisti, kteří usilují Katolickou církev za každou cenu modernizovat, liberalizovat a sekularizovat bez ohledu na to, že si počínají v rozporu s katolickým učením. Jsou ještě nebezpečnější než otevření nepřátelé Církve, protože se ohánějí koncilními dokumenty, avšak ve skutečnosti deformují učení Druhého vatikánského koncilu a zneužívají ho pro vlastní záměry…
Ve vývoji pokoncilní Církve byl zlomovým rok 1968, poznamenán mnoha převratnými událostmi, které neblaze poznamenaly Katolickou církev. Byl to rok sexuální revoluce, studentských nepokojů a nového nástupu feminismu. I uvnitř Katolické církve se odehrála převratná událost, která ji nově rozdělila. Podle shody seriózních historiků lze „traumatický zlom a vypuknutí ,pokoncilní krize´… datovat na 25. 7. 1968, kdy byla publikována encyklika Humanae Vitae, která se jednostranně chápe jako odsouzení antikoncepce, ačkoliv pojednává celou oblast předávání života a manželské lásky. Dokument přišel ve chvíli, kdy se v univerzitních centrech Evropy šířilo obecné povstání generace narozené po roce 1945 proti všem společenským autoritám podle hesla: Je zakázáno cokoliv zakazovat. Navíc se vědělo, že otázka byla vyňata z projednávání na koncilu, a od počátku kolovaly zprávy o tom, že odborná komise vyjádřila jiné, méně negativní mínění, než nakonec obsahuje encyklika. Ta okamžitě vyvolala obrovský odpor veřejnosti a uvnitř Církve.“
(Petráček T. Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. – část 3.)
Nepřátelé církve využili encykliku na fanatické útoky proti Katolické církvi, kterou líčili jako zpátečnickou, autoritářskou instituci, která náleží do minulosti. Získali bohužel na svou stranu i nemálo katolických teologů a laiků, kteří se Církvi začali odcizovat. Homo technicus začal hromadně opouštět kostely, teologové se masově zříkali své pastýřské služby. Čtyřicet tisíc kněží opustilo své posty. Papež nepochyboval, že se do Církve vetřel zákeřný nepřítel, Satan, který „ničí ovoce koncilu a brání Církvi, aby objevila svou pravou identitu, vystoupila na veřejnost a zpívala hymnus radosti. Takto zdůvodnil Pavel VI. krizi Církve 29. června 1972, na deváté výročí svého pontifikátu. Novináři jásají a dlouho diskutují o proslovu Pavla VI. Někteří žasnou nad jeho výroky o ďáblu a tvrdí, že Církev vrátil do středověku, kdy lidé za vším viděli ďábla.“ (Vella, E. O satanovi, s. 16)
Papeže však neodrazovaly negativní reakce ultramodernistů, odmítajících existenci Satana, a opakovaně upozorňoval na zhoubný vliv Satana dokonce i přímo ve Vatikánu. Nebojácně hovořil o „Satanově dýmu“, kterým Církev napáchla, když někteří teologové zapochybovali o pravdách, které bez potíží přijímali jejich předchůdci. (Srov. Vella, E. O satanovi, s. 68)…
Byl to tedy rozsáhlý komplex různých faktorů, které vyvolaly pokles náboženského zápalu katolíků v tomto období. Svalovat vinu na Druhý vatikánský koncil je sypáním si písku do očí. Ostatně i velký kritik koncilu, arcibiskup Lefèbvre, v jednom rozhovoru na otázku „Řekl jste, že znáte důvod poklesu v návštěvnosti kostelů a nedostatku zájmu o Církev dnes, které jste údajně přisoudil usnesením Druhého vatikánského koncilu. Je to pravda?“, odpověděl mimo jiné toto: „Neřekl bych, že by Druhý vatikánský koncil zabránil tomu, co se dnes v Církvi děje. Modernistické ideje na dlouho pronikly všude a to pro církev nebylo dobré.“ (Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978). In: REX!)
Právě díky koncilu se podařilo alespoň zmírnit dopady vývojových trendů moderní společnosti na Katolickou církev. Nové myšlenky a trendy, které koncil přinesl, byly slibnou nadějí do budoucna, avšak – jak již bylo uvedeno v předchozím textu – vinou zednářů, ultramodernistů a liberálů, kteří se infiltrovali do všech struktur Katolické církve, došlo k výrazným deformacím učení Církve i samotného koncilu. Katolická církev se musí vrátit k autentickému učení Druhého vatikánského koncilu a očistit ho od všech jeho falešných výkladů. Jen tak může zužitkovat ušlechtilé ovoce Druhého vatikánského koncilu pro další harmonický rozvoj Církve v budoucnosti.
……………………………………………………………………………………..
A ešte pramene, z ktorých som čerpal v tejto autocitácii:
-Bučko, L. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. ISBN 80-85223-34-1. 549 s.
-Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. ISBN 978-80-7162-738-8. 847 s.
-IOANNES PAULUS PP. II. Litterae encyclicae Redemptoris Missio. In: Acta Apostolicae Sedis, 83. 1991, s. 249-340. Slovenský preklad: Redemptoris missio: encyklika pápeža Jána Pavla II. o trvalej platnosti misionárskeho poslania Cirkvi. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1997. ISBN 80-7162-204-4. 146 s.
-Petráček, T. Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. – část 3. In: Christnet.cz. Dostupné z: .
-Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978). In: REX! Dostupné z:
-Stanček, Ľ. Porozumieť misiológii. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka Spišská Kapitula, 2003. ISBN 80-968909-8-0. 114 s.
-Tomko, J. Misie do tretieho tisícročia. Bratislava: Lúč, 2000. ISBN 80-7114-289-1.
411 s.
-Vella, E. O satanovi. Per Immaculatam, 2008. ISBN 80-968854-9-7. 268 s.
Pane Dučáku, asi dlužím malé vysvětlení k mým „výčitkám dlouhých autocitací“: v komentářích mi vadí zejména dlouhé citace textů, které jsou jinak na netu snadno dostupné a na něž lze odkázat linkem. Důvodem je znepřehlednění diskuse. Pokud citujete z nějakého svého textu, který ještě nebyl publikován (což IMHO ani není autocitace), nevím, proč bych Vám to měl vyčítat, pokud je citace k věci a dává to smysl. Zde mi ale uniká smysl celé Vaší dlouhé pasáže o dialogu – v článku ani v komentářích se o tomto tématu vůbec nikde nemluvilo (diskusi o dialogu jsme navíc již vedli před časem zde).
Chtěl bych Vás také poprosit, abyste se snažil v diskusi vkládat svoje komentáře do vláken pod komentáře, na které reagujete. Jinak tady vzniká zcela nepřehledný zmatek a já např. u této Vaší odpovědi ani nevím, na co vlastně reagujete – v tomto vlákně žádný můj komentář není a ani v celé diskusi pod tímto článkem v žádném z mých komentářů neřeším otázku koncilu jako takového a jeho textů.
K věcnému obsahu Vašeho komentáře bych měl jen tuto poznámku: Když už citujete Mons. Lefebvra, nevytrhávejte ho prosím z kontextu a nepřekrucujte smysl jeho vyjádření. Ve Vámi citované odpovědi Jeho Excelence v podstatě jen říká, že ideje modernismu byly infiltrovány do katolické církve již před koncilem, což je bezesporu pravda. To však nijak nevylučuje, že by i koncil, resp. některé jeho texty, nemohly spustit následující otevřenou krizi. Vy se touto vytrženou částí odpovědi snažíte navodit dojem, že arcibiskup Lefebvre tvrdil, že koncil za následující krizi nemohl, přitom však v tom stejném rozhovoru, jen o pár odstavců výše, říká pravý opak – když popisuje, proč nepodepsal Gaudium et spes, říká, že tento dokument „nejvíce směřuje k modernismu a liberalismu“, a že tato usnesení hodnotí jako destruktivní vůči katolické víře.
Když už jste ale toto téma načal, a když tento článek je o J.E. bp. Schneiderovi, nedá mi to, abych zde neuvedl jeho rozhovor pro CMTV, ve kterém probírá některá problematická místa dokumentů IIVK:
– LG – kolegialita
– LG 16 – křesťané a muslimové uctívají jednoho Boha
– GS 12 – všecko na světě musí být zaměřeno k člověku jako středobodu a vrcholu
– o ekumenismu – Bůh využívá i nekatolická společenství jako prostředky spásy
– DH
Já i v názoru na NOM plně souhlasím s biskupem Schneiderem. NOM není příčinou úpadku víry a rozvratu Církve, nýbrž důsledkem. Pokoncilní úpadek víry a mravů v Církvi začal už v 60. letech, kdy dvojznačné formulace některých dokumentů DVK vyvolaly vnitřní revoluci v Církvi, jedním z význačných symptomů je např. Holandský katechismus (srvn. dřívější článek na tomto webu). Aby tento proces mohl pokračovat, aniž by věřící postřehli rozpor mezi neomodernistickou naukou a liturgickými texty a gesty, musela se liturgie přizpůsobit a „vykuchat“ ze všeho, co kladlo důraz na jednoznačnost a neměnnost katolických pravd. Pak už samozřejmě nastoupilo pravidlo „lex orandi lex credendi“, jež ovšem platí i opačně.
