Co učí Katolický týdeník o pekle

„Co přesně učí církev o pekle?“ ptá se čtenář Katolického týdeníku (Nebát se, ale nebrat na lehkou váhu, Perspektivy 11.–17. července 2017, str. 8) a dodává: „Někdy z něj mám takový strach, že se nedokážu ani modlit. Co když žiju v nějakém omylu a mé modlitby jsou vlastně už zbytečné?“

Autorka odpovědi Kateřina Brichcínová přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, a člověk by tedy očekával, že otázku pochopí a dokáže na ni odpovědět. Čtenář se ptá, co o pekle učí Církev, nikoli jaký názor na peklo má redakce KT, samotná Brichcínová nebo její oblíbený teolog. Minimálně tedy bylo třeba uvést, že podle Církve peklo existuje, je trestem za těžký hřích a člověk se mu může vyhnout tak, že se obrátí, vyzpovídá atd. Pro zvídavější čtenáře Brichcínová mohla vysvětlit, že člověk má svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání, je povinen dodržovat zákony stanovené Stvořitelem, přičemž Bůh je spravedlivý a jeho milosrdenství vyžaduje ze strany člověka pokání. A jako nejvyšší level se autorka mohla pokusit vyvrátit pochybné teorie a vyložené omyly ohledně pekla, které jsou v dnešní době rozšířené, například že peklo je (téměř) prázdné, šanci se obrátit má člověk i po smrti, milosrdný Bůh by nikoho do pekla neposlal nebo že místo věčného trestu bude nenapravitelný hříšník jednorázově anihilován.

Brichcínová se však s učením Církve vyrovnala v jednom odstavečku nepříliš vypovídajícím citátem z Katechismu a z evangelia a rychle přešla ke zdůvodňování, proč bychom se pekla neměli bát. Nejprve vysvětluje, proč vlastně Písmo svaté o pekle a soudu hovoří:

„Líčení posledního soudu nás nemá děsit, nýbrž motivovat k dobrému jednání, protože každý z nás může dát najíst hladovému Kristu, ujmout se Krista na cestách a navštívit ho nemocného či ve vězení. Biblické texty o pekle nejsou anticipujícími reportážemi o něčem, co jednou nastane. (…) Mluví-li k nám Kristus v evangeliích o zatracení člověka, který odmítne lásku, není to proto, aby k tomu došlo, ale jedině proto, aby se to nestalo. Kristu můžeme láskyplným jednáním sloužit v každé přítomné chvíli, a právě k tomu jsme povzbuzováni.“

Z citátu by člověk mohl získat dojem, že dát (občas?) najíst hladovému představuje jakousi automatickou ochranu před peklem, protože nutnost přijmout katolickou víru a rozejít se s hříchem Brichcínová z nějakého důvodu opomenula zmínit. Je také otázka, proč nás Pán Ježíš k láskyplnému jednání motivuje právě pomocí drastických obrazů věčného zavržení. Brichcínová chápe, že varování slouží k tomu, aby zabránilo něčemu zlému – pokud by však k ničemu zlému nemělo dojít ani tehdy, když ho lidé neposlechnou, nemělo by varování smysl. Právem tedy vzbuzuje u člověka určité obavy či strach, který by ho měl motivovat, aby své jednání změnil, a špatnému konci se tak vyhnul.

Brichcínová poté přichází s ještě pádnějším „argumentem“. Opírá se o myšlenky svého „velkého učitele“ teologa Vladimíra Boublíka, který „definuje peklo jako místo nepřekonatelně vzdálené od veškeré Boží i lidské lásky“ a současně se ptá, jestli takové místo vůbec může existovat:

„Je důležité si uvědomit, že dokud člověk žije, má možnost říci: „Bože, miluji tě“, a proto trvá naděje, že peklo pozbude svoji existenci. Podle Vladimíra Boublíka je tato naděje umocněna tím, že na cestě do pekla stojí sám Kristus, rozepjatý na kříži, aby člověku v jeho cestě do záhuby zabránil, aby ho zachránil. Sotva lze sebevydávajícího se Boha bez povšimnutí obejít. Kdo se nezastaví, píše dále Boublík, musí ho povalit na zem, podupat. Ale je absurdní pošlapat Lásku, podupat Život pro vlastní smrt.“

Autorka má pravdu, pošlapat Lásku je absurdní. Je absurdní usmrtit počaté dítě kvůli kariéře, odejít od manželky kvůli milence nebo dát přednost sledování porna před vztahem. Přesto to lidé dnes a denně dělají, mimo jiné proto, že je nikdo nevaruje před následky. Když na první pohled slušní lidé kvůli vlastnímu egoismu působí utrpení svým blízkým nebo ničí sami sebe, i bez velkých teologických znalostí lze tušit, že peklo nelze tak snadno smést ze stolu. Když lidé ignorují Krista rozepjatého na kříži v tomto životě, můžeme oprávněně předpokládat, že si ho všimnou po smrti cestou do pekla? A pokud ano, je jisté, že ještě budou mít šanci svůj úděl změnit? Brichcínová s Boublíkem mohou být stokrát přesvědčeni o tom, že ano, ale Pán Ježíš a tradiční učení Církve o této možnosti mlčí. Jak pro Brichcínovou, tak pro čtenáře by tedy bylo bezpečnější se učení Církve držet, aby nebyli nepříjemně překvapeni v případě, že žádná druhá možnost po smrti nenastane. Na rozdíl od Boublíka má totiž Církev mandát vést lidi ke spáse od samotného Krista.

Můžeme se pouze dohadovat, zda odpověď Kateřiny Brichcínové vyděšeného čtenáře KT uklidnila. I kdyby ano, objektivně by mu více než hypotézy autorčina oblíbeného teologa pomohla svátost smíření a dobrý zpovědník, s jehož pomocí by se ujistil, zda opravdu nežije v nějakém omylu. Strach a další nepříjemné pocity nejsou tak důležité jako věčná spása čtenáře, který otázku položil, i dalších, kteří si přečtou odpověď. U podobných optimistických ujištění na téma pekla zaráží nesmírná odvaha, nebo spíš nezodpovědnost, s jakou jejich autoři k této otázce přistupují. Opravdu nemají ani nejmenší obavu o spásu těch, kteří podle jejich vývodů zařídí svůj život?

Autorka však svou odpovědí zpochybňuje nejen peklo, ale v důsledku celé učení Církve. Zmínky o pekle v Katechismu a v Písmu bychom podle ní „neměli brát na lehkou váhu“, ale z článku vlastně není jasné proč:

„Miluje-li Bůh člověka, jak o tom svědčí vtělené Slovo, pak je odůvodněné věřit, že v životě každého nadejde okamžik (třeba i ten poslední), kdy se mu Bůh dá poznat v takovém světle, že tuto skutečnost nebude možné nevidět. Je odůvodněná naděje a víra v to, že všezahrnující povolání k lásce může proniknout i zaslepenou sebeláskou a přehlušit hrozbu pekla.“

Církev tedy něco učí, ale pokud Bůh člověka miluje, je to jinak. Nebo z druhé strany, pokud jde někdo do pekla, znamená to, že Bůh člověka dost nemiluje? Že problém je na straně Boha, nikoli člověka, a že Kristova oběť na kříži nezafungovala tak, jak měla? Důvěřivý čtenář se ptá na učení Církve, a Katolický týdeník ho namísto poctivé odpovědi přesvědčuje, že učení Církve není relevantní, navíc ústy vyučující na Teologické fakultě. Je vůbec možné představit si něco absurdnějšího?

Marie Tejklová

67 Responses to Co učí Katolický týdeník o pekle

  1. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Paní teoložka se zkrátka bála napsat, že podle jejího názoru je peklo prázdné a nikdo do něj nepřijde.
    Tedy až na tradiční katolíky a ty, kdo dost nedbají na třídění odpadu.

