Tag Archives: Anselm Grün
Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“
Mons. Athanasius Schneider
S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.
Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.
Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]
Omyl venkovského faráře
Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.
Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.