Jinak článek biskupa Schneidera je skvost, který by měl být vytesám zlatými písmeny do kamene. Já osobně bych jenom byl tvrdší ve formulacích na adresu těch „napůl heretických duchovních“. Nejsou to jenom heretikové, nýbrž někdy i přímo odpadlíci, kteří už ani nevěří v zázraky Kristovy. Ale to je nepodstatný detail, pouhý rozdíl ve stylistice. Ostatně mons. Schneider dále velice trefně formuluje, že tito duchovní jsou vlci v beránčím rouše, kteří chtějí jiné, „naturalistické“ náboženství, nebo jsou špatnými pastýři, chovajícími se jako „zbabělí králíci“. Naprosto výstižné. Moc díky, mons. Schneidere!
Pane doktore jak jste prožíval změnu liturgie ve vašich letech teen
MichalD, s potešením konštatujem, že sa naše cesty zbližujú. Presne toto som mal na mysli. Je potrebné špecifikovať tie pasáže v dokumentoch Druhého vatikánskeho koncilu, ktoré môžu zavdať príčinu k nesprávnym výkladom. Najlepším príkladom je pasáž z GS: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“ (GS 12)
Nám všetkým je jasné, že stredobodom a vyvrcholením všetkého úsilia Katolíckej cirkvi je spása ľudských duší. Na druhej strane v dokumente sa explicitne uvádza: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí…“
Neuvádza sa tam však, že sa s tým stotožňuje aj pápež a Magistérium cirkvi. Toto treba jednoznačne špecifikovať. Sylabus omylov, ktorý zamýšľa vydať biskup Schneider, musí jasne vyjadriť stanovisko Cirkvi, že Boh dal ľudstvu Zem a všetko, čo na nej je, aby mu slúžili, avšak stredobodom a vyvrcholením všetkého úsilia ľudstva musí byť spása sveta.
Ad Teofil: Když vstoupil v platnost NOM 30.11.1969, bylo mi 22 roků. Patřil sjem k typům těch katolíků, kteří přijímali nekriticky vše, co bylo shůry hlásáno. Proto jsem i NOM přijal s nadšením, jenže po čase mi tady začalo něco chybět a já nevěděl, co to je. Teprve později v souvislosti s myšlenkovými peripetiemi, jimiž jsem procházel, se mi vyjasnilo: Byla to koncentrace na centrální tajemství mše sv., jimiž je zpřítomnění kalvarské oběti Kristovy, to mi tu chybělo.
no, mě by toho tam chybělo trošku víc, sic jsem měl o osmnáct let míň, ale přeji vám aby, než vás navštíví sestra smrt, jste poznal i to co já, jaký propastný rozdílje mezi NOM a trady
Ad teofil: A vy myslíte, že ten „propastný rozdíl mezi NOM a trady“ nevnímám? V krátkém diskusním příspěvku jsem se nemohl rozepsat, to by bylo na delší článek. S tím já vůbec nepolemizuji.
Já jen tvrdím souhlasně s biskupem Schneiderem, že to primární, co způsobilo destrukci Církve, není liturgická změna, nýbrž změna nauky, deformace zjevené pravdy (ta liturgická změna je až důsledkem, nikoli přičinou).
Proto říkám jedno, zda s tím budete souhlasit nebo ne, je vedlejší: I kdyby se stal zázrak a byl náhle zvolen papež věrný Tradici, tak by rozhodně, pokud by byl prozíravý, nezakázal okamžitě úředním dekretem NOM. Domnívat se, jak jsem se setkal s názory některých trady, že tím by se opět naplnily kostely, by bylo víc než naivní. Nutno si uvědomit, že tady už generace dnešních padesátníků nic jiného než NOM nezažila a aby člověk pochopil, co to je tradiční mše, tak k tomu potřebuje autentickou katolickou víru, která mj. učí, že Kristus je v Eucharistii přítomen vere, realiter, substancialiter. Tato víra očividně dnešním katolíkům zejména mladší generace schází, pro ně je přítomnost Krista při liturgii identifikována se spolčem, které se tam sešlo (vím, o čem mluvím, působil jsem jako pedagog na teol. fakultě), proto bude třeba začít napřed od ortodoxní katecheze, od hlásání pravé nauky. Pouze ten člověk, který ví, že mše sv. je úžasným tajemstvím presentatia kalvarské oběti Kristovy (a to se může dozvědět pouze z pravověrné katecheze), je schopen poznat a vnímat ten obrovský rozdíl mezi NOM a trad. ritem. Pak teprve se můžeme bavit, co dál s NOM. Napřed musí tady existovat pořádná pravověrná katecheze, to další až potom. Biskup Schneider má tady stoprocentní pravdu.
Promiňte, já jsem zažil spoustu společensví, jak těch kolem oltáře, tak i těch mimo kostel, a nevím o tom, že by někdo nevěřil v přítomnost Krista v eucharistii.
Celý „problém“ možná spočívá v tom, že mladí v současné době mají více „drzosti“ se ptát a debatovat a díky materialističtějšímu pohledu na svět hledat zdánlivé rozpory mezi vírou a hmotným světem a diskutovat o nich.
Koneckonců tato modernistická „drzost“ se projevuje i tady. Umíte si představit, že by před sto lety laici veřejně uráželi papeže tak, jak se to děje v komentářích na této stránce? A zhusta to dělají lidé, kteří jsou teologií naprosto nepolíbení (některé debatéry osobně znám) a všechny jejich teologické „znalosti“ pochází z internetových stránek, které rozhodně nemají imprimatur. Některé z nich jsem zažil před jejich příklonem k tradici na různých kurzech a jejich projevy tam (ať už dotazy nebo poznámky) byly naprosto zmatené. Neměly hlavu ani patu a nikdo nechápal, co dotyční chtějí vlastně sdělit.
TAKYPIJUS TO NEBYLY TAK PROPASTNÉ ROZDÍLY A VÝSMĚCH BOHU https://gloria.tv/video/e9kgghhJmTo JESTLI TOTO NEZPŮSOBUJE DESTRUKCI VÍRY V LIDSKÉ DUŠI, TAK UŽ NEVÍM CO?
Destrukci víry? To jsou trochu silná slova. Ano, tyhle projevy jsou důsledkem určitého posunu a mně osobně moc nesedí. Ale propána, copak naše víra stojí na tom, jak se někteří lidé projevují?
ad Takypijus: To, že jste se pohyboval v prostředí nejakých společenství, kde víra v reálnou přítomnost ještě nebyla zcela potlačena, říká možná něco o Vás a těchto společenstvích, nikoliv však o celkové situaci v katolické církvi. O tom, jak vypadá skutečnost, se lze jednak přesvědčit z vnějších projevů eucharistické úcty (od běžné nedělní NOM bohoslužby až po masové papežské liturgie), jednak z průzkumů, které byly na toto téma provedeny (viz např. zde nebo zde). Bez zajímavosti není ani se podívat, jak je v této věci dnes v NOM prostředí vedena mládež (viz např. katechetické materiály určené k přípravě na loňský eucharistický kongres v Brně – bylo již na D&H diskutováno dříve zde).
Můj pohled do hloubky nevidícího laika: Stále se diskutuje o zasvěcení Ruska, zda bylo nebo nebylo provedeno, zda zasvěcení proběhlo či neproběhlo dokonale podle přání Panny Marie. Myslím, že pro zasvěcení nejsou rozhodující vnější viditelné úkony, ale upřímná snaha toto zasvěcení provést. Myslím, že toto předchozí papežové věděli a chápali rozhodně více než o tom stále diskutující laici.Opravdu nevím, z jakého důvodu by se papežové tomuto zasvěcení bránili, protože pokud uznávali a uznávají pravost Fatimy, tak pak neprovedením tohoto zasvěcení pravost Fatimy popírají. Neopovažuji se o tomto pochybovat a vůbec ne soudit. Současný stav je ale takový, že v hypotetickém případě Fatimy dnešních dní by Panna Maria požadovala provést nad určitou velkou částí světa exorcismus a Rusko by v tom výčtu nebylo. Dále si dovolím spekulovat o rozkolu z roku 1054. Opětné sjednocení nastane, až obě strany pokorně uznají, že spor byl veden o výklad pozemsky nepochopitelného Božího tajemství, které bude rozpoznáno až na věčnosti. K této úvaze mě vede skutečnost, že tomuto sporu rozumí jen teologové, kteří si to ale jen myslí. Stačí se na tento problém zeptat některé naší staré zbožné babičky a podobné zbožné bábušky v Rusku. Předem znám odpověď.