  2. Josef Juřička napsal:

    Před léty jsme s manželkou s nadšením začali odebírat Katolický Týdeník. Postupem času jsem narážel čím dál častěji v KT na podobné články, jako je od paní Brichcínové. Když před loni KT prováděl průzkum spokojeností odběratelů, tak jsem na ten vystřižený lísteček, který jsem pak poslal do redakce napsal, že bych také rád četl članky od Ignáce Pospíšila, Michala Semína, Jiřího Fuchse, Radomíra Malého atd. Není bez zajímavosti, že redakce nenechala na tom průzkumném lístečku místo pro zvláštní připomínky, takže jsem to musel napsat do okrajových nepotištěných míst. Když jsem si ale potom přečetl, někdy na konci roku 2015, článek Tomáše Halíka, kde psal téměř doslova že: „pokud nebudeme přijímat uprchlíky, tak způsobíme válku“, tak jsem katolický týdeník přestal odebírat. A vidím, i po této recenzi na článek paní Brichcínové, že jsem udělal dobře, protože ve výběru článků pro KT se od té doby nic nezměnilo.

  3. Honza Kohoutek napsal:

    Tohle je věc, se kterou mám velký problém. A chápu, odkud se ty názory o prázdném pekle nebo možnosti poslední volby v oblasti smrti apod. berou. Peklo je tak nevýslovně krutý a brutální trest, že si dost dobře nedokážu představit, kdo by si ho zasloužil. Neexistuje skutek, o kterém jsem slyšel, že ho někdo někdy spáchal, u něhož bych si řekl, že jde o adekvátní trest. Když to porovnám se světskými zákony – za sadistickou mnohonásobnou vraždu ani za účast na genocidě mi doživotní vězení nebo v krajním případě trest smrti (rychlá poprava) přijde adekvátní. Nevím, proč by pachatelé takových zločinů měli být například trýznivým způsobem fyzicky mučeni a mělo by jim být ještě systematicky ubližováno. Vize pekla, kterou přinesli někteří světci a vizionáři (Fátima apod.) však hovoří právě o takovém systematickém a opakovaném fyzickém trýznění těl, nemluvě o trýznění duší. A toto trýznění je věčné. To je pro mě absolutně nepředstavitelné. Ta hrůznost toho jde tak daleko, že jde úplně mimo moje chápání. Vím, že nebe je opačným způsobem také neadekvátní (nikdo nemůže být tak dobrý, aby si zasloužil takovou odměnu) a svou věčností stejně nepochopitelné, ale to jsem vždycky chápal tak, že to je projev té obrovské Boží lásky. Která je pro nás tak nepochopitelná a tak nezasloužená, ale která je Bohu přece jen vlastní. Pořád se to zdůrazňuje, jak moc člověka Bůh miluje, jak moc chce spasit všechny lidi, jak moc si to my lidé nezasloužíme. Ale čeho je projevem peklo? Toho, jak moc Bůh respektuje svobodnou vůli člověka? Jak moc velký je ďábel zmetek a lidé, kteří mu podlehnou taky? Vidíme denně kolem sebe s jakou lehkostí lze spáchat těžký hřích – jak často a opakovaně je téměř všichni (menšina lidí o něco méně častěji, případně úplně sporadicky) pácháme. Jak snadné je se dostat do pekla a jak nesmírně obtížné bude vydržet tlak světa kolem nás a dostat se do nebe. Vidíme, jak moc je člověk slabý a jak velkou náklonnost k páchání hříchu má. To je strašně skličující vědomí.

    • Marie Tejklová napsal:

      Máte pravdu, že subjektivní stránka pekla (utrpení bez konce) je děsivá; stejně hrozivá je ale objektivní stránka hříchu (urážka dobrého Boha). Jak může člověk zareagovat?
      1. popřít peklo. To je ale chyba, protože jednu myšlenku evangelia (Bůh nás miluje) stavíte proti jiné (spravedlivý soud).
      2. upadnout do deprese, zoufalství, rezignovat nebo obviňovat Boha. To je taky chyba, znamenalo by to, že Bohu nedůvěřujete.
      3. snažit se udělat maximum pro záchranu svoji i ostatních. To právě Panna Maria zdůrazňovala ve Fatimě.

    • Peklo je projevem Boží Spravedlnosti. Když uvážíme, že každý těžký hřích je nekonečně hroznou urážkou Nejsvětější Trojice, tak se nám nebude zdát ani divný ani přehnaný strašný věčný trest v pekle právě za ten konkrétní těžký hřích daného člověka.

      • Honza Kohoutek napsal:

        Vzhledem k tomu s jakou lehkostí a jak často lidé páchají těžké hříchy, nedokážu za nimi tu obrovskou urážku vidět. Pokud ano, tak pouze nepřímo. Že ta urážka Boha je nechtěným, vedlejším produktem jednání těch lidí. Oni tak jednají z pohodlnosti, k vlastnímu užitku, ne primárně proto, aby to Bohu vytmavili, aby ho co nejvíc urazili.

        • Tomáš napsal:

          A jak to víte, že ten nebo onen nechce Pánu Bohu nic vytmavit? Kde berete tu jistotu? Nemůžete přece lidi posuzovat jen podle sebe.

          • Honza Kohoutek napsal:

            Třeba se s nimi o tom bavím. Nepředpokládám, jako zřejmě Vy, automaticky, že kdo žije v těžkém hříchu (například s novou ženou po rozvodu), tak to dělá vědomě proto, aby co nejvíce zarmoutil Boha. Vy to podáváte tak, jakoby každý těžký hříšník doma propichoval nakradené proměněné hostie. Já se chci na člověka dívat bez předsudků. Nechci to brát tak, že pokud někdo dlouhodobě porušuje Boží přikázání, tak to musí být absolutně amorální satanův pohůnek, jehož charakter je nutně zkažený. Pak to vede k tomu, že se při styku s takovým člověkem na něm snažím hledat chyby a amorálnosti, aby to co nejvíce odpovídalo obrazu, který jsem si o něm vytvořil předtím na základě toho, že vím, že ve svém životě nedodržuje Boží přikázání. Mám kolem sebe přátele i členy rodiny, kteří žijí v druhém manželství po rozvodu, v nesezdaném soužití, s homosexuálním partnerem, nebo věří různým esoterickým či východním naukám, ale nedokážu v nich vidět zatracené ďáblovy zplozence. Jsou to úplně normální obyčejní lidé, kteří jsou mnohdy veselí, zábavní a je radost s nimi trávit čas. Nějak se s tou představou milosrdného Boha, který dopustí, aby je nějaký jím stvořený padlý anděl (jehož existence a osud jsou jim úplně volné) stáhl k sobě do pekla, nemohu ztotožnit. A můžete mi tisíckrát napsat nebo odkázat na texty, kde se píšou různé variace na to, že oni to tak chtějí, že oni sami chtějí jít satanovi do náruče, že oni sami se tak rozhodli. Promiňte, ale ne. Vědomé rozhodnutí to není. Je to jako byste řekl, že motorkář, který jede po mokré kluzké silnici vysokou rychlostí se rozhodl pro smrt. Ne, on byl jen lehkovážný, ale zemřít rozhodně nechtěl. Rozhodně nechtěl vědomě spadnout a zlomit si vaz. Neřeknu si: dobře mu tak, když byl tak lehkovážný, je dobře, že se mu to stalo. Ne, je mi ho líto a jeho osud považuji za nespravedlivý.

          • Tomáš napsal:

            Zajímavé, co dovedete vyčíst z jedné věty, ve které nepíšu ani slovo o „propichovaných hostiích“. Z Vašeho projevu je zjevné, že hříšníky, kteří vědomě žijí v těžkém hříchu omlouváte a ty, kteří se Vám snaží pomoci přesměrovat na cestu pravou, bezdůvodně napadáte. Necítíte v tom rozpor? Úkol křesťana je ukazovat těžkým hříšníkům cestu a ne jim říkat, že to určitě nedělají ze zlého úmyslu a proto přijdou do nebe. Vy vlastně nechcete znát Boží cestu a Boží pravdy, které Bůh dal lidem skrze učení své církve.

