Minulý týden byla ministerstvu zahraničí předána Petice na podporu pronásledovaných křesťanů, k níž jsme na papíře shromáždili 7855 uznatelných podpisů. Rád bych se zde za touto peticí ohlédl a také se zamyslel nad tím, co více je možné a třeba udělat, protože situace křesťanů ve světě se zhoršuje a petice sama o sobě s tím mnoho neudělá…

V prvé řadě bych rád poděkoval všem, kteří petici podepsali. Nemohu poděkovat všem adresně, nicméně přesto bych strašně rád jmenovitě vyjádřil díky alespoň některým:

otci Karpinskému ze Strážnice, který nám poslal největší várku podpisů, jakou jsme dostali,

jihlavské farnosti u kostela Matky Boží, z níž chodily podpisy vytrvale ještě dlouho po termínu,

Mons. Dušanu Hladíkovi, který pro petici sesbíral podpisy v krajanské komunitě v Chicagu,

KDU-ČSL a jejímu předsedovi Pavlovi Bělobrádkovi, který sám rovněž sbíral podpisy,

a četným členům Mladých křesťanských demokratů.

A samozřejmě speciálně mým spoluorganizátorům petice: Petru Jurčíkovi z MKD a Ondřeji Vaněčkovi z Res Claritatis.

Přiznám se, že jsem byl výsledným číslem poněkud zklamán, byl jsem si na počátku jist, že překročíme alespoň 10 tisíc podpisů, nakonec se to nepovedlo. Nu, alespoň něco. Pevně věřím, že naše petice, když už nic jiného, přispěla k tomu, že čeští věřící (a snad i politici) věnují pronásledovaným křesťanům více pozornosti. Což je velice důležité, neboť situace křesťanů ve světě se výrazně zhoršuje.

Irácká křesťanská komunita už byla rozehnána a její zbývající rezidua se blíží zániku. Tzv. „arabské jaro“ pak přináší hrozbu pro křesťany z dalších zemí – „demokratizace Egypta“ přinesla větší pronásledování a řadu mučedníků tamním koptům, jejich kostely domy i podniky jsou vypalovány za nezájmu světa, přičemž koptové sami jsou vražděni jak islamisty, tak i pravidelnou armádou. Západní svět zatím pracuje na „demokratizaci Sýrie“. Opakování iráckého a egyptského scénáře se kupodivu neobává. Indonésie si stranou toho všeho nerušeně páchá genocidu křesťanské menšiny. Pronásledování křesťanů (a především katolíků) sílí v Číně, kostely jsou ničeny a vypalovány i v Indii. V Severní Koreji se situace nemění – tamní křesťané stále čelí nejbrutálnějšímu pronásledování současného světa.

Situace křesťanů se ovšem nevyvíjí dobře ani na postkřesťanském západě. V celé řadě rozvinutých západních zemí jsou děti ve školách ve větší či menší míře podrobovány protikřesťanské indoktrinaci. V USA Barack Obama pracuje na likvidaci výhrady svědomí a práva lidí negativně se dívat na homosexuální sňatky. V Irsku chtějí zlikvidovat zpovědní tajemství. Ve Spojeném království zlikvidovali upřením výhrady svědomí katolické adopční agentury a chtějí přimět církev k uznávání a uzavírání homosexuálních svazků. V Německu zavírají rodiče za to, že odmítají posílat děti na amorální sexuální výchovu. A diplomacii EU vede baronka Ashtonová, která pro pronásledované a vražděné křesťany nehne ani prstem.

Za této katastrofální situace by se měl každý z nás zamyslet nad tím, jak on může přispět pomocí svým pronásledovaným bratřím. Netáhne-li ho k tomu už samo srdce, měla by ho alespoň nakopnout povinnost, protože není nic opovrženíhodnějšího, než lhostejnost a nečinnost křesťanů k pronásledování jejich bratří. Petice je jistě krásný krok, ale je třeba jít dál.

Každý z nás může udělat to, že bude bombardovat odpovědné politiky e-maily a telefonáty a žádat jejich aktivní vystupování a jednání v těchto věcech. Každý je může chválit, pokud se křesťanů zastávají a pomáhají jim, a kritizovat, pokud nejednají, nebo dokonce ostatním v pomoci brání. A samozřejmě, podle toho všeho ve výsledku tyto politiky volit nebo nevolit. No a o něčem tak automatickém, jako je modlitba za pronásledované, by asi bylo zbytečné se rozepisovat.

Další věc je, že zde chybí organizace, která by se cíleně zabývala křesťanskými uprchlíky, zajišťovala jim logistickou a právní podporu a vůbec pracovala na tom, aby se mohli dostat do ČR a získat zde útočiště, respektive nový domov. S tím je třeba něco udělat.

Ignác Pospíšil