Tag Archives: katolická tradice
Kardinál Sarah : „Kněží by měli celebrovat ad orientem“
.JPG)
Robert kardinál Sarah
Řím: Robert kardinál Sarah, prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, požaduje po kněžích, aby celebrovali mši svatou ad orientem. Znamená to směřovat modlitbu celebranta v křesťanské liturgii směrem k východu – vycházejícímu Slunci, které symbolicky představuje navracejícího Krista.
Tento směr modlitby musel platit již v časech prvních apoštolů – neboť je doložen již v druhém století po Kristu.
Teprve až po 1500 letech existence křesťanství uskutečnil Martin Luther zlom v této praxi a zavedl celebraci versus populum (otočení k lidu). K tomu byly otočeny oltáře a vytvořeno to, co je dnes nazýváno jako „lidový oltář“. Protestantismus se tak v této oblasti – stejně jako v liturgii a svátostech – odloučil od křesťanské tradice.
Apoštolská tradice (4): Učitelský úřad církve o tradici
Některé výroky učitelského úřadu byly již uvedeny výše, ale je užitečné uvést ještě tyto doklady o tom, jak církev vždy přijímala apoštolské tradice.
Sv. Štěpán I. (kolem roku 255) odmítl znovu křtít ty, kdo již byli pokřtěni heretiky, a použil přitom formulace „ať není nic nového zaváděno, leč co bylo předáno“[i].
Koncil chalcedonský (pátý ekumenický) v roce 451 svoje učení o dvojí přirozenosti Kristově začíná slovy „následujíc tudíž svaté otce“[ii]. II. sněm konstantinopolský v roce 553 vyznává víru danou Ježíšem Kristem svatým apoštolům, kterou tito hlásali v celém světě, „jak ji svatí otcové vyznávali a vykládali a předali svatým církvím a především, na které se shodly čtyři svaté sněmy“[iii].
Koncil lateránský v roce 649 vydává proti bludařům kánony zejména ohledně Trojice, vtělení; třináct z nich je uvedeno slovy: „Jestliže někdo podle svatých otců nevyznává[iv] …“, jiný pak odsuzuje toho, kdo podle zločinných heretiků proti učení otců vyznává jejich blud[v]. Kánon 17 odsuzuje toho, kdo podle svatých otců nevyzná jednotlivě a podle pravdy všechno, co je předáno a prohlašováno svatou, katolickou a apoštolskou církví Boží.[vi]
Apoštolská tradice (1): Pojem tradice
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
- Pojem tradice
- Tradice v Písmu svatém
- Církevní otcové o tradici
- Učitelský úřad církve o tradici
- Bludy týkající se tradice
- Závěr
Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.
Lex orandi, lex credendi
Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.
Svatovojtěšská pouť v Počaplech
24. dubna 2010 proběhla tradiční katolická pouť ke cti svatého Vojtěcha v Počaplech u Terezína. Mši svatou v tradičním ritu v kostele sv. Vojtěcha sloužil pater Jan Gerndt z pražské uhříněveské farnosti, asistovali mu pater Radim Jan Valík OSB a pater Damián Nohejl III. OP. Při Mši svaté zpíval chrámový sbor z Litoměřic pod vedením dirigenta J. Hälbiga a na varhany hrál J. Pulda.