            • Honza Kohoutek napsal:

              Tomáš: Vaše snaha obrátit diskuzi úplně někam jinam je obdivuhodná. 1) To s propichováním hostie byla samozřejmě nadsázka vyjádřená slovem „jakoby“ – chtěl jsem tím říct, že z Vašich vyjádření nabývám dojmu, že u každého hříšníka předpokládáte vědomou nenávist k Bohu, 2) Já nikomu neříkám, že pokud něco dělá bez zlého úmyslu, tak že přijde do nebe. Já jsem jen vyjádřil svůj subjektivní názor, který nikdy nemůže být prost omylu, že mi trest pekla připadá neadekvátní tomu, jak dnes (ale vlastně kdykoliv jindy v dějinách) lidé přistupují k hříchu a k jeho páchání. 3) To, že nechci znát Boží cestu a Boží pravdy, je Váš závěr o mém životě, který jste si učinil z pár příspěvků tady. myslím, že osobně jsme se nikdy neviděli a neznáme se, ne? Jestli dokážete člověka takhle dobře odhadnout, klobouk dolů. Já, do té míry, do jaké jsem schopen sebereflexe (která je vždy obtížná), říkám, že nemáte pravdu. Ale pokud jste si o mně chtěl vytvořit takový závěr, jaký jste si vytvořil, co už. Vaše věc.

              • Tomáš napsal:

                Já vyvozuji pouze katolický závěr. Nepatřím mezi novátory, kteří podupali všechno, co je katolické, včetně katolických oltářů a Mše Svaté. Však sám píšete, že nemůžete to, co katolická církev učí a nejen tady:
                http://www.duseahvezdy.cz/2017/07/26/co-uci-katolicky-tydenik-o-pekle/#comment-66052

                Zbytečně používáte ataky ad hominem namísto rozumných a logických argumentů, svoji elementární neznalost tím nezakryjete a katolické učení tím nikterak nezměníte. Jinak o tom propichování hostií psal Berchmans. Naučte se to napříště rozlišovat, ať neposouváte diskuzi mimo téma a nemusíte z toho zbytečně osočovat druhé.

              • Honza Kohoutek napsal:

                Tomáš: S Ad hominem jste začal Vy. Místo, abyste přesvědčivě vysvětlil, jak může být věčné fyzické a duševní trýznění chápáno jako spravedlivé, jste o mně začal psát, že nechci poznat Boží pravdy apod.
                A slovní spojení „propichování hostií“ jsem poprvé v této diskuzi v nadsázce použil já. Vy i Berchmans jste na to reagovali. A já zase reagoval na Vás, nikoli na Berchmanse.

              • Tomáš napsal:

                1) A jak chcete poznat Boží pravdy obsažné v učení církve, když vše podřizujete své omezené představivosti, kterou stavíte nad všechno i všechny ostatní? Já se Vaší představivostí odmítám zabývat a jí se podřizovat. Moje křesťanská povinnost je být podřízen Bohu a Jeho Pravdě.

                2) O nějakém „propichování hostií“ jsem se dověděl až z Vaší reakce na mne. Vůbec se oněm nikde nezmiňuji ani jsem na to nereagoval, protože něco tak uboze nízkého není hodno křesťanské pozornosti.

    • Tomáš napsal:

      Osvojte si katolickou nauku. Pak budete mít jasno, kdo v podstatě sám sebe odvrhuje od Boží tváře. Kdyby fungoval elektronický katechismus Františka kard. Tomáška, snadno bych Vám dal odkaz. Lepší ale je ho mít tištěný doma i kvůli vlastní rodině, kterou tak můžete katolicky vzdělávat. Povinnost se vzdělávat ve věcech víry je obsažena i v římskokatolickém zpovědním zrcadle.

      • ivka napsal:

        Katechismy katolického náboženství /i Tomáškův/ se nacházejí v antikvariátech.
        Koupila jsem je také na rozdávání několika konvertitům.Po křtu dostali od kněze „bibli“, ale návod, jak žít katolickou víru nedostali.
        také na http://www.muj-antikvariat.cz

      • Honza Kohoutek napsal:

        Neříkám, že jsem nějaký velký znalec, ale základy katolické nauky znám. Jestli si myslíte, že tím, že si v různých knihách a dokumentech Církve nebo Církví schválených přečtu o tom, co je peklo a co znamená, tak že budu mít jasno, tak ne, mýlíte se. Pořád mi peklo připadá nevýslovně kruté a neadekvátní.

        • Tomáš napsal:

          V tom případě postrádáte úplný katolický pohled, ať si to připouštíte nebo ne. Jak jste na tom s Genesis? Ta je taky krutá a nepochopitelná?

        • LaFemme napsal:

          Dobrý deň, pán Kohoutek.

          Otázka hrôzy existencie pekla, ako ste ju postavili, vyplýva zo zlého uhla pohľadu.
          Peklo nebolo na počiatku Bohom stvorené spolu s nebom ako alternatíva. Dobrý Boh stvoril nádherné nebo, kde bol On, úžasny Boh, krásni anjeli.
          Peklo vzniklo neskôr z vôle padlého anjela, satana, a tých anjelov, ktorí padli s ním. Podotýkam, že dobrovoľne. Jeho krása, múdrosť, inteligencia a moc sa pýchou zmenili na rovnako mohutnú nenávisť – voči Bohu a voči tým, ktorí majú šancu k Bohu prísť, teda k ľuďom.

          Satan si vyžadal miesto, kde by mohol byť, aby nebol v prítomnosti Boha – peklo. Resp. tam bol zvrhnutý, lebo sa stal nezmieriteľným odporcom Boha. Peklom je preto, lebo tam žijú bytosti plné zloby a nenávisti, diabli.
          Právom sa Vám zdá toto miesto hrôzostrašné.
          Aj Boh pred ním varuje – a koľkokrát v celej Biblii! Koľkokrát v nej vidíme opísané pôsobnie satana a jeho démonov vo svete, ale, žiaľ, neberieme to vážne. Krutosť umučenia Pána Ježiša bola spôsobená nenávisťou démonov, ktorí tak konali prostredníctvom ľudí, ktorí im patrili. Áno, toto je krutosť pekla pripravená pre každého človeka, ktorý si peklo zvolí. No nie je to krutosť Boha, ale démonov. A naša ignoracia, že tieto skutočnosti, varovania z Biblie, prostriedky na spásu atď. neberieme vážne.

          Otázka upadnutia človeka do stavu, že príde do pekla – že sa pre peklo rozhodne – je predovšetkým otázkou osobnej zodpovednosti. Pán nám dáva milosti na obrátenie. KAŽDÉMU JEDNÉMU ČLOVEKU OSOBNE. Ale my si zakrývame uši, aby sme nepočuli, oči, aby sme nevideli, zatvrdzujeme si srdcia, aby nás Pán Boh nemohol uzdraviť (parafráza z Biblie, Nový zákon). Pre peklo – alebo pre nebo – sa rozhodnuje každý sám za seba. Počas celého života a ešte aj v okamihu umierania. Ak sa človek rozhodne pre peklo, je v stave voči Bohu, ako sú démoni. Znie to hrozne, ale je to tak. Nenávidí Boha.

          Kto v živote miluje Boha, premieňa sa Jeho milosťou na Boha. Kto žije so satanom, premieňa sa na satana. Je to postupný proces.

          Preto prestaňte ochkať nad hrôzami pekla spôsobom, ktorý je deštručný – zalamujete rukami nad niečím, čo nemôžete zmeniť ani vyriešiť, čas Vám beží a určite Vás to brzdí na ceste k spáse. Meniť s pomocou Pána však môžete seba – pustite sa do toho. :-) Chcite Ho milovať, mať Ho na 1. mieste v živote, chcite plniť Jeho vôľu. PROSTE SI TO OD NEHO a On Vám to dá. Amen.

          S láskou LaFemme

          P. S. A keďže sme navzájom ako ľudia prepojení, môžeme sa nielen za seba, ale aj jeden za druhého modliť – za silu odporovať zlému, rozhodnúť sa pre Boha. Odporúčam Knihu s. Alfonza Máriu de Liguori O modlitbe.

