Přistoupíme nyní k části mše svaté nazvané kánon. Zvláště té by se mohla týkat fráze, kterou vyslovují propagátoři pokoncilového ritu: „Při tom starém ritu si kněz furt něco pro sebe mumlal, a jen občas se k lidem otočil, aby řekl dóminusvóbiskum“ (sám jsem tato slova slyšel přímo z kněžských úst). Nebudeme zde diskutovat o tom, do jaké míry je toto pozorování alespoň na povrchu (z hlediska zrakového a sluchového vnímání) pravdivé. Všimněme si fenoménu nazvaného „mumlání“ z jiného pohledu. Obhájci tridentského ritu někdy argumentují tvrzením, že to neslyšitelné vyslovování vyjadřuje tajemství. S tímto odůvodněním lze sice v zásadě souhlasit, avšak je příliš slabé: znázornit tajemství – zvláště to hluboké, existující při přepodstatnění – prostě tím, že se „tutlá“, to je příliš primitivní prostředek. Je však vhodné si uvědomit, že při kánonu to, co se dnes s oblibou vyjadřuje slovem předsedat, mizí jako kapka v moři ve skutečnosti, jejíž důležitost převyšuje vše na zemi, totiž v té skutečnosti, že celebrant jedná jako „alter Christus“ (druhý Kristus), že v centru kánonu pronáší Kristova slova s celou jejich obrovskou a tajemnou mocí, jako by byl sám Kristem, a že v tomto kontextu stojí před Bohem. Promyslíme-li si toto, uvědomíme si i to, jak je vhodné, že pravidla tridentského ritu vedou celebranta, aby v tom nejvýš nábožném pozdvižení své mysli k Bohu byl v kontaktu jen s ním, s Bohem, a uvědomíme si i to, jak propastně hloupé, primitivní a arogantní jsou fráze o mumlání.

První modlitba kánonu

Jak už jsme uvedli v minulé části, ke konci Sanctu se celebrant žehná křížem. Pak ruce sepne, avšak to už Sanctus skončí a celebrant začne potichu pronášet první modlitbu kánonu. Na jejím začátku ihned ruce rozepne, rozepnuté mírně pozvedne a opět je na prsou spojí a při tom pozvedne zrak vzhůru a hned jej zase sklopí, skloní se nad oltářem a sepjaté ruce na něj položí (popis pohybů rukou a zraku může vypadat krkolomně, ale nechť si čtenář sám zkusí podle nich „zacvičit“ – zjistí, že jde o pohyby zcela přirozené a harmonizující s liturgickým textem). Modlitba začíná slovy:

Te ígitur clementíssime Pater, per Jesum Christum Fílium tuum, Dóminum nostrum, súpplices rogámus ac pétimus, * uti accépta hábeas et benedícas hæc + dona, hæc + múnera, hæc + sáncta sacrifícia illibáta, in primis, quæ tibi offérimus pro Ecclésia tua sancta cathólica.

V místě označeném hvězdičkou zakončí celebrant svou úklonu políbením oltáře, po kterém se napřímí a na tři větné členy začínající slovem hæc (označené křížkem) žehná po každé vodorovným křížem obětní dary (každý kříž společně nad hostií i kalichem, ne tedy jeden kříž nad hostií a jiný nad kalichem); pak rozepne ruce jako např. při prefaci. Význam gest českému čtenáři vynikne, když pozná překlad, téměř doslovný (accepta přesně znamená „laskavě přijaté“, „milé“, „vítané“ a habeas bychom přeložili v kontextu se spojkou uti slovem „měl“, takže uti accepta habeas, doslova abys „laskavě přijaté měl“ přeložíme jako „laskavě přijal“ – pro toho, kdo ovládá anglické, německé, francouzské nebo italské perfektum, jde o běžný obrat):

„Tebe, tedy, nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna tvého, Pána našeho, pokorně žádáme a prosíme, * abys laskavě přijal a požehnal tyto + dary, tato + věnování, tyto + svaté oběti neporušené, předně, které tobě obětujeme za církev tvou svatou katolickou.“

Modlitba však zde nekončí (v misálu zde není ukončena tečkou, nýbrž dvojtečkou, což tak trochu odpovídá naší čárce mezi dvěma větami), nýbrž pokračuje slovy:

Quam pacificáre, custodíre, adunáre et régere dignéris toto orbe terrárum: una cum fámulo tuo Papa nostro … et Antístite nostro … et omnibus orthodóxis, atque cathólicæ et Apostólicæ fídei cultóribus.

Vytečkované části reprezentují po řadě jména současného papeže a biskupa, do jehož pravomoci celebrant, resp. místo náleží (v misále je použito symbolu N.). Doslovný překlad zní:

„Kteroužto pokojem obdařit, chránit, sjednotit a řídit rač po celém okrsku zemském, zároveň se služebníkem svým, papežem naším … a biskupem naším … a všemi pravověrnými jakož i katolické a apoštolské víry pěstiteli“ (poslední slovo lze přeložit i jako „šiřiteli“ nebo „ctiteli“).