a já zase myslím že žádost Nebe si nesmí žádný smrtelník vykládat po svém a má vyplnit do puntíku to, co se po něm žádá a jestli k tomu nemá sílu, má institut svaté zpovědi
apropo, taky se vám zdají ty první dvě ženy od leva podobné https://www.google.cz/search?q=dv%C4%9B+sestry+lucie&espv=2&biw=1280&bih=675&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0ahUKEwjyzfvTtqrLAhXCthoKHfEOAHAQsAQIOQ&dpr=1
Tyto dvě fotografie dobře znám. Na první pohled si opravdu nejsou podobné. Ale když umístím vedle sebe dvě fotografie dvou různých žen, tak si také nebudou podobné. Co tím chtěl říci ten, kdo tyto dva zdánlivě podobné portréty vybral, umístil vedle sebe a současně tvrdí, že je to Lucie I a Lucie II a tím pokus o kamufláž? Přistoupila falešná Lucie na svoji roli? Sohlasila se zneužitím? Byly tyto dvě ženy(pokud to není jedna a tatáž) srozuměny s tím, že dotečně budou označeny I a II (nebo alespoň ta falešná)? Souhlasily s tím? Věděly, za jakým účelem jsou fotografovány? Kdy, kým a za jakých okolností byly tyto fotografie pořízeny? Která Lucie je pravá a která falešná? Proč musela vzniknout teorie dvou Lucií? Co,(jaké svědectví) se přičítá pravé Lucii a co té falešné? Čemu mělo posloužit svědectví falešné Lucie? Kdy a kde zemřela falešná Lucie (pokud ještě nežije)? O které Lucii se tvrdí, že zemřela ve stavu svatosti? Na které fotografii je ta Lucie, která byla vybrána k úctě oltáře? Minimálně tyto výše uvedené otázky musí přijít na mysl po tvrzení, že Lucie z Fatimy měla dvojnici.Také jsem četl různé a často protichůdné články na toto téma, ale uspokojivou odpověď jsem nikdy nedostal.
ad Karel: to už tak někdy bývá, že občas býváme postaveni před nějaký fakt, který vyprovokuje řadu otázek, na které neumíme odpovědět. Např. když Michelson svým slavným pokusem zjistil, že se světlo šíří všemi směry stejnou rychlostí, po celé následující čtvrtstoletí nikdo nedokázal odpovědět na otázky, které tím byly vyvolány. Přesto tím ale pozorovaný fakt nebyl nijak zpochybněn. Podobně se to má i s tzv. „dvěma Luciemi“. Tato záležitost už byla na D&H diskutována dříve zde.
ad Karel: „mít upřimnou snahu něco zasvětit“ a „zasvětit něco“ jsou dvě různé věci. Podle všeho Panna Maria žádala to druhé. To první je pouze podmínkou nutnou, nikoli však dostačující pro to druhé.
ad Michal: Ve svém příspěvku zmiňujete nositele Nobelovy ceny Michelsona, a proto se na Vás obracím, zda byste dokázal vyložit, co před lety uveřejnil vydavatel časopisu Maria František Press.
Děkuji i za případný odkaz na příslušný materiál, blíže pojednávající o tomto faktu.
„Mariánská poselství jsou určena všem lidem a ani v nejmenším se nepozastavují nad dnešními rozdíly v jejich smýšlení a vnitřním přesvědčení o základním poslání člověka a smyslu jeho existence. Jsou tedy určena nejen křesťanům, ale především ateistům a nábožensky indiferentním lidem, vždyť všichni žijeme vedle sebe na tomto světě a všichni za něj neseme stejnou odpovědnost.
I ateistům se čas od času dostávají zmínky o mariánských zjeveních, obvykle je však přijímají s nedůvěrou a despektem, ne-li s otevřeným posměchem. Ti informovanější sice musí přiznat, že např. v Lurdech se někdy i na smrt nemocní a dnešními prostředky medicíny nevyléčitelní pacienti skutečně uzdravují a že vědecký výklad dosud nedospěl k uspokojivému vysvětlení; přesto však předpokládají, že dříve nebo později bude podstata „zázračných“ uzdravení vědou odhalena a vysvětlena přirozenou cestou.
Dnešní člověk se vskutku nenechá jen tak důvěřivě zlákat iracionálnem a bylo by tomu tak dobře, jen kdyby na tomto stanovisku setrval důsledně. Jak snadno se však na druhé straně nechá polapit argumenty zdánlivě vědeckých faktů, i když tyto jsou často podloženy jen pouhými teoriemi a hypotézami, tedy pouhými domněnkami, jež dosud nikdo vědecky nedokázal, přestože od jejich vyslovení leckdy už uplynulo třeba padesát či sto let. Málokdo si už dnes uvědomuje, že ideový základ dnešního materialisticky smýšlejícího světa vytvořily pouhé hypotézy a že svět ateistův tedy dnes není vystavěn na pevných základech důkazů, ale na pouhé víře v nepotvrzené teorie.
Na tomto místě nadhoďme aspoň jediný příklad k přemýšlení, ten nejočividnější – onen proslulý a vědou zdánlivě vybojovaný, nicméně neprokázaný argument o oběhu Země kolem Slunce. Že by tomu tak nemělo být, jeví se dnes i školnímu dítěti jako absurdní, a přesto dosud nikdo exaktními měřícími metodami pohyb Země kolem Slunce nedokázal. Vědecká měření v tomto směru vykonaná, jako např. pokusy amerického vědce A.S. Michelsona, laureáta Nobelovy ceny a autora výzkumů o rychlosti světla, naopak registrují šokující skutečnost, že právě Země se nehýbe. Toto převratné odhalení však vědecká veřejnost dodnes kupodivu přechází s ledovým mlčením. Proč?
Jedním z prvních úkolů, které si totiž ateisticky zaměřená pozitivistická věda vzala za své, bylo dokázat, že tato Země není středem vesmíru, kam sestoupil ke spáse lidstva sám Bůh, ale je pouze jednou z velkého množství planet, na nichž existuje v té či oné formě život. Právě odtud vychází řetězec logicky navazujících argumentů k materialistickému výkladu světa. A tak ateista, který předpokládané hypotézy bere jako dokázané fakty, se sice na jedné straně nedá zlákat vírou ve zjevení Matky Boží, ale na druhé straně snadno uvěří např. v možnost existence mimozemských inteligentních bytostí.
Přiznejme si: nejsme skutečně objektivní; humanistické osvícenství od dob Voltairových nás už zpracovalo natolik, že nedokážeme měřit všude stejným metrem: a tak pozitivistický vědec hovoří např. o mimozemských bytostech jako o jevu, který je v mezích možného, existujícího, aniž by o tom měl sebemenší objektivní důkaz, zato Ježíš a jeho Matka, kteří před lety po tomto světě prokazatelně a objektivně vlastníma nohama chodili, jsou pro něho přeludy dávno zašlé křesťanské mytologie. Z mariánských zjevení lze při troše dobré vůle leccos objektivně prokázat, z kosmu nám dosud nepřišel žádný návštěvník otevřít pramen zázračně uzdravující vody, ani nám nezanechal proroctví o budoucích událostech, která by se doopravdy vyplňovala. Nemluvě o tom, že by projevil účast nad mravním rozpoložením světa i našich vlastních duší a že by se pokusil vyložit smysl našich bolestí, utrpení a beznaděje“.
No, já byl dotázán Teofilem, zda se se mně zdají tyto dvě ženy podobné. Tak jsem si dovolil odpovědět spoustou otázek.
Pane Jaroslave, co se týká zmínky o Michelsonovi ve vámi uvedeném textu, podle mého názoru je dosti zmatečná. Není mi znám žádný Michelsonův pokus, ze kterého by bylo možné odvodit, že se Země nehýbe. Naopak, jeho nejznámější pokus z r. 1881 (později mnohokrát opakovaný a zdokonalovaný, dnes známý jako Michelsonův-Morleyův experiment) byl právě založen na tom, že se Země pohybuje a měl za cíl dokázat existenci tzv. „éterového větru“, tedy účinku pohybu Země v hypotetickém éteru, který podle tehdejších představ měl být nositelem elektromagnetického vlnění. Negativní výsledek tohoto experimentu následně vedl (přes Lorenzovy transformace) k formulování speciální teorie relativity r. 1905, která již s existencí éteru nepočítá.
Je pravda, že pro vysvětlení Michelsonova experimentu by se mohly nabízet i alternativní hypotézy, např. že éter je v blízkosti Země dokonale strháván nebo dokonce že Země je vůči éteru v klidu (tzn. že by skutečně ve vesmíru z hlediska kosmologického zaujímala nějaké výsadní postavení), tyto hypotézy by však nebyly v souladu z řadou dalších pozorování (např. již v tehdejší době dobře známá měření aberace hvězd).
Celá ta argumentace kolem „šokující skutečnosti, že právě Země se nehýbe“ mi připadne podivná a zejména zbytečná. Copak tím, že připustím, že se Země pohybuje a že neleží ve středu vesmíru, nějak zpochybňuji fakt, že Kristus, Syn Boží, přijal Tělo z Marie Panny na konkrétním místě a v konkrétním čase zde na Zemi? Naopak, právě pokud bychom se nějakou krkolomnou konstrukcí nad Michelsonovým pokusem pokoušeli udržet kosmologický model postavený na nehybném, stacionárním éteru, bychom se dostali do úzkých. Uvědomme si, že v době před Michelsonovým pokusem (a ještě nějaký čas po něm) byl obecně přijímaný stacionární model nekonečného (v čase i prostoru) vesmíru. Teprve moderní fyzika, která se formovala právě na „troskách neúspěšného“ Michelsonova pokusu, došla k velmi silným důkazům toho, že existence vesmíru není v čase nekonečná a že má svůj počátek. Kdybych si jako katolík měl vybrat mezi kosmologickými modely 19. stol. a současnými, tak jistě volím to druhé.
ad MichalD: Škoda, že Ing. Press již nežije, aby nám podal bližší vysvětlení a z kterých pramenů čerpal. Já osobně bych mu dal za pravdu, má to logiku ve vyjimečnosti planety Země v rozsáhlém vesmíru, obdařené životem.