          • Honza Kohoutek napsal:

            Člověk se může ještě s pomocí své silné vůle (a samozřejmě hlavně Boží milosti) donutit ze strachu před peklem dodržovat Boží přikázání, ale těžko se může na základě stejné motivace (strach) donutit milovat Boha a mít radost z toho, co dělá. Jde o to, že každý člověk si přeje být šťastný a spokojený. Chce ráno vstát a těšit se z nového dne. Usmívat se a mít radost ze života. Užívat si každodenní bytí. Já vím z životopisů světců apod., že lidské štěstí a spokojenost není nutná podmínka spásy, že mnoho lidí prožilo svůj život v depresích, utrpení, chudobě, boje s pokušením nebo strachu a že nebe je takových lidí plné. Ale když kolem sebe člověk vidí ty křesťany, kteří jsou buď smutní nebo nasraní. Pořád jen omílají své těžkosti nebo si stěžují na zkaženost světa a církve. Radostné a usměvavé jsou jen mladé manželské páry s malými dětmi (i tam se to poté, co děti odrostou, většinou změní k výše uvedenému). Pak jsou lidé, kteří si s přikázáními (alespoň některými) hlavu moc nelámou – jedou podle pravidla: když to nejde lehce, proč to lámat přes koleno. Jistě, člověk jim do hlav nevidí a neví tedy přesně co prožívají, ale navenek vykazují obrovskou pohodu a spokojenost. Prožívají svůj život a štěstí. Je pro mě nepředstavitelné, že by za to měli být VĚČNĚ fyzicky a duševně trýzněni. Je pro mě pořád rozdíl, pokud někdo začal spolupracovat s StB, aby měl klid (aby mu dali pokoj, neztrpčovali mu život, případně mu neodebrali nějaké výhody) a pokud někdo chtěl vědomě škodit ostatním. Jistě, ten první škodil taky a třeba mnohdy hůř, ale motivace byla dost rozdílná.

            • LaFemme napsal:

              Pán Kohoutek, presne, ako ste napísali: „… Je pro mne nepřdestavitelné…“ Presne – ide o Vaše predstavy, Váš spôsob uvažovania a desíte sa, že Vašu blahosklonnosť nezdieľa aj Boh a posiela ľudí do pekla.

              Neviem, o čo Vám ide, ale horekovanie takýmto spôsobom je vážne strata času. Boh nebude myslieť, vidieť, konať… podľa Vás – vďaka Bohu. (Ani podľa nikoho iného a tiež Mu vďaka.) On je Boh a VIE, čo my nevieme, vidí, čo my nevidíme… Každopádne z Vašich slov silno cítiť, že sa radšej alibisticky točíte za svojím chvostom, než aby ste začali spolupracovať s Božou milosťou na SVOJOM obrátení.

              Čas sa kráti.

              Začnite spoznávať Boha skrze Písmo, tradíciu Cirkvi, proste Ducha Svätého, aby Vám osvietil oči duše – bez Jeho svetla sme odkázaní len na svoj rozum, a ten je na pochopenie Božích vecí žalostne obmedzený. Začnite ŽIŤ autenticky kresťanstvo.

              Nech Vás žehná Pán a nech Vás chráni, nech k Vám obráti svoju tvár a nech je Vám milostivý. Nech Vás žehná Pán.
              :-)
              LaFemme

    • Pan Contras napsal:

      Noste hnědý škapulíř, modlete se denně růženec a držte se zásady sv. Alfonsa, že kdo se modlí, určitě se spasí, kdo se nemodlí, přijde do pekla. Kdo zemře v hnědém škapulíři, nepozná pekelený oheň.

      Pán Bůh není psychopat a nečíhá, aby člověka zatratil za první těžký hřích po němž přijde srdeční příhoda a peklo. Dlouho čeká na obrácení a lidi na něj kašlou, nemodlí se, nezpovídají, žijou jako dobytek a dojdou na věčnost ve stavu, kdy ho nenávidí, tak jim udělal místečko, kde můžou své zvrácené osobnosti realizovat vzájemnou nenávistí a neztěžuje jim to nadpřirozeným patřením na Bytost, kterou co nejsrdečněji nenávidí. Peklo je dílo Božího milosrdenství, to Francek neříká, ale je to tak.

      • Tomáš napsal:

        Co neříká, neříká, klidně budou tvrdit, že „neexistuje tak zlý, nemilosrdný a nelítostný Bůh, který by dal lidem Desatero přikázání“ jako cestu k věčné spáse (informace „stará“ a vmetená mi do tváře asi tři roky zpátky). Prý to jsou jen „doporučení do života“. (Osobně vyslechnuto v jednom z kázání kdysi dávno na NOMu +/- 10 let zpátky.)

      • Felix Leo napsal:

        „Kdo zemře v hnědém škapulíři, nepozná pekelný oheň.“

        Toto už není víra, ale pověra!

        • Ignác Pospíšil napsal:

          To není pověra, ale příslib Panny Marie. Ovšem někteří zapomínají dodat, že se to týká jen těch, co hnědý škapulíř řádně nosí a plní všechny povinnosti s ním spojené.

          • pan contras napsal:

            Nikoliv. Sobotní privilegium je bonus navíc pro ty kdo plni ty podmínky. K záchraně před pekle staci ho nosit a zemřít v něm. Matka Bozi dobrou smrt vyprosi a zaridi.

              • matěj napsal:

                Tak je samozřejmě povzbuzující slyšet jasné potvrzení, že pokoncilní papežové budou uchráněni věčného ohně, ale přesto musím říct, že odpovědi na první a poslední otázku na http://www.hnedyskapulir.cz/otazky nějak neumím dát dohromady — která z nich platí, případně, jak vysvětlit, že mohou platit obě zaráz, když se zdají být neslučitelné? Vztahuje se tedy bezpodmínečný příslib z první otázky i na ty z poslední otázky, kdo by škapulíř zneužívali dlejíce v hříchu a zanedbávajíce svou duši?

      • Honza Kohoutek napsal:

        Většina lidí těžce hřeší proto, že si chtějí něco v životě ulehčit, chtějí se vyhnout obtížnému odříkání, jsou slabí, aby dokázali něco dlouhodobě dodoržovat apod. Nedělají to proto, že by vědomě nenáviděli Boha a chtěli ho urazit. Že by mu s radostí a s gustem chtěli plivnout do tváře. Není to tak, že by si řekli: Teď to dám tomu Bohu sežrat a obrátím se k ďáblu, který je lepší než on.

        • Berchmans napsal:

          Představte si syna, který má povinnost starat se o těžce nemocného otce. Nevěnuje se mu však, zanedbává ho, jeho vinou se otcův stav zhorší a zemře. Je přece úplně jedno, jestli to udělal z přímé nenávisti k otci, aby „mu to dal sežrat“, nebo proto, že dá před péčí o otce přednost nějakým příjemnějším činnostem a na otce vůbec nepomyslí; v obou případech nesplnil svou povinnost.

          V prvním případě staví člověk otce ZA jiné hodnoty, ve druhém staví jiné hodnoty PŘED otce, ale výsledné pořadí je stejné. Co v prvním případě dělá implicitně, dělá v druhém explicitně, ale na podstatě věci to nic nemění: hodnoty jsou v každém případě převrácené. Na jeho vině a zodpovědnosti to nic nemění, podstata jeho činu je stejná.

          (Nepopírám, že mnoho lidí je omluveno nevědomostí, ale to je úplně jiná věc.)

          • Honza Kohoutek napsal:

            Ad Berchmans: Mezi přímým úmyslem a zaviněnou nedbalostí je pořád rozdíl a i trestní právo to zohledňuje. I když je výsledek stejný.