Vzpomínka na živé

Celebrant ji vyslovuje stále s rozepjatýma rukama a takto pokračuje až do prvních slov následující modlitby zvané „Vzpomínka na živé“. V první větě této modlitby dostává celebrant čas, aby se na libovolně dlouhou dobu zamyslel nad konkrétními osobami, za které (nebo na jejichž úmysly) mši svatou obětuje (např. dle mešní intence nebo dle současné situace). Jejich jména jsou v dalším textu opět naznačena tečkováním (v misále textem N. et N.). Při této vzpomínce na konkrétní osoby celebrant ruce sepne – obvykle skloní hlavu a zavře oči, aby se zcela soustředil a na nikoho nezapomněl –, a když pak pokračuje, opět ruce rozepne (na tomto úseku kánonu poznáváme i praktickou stránku toho, že kánon není nahlas recitován, a na druhé straně každý věřící, který pozorně dění u oltáře sleduje, může podle toho, že celebrant sepjal ruce, poznat, o co právě jde, a může sám Bohu připojit prosbu za ty, na nichž mu záleží). Celá vzpomínka na živé zní takto:

Meménto, Dómine, famulórum famularúmque tuárum … et ómnium circumstántium, quórum tibi fides cógnita est et nota devótio, pro quibus tibi offérimus: vel qui tibi ófferunt hoc sacrifícium laudis, pro se suísque ómnibus: pro redemptióne animárum suárum, pro spe salútis et incolumnitátis suæ: tibíque reddunt vota sua ætérno Deo, vivo et vero.

V následujícím doslovném překladu zachováváme stejná interpunkční znaménka, aby se v jeho vztahu k latinskému textu čtenář lépe orientoval. Doplňme ještě, že v textu je třikrát použito typické latinské přípony que, která odpovídá naší spojce a před slovem, k němuž byla připojena:

„Vzpomeň, Pane, služebníků a služebnic tvých … a všech kolemstojících, jejichž tobě víra známa je a zbožnost poznána, za které ti přinášíme: nebo kteří tobě přinášejí tuto oběť chvály, za sebe a své všechny: za naději spásy a bezpečnosti své: a tobě plní sliby své Bohu, živému a pravému.“

Mezi úkonem

V první modlitbě se celebrant modlí za celou Církev bojující a v té druhé za živé osoby nějak blízké. Po ní vzpomíná na Církev vítěznou, kterou v kánonu od nejstarších dob reprezentoval jmenovitý výběr sestávající z Panny Marie, dvanácti apoštolů a dvanácti mučedníků zvláště blízkých římským papežům a římskému lidu: pět papežů – Linus, Klétus zvaný též Anaklét, Kliment, Xystus zvaný též Sixtus (zřejmě Xystus II.) a Kornélius –, jeden biskup (Cyprián), jeden jáhen (Vavřinec) a pět laiků – Chrysogon a dvě dvojice: Jan s Pavlem (nikoliv apoštolové, nýbrž dva bratři zabití za Juliána Odpadlíka r. 362) a nám poměrně dobře známí Kosma s Damiánem. V roce 1962 rozšířil tento výčet papež Jan XXIII. o sv. Josefa, čímž vyhověl peticím přicházejícím římským papežům z celého světa téměř sto let. Modlitba se nazývá dle svého úvodního slova Communicantes, což je přechodník od slovesa communicare, blízkého modernímu člověku, který v něm cítí slovo komunikovat, ale které lze přeložit i jako „sdílet se s někým o něco“, „domlouvat se s někým na něčem“ apod., a v českých překladech kánonu přechází ve výraz „být ve společenství“, nebo dokonce „být ve svatém společenství“. Jiný běžný název této modlitby je Infra actionem, což se překládá jako „Mezi úkonem“. Teologové upozorňují, že tento velmi starobylý název je svědectvím, že od nejstarších dob byla mše svatá chápána ne jako pouhá modlitba, připomínka, resp. komunikace s přímluvci v nebi, jak je to právě v části Communicantes, nýbrž opravdový úkon, totiž úkon oběti a svátostný čin.

Communicántes et memóriam venerántes, in primis gloriósæ semper vírginis Maríæ, Genitrícis Dei et Dómini nostri Jesu Christi: sed et beáti Ióseph eiúsdem Vírginis Sponsi, et beatórum Apostolórum ac Mártyrum tuórum Petri et Pauli, Andréæ, Jacóbi, Joánnis, Thomæ, Jacóbi, Philíppi, Bartholomǽi, Matthǽi, Simóni et Thadǽi: Lini, Cleti, Cleméntis, Xysti, Kornélii, Cypriáni, Lauréntii, Chrysógoni, Joánnis et Páuli, Cosmæ et Damiáni: et ómnium Santórum tuórum: quorum méritis precibúsque concédas, ut in ómnibus protectiónis tuæ muniámur auxílio. Per eúndem Christum, Dóminum nostrum. Amen.