Výjimečnost Země tkví právě v tom, že ji Bůh obdařil životem, že ji dal za časný domov člověku a že se zde Boží Syn vtělil a obětoval za naše hříchy, nikoliv v tom, jestli je nebo není nehybným středem vesmíru.
ad MichalD: Váš příspěvek s mým se nevylučují. Právě pro to, že naše planeta je duchovním středem vesmíru, navozuje předpoklad, že může být i fyzickým středem, bez ohledu na to, že dosavadní výzkumy v tomto nepokročily, protože se to jaksi nehodí do materialistického chápání stvoření.Když si nedokonale představím nekonečný vesmír, ve kterém vše kolotá a rotuje kolem sebe navzájem, není důvod při vší složitosti věřit, že to je tak, jak je nám předkládáno. Pro náš současný život to neznamená žádnou újmu, která by nám bránila život plně prožít s tím, že snad jednou se přesvědčíme, jak to doopravdy je. Současné vědecké poznání není dogma, jak se neustále přesvědčujeme. Já se selským rozumem nebojím věřit v duchovní i fyzický střed vesmíru, nikomu jinému jinou víru neberu, není to až tak podstatné.
To je zajímavé: připouštíte rotaci Země kolem vlastní osy, nebo ani to ne? Pokud ano, zdálo by se, že Boží Syn přišel do fyzicky bezvýznamného místa, nikoli do nějakého „středu“ světa, přinejmenším vzhledem k ose rotace. Pokud ale byl ochoten přijít ne do středu světa, ale do vesničky na okraji, proč by tento svět měl tvořit „fyzický střed vesmíru“, zdálo by se, že stejně tak mohl přijít ne do středu vesmíru, ale do světa na okraji. Pokud nepřipouštíte ani rotaci (přičemž teda fyzika, který vysvětlí, proč se raketě objektivně startuje lépe od rovníku než od pólu, bude asi dost zajímavá), co je „středem“ světa? Golgota, Betlém, …? Nebo Syn Boží „musel“ přijít do středu vesmíru, ale nemusel přijít do středu světa?
ad Matěj: Máte buď smysl pro humor, nebo je to předzvěst něčeho závažnějšího. Jak vás tak sleduji, máte problém s chápáním už těch nejjednodušších skutečností, a to je varující.
Jak jsem uvedl svůj předpoklad, že ve vesmíru vše rotuje, spadá do toho i naše planeta, ale třeba se mýlím, tak jako ing. Press, který, i když to nepředpokládám, nepochopil nobelistu Michelsona.
Pokud Evropu ovládnou muslimové, ještě rád v zájmu uchování života uvěříte jejich výkladu:
V koránu je prý dostatek důkazů, že slunce se otáčí kolem země. Jako důkaz uvedli, že pokud by se zem točila a letadlo by letělo ve směru otáčení, nikdy by do cíle nedoletělo a naopak pokud by letělo proti směru otáčení, tak by mu stačilo stát ve vzduchu a destinace by se dotočila k němu.
Pokud Země rotuje, snad se shodneme, že Boží Syn zjevně nepřišel do „fyzického“ středu světa, ale do místa z tohoto pohledu (jakož i z mnoha jiných) bezvýznamného. Pokud ale bylo možné toto, nerozumím, proč by stejně tak nebylo možné, že ani svět, do něhož přišel, není „fyzický střed vesmíru“, jak jste psal. No a pokud by to možné bylo, zajímá mě, jak se pozná, že to tak není. Jinými slovy, Vaší větě „Právě pro to, že naše planeta je duchovním středem vesmíru, navozuje předpoklad, že může být i fyzickým středem“ nerozumím: obecně se vůbec nezdá, že by duchovní střed a fyzický střed měly nějak souviset, takže mi uniká, proč by zrovna v tomto konkrétním případě mělo to první „navozovat předpoklad“ toho druhého. (Že by bylo v Koránu o letadlech, to trochu pochybuju, no ale nečetl jsem, možné to je.)
Promiňte, ale moc nerozumím. Proč bych si měl představovat nekonečný vesmír, když podle všeho nekonečný není?
ad MichalD: Nekonečný vesmír ve smyslu nezměrnosti s nekonečně mnoha možnostmi variant a nezpochybnitelnou stopou nekonečného Tvůrce.
Třetí tajemství měělo být zveřejněno .60. To se nestalo . Rusko měl papež SE VŠEMI BISKUPY SVĚTA rovněž zasvětit . Bylo to žádáno i v letech 1925, 1929 …srovnáni s Ludvíkem XIV.
Čimž se na druhé straně tvrdí,že papežové……. (zde doplňte postupně všechna jména devíti papežů od zjevení ve Fatimě až dodnes) úmyslně a v rozporu s přáním Nebe (Panny Marie) neuposlechli naléhavé žádosti, a tímto zatím nevysvětleným způsobem zjevení a svůj úřad alespoň z tohoto pohledu znevěrohodnili?? Ano, nebo ne? Toto je potom druhá část pravdy a současně odvážné tvrzení.Přece každý papež o tomto přání věděl a dodnes to žádný neprovedl? Padá tedy závažná vina neuposlechnutí Nebe na hlavy posledních devíti papežů? Ptám se, proč? Existuje nějaké jiné vysvětlení, než úmyslné opovrhování výslovným přáním Panny Marie od všech posledních devíti papežů? Tyto výše uvedené otázky a z nich pramenící tvrzení musí být položeny na stůl, pokud se chceme k problému postavit čelem.
ad Karel: chápu, že se člověku, tváří v tvář současné realitě, vkrádají nejrůznější otázky – myslím si ale, že zabývat se spekulacemi, které tady nastiňujete, přinese pramálo užitku. Není naší věcí soudit pohnutky papeže. V této souvislosti upozorňuji na dobrý překlad (děkuji tímto paní Cekotové) článku Deset tipů, jak přežít pontifikát katastrofálního papeže a zůstat přitom katolíkem.
Ad Takypius: Ano, zajisté Vám ti modernismem načichlí katolíci budou tvrdit, že v přítomnost Krista v Eucharistii věří, jenže když s nimi debatujete dál, zjistíte, že ji koncentrují do společenství shromážděných, které má v jejich povědomí přednost před úkonem kněze a konsekračními slovy – a právě toto je špatně. Výsledek potom je ten, že zatímco my v době mého dětství a dospívání jsme si byli hluboce vědomi, že v kostele se nelze bavit ani mimo mši, neboť je tam přítomen Spasitel ve svatostánku, tak dnes to vypadá v našich chrámech jak na perském trhu, často i při mši sv., zažil jsem to několikrát. Zkrátka nepopřete, že úcta k Eucharistii za posledních pár desítek let značně poklesla – a příčinou je nedostatek katolicky správné víry v Eucharistii.
Jinak já samozřejmě odmítám urážlivé výpady proti papeži Františkovi, který je pro mne právoplatným papežem, jenže mám právo se ozvat, když vidím, jak jeho výroky vnášejí zmatek mezi věřící a jak degradují autentickou katolickou víru, jak to ostatně přiznává samotný biskup Schneider. Jestliže někteří přeženou své vyjádření až za hranici slušnosti, pak je to jen dokladem zmatku mezi věřícími, který tento papež svými výroky vyvolává a signalizuje, že situace je opravdu vážná.
Co se týká obsahu víry v reálnou přítomnost je to tak, jak zde říká pan doktor Malý. Zajímavý průzkum v této věci provedl National Catholic Register r. 2011 (viz zde). Z něho vyplývá, že učení Církve o reálné přítomnosti zná zhruba 50% katolíků, tyto pak lze rozdělit do následujících skupin:
– 46% katolíků zná učení Církve o reálné přítomnosti a věří v ni
– 33% učení nezná a v reálnou přítomnost nevěří
– 17% v reálnou přítomnost věří, ale chybně se domnívá, že Církev učí, že chléb a víno jsou jen symboly Těla a Krve
– 4 % katolíků zná učení Církve o reálné přítomnosti ale nevěří v ni
Tento průzkum bohužel nespecifikuje blíže, jak jsou rozvrstveni respondenti z hlediska praktikování. Tento pohled doplňuje práce institutu CARA (viz zde), podle kterého ve skupině těch, kteří navštěvují mši sv. minimálně jednou týdně, v reálnou přítomnost nevěří zhruba 10% katolíků, ve skupině, která je přítomna mši sv. méně než jednou týdně, avšak minimálně jednou měsíčně, nevěří 35%.
Jsou to sice čísla z US, ale myslím si, že situace v Evropě lepší nebude. Když jsem viděl, jak se „věřící“ chovali k Nejsvětějšímu Tělu na papežských „megamších“ v Manile a Rio de Janeiru, řekl bych, že stav na ostatních kontinentech bude spíše horší než lepší.
Ještě bych doplnil, že studie CARA je z r. 2008, tedy starší než studie NCR. Ukazuje ale ještě jeden znepokojivý trend: s časem se počet věřících v reálnou přítomnost zmenšuje, mezi r. 2001 a 2008 byl tento pokles 6 procentních bodů.