            • Berchmans napsal:

              Přirovnání se netýkalo nedbalosti, ale motivu volby.
              Podstatou hříchu je, řečeno se sv. Tomášem, „aversio a Deo et conversio ad creaturas“, tedy odvrácení (vůle) od Boha (jako od posledního cíle) a obrácení se ke stvořeným věcem.
              Odvrácení se od Boha a obrácení se ke stvořeným věcem však nejsou dva od sebe odlišné úkony, ale dvě stránky jednoho a téhož úkonu: kdo se odvrátí od Boha, nutně se musí obrátit ke stvořeným věcem, protože nic jiného než Bůh a stvořené věci zkrátka neexistuje a pokud si chce vybrat, musí si vybrat z těchto dvou možností. A kdo se obrací ke stvořeným věcem jako ke svému poslednímu cíli, nutně se tím odvrací od Boha, protože právě Ten je přirozeně Posledním Cílem našeho života a nic jiného jím být nemá a nesmí – vše ostatní smíme chtít jen tehdy, shoduje-li se to s vůlí Boží.
              Člověk ve svém hříchu zpravidla vidí jen jednu stránku, ale to neznamená, že by ta druhá byla nepřítomná. Pokud se postavím čelem k severu, nutně budu stát zády k jihu, i když stát zády k jihu nebylo mým cílem a třeba jsem na to vůbec nepomyslel. Analogicky není možné se obrátit ke stvořeným věcem jako k poslednímu cíli, aniž bych se tím zároveň odvrátil od Boha. (Mimochodem, není vůbec třeba do toho tahat zrovna satana. Od Boha se můžeme odvrátit i ve snaze obrátit se k něčemu, co je jako takové skutečným dobrem. Podstatné je, že se naším Posledním Cílem stává něco jiného než Bůh.)
              A člověk hřeší v obou případech, bez ohledu na to, je-li pro člověka primárním motivem jeho činu odvrácení od Boha (a k tvorům se obrací jen proto, aby „to Bohu dal sežrat“), nebo to, že hříšný život je zdánlivě snazší, pohodlnější, příjemnější a společensky protežovanější (a na odvrácení od Boha třeba vůbec nepomyslí). První i druhé je hříchem – nenávist k Bohu je pochopitelně mnohem těžší, ale hříchem je obojí.
              Opačná myšlenka, tedy že by Bůh měl trestat jen ty, kteří porušují Jeho Zákon z nenávisti k němu, postrádá jakékoli opodstatnění. V tom případě by si Bůh vystačil se zákazem explicitního satanismu, tak to ovšem evidentně není – Zjevení jasně říká, že hříchů je mnohem víc. Ostatně ani světské zákony netrestají jen činy, které směřují přímo proti existenci státu, ale stejnými nebo těžšími tresty i činy, které směřují proti hodnotám, jež stát přijal za své a rozhodl se je chránit (i když by jeho autoritu ze své podstaty neohrožovaly).
              To, že Bůh trestá i mnoho činů, které lidé pokládají za „banální“ a „neškodné“, neznamená, že je nemilosrdný. Bůh je milosrdný: odpouští každému, kdo svých hříchů lituje, a Svou milostí mu pomáhá se vymanit z hříšných zvyků. (A odpouští každému – i kajícímu satanistovi, který propichoval ty ukradené Hostie z čiré nenávisti k Bohu, i „řadovému“ hříšníkovi, který hřešil jen ve snaze usnadnit si život. Oběma za zcela stejných podmínek a zcela stejným způsobem.)
              Bůh je však také spravedlivý, a pokud někdo poruší Jeho Zákon a odmítne možnost pokání, odpovídajícím způsobem ho potrestá. Ať už propichoval ukradené Hostie, nebo si jen spokojeně a usměvavě žil v těch „úplně normálních obyčejných“ těžkých hříších.

              • Honza Kohoutek napsal:

                „Bůh je však také spravedlivý, a pokud někdo poruší Jeho Zákon a odmítne možnost pokání, odpovídajícím způsobem ho potrestá.“
                A jsme zase na začátku. Věčné fyzické i duševní trýznění opravdu nemůžu, ať se snažím sebevíc, považovat za odpovídající způsob trestu. Mé myšlení je pouze lidské, jiného nejsem schopen. A pokud si představím situaci, že by mě někdo dlouhodobě urážel tím nejhorším způsobem, že by mi projevil nevděk, i když já jsem ho zahrnul láskou, stejně mi nepřipadá adekvátní, že by měl být potrestán tak krutým způsobem. Ani bych si to nepřál. Natožpak, pokud bych věděl, že to ten člověk dělal nezáměrně – že si jak píšete zkrátka akorát neuvědomil, že stojí zády k jihu. Stejně je odpovídající způsob takového mimoně tak krutě a hlavně nenávratně, nezměnitelně vytrestat? A poznámka: Vy píšete, že někoho odpovídajícím způsobem potrestá Bůh. Ostatní tady spíše píšou, že člověk se vytrestá sám, že se sám pro peklo rozhodne, Bůh to jen dopustí.

              • matěj napsal:

                „Ostatní tady spíše píšou, že člověk se vytrestá sám“

                Nevím, jestli tu nevzniká nějaké nedorozumění: pan Contras napsal něco, co podle mě bylo možné chápat i takto, tak jsem se na to zeptal. jestli to tak skutečně myslel, jinak tu myslím žádní ostatní nic takového nepíšou, nebo přinejmenším ne explicitně, ne? :-)

              • Berchmans napsal:

                A jak tedy, prosím, Vy chápete pojem „odpovídající“ v souvislosti s trestem? Co je pro Vás kritériem spravedlivého trestu?

              • Tomáš napsal:

                Vy se nemáte „snažit“, ale poučovat se. Katolická věrouka je daná k osvojení a ne k diskutování. Ještě tak můžete diskutovat o tom, jak si ji osvojit co nejlépe. Ale ne, že je špatná a že ji nemůžete.

              • Honza Kohoutek napsal:

                Berchmans: „Co je pro Vás kritériem spravedlivého trestu?“ Přiměřenost trestu spáchanému skutku, kdy se zohlední nejen objektivní zlo, které skutek způsobil, ale taky záměr – úmysl takové zlo způsobit.

              • Berchmans napsal:

                Ale jak by to u trestu, který je z podstaty věci věčný a absolutní, mělo vypadat?

                Závažnost viny a všechny ostatní faktory jsou jistě zohledněny různými stupni pekelných trestů (přesněji řečeno, poena damni je u všech zavržených stejná, protože odnětí blaženého patření nepřipouští stupňování, ale poena sensus má mnoho různých stupňů), jiné formy „úlevy“ mi vzhledem k ostatním vlastnostem pekla, jak je známe ze Zjevení, nepřipadají dost dobře možné.

              • Honza Kohoutek napsal:

                „Ale jak by to u trestu, který je z podstaty věci věčný a absolutní, mělo vypadat?“
                Ta otázka je absurdní. Proč bych měl vymýšlet nějaký přečin k věčnému trestu? Vždyť to má fungovat opačně. K spáchanému skutku je třeba vymyslet a aplikovat odpovídající trest. Pokud si nedokážeme představit žádný skutek, jemuž by spravedlivě odpovídal věčný trest, tak nemá věčný trest smysl ani opodstatnění.

              • Ignác Pospíšil napsal:

                Což je samozřejmě nesmysl, takže špatně na tom je zřejmě ta Vaše představivost a smysl pro spravedlnost…

              • Berchmans napsal:

                „K spáchanému skutku je třeba vymyslet a aplikovat odpovídající trest.“ – Není to spíš právě naopak? Zákon nutně předchází zločinu a trestu, ať jde o Zákon Boží nebo o světské zákony – nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Zločin je definitoricky porušení zákona, tudíž není-li zákon, není ani zločin. „Odpovídající trest“ je a musí být stanoven zákonodárcem jako součást zákona ješte dříve, než je zákon někým porušen, nikoli dodatečně soudcovou libovůlí.

                A naopak, zákon nutně předpokládá jak svobodu (a tedy i možnost zločinu), tak možnost potrestání – nelze zákonem přikazovat nebo zakazovat nemožné (nebo naopak nutné) činy ani ukládat za ně nerealizovatelné odměny či tresty.

                Premisou Božího Zákona je nesmrtelnost lidské duše (katechismově pátá pravda víry) a zároveň fakt, že po smrti (a před nabytím užívání rozumu) lidská duše nemůže nabývat zásluhy ani viny: stav duše po smrti je neměnný a definitivní (*). Podle svých zásluh a vin v tomto životě je po smrti odměněna nebo potrestána. Pokud na ní v okamžiku smrti lpí vina, která nebyla odstraněna pokáním, nebude kdy ji odstranit, bude na ní lpět věčně a bude svým věčným stavem trestána za své hříchy, naopak pokud je v okamžiku smrti v milosti posvěcující, zůstane v něm věčně a bude svým věčným stavem odměňována za své dobré skutky.