Doslovný překlad je tento:

„Ve společenství jsouce a památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista: ale i blaženého Josefa téže Panny Snoubence, a blažených apoštolů a mučedníků tvých Petra a Pavla, Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše: Lina, Kléta, Klimenta, Xysta, Kornélia, Cypriána, Vavřince, Chrysogona, Jana a Pavla, Kosmy a Damiána: a všech svatých tvých: pro jejichž zásluhy a prosby kéž udělíš, abychom ve všem záštity tvé chráněni byli pomocí (tj. abychom ve všem byli chráněni pomocí tvé záštity). Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Tridentský ritus je živý a přitom pevný. Celebrant sám nesmí na jeho kánonu změnit jediné slovo, avšak rubriky pro velké svátky a případně jejich oktávy nařizují pozměnit začátek tak, že zhruba zní Communicántes, et diem sacratíssimum celebrántes, quo … ; sed et memóriam venerántes atd. („ve společenství jsouce a den přesvatý slavíce, v němž …“ ; „ale i památku uctívajíce“ atd.), kde za slovem quo („v němž“) je charakterizován význam dne, resp. oktávy (k pojmu oktávy se vrátíme v některém z pozdějších výkladů, zaměřeném na „tridentský“ církevní kalendář), jmenovitě:

Vánoc: beátæ Maríæ intemeráta virgínitas, huic mundo édidit Salvatórem – „blažené Marie neporušené panenství tomutu světu vydalo Spasitele“,

Zjevení Páně: Unigénitus tuus in tua tecum glória coætérnus, in veritáte carnis nostræ visibíliter corporális appáruit – „Jednorozený tvůj v tvé s tebou slávě souvěčný (tj. v tvé slávě s tebou souvěčný), v pravdě těla našeho (tj. v opravdovém našem těle) viditelně tělesný se zjevil“,

Zeleného čtvrtka: Dóminus noster Jesus Christus pro nobis est tradítus – „Pán náš Ježíš Kristus pro nás byl zrazen“,

Nanebevstoupení Páně: Dóminus noster, unigénitus Fílius tuus, unítam sibi fragilitátis nostræ substántiam, in glóriæ tuæ déxtera collocávit – „Pán náš, jednorozený Syn tvůj, spojenou se sebou křehkosti naší podstatu, na slávy tvé pravici umístil“ (tj. podstatu naší křehkosti se sebou spojenou umístil po pravici tvé slávy).

Pro velikonoční a pro svatodušní oktávu je schéma volnější, takže uvádíme celý začátek:

Velikonoční: Communicántes, et diem sacratíssimum celebrántes Resurrectiónis Dómini nostri Jesu Christi secúndum carnem – „Ve společenství jsouce a den přesvatý slavíce vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista podle těla“; stejné Communicantes se čte už na velikonoční vigílii (Bílou sobotu), při čemž se však slovo diem („den“) nahradí slovem noctem („noc“);

Svatodušní: Communicántes, et diem sacratíssimum Pentecóstes celebrántes, quo Spíritus Sanctus Apóstolis innúmeris linguis appáruit – „Ve společenství jsouce a den přesvatý Letnic slavíce, v němž Duch Svatý Apoštolům nesčíslnými jazyky se projevil“.

Pokyny pro ministranty a lid

Z toho, co jsme uvedli na začátku této části, jasně vyplývá, že ministranti ani věřící do kánonu nezasahují mluvou a do této části ani změnami své polohy. Když odrecitují Sanctus, pokleknou a takto zůstanou. V případě, že lid Sanctus zpívá, poklekne po jeho ukončení. To může být buď v pokročilejším stadiu recitace Kánonu, nebo – pokud celebrant zpívá Sanctus s lidem – na jeho začátku. O problémech figurálního Sanctus zpívaného obvykle na kůru, eventuálně s doprovodem dalších nástrojů jsme pojednali už v minulé části. Když se zpívá s doprovodem varhan, může varhaník po skončení zpěvu jemně preludovat, a to až do signálu zvonkem před proměňováním (o tom až příště). Stejná pravidla pro preludování platí, když je dokončen Sanctus zpívaný sborem a signál zvonkem dosud nezazněl (není přípustné, aby se k takové hře varhan připojil i někdo s jiným nástrojem nebo aby preludování varhan bylo suplováno nějakou skladbou na jiné nástroje). Pro advent, půst a předpostní dobu (šestnáct dní před Popeleční středou – k tomu doplníme něco až později, totiž v souvislosti s „tridentským“ kalendářem) platí, že ani preludování není přípustné – varhany slouží v té době jen k případnému doprovodu zpěvu (že při mši svaté tridentského ritu není přípustná forma používaná v zábavné oblasti a ani hudební nástroje, které jsou pro ni charakteristické, je snad evidentní). Pokud Sanctus zpívá sbor, je vhodné, aby mlčící lid poklekl hned na jeho začátku a nečekal na konec zpěvu vsedě.

Evžen Kindler

Toto je osmý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2008/2.