Pane doktore, já předkoncilní liturgii nepamatuji, takže informace mám zejména od svých rodičů. Matka například tvrdí, že bylo naprosto běžné, že se lidé během mše svaté v lavicích bavili a někteří si i něco četli. Ona sama byla prý jednou z mála těch, kteří si pořídili misál a průběh mše svaté sledovali. Při dnešní liturgii moc často nevidím, že by se lidé například při bohoslužbě oběti vybavovali.
K eucharistické úctě nevím co říci. Nás rodiče k úctě k eucharistii vždycky vedli a neumím si moc představit, v čem by byl můj postoj uctivější, kdybych byl o třicet, čtyřicet let starší. A pokud jde o to, že někdo se v kostele mimo mši vybavuje, nemůže v tom spíše než nevíra v přítomnost Krista hrát roli to, že zatímco dříve si lidé mysleli, že mluvení v kostele Kristu vadí, dneska jsou přesvědčeni o tom, že proti tomu nic nemá? Připadá mi to, že tato věc spíše vypovídá o vnějších projevech úcty kdysi a dnes než o víře v přítomnost Krista.
Víte, já nevím, kolik lidí věři katolicky správně v přítomnost Krosta v eucharistii, ale byl bych opatrný to srovnávat s dřívější dobou. Ani jeden z nás nemá možnost se detailně vyptat mladých před padesáti lety, jak vlastně přesně věří.
Takypijus: Minulou neděli jsem byla v našem kostele na křížové cestě, kterou měly děti připravující se k 1. sv. přijímání. Čekala jsem v kostele na následující adoraci a sledovala odcházející děti. Před svatostánkem, který je v našem moderním kostele samozřejmě na boku, poklekly z těch cca 20 asi dvě. Asi to nebyla jejich vina: patrně je to nikdo nenaučil. Podle mě to o eucharistické úctě v rodinách i ve farnosti cosi vypovídá. Možná to je „vnější projev úcty“, ale dokud žijeme v těle a v hmotném světě, jsou vnější skutečnosti odrazem těch vnitřních.
A ještě jednu věc dávám k úvaze: nedávno jsem četla knihu o tom, jak arcibiskup Cranmer za anglické reformace v 16.století zaváděl liturgickou reformu, jejímž cílem bylo zničit Mši sv. jako oběť a víru v Reálnou Přítomnost. S tímto úmyslem zavedl přesně tytéž změny, které byly o pár set let později zavedeny v Katolické církvi v rámci liturgické reformy pokoncilní, která si ovšem celkem pochopitelně zničení Mše a eucharistické úcty za cíl nekladla. Ale jak si někdo může myslet, že tytéž změny a tatáž opatření budou mít diametrálně odlišný výsledek, tedy že ke zničení obou výše uvedených pilířů katolické víry nepovedou?
No vidíte, nás učili, že před svatostánkem se pokleká a mám to zafixováno dodnes.
Vnější projevy jsou samozřejmě projevem vnitřních pohnutek, ale to, jak se vnitřní pohnutky navenek projevují, je v čase proměnné. Pokud se lidé v dřívějších dobách běžně klaněli vrchnosti, bylo by jistě velmi neuctivé nepoklonit se před svatostánkem. Signalizovalo by to vnitřní postoj, že vrchnost je víc než Kristus. Jestliže se ale dneska běžní lidé neklaní nikomu, je nepokleknutí před svatostánkem mnohem menším projevem neúcty než bylo kdysi. Čímž samozřejmě nechci říct, že se před svatostánkem poklekat nemá. Nevím odkud jste (svatostánek na boku si z dětství pamatuji ze Zlína), ale u nás chodí k 1. sv. přijímání tolik dětí, pro které touto událostí chození do kostela končí, že není zase tak moc překvapující, když jim to rodiče neřeknou.
Pokud jde o tu knihu, co přesně to bylo?
Ad zasvěcení: Pius XII. blahé paměti zasvěcení r. 1952 skutečně provedl tak, jak Panna Maria žádala, jenže sám bez biskupů, Panna Maria se potom skrze sestru Lucii ozvala a žádala, aby se k tomuto zasvěcení připojili biskupové, resp. zástupci jednotlivých episkopátů, kteří by se shromnáždili spolu s papežem v Římě. Tak to udává kniha Gonzagova o zjevení ve Fatimě, tak to podává i A. Socci. Pius XII. r. 1958 zemřel a jeho nástupce Jan XXIII. k tomuto požadavku nezaujal kladný vztah. To další už znáte.
Každý má právo na názor a ja ten svoj nechcem nikomu vnucovať, uvádzam len niekoľko zásadných argumentov, ktoré ma utvrdili v presvedčení, že Rusko bolo v roku 1984 zasvätené tak, ako to Panna Mária požadovala:
1. konkrétne znenie tohto zasvätenia tak, ako ho predniesol pápež Ján Pavol II., je nasledovné:
„A tak, Matka ľudí a národov, ty, ktorá poznáš všetky ich bolesti a nádeje, ty, ktorá matersky cítiš všetky boje medzi dobrom a zlom, medzi svetlom a temnotou, ktoré sužujú súčasný svet, prijmi náš hlas, ktorým sa pohnutí Duchom Svätým obraciame priamo na tvoje Srdce: objím s láskou Matky a Služobnice Pána tento náš ľudský svet, ktorý ti zverujeme a zasväcujeme, plní nepokoja nad pozemským a večným osudom ľudí a národov. OSOBITNE TI ZVERUJEME A ZASVÄCUJEME TÝCH ĽUDÍ A TIE NÁRODY, KTORÉ TOTO ZVERENIE A TOTO ZASVÄTENIE ZVLÁŠŤ POTREBUJÚ. ,Pod tvoju ochranu sa utiekame, Svätá Božia Rodička!` Neodmietni prosby nás, čo sme v skúškach!“„Hľa stojíme pred tebou, Matka Krista, pred tvojím Nepoškvrneným Srdcom, a túžime sa spolu s celou Cirkvou zjednotiť v zasvätení, ktoré z lásky k nám učinil tvoj Syn voči svoju Otcovi. ,Pre nich sa ja sám posväcujem`, povedal, ,aby boli aj oni posvätení v pravde` (Jn 17, 19). Chceme sa v tomto zasvätení sveta a ľudí zjednotiť s naším Vykupiteľom – v zasvätení, ktoré v jeho božskom Srdci má moc dosiahnuť odpustenie a priniesť nápravu. Sila tohto zasvätenia trvá po všetky veky a objíma všetkých ľudí a národy, prekonáva každé zlo, ktoré je duch temnôt schopný prebudiť v ľudskom srdci a v ľudských dejinách a ktoré v našich časoch skutočne prebudil. Ach, ako hlboko cítime potrebu zasvätenia ľudstva a sveta: pre náš súčasný svet, v jednote so samým Kristom! Na Kristovom vykupiteľskom diele má mať svet účasť prostredníctvom Cirkvi. Vyjadruje to aj tento Rok vykúpenia: mimoriadne jubileum Cirkvi. Buď požehnaná v tomto Svätom roku nad všetky stvorenia ty, Služobnica Pánova, ktorá si na svete najplnším spôsobom poslúchla Božie volanie! Buď pozdravená ty, ktorá si plne zjednotená na vykupiteľskom zasvätení tvojho Syna! Matka Cirkvi! Osvecuj Boží ľud na cestách viery, nádeje a lásky! OSVECUJ ZVLÁŠTNYM SPÔSOBOM NÁRODY, KTORÝCH ZASVÄTENIE A ODOVZDANIE SA TEBE OČAKÁVAŠ OD NÁS. Pomôž nám žiť v pravde zasvätenia celej ľudskej rodiny a súčasného sveta Kristovi. Zverujeme ti aj samotné zasvätenie sveta, vkladajúc ho do tvojho materinského Srdca. Ó, Nepoškvrnené Srdce! Pomôž nám víťaziť nad hrozbami zla, ktoré sa tak ľahko zakoreňuje v srdciach ľudí, vo svojich nesmiernych dôsledkoch hrozí súčasnému životu, a zdá sa, že uzatvára východisko do budúcnosti! Od hladu a vojny, osloboď nás! Od nukleárnej vojny, od nevypočítateľného sebazničenia, od každého druhu vojny, osloboď nás! Od hriechov proti ľudskému životu od jeho počiatku, osloboď nás! Od nenávisti a od ponižovania dôstojnosti Božích detí, osloboď nás! Od každého druhu nespravodlivosti v spoločenskom, národnom a medzinárodnom živote, osloboď nás! Od ľahkosti, s ktorou prekračujeme Božie prikázania, osloboď nás! Od snáh zatieniť v srdciach ľudí samotnú Božiu pravdu, osloboď nás! Od straty svedomia, citlivého na dobro a zlo, osloboď nás! Od hriechov proti Duchu Svätému, osloboď nás! Prijmi, Matka Kristova, toto volanie plné utrpenia všetkých ľudí! Plné utrpenia celých spoločností! Pomôž nám v sile Ducha Svätého víťaziť nad každým hriechom: nad hriechom človeka, nad hriechom sveta, nad hriechom v každom jeho prejave. Nech sa ešte raz v dejinách sveta prejaví nekonečná spasiteľná moc vykúpenia: moc milosrdnej Lásky. Nech ona zastaví zlo! Premení svedomia! Nech sa v tvojom Nepoškvrnenom Srdci zjaví pre všetkých svetlo Nádeje!“
Veľkými písmenami som vyznačil pasáže, ktoré síce nie explicitne, ale významovo predsa poukazujú na zasvätenie národov Ruska.