                Jestliže je stav po smrti věčný a jestliže má povahu odměny či trestu, plyne z toho, že je nutně věčným trestem a věčnou odměnou. Všechny tyto pravdy jsou obsaženy ve Zjevení, to, že je to pro nás obtížně představitelné, nehraje vůbec roli.

                (*) Abych neodbíhal k nesouvisejícímu tématu, neberu nyní v úvahu, že definitivnímu neměnnému stavu odměny v nebi může předcházet (a pravděpodobně většinou předchází) ještě dočasný stav očistce.

              • Honza Kohoutek napsal:

                Se zákonem a trestem máte samozřejmě pravdu, ale o jejich vzájemné korelaci jsem nepsal. Ve světském právu máme situace (např. v některých státech USA), kde formálně nebyl zrušen trest smrti, ale již léta ho nikdo za žádný spáchaný zločin neudělil, protože společnost dospěla k názoru, že si ho žádný zločinec nezaslouží. Naopak mohou vznikat nové zákony, které označí za zločin chování, které bylo již dříve pácháno, ale dosud nepenalizováno. Což u přirozeného zákona nelze. A také se vymýšlí nové a nové tresty (alternativní) jako přiměřenější spáchaným zločinům. Pád satana a vznik pekla se přece odehrál před vznikem člověka. Existence pekla jako podoba věčného trestu (pro démony) tu byla před Adamem. Tak jak to vysvětlujete mi z toho vychází, že Bůh stvořil člověka, stanovil mu Zákon (co smí a nesmí) a jako trest mu nezbývalo nic jiného než peklo. Protože, co s ním, když už to peklo existuje. To je samé – tak to je, smiřte se s tím, s tím nic nenaděláte apod., ale mně nejde o to, že bych to chtěl změnit. Já jenom nechápu, jak z toho mám mít radost. Jak mám považovat Boží spravedlnost, kterou jako spravedlnost ve světském slova smyslu nemohu pochopit (a i Vy píšete, že to my lidé nemůžeme pochopit) za báječnou.

        • Podmínky těžkého hříchu jistě znáte: jednání plně vědomé, plně dobrovolné a v závažné věci (musí být splněny zároveň). Že to mnoho lidí páchá s „lehkostí“, snadno a „pragmaticky“ motivováno na objektivním faktu těžkého hříchu nic nemění. Prostě si po několika takových skutcích na tento styl života zvyknete a pokud svého jednání nelitujete, postupně umlčíte (výčitky) svědomí a utvrdíte se ve zlu. Bohužel hodně lidí má lásku k sobě až k pohrdání Bohem – a co jiného než pohrdání Bohem a Jeho řádem jsou opakované těžké hříchy těch, kdo své jednání omlouvají „ulehčením života“ apod., přičemž prakticky Boha poslouchat nechtějí a mlčky Jím a Jeho řádem (Desatero přikázání, církevní přikázání) pohrdají a plivou na něj? Boj s opakovanými těžkými hříchy bohužel znám z osobní zkušenosti a jediné, co může pomoci, je lítost nad těžkým hříchem, pak překonat svou pýchu a jít ke svaté zpovědi a vytrvat v tom, i když do těžkého hříchu upadnete znova. Samozřejmě je nezbytná Boží Milost k tomu, aby se hříšník z osidel těžkého hříchu vyprostil a za tuto milost („obrácení hříšníků“) se máme všichni modlit, jednoho každého nevyjímaje (všichni jsme hříšníci a Nebe ještě nemáme jisté).

          • Pan Contras napsal:

            K upřesnění definice plná pozornost rozumu působí plnou dobrovolnost i přes tlak přirozenosti. Nemůže být něco plně vědomé (plena adveretentia mentis) a zároveň pouze neplně dobrovolné. Takový pozitivní souhlas je plně dobrovolný a k těžkému hříchu stačí. Jinak by byli omluveni zejména smilníci a to nejsou.

        • Pan Contras napsal:

          Jo ták, teď už rozumím. No jde to zvládnout, stačí pravidelná modlitba a uvidíte, že se to podaří. Pomáhající milost aktuální je silnější, a tu si můžete vyprosit.

      • matěj napsal:

        Ad Pan Contras: to jsou zvláštní formulace, skoro znějí, že peklo či věčné zatracení jsou výsledkem svobodné volby a Božího respektu svobodné vůle člověka. Je v takovém pohledu ještě prostor pro nějakou („aktivní“?) spravedlnost, pro soukromý či poslední soud ap.? A pokud ano, tak kde přesně?

        Protože to, co píšete, lze myslím docela dobře chápat i tak, že peklo není trest, že je to něco jako přirozený následek: tisíckrát mi říkali čisti si zuby a nežer sladký, o hromadě příkladů negativního dopadu bonbónů i pozitivního dopadu čištění mi vypravovali, nebo mi je dokonce na vlastní oči ukázali, přesto jsem sladké žral a zuby si nečistil, tak teď je holt mám definitivně zkažené — ovšem ty zkažené zuby zjevně nejsou trest „aktivně“ udělený soudcem, ale přirozený následek, kde žádná aktivní role soudce není třeba. Stejně tak přinejmenším vypadá i Váš popis pekla. Pak sice naprosto nekoliduje s Božím milosrdenstvím, ale nevím, jestli trošinku nekoliduje s katolickou naukou.

        Jinak teda, když se tu tolik želelo toho Tomáškova katechismu, tam se kupříkladu píše „Peklo je! […] Z lidí se tam dostane, kdo zemře v těžkém hříchu, i kdyby to byl jediný těžký hřích.“ Jak se to porovná s Vaší větou o srdeční příhodě? Zdá se to být v přímém rozporu…

        • Pan Contras napsal:

          Bedlivý inkvizitore,

          1. Aktivně udělený trest se nevylučuje s následkem stavu odvratu od Cíle. Zavilí hříšnici Boha nenávidí (a to co je s ním spojeno, třeba Římský ritus a latinu, jak můžeme vidět u KHSáckých bossů).

          2. S tou srdeční příhodou jsem to myslel tak, že Bůh zpravidla dlouho čeká, než to skončí.

          3. Než nad tím ale spekulovat, to si radši vezmu růženec do ruky. Ten dává četné přísliby, že se tomu modlící se vyhne.

          • matěj napsal:

            Je legrační, že kdyby totéž napsal třeba jeden biskup v Římě, hned by mu to omlátili o hlavu, že takovou formulací záměrně oslabuje učení Církve, které jasně říká, že rozhodně člověk nemůže a nesmí spoléhat na nějaké dlouhé Boží čekání, ale má být připraven kdykoli a stále, protože srdeční příhoda může klidně přijít i hned po prvním těžkém hříchu, jakkoli ve většině případů je asi pravda, že Bůh skutečně dlouho čeká. Co teprve, kdyby ten římský biskup naznačil, že u Boha, který by dopustil srdeční příhodu po prvním těžkém hříchu, by snad šlo shledávat nějaké psychopatické rysy, to by jej už snad rovnou prohlásili za zjevného heretika. Když ovšem tutéž formulaci vypustí tradiční katolík, je vše OK a naopak za evidentního provokatéra, bedlivého inkvizitora a kdo ví co ještě je ten, kdo na přešlap jemně upozorní.

            Takže máte recht, jaképak špekulace, přece víme, kdo je klaďas a kdo záporák, tak nemusíme zkoumat, co se říká, k souhlasu či odsudku zcela stačí, kdo to říká. :-)

  4. Standa Pio napsal:

    Co bychom od tohoto plátku čekali? Že svým čtenářům budou předkládat skutečnou nauku Církve? Že je peklo věčný trest pro každého, kdo zemře v těžkém hříchu? Oni v redakci věří nikoliv v nejvýše spravedlivého Boha, ale v jakýsi automat na odpuštění i pro ty co pokání nečiní. Milosrdenství Boží se dočkalo výkladu hrubě urážejícímu Boží Majestát. Každý má jistotu spásy, protože Oán Bůh přece netrestá. Nejlepší je (ne)katolický týdeník nečíst, raději nahlédnout třeba do Spiragova nebo Podlahova katechismu.