2. Sestra Lucia napísala v liste z dňa 8. novembra 1989 túto dôležitú vetu o zasvätení Ruska pápežom Jánom Pavlom II.: „Sim, está feita tal como Nossa Senhora a pediu, desde o dia 25 de Março de 1984.” (http://www.amen-etm.org/ConsagracaodaRussia.htm)
V preklade táto veta znie: „Áno, bolo vykonané tak, ako to Panna Mária požadovala, od toho dňa 25. marca 1984.“
Odkaz na tento list je na internetovej stránke Rímskej kúrie, v materiáloch Kongregácie pre náuku viery: http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_20000626_message-fatima_po.html.
Taktiež na stránke: http://www.amen-etm.org/Os3SegredosdeFatima-2000-7-11.htm
Vždy však je prospešné opakovanie zasvätení. Preto pri blížiacom sa stom výročí fatimských zjavení preferujem vykonanie týchto 2 zasvätení: najprv obnovenie zasvätenia Ruska s explicitným uvedením národov Ruska v tomto zasvätení a neskôr zasvätenie zvyšku sveta Nepoškvrnenému srdcu Panny Márie.
Pane Dučáku, biskup Schneider má ale na věc zřejmě jiný názor. Ani já moc nechápu, jak je možné něco zasvětit, když jasně neřekneme, co je předmětem zasvěcení. Představte si, že by třeba manželský slib zněl nějak takto: „… odevzdávám se té, která to nejvíce očekává a přijímám ji za manželku“. Takový slib by přece byl úplně k ničemu, ani kdybychom ho opakovali třeba každý měsíc.
(Abych předešel nedorozumění: je jasné, že akt zasvěcení a svátost manželství jsou dvě různé věci, analogické jsou však problémy, spojené s přesností nebo nepřesností formy).
ad MichalD, Karol Dučák: Já jsem vlastně vstupoval do diskuze hlavně proto, že už dávno nepozoruji, že by se z Ruska šířilo to, před čím Panna Maria varovala, pokud neproběhne jeho zasvěcení. Tato skutečnost mně neladila s tvrzením, že zasvěcení dosud nebylo provedeno. Až díky panu Dučákovi jsem se dozvěděl důležité datum 25.3.1984, o kterém bylo sestrou Lucíí prohlášeno, že v ten den akt požadovaného zasvěcení proběhl. A 11.3.1985, o necelý rok později nastoupil Michail Gorbačov a ledy se začaly lámat!! A lámou se dodnes, kdy papež František dokonce prohlásil o prezidentu Vladimíru Putinovi, že je jediným státníkem na světě, který může ochránit křesťanství. Zatím jsem nikde nečetl, že by někdo dával do souvislosti tato dvě data!!
Pane Karle, nechci Vám brát Váš optimismus, pravda je, že co se týká tzv. reálného socialismu, ledy se před čtvrtstoletím opravdu pohnuly, ale co se týká vlastního působení bludů, „vzešlých z Ruska“, tedy levičácko – komunistické vzpoury proti Bohu, tak bych řekl, že situace ve světě je dnes horší a mnohem záludnější, než byla tehdy. O nějakém obrácení Ruska, resp. pravoslavné církve také nemůže být bohužel ani řeči (jak např. dokládá nedávná havanská deklarace).
Rusko nebylo výslovně jmenováno .
To je tvrzení proti tvrzaní. Pokud pan Dučák uvádí, že: Sestra Lucia napísala v liste z dňa 8. novembra 1989 túto dôležitú vetu o zasvätení Ruska pápežom Jánom Pavlom II.: „Sim, está feita tal como Nossa Senhora a pediu, desde o dia 25 de Março de 1984.” (http://www.amen-etm.org/ConsagracaodaRussia.htm)
V preklade táto veta znie: „Áno, bolo vykonané tak, ako to Panna Mária požadovala, od toho dňa 25. marca 1984.“ (a cituje zdroj) A Vy říkáte, že tomu tak nebylo, tak potom asi máte lepší a exkluzivnější informace než sestra Lucie. To opravdu neumím posoudit.
Karel, ďakujem Vám za Váš prístup k tejto problematike a prezradím Vám ďalšie zaujímavé detaily. Skutočným hrdinom zasvätenia Ruska v roku 1984 bol slovenský biskup Pavol Hnilica, osobný priateľ pápeža Jána Pavla II., ktorý riskoval svoj život, aby priamo v Kremli zasvätil Rusko Nepoškvrnenému Srdcu Panny Márie. (http://alianciazanedelu.sk/archiv/1261)
K tomuto bych jen dodal že příhodu o aktu zasvěcení vykonaném biskupem Hnilicou v kremelském chrámu popisuje také ze svého pohledu P. Leo Maasburg ve své knize Momentky ze života Matky Terezy. Dodává tam i další detaily, např. jak „uplatili“ sovětského celníka zázračnou medailkou etc. V každém případě ale potvrzuje to, co vyplývá i z Vámi odkazovaného textu – co do formy, jednalo se o akt zasvěcení lidstva, nikoli Ruska.
Přesto si dovolím opovážlivě tvrdit, že lidi jsou i v Rusku. Zatím ale není zřejmé, jak se kladně projevilo zasvěcení zbytku lidstva, když na jiném místě přiznáváte, že dnes je situace mnohem horší a záludnější.
Pane Karle, nerozumím. Samozřejmě že i v Rusku jsou lidé, co to má ale společného s otázkou, o které se zde bavíme – zda bylo nebo nebylo Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?
Hned po talianskych zednaroch 🙂 Nazyvat hrdinom osobneho priatela kacira Wojtylu, snad nie. A co ho sovieti chceli? Namieste zastrelit?
V době bolševika by o pohybu biskupa římslé kurie v sovětském rusku určité nikdo nevěděl, to můžete pane Dučáku povídat zbožným ženám v dechticich, P. B. Hniliča byl v tajných službách Vatikánu které loketovaly s kremlem
Jen abychom se těm zbožným ženám z Dechtic jednou nedívali v Božím království (pokud tam budeme) na záda!
Pan Karel o něco výše napsal, že neví „z jakého důvodu
by se papežové zasvěcení Ruska B.P.M. bránili“ a tím
pravost Fatimy popírali“. Pro mnohé jejich dnes už pře-
stárlé vrstevníky jako já byl zázrakem už komunistický
bankrot sám a kladli jsme si otázku,jestli není oním
přislíbením (v užším slova smyslu, chcete-li zálohou, která úplné obrácení v budoucnosti logicky nevylučuje)
Nesmíme ani dnes zapomínat, že Fatima nebyla pro ně Písmem svatým a je dosud soukromým zjevením.
Pan Karel apeluje zcela ekumenicky na vyšší principy
našich babiček a bábušek, ale sám se obrací čelem k
teologům, když ohledně rozkolu mezi církví východní a
západní postuluje, že opětné sjednocení nastane, až obě
strany uznají,“že (rozkol z r.1054) je „pozemsky nepochopitelné
tajemství, které bude rozpoznáno až na věčnosti“.
Víme o tomto rozkolu tak málo? Slyšel pan Karel už
o papežské bule „Laetentur caeli“(Radujte se nebesa),
kterou 6.června 1429 ve florentinské katedrále papež
Evžen slavnostně vyhlásil schisma za ukončené? Slyšel
pan Karel o koncilu ve Florencii, kterého se zúčastnil
za Východ císař Jan Paialogos a patriarcha Cařihradu
Joseph II a na kterém bylo dosaženo shody ve všech bodech
a pontifikální bula podepsána řeckými Otci..
V Moskvě měly tyto události politickou dohru.
Mezi nejaktivnějšími účastníky koncilu ve Florencii byl
Izidor, metropolita Kieva a celé Rusi. Hned po návratu
do Moskvy vydal veřejné prohlášení o smíření pod autoritou
římského velekněze, léč princ Moskvy, Vasil Slepý, ho
prohlásil za heretika a dosadil na jeho místo biskupa sobě
tj.Vasilu Slepému poddaného. Tento akt představuje
začátek moskevské „autokefálnosti“ tj.nezávislosti od í
Říma i Cařihradu.
Doporučuji analýzu „historického“ setkání Františka s
Kirillem na Kubě na stránkách Roratecaeli od Roberta de
Mattei, která doslova volá po mistrném překladu paní
Cekotovou.
ad ab: Vy tvrdíte, že jsem napsal: až obě
strany uznají,“že (rozkol z r.1054) je „pozemsky nepochopitelné
tajemství, které bude rozpoznáno až na věčnosti“. Ale já napsal: že spor byl veden o VÝKLAD pozemsky nepochopitelného Božího tajemství, které bude rozpoznáno až na věčnosti. A to je rozdíl! K dalším Vašim argumentům o kterých se ptáte, zda je znám: Vůbec nejsou důležité, pokud zatím nedošlo ke sjednocení s Petrovým stolcem, ale uznávám, že mohou být malými krůčky k sjednocení v budoucnosti.
Ad nino, ad Teofil: vy ste to odhalil, priatelia. Pápež Ján Pavol II. bol kacír, biskup Pavol Hnilica bol v tajných službách Vatikánu, ja som bol šéfom CIA, Vy, nino, šéfom FBI a Vy, teofil šéfom japonskej rozviedky. Dám Vám úprimne mienenú radu, priatelia. Nepozerajte, prosím vás, toľko kriminálnych filmov, pretože potom máte halucinácie za bieleho dňa a trpíte stihomamom.
děkuji za radu pane Dučáku a na oplátku, vy se zase pořádně vzdělávejte v historii a nepište nám zde elaboráty nic neříkajících blábolů
Iba nedávno sme boli svedkami ako slobodomurári Kalvi a Sindona zasahovali do finančných záležitostí Vatikánu, ktoré skončili kolapsom Banky Ambrosiáno a vraždou bankára Kalviho. V tomto škandále bol zainteresovaný aj náš biskup Hnilica, ktorý bol aj odsúdený. Pri týchto škandáloch Vatikán stratil veľké milióny dolárov. Biskup Hnilica bol ochotný vyplatiť veľkú sumu dolárov za tašku bankára Kalviho, ktorého našli obeseného pod jedným z londýnskych mostov. Arcibiskup Marcinkus, bankár vo Vatikáne bol stíhaný talianskou políciou, takže kvôli bezpečnosti ani nevychádzal z Vatikánu.
Teofile, nebylo by místo kopírování textů z pochybných webů lepší se nejprve vzdělat v teologii z knih, majících imprimatur?
Teofil, svojho času Markus svätosväte tvrdil, že A. Bugnini bol slobodomurár. Toto tvrdenie však nikdy nebolo dokázané. Taktiež kolovali fámy, že arcibiskup Óscar Arnulfo Romero bol prívržencom teológie oslobodenia. V skutočnosti však Romero teológiu oslobodenia odmietal. Vaše tvrdenia, že biskup Hnilica „byl v tajných službách Vatikánu které loketovaly s kremlem“ považujem za totálny nezmysel. Asi naozaj čítate veľa bondoviek. Mimochodom, platí prezumpcia neviny, ktorá hovorí, že nedokázaná vina je dokázaná nevina.
@Karol Dučák:
Mýlíte se, i když se Mons. Annibale Bugnini nikdy nepřiznal k členství v zednářské lóži, toto mu bylo dokázáno (viz tzv. Pecorelliho seznam, italsky „La Lista Pecorelli“ viz Google) – a nejen jemu! – a z tohoto důvodu byl v roce 1976 za trest poslán do Íránu jako pronuncius. Před mnoha lety na přímou otázku, zda byl Bugnini zednář a zda mu to bylo dokázáno, odpověděl P. Pavel Mayer OP, že ano.
Ovšem internetové zdroje to samozřejmě zlehčují tvrzením podobným Vašemu, že „spekulace o jeho příslušnosti ke svobodnému zednářství nejsou potvrzeny“.
Faktem nicméně je, že italský advokát pan Mino Pecorelli, sám svobodný zednář (možná se tehdy snažil vrátit k Pánu Bohu?), po němž se uvedený seznam jmenuje, jeho zveřejnění nepřežil. A to si myslím je dost pádný důkaz…
Errata:
Vypadl kousek textu, omlouvám se:
Před mnoha lety na přímou otázku, zda byl Bugnini zednář a zda mu to bylo dokázáno, odpověděl P. Pavel Mayer OP, že ano.
Anička Kateřina, A. Bugnini nielenže nebol nikdy slobodomurár, ale rok po jeho smrti vyšla jeho kniha (A. BUGNINI, La riforma liturgica, Centro liturgico vincenziano, Roma 1983), v ktorej kategoricky odmietol tvrdenie, že bol slobodomurárom, no posťažoval sa, že táto lživá fáma bola dôvodom jeho odchodu z postu sekretára Kongregácie pre Boží kult a vôbec z Ríma za pronuncia do Teheránu v Iráne. Aj tento prípad potvrdzuje skutočnosť, že je ľahké pošpiniť česť človeka, ale omnoho ťažšie je rehabilitovať nespravodlivo odsúdeného človeka. Preto si nikdy nedovolím odsúdiť človeka, pokiaľ nemám k dispozícii corpus delicti. Dúfam, že Vám niečo hovorí pojem prezumpcie neviny.
25.3.1984 papež Jan Pavel a biskupové světa zasvětí Rusko Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Ruští ortodoxní biskupové vstupují do procesu. V kapli v Kremlu zastupuje papeže Mons. Pavel M. Hnilica a přednáší zasvěcení Ruska inkognito jako turista.
Za několik let sestra Lucie potvrdí, že Panna Maria konsekraci přijala a dodrží svůj slib.
HA,HA,HA tomuto už snad věří pan Dučák a TAKYPIJUS
Teofil, upozorňujem na výborný článok o zasvätení Ruska: http://www.magnificat.sk/fatima-a-zasvatenie-ruska-fakty/
Noo pane Dučáku, web páně Seleckého je dobrý tak akorát pro charismatiky NOM to normální katolík nemůže brát vážně
@nick Takypijus:
„Vnější projevy jsou samozřejmě projevem vnitřních pohnutek, ale to, jak se vnitřní pohnutky navenek projevují, je v čase proměnné. Pokud se lidé v dřívějších dobách běžně klaněli vrchnosti, bylo by jistě velmi neuctivé nepoklonit se před svatostánkem. Signalizovalo by to vnitřní postoj, že vrchnost je víc než Kristus. Jestliže se ale dneska běžní lidé neklaní nikomu, je nepokleknutí před svatostánkem mnohem menším projevem neúcty než bylo kdysi.“
Tak tomu se říká liberalismus, abychom si nalili čistého vína.
A vrchol drzosti je naznačovat, že klanění i poklekání před Nejsvětější Svátostí Oltářní vzniklo z toho, že se lidé ve středověku ukláněli před světskou vrchností!
Jistě znáte i drobný rozdíl, že před Nejsvětější Svátostí se pokleká na pravé koleno, ale před světským panovníkem (král, královna) na koleno levé. To jen na dokreslení situace…
A mimochodem, mohl byste si najít taky lepší nick, než zesměšňování svatého Pia X., papeže.
Termín liberalismus má tolik významů, že ano, máte pravdu, i toto by se snad tím slovem dalo vyjádřit. Obvykle se ale používá v podstatně širším významu.
Vaše schopnost číst mezi řádky není moc dobrá. Opravdu ani náznakem nezmiňuji, že se poklekání před svatostánkem vyvinulo z klanění se světské vrchnosti. Zmiňuji pouze to, že zatímco dříve bylo viditelné vyjadřování úcty naprosto běžné (a zdaleka to neskončilo s počátkem novověku), dnes je to spíše ojedinělé. Proto mohou být projevy dříve běžné dnes pro někoho nepřirozené.
Jak jste přišla na to, že zesměšňuji sv. Pia X., to by mě rovněž zajímalo.
Abych to uzavřel, za vrchol drzosti považuji podsouvání nehezkých myšlenek druhým, abyste je za ně mohla následně tepat. Vyjadřujte se prosím u mých příspěvků pouze k tomu, co je psáno a nepodsouvejte mi něco, co psáno není. Díky.
Nemyslím, že by dnes bylo viditelné vyjadřování úcty nějak víc out než před dvěma sty lety… Problém je spíše v tom, že chybí ta úcta a že chybí ta vrchnost. A v tom je problém. Šlechtu a krále a jejich privilegia snad můžeme zrušit jako lidský konstrukt, a pak se jim nemusíme klanět a klekat před nimi. Ale Bůh zůstává Bohem pořád.
ad Takypijus: Máte pravdu, že přímo netvrdíte, že „se poklekání před svatostánkem vyvinulo z klanění se světské vrchnosti“. Vy prostě „jen“ relativizujete projevy úcty k Bohu. Tzn. když se dříve lidé klaněli vrchnosti, tak se klaněli i Bohu, a dnes, když se vrchnosti neklaníme, je nepřirozené se Bohu klanět. To mi ale přijde ještě mnohem horší, než co z Vašeho komentáře vyčetla paní Anička.
Povinná úcta k Bohu je objektivní, ne relativní vůči úctám k někomu nebo něčemu jinému. Argumentace, že dnes vzdáváme úctu tím, že ji vnějšími projevy nevzdáváme, nebo dokonce, že i když vnějšími projevy vyjadřujeme neúctu, tak že tím vlastně, tak nějak „vnitřně“, vzdáváme vlastně úctu, je vnitřně rozporná a tedy zásadně chybná. Samozřejmě že vnější projevy úcty mohou být kulturně proměnné, ale v našem civilizačním prostoru se vnímání toho, co znamená klečení, prakticky nezměnilo. Zkuste se zeptat posledního ateisty nebo agnostika (nebo nějakého odborníka na „body language“), jestli vnímá rozdíl mezi klečením, sezením, stáním a třeba provozováním „kolo kolo mlýnský“.