  5. Renda napsal:

    Nekatolický týdeník už nemůže ničím překvapit.

  6. Bepp napsal:

    Osobně by mě nepřekvapilo, kdyby si tu otázku vybájili přímo v redakci KT (to se v médiích běžně dělá, když je potřeba rozvířit debatu nebo jen zaplnit prázdné místo). Přehnaná skrupulozita a ustavičný strach před Božími tresty je dnes velmi vzácnou květinkou, zatímco bagatelizace a opovážlivé spoléhání se na Boží milosrdenství široce rozšířený standard. Pozornost je ale zaměřena téměř výhradně na marginální úzkostlivce, zatímco většinoví lehkovážníci obsazují nejvyšší církevní úřady. Každopádně je ta odpověď krásnou ukázkou nového klerikalismu: pán se ptá na závazné učení církve a dostane názory x lidí, o něž vůbec nestál.

  7. Ľudovít napsal:

    Niekedy sa pýtam sám seba, čo je cieľom týchto tzv. katolíckych médií? Katolícke náuku neodovzdávajú, neustále klesá počet ich podporovateľov, teda málokoho oslovujú, väčšinou prežívajú vďaka zvykovosti niektorých starších ľudí. Vôbec sa netrápia tým, čo bude keď zaniknú úplne, je vôbec možné že by ich cieľom bolo šíriť polopravdy a demagógiu a odvádzať tak ľudí od Boha a Ježiša Krista a deštrukcia Cirkvi?

  8. Franta napsal:

    ad Honza Kohoutek
    Když si uvědomíte, jakou cenu zaplatil Pán, aby nás od pekla zachránil, když se začtete z různých zdrojů, opisovaných mystiky a světci minulých století, do líčení Ježíšova utrpení, kterým Pán zadostiučinil za naše hříchy a přinesl tak nesmírnou, nekonečně bolestnou a hrůznou Oběť za nás, hříšníky /kteří hřích lehkomyslně „pijí“ jako vodu/, když si uvědomíte, jak muselo být Bohu Otci, když „spolutrpěl“ se svým Synem na kříži jako Otec, pak vám možná dojde obludnost hříchu, hrůznost existence pekla, existence satana a jeho cíl a touhy, krást Bohu duše a vést je do zatracení. Pak možná byste porozuměl, jak je nutné znovu oživit vědomí důstojnosti každého z nás jako Božího dítěte, za kterého Pán prolil svou nevinnou Krev, pochopíte, a naopak, proč se v dnešní době záměrně banalizuje hřích, existence satana a pekla.Jak je nesmírně důležité, abychom porozuměli, že náš život je o tom, zda chceme být jednou s Bohem nebo zda nám námaha a utrpení, které se žádnému věřícímu nevyhne, pokud nechce
    zklamat Boha, nestojí o to, vybojovat za zásadní pomoci Boží své dědictví, na které máme sice nárok, ale musíme
    se také sami snažit a rozhodnout. K tomu ta svobodná volba, která nese zodpovědnost za to, kde budeme, protože duchovní realita je právě a jen o tom. Peklo je realita, o které Pán mluvil často ve svých promluvách k apoštolům a lidu, kolem něj shromážděného, hřích je realita, která existuje, přestože mnozí mají tendenci o něm mlžit nebo ho zlehčovat a ten, kdo nechce být v pekle, pak svou volbou a životem musí svědčit o tom, že se vědomě odříká hříchu, satana a života bez lásky k Bohu a bližním. Milosrdenství a spravedlnost Boží totiž nelze oddělit od sebe, jsou skutečností, bez ohledu na to, jak si milosrdenství vyloží mnozí pro uklidnění svého svědomí a místo bázně Boží spíše inklinují k opovážlivému spoléhání se na Boží milosrdenství a lehkomyslnosti, týkající se hříchu. Tím však dobrovolně a svobodně směřují k potencionální věčnosti v pekle – včetně znalců Písma, zákoníků a farizeů dnešní doby, tedy docentů, doktorů teologie či kardinálů, biskupů a církevních hodnostářů, neposlouchající Boží hlas, ale hlas Božího nepřítele, který svou úlisnou „sladkostí“ zasévá nedůvěru k Bohu a jeho Slovu, tak jako pokoušel had Evu v ráji, nic nového pod sluncem… A k tomu má své nástroje, ať již v politice, církvi, mezi stoupenci různých vyznání či sekt, dokonce mezi těmi všemi, kdo zlehčují závažnost evangelia a žijí ho na půl nebo vůbec a zesměšňují ty, kdo Boha a Jeho slovo berou smrtelně vážně.
    Nepodsouvejte Bohu krutost, co se týká pekla, peklo Bůh nestvořil, to si vytvořili démoni, ale jisté je, že mzdou hříchu je smrt a pakliže v současné době se vynakládá nesmírné úsilí mlžit o hříchu, zastírat jej, omlouvat, dle psycholog. smyšlených tezí, že prý je člověk ovlivněn různými danostmi od svého početí atp., pak je to velmi nebezpečné. A nebezpečné i pro kněze, protože poslechnou-li
    hereze a lži, které jsou jim dnes „shora“ vnucovány, pak vědomě blokují lidem možnost nehřešit a zavčas se odvrátit od sklouznutí do svátokrádežných přijímání svátostí, pokud žijí v neregulérních svazcích. A pro kněze to znamená jít vědomě i se svými svěřenými do pekla. Až tak… a pokud si to neuvědomí, pak zaviněná neznalost nemůže omlouvat, jedná se tady o zničení spásy pro ty, kteří by se mohli ještě zavčas pokáním odvrátit, jestliže by porozuměli, že jde o jejich věčnost a že rozumí tomu, že když Bůh dal lidstvu Desatero, platné až do konce světa, že žádný člověk ani papež ho nemůže svévolně svou interpretací měnit a tím se stavět nad Boha.
    Když si to člověk uvědomí, oč se hraje a že tento pozemský život je pouze „zkouškou“, která rozhodne o naší věčnosti, pak se mu možná otevřou více duchovní oči a dojde mu i to, že z vlastních sil se nespasí a že je pro něho jediná cesta, jak do nebe… Pán Ježíš, který řekl: Já jsem cesta, PRAVDA a život. Na nás je, po ní jít a rychle utéci z té široké, vedoucí do pekla, jestliže jsme na ní a zároveň se konečně začít strachovat o věčnost svých drahých či ostatních bratrů a sester v Kristu, protože jsme všichni na jedné lodi, kde jediným spolehlivým měřítkem je láska, kterou po nás Pán bude vyžadovat a ptát se, jak jsme milovali či pomáhali Bohu zachraňovat ostatní, aby se nedostali do toho hrůzného pekla, o kterém mluvil náš Pán a tolik světců. Mt 18,8…Svádí-li tě ruka, noha..
    Neposlušnost vůči Božímu Slovu a vlastní interpretace však je také jedním z projevů svobodné volby, nikdo nebude nucen… kdo chce kam, tam má také možnost jít.
    Avšak Bůh nám dal všechno a očekává, že i my mu dáme vše… tedy i svou naivitu, slepotu a hříchy, které však pro Boha nejsou překážkou, překážkou je, když je někdo slepý a má za to, že vidí a nic s tím nehodlá dělat či zaslepeně tleská lžím a herezím jen pro jakousi falešnou poslušnost, /tím myslím kněze, kteří by poslouchali heretické pastorační pokyny a konali podle nich, což by bylo velmi nebezpečné pro jejich vlastní šťastnou věčnost u Pána/.
    Proto je nutné si dnes uvědomit, kam já vlastně svým způsobem směřuji již dnes a zavčas se vzpamatovat, protože peklo je skutečnou realitou a není nemožné se tam dostat, stačí hřešit a prožít svůj život lehkomyslně, nedůvěřovat Bohu, naletět lžím a být „in“ a „sluníčkářem“, který naivně následuje modernistický trend v církvi a jiné lživé postoje a netuší, kam tímto postojem vlastně směřuje a jak si Boží nepřítel mne ruce nad snadno ulovenou „kořistí“, byť z řad kněží, kteří by přece měli zpozornět a vytušit, že něco v současné církvi nehraje…

  9. Martin napsal:

    Pamatuji doby, kdy do KT psali osobnosti typu P. M.Badal OP, to byla radost číst. Dnes je KT v situaci, kdy číst jej člověku nepřináší poučení, natož utvrzení ve víře. Je opravdu smutné to vidět a vědět, že jsme něco takového vůbec dopustili!