Ospravedlňujem sa, že tento príspevok uverejňujem tu, hoci priamo nesúvisí s témou článku, ale inde ho nemožno zaradiť. V rubrike „Odjinud“ som našiel odkaz na článok „Maria a muslimové (1952)“ redakcie REX! Zvyčajne nemám dôvod chváliť blog REX!, ale uvedený článok je brilantný kúsok a ja som zaňho redakcii REX! úprimne vďačný, pretože moje postoje sa pozoruhodne zhodujú s postojmi bl. biskupa Sheena. Keďže blog REX! neumožňuje reakciu čitateľov, rád by som touto formou poďakoval redakcii REX! aj pánu Pospíšilovi za odkaz na tento článok.
Pro příště: těžko zařaditelné kvalitní odkazy lze snadno zařadit pod Rozhlédnutí…
Když už to nicméně bylo nakousnuto zde, připojuji se k panu Dučákovi, text ct. biskupa Sheena je asi to nejlepší, co jsem na téma vztahu křesťanství a islámu četl.
CMTV uveřejnila další rozhovor s Jeho Excelencí, kde opět velmi otevřeně reaguje na poslední události (vč. nešťastného papežova leteckého interview).
a jedna pokoncilní úcta pro TAKYPIJA https://www.youtube.com/watch?v=RdzuvBPouuA
?? A co chcete tím odkazem dokazovat? Pár kreténů pod vedení Kohouta (Kohout je, pokud se nepletu, ateista a komunista, a vůbec by potřeboval papíry na hlavu) si uspořádalo zvrhlou performanci v kostele sv. Mořice v Kroměříži, načež je odtamtud vykázala kolemjdoucí řeholnice. Na závěr ten blb poznamenává, že biskup se rozhodl kostel znovu vysvětit. Bod pro tu sestru (nejspíše jde o Milosrdnou sestru sv. Kříže, které mají poblíž svůj ústav), možná i bod pro (arci)biskupa.
Statečná řeholní sestra – Nevěsta Pána Ježíše. I když ji ten performer Kohout mohl napadnout…
Ano. Na videu je velice pěkně vidět s jakou elegancí ona pokoncilní sestra toho blázna vykázala ven.
Na drhou stranu si všimněte, že dotčený kostel není prázdný! Co ti věřící, co tam seděli jak pecky?! Ti dělali, že nic nevidí, neslyší… Anebo to byli ateisté co si přišli do kostela posedět, na chvíli spočinout v tichu…? Každopádně neměli dělat mrtvé brouky!!!
Ty si mohl vzít Kohout do kostela s sebou…
V tom rozhovoru mě zaujala jedna věc: „Podle úmyslu papeže Benedikta XVI. a jasných norem instrukce Universae Ecclesiae musejí všichni katoličtí seminaristé znát tradiční formu Mše a být schopni ji celebrovat“ (plus znění otázky). Znamená to, že v seminářích FSSPX naopak „povinně studují a učí se“ NOM, aby byli schopni celebrovat obě formy jediného ritu své Církve?
Já bych semináře FSSPX tak neřešila – nezdá se, že by někde nastala situace, že se věřící dožadují NOM, nemají možnost se na něj dostat a jedinou možností jsou pro ně kněží FSSPX. Daleko pozoruhodnější mi připadá, že značná část kněží latinského obřadu dnes není schopna odsloužit NOM v latině, o starém ritu ani nemluvě.
Co odpověděl biskup Schneider je snad z textu zcela jasné. Otázka, zda všichni kněží katolické církve mají nebo nemají povinnost sloužit NOM je něco zcela jiného a toho se odpověď Jeho Eminence evidentně netýkala.
Nerozumím, o povinnosti ji sloužit přece nic nepíšu, ptám se na povinnost být schopen ji sloužit a ptám se na reálný stav v seminářích FSSPX, ten z textu přece nijak jasný není.
Ta povinnost se kněží FSSPX (stejně jako kněží FSSP či Institutu Krista Krále) netýká. Výše zmíněné se totiž týká jen světských kněží – u kněží řádů a řádových a řádům podobných komunit to funguje jinak, v odvislosti od účelu a pravidel jejich komunit. FSSPX i FSSP mají jako základní součást svého charismatu vysluhování tradiční liturgie. Jejich kněží nejsou světskými knězi a primárně neexistují pro veřejné vysluhování svátostí.
Ano, ale ta část argumentace v článku (otázce i odpovědi), na kterou jsem navazoval, není o reálném vysluhování, ale o studovat, znát a být schopen vysluhovat, to je to, na co se ptám.
(Nicméně teda musím přiznat, že se mi v Universae Ecclesiae nedaří najít, že „musejí všichni katoličtí seminaristé znát tradiční formu Mše a být schopni ji celebrovat“, lze nakopnout, kde přesně to tam je? Naopak je tam celkem explicitní bod 19., že se divím, že by touto instrukcí byl ochoten argumentovat kdokoli, kdo zpochybňuje NOM. 🙂 )
Nevidím, že by Mons. Schneider zpochybňoval NOM.
NOM není jiná forma téhož ritu, ale dvojznačný protestantizující zmetek.
Je potřebné vědět, že NOM nikdy nebyl oficiálně schválen v podobě, jak jej známe dnes, t.j. zádama ke svátostnému Bohu v „lepším“ případě a s utrženým svatostánkem od oltáře v horším případě a s absencí latiny – ba naopak! V době schvalování byl sloužen podobně jako tradiční ritus a proto nebylo zřejmé, jaké nedozírné a hluboké škody napáchá v duších a srdcích lidí.
Pokud FSSPX nebude nikdy sloužit NOM, který Boha pouze uráží a znásilňuje do představ lidí, bude to jen ku prospěchu církve.
Jéje, koukám že zobrazení příspěvku právě díky tagům zafungovalo divně. Omlouvám se.
Tak znovu:
Prosím, bylo by možné, kdyby se zde pod okýnkem „Napsat komentář“ opět objevily použitelné HTML tagy? Někdy nevím, zda mám dát pro tučné písmo tag „bold“ anebo „strong“, pro italiku tag „italic“ či „emphasis“ a pro odkaz tag „a href“ (některé redakční systémy odkaz píšou jinak). Děkuji za pochopení a vstřícnost.
A prosím, šlo by vidět Preview, než svůj komentář pošlu?
Každý človek sa môže mýliť a to platí pochopiteľne aj pre mňa. Mýliť sa je ľudské a omyl nie je tragédiou. Dôležité je dokázať verejne priznať vlastný omyl. O čo ide? V jednom z diskusných príspevkov pred pár rokmi som uvádzal, že Pán Ježiš podával chlieb pri Poslednej večeri apoštolom do rúk. Tvrdil dom to preto, lebo vo viacerých filmoch je Posledná večera zobrazená práve takýmto spôsobom. Nedávno som si však prečítal skvelú knihu, na základe ktorej som zmenil tento názor. V tejto knihe rakúska mystička Maria Simma odpovedá na množstvo otázok a mnohé jej odpovede spôsobili isté korektúry v mojich názoroch. Maria Simma sa okrem iného zaoberá aj podávaním svätého prijímania na ruku.
Na otázku „NĚKTEŘÍ LIDÉ ŘÍKAJÍ (NENÍ TO V BIBLI, POZN. REDAKCE), ŽE Z TOHO DŮVODU, ŽE JEŽÍŠ ROZDÁVAL CHLÉB DO RUKOU SVÝM UČEDNÍKŮM PŘI POSLEDNÍ VEČEŘI, PROTO JE TO V POŘÁDKU, ŽE TO KNĚŽÍ DĚLAJÍ TAKÉ TAK. CO K TOMU MŮŽETE ŘÍCI?“ Mária Simma odpovedala: „TAK TO NENÍ – JAK KATEŘINĚ EMMERICHOVÉ, TAK TEREZII NEUMANNOVÉ, DVĚMA NEJVĚTŠÍM NĚMECKÝM MYSTIČKÁM, BYLO DOVOLENO VIDĚT POSLEDNÍ VEČEŘI VE VIDĚNÍ. A OBĚ VIDELY, JAK JEŽÍŠ DÁVA PROMĚNENÝ CHLÉB DO ÚST SVÝCH APOŠTOLŮ.“ (Mráček F. Očistec II. I. vydání. Praha: Vérité 2010. ISBN 978-80-87129-10-7, s. 119)
Na katolícke mystičky nedám dopustiť, aj keď samozrejme netvrdím, že ich výroky sú článkami viery. Keďže však ich vyjadrenia nie sú v zjavnom rozpore s Bibliou, katolíckou Tradíciou a dogmami Katolíckej cirkvi, považujem ich za absolútne spoľahlivé pramene informácií. Je snáď potrebné ešte dodať, že samotná Maria Simma bola veľká horliteľka za podávanie svätého prijímania do úst a v kleče.
Ešte snáď zopár poznámok k tejto rakúskej mystičke. Maria Simma sa kriticky vyjadrovala k liturgickým neprístojnostiam, ktoré sa rozmohli v Katolíckej cirkvi v posledných desaťročiach. Okrem už spomínanej kritiky podávania svätého prijímania na ruku kritizuje aj nesprávne umiestnenie svätostánkov mimo centra kostolov, nevyužívanie kazateľníc pri kázňach kňazov, miništrantky pri svätých omšiach, službu žien pri oltári, atď. Nikdy (!) však neodmietla omšu Pavla VI., ktorú mnohí diskutujúci neodborne označujú nesprávnym označením NOM.