  10. Jan Krásenský napsal:

    Dotyčný čtenář je úzkostlivý. Jestli jeho úzkostlivost pramení z nevyznaného hříchu nebo z povahy (geneticky podmíněné) je obtížné se dohadovat. V obou případech paní Kateřina Brichcínová odpovídá špatně. Pomoci mu může jen psychiatr nebo kněz (na pořadí nezáleží). Peklo je skutečnost. Pomozme všem, aby skončili v náruči Ježíše Krista.

  11. Veronika napsal:

    Milí bratři a sestry v Kristu,
    pokud máme pochybnosti, řiďme se tím, co říká Bible a Katechismus Katolické církve.
    Nicméně zajímavá jsou i svědectví lidí, kteří prožili klinickou smrt, jako třeba p.dr.Gloria Polo, která své svědectví shrnula v knize Stála jsme u brány nebe a pekla (https://www.google.cz/search?q=gloria+polo+st%C3%A1la+jsem+u+br%C3%A1ny+nebe+a+pekla&rlz=1C1GGRV_enCZ751CZ751&oq=Gloia+Po&aqs=chrome.4.69i57j0l5.5522j0j8&sourceid=chrome&ie=UTF-8)
    Ďábel je mazaný a jeho velkým triumfem je, že přesvědčil řadu lidí, že vlastně neexistuje. Potom se do pekla mohou snadno dostat lidé, kteří v jeho existenci nevěří.
    Výše uvedený odkaz není pro slabší nátury, proto zvažte, zda jej číst. Mohu Vás jen potěšit, že je to příběh s dobrým koncem – autorce byla po konfrontaci s hříšností jejího života dána druhá šance – vrátit se na zem, ovšem s podmínkou, že vydá svědectví o Božím milosrdenství, ale i o Božím soudu a o existenci pekla.
    Věřím, že lepší je včasná prevence nežli pozdní komplikace. Strach z trestu není ideální motivace, lepší je obrátit se a konat pokání z lásky, nicméně jistý druh motivace to je.

  12. Lenka napsal:

    „Hrdinové“ umírají nesnadno, ale už to stačilo (2017)
    REX! 1. 8. 2017
    kdo to bude komentovat?

  13. Veronika napsal:

    Pan Tomáš tu rozproudil naprosto velkou diskuzi ohledně pekla. Chápu jeho otázky. Nemyslí to zle. Ale myslím, že se tím není třeba trápit. Jak už zde psali mnozí, tak člověk se má snažit, chodit ke zpovědi – nejlépe ke knězi, který vám porozumí a povede vás. Sestra Faustyna Kowalská ve svém deníčku píše, že BŮH NIKOHO DO PEKLA NEPOSÍLÁ, ale že je v některých duších tak velká zatvrzelost, že odmítnou jeho pomoc – odmítnou být s ním. Já to chápu tak, že odmítnou litovat a říct: „Bože, nevěděl/a jsem, jak velké to má důsledky atd. Zvoral/a jsem to. Prosím za odpuštění.“
    Takže tak. Netrápila bych se tím, viz svobodná vůle, kdo půjde kam – to je věc Boží a každého člověka jednotlivě. Za druhé bych se modlila a sama bych prosila Pána o to, aby mě zahrnul a dal poznat svou lásku, abych ho nemusela poslouchat ze strachu. A kdyžtak bych taky prosila, aby ten strach uzdravil. Bůh opravdu nechce nikoho zatratit. Jinak by neposílal svého Syna za nás zemřít. :) (a ještě k těm mystickým věcem viz Fatima. Já to chápu tak, že jde prostě o varování, aby se z člověka nestal ten, kdo nenávidí Boha. A když mi někdo řekne, že něco dělám špatně, tak bych se měla alespoň snažit to změnit. Nevadí, že to nezvládnu. Bůh mě nezatratí. Prostě lituju a snažím se dál. Panna Maria nechce určitě, abychom žili ve strachu. Ale abychom se zamýšleli a nebyli ignoranti. A to můžem začít u sebe. Druhé odevzdávat a modlit se za ně. Modlitba má přece moc).

    • Tomáš napsal:

      ad „Bože, nevěděl/a jsem, jak velké to má důsledky atd. Zvoral/a jsem to. Prosím za odpuštění.“
      Promiňte – měl jsem za to, že máme podobné chápání věci, takže neskrývám své rozčarování, protože myslet si, že ke spáse pomůže vědomá neznalost, je, slušně řečeno, hodně odvážné. O těchto důsledcích učí katolická církev, proto zde neznalost neomlouvá. Jinými slovy totiž říkáte to, co Luther: „Směle věř a ještě směleji hřeš.“ Jenže, milá zlatá, ke spáse je zapotřebí velké, opravdu velké pokory a každodenního pokání a ne to, co píšete. Jestli takto někoho po/vyučujete, nedej Bůh malé děti, tak Pán Bůh s námi a zlé pryč.

      • Tomáš napsal:

        P.S. modlitba moc má – o tom žádná. Ale nelze vymodlit spásu tam, kde je neochota či neúcta ke katolické nauce. Lze jen prosit za Boží milost obrácení ke katolické víře, nikoli však od ní k neomodernismu, jak se mnoho naivních oveček mylně domnívá pod vedením svůdců od víry pravé.

  14. František napsal:

    Bůh je samozřejmě milosrdný, ale i spravedlivý. Určitě nám, katolíkům, je dáno velmi mnoho, díky svátostem, ale také nás to svým způsobem zavazuje, abychom Boží milosti, plynoucí ze stavu milosti posvěcující, nebrali jako samozřejmost, ale ve velké vděčnosti a v úctě – s bázní a třesením, pracovali na své spáse a abychom v synovské oddanosti měli odpor ke všemu, co se našemu Otci hnusí a tím je hřích. Správně pan Tomáš podotýká, že svévolně spoléhat na Boží milosrdenství a být liknaví, co se týká nebezpečí hříchu – znamená znevažovat Boží dobrotu a dobrovolně se vystavovat nebezpečí upadnutí do hříchu, pokud je nám již jedno, že tím Boha urážíme a zraňujeme. Naši předkové se rádi modlívali vkleče křížovou cestu, aby prorozjímali, kolik stál hřích našeho Pána, aby pochopili, co obnáší a varovali se Pána zbytečně urážet. Tedy postoj – zhřešil jsem a co, vždyť stačí litovat a je to smazáno… je nebezpečný a mohl by se stát habitem a výmluvou pro hledání sebe, svého štěstí a spokojeného života a přitom si neuvědomovat, že takový postoj nemá s Boží vůlí nic společného. Jenže, jak říká Písmo svaté:
    Gal6,7
    Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.
    Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.
    A proto modleme se, postěme se – nejen za ostatní hříšníky, ale i za naše kněze, protože to víc než kdy jindy potřebují, duchovní boj v církvi probíhá docela naostro a zlý, jak se zdá, má zatím navrch, alespoň co se týká kléru…
    Můžeme však zachraňovat růženci a burcovat z duchovního spánku ty, kteří „neví“, že potřebují být Pánem podobně jako Lazar, probuzeni z jejich smrtelného duchovního spánku, dokud je jim ještě dán čas napravit, co se dá…
    Ezechiel 18,30-32
    A uvedený odkaz na knihu dr.Glorie Polo – „Stála jsem u brány pekla“, jak je zde panem Tomášem uváděn /koment.z 5.8/, také stojí za přečtení, aby si každý mohl opravit své falešné představy, týkající se Boží spravedlnosti, ale také i milosrdenství, které je skutečně nekonečné – pokud se člověk chce v pokání a poslušnosti vrátit k Bohu a Jemu sloužit… a dělat mu svým životem jen radost.

    http://www.jesus.sk/pdf/Gloria-Polo-svedectvi.pdf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *