Dnešní Koutek poesie čtenářům místo obvyklé dvojice básní přináší ukázku z rozsáhlejšího lyrického textu Filipa Topola Střepy.

Střepy mi nosily noci.
Jak jsem se otáčel – ležely na okně.
Záhadné pozvánky,
zdánlivě chladné přísliby…

Někdy jsem jich měl v dlaních
celé hromádky,
jindy zas stačil jen pohled
a sám se mi střep
přilepil na prst.
Nejdřív jsem netušil,
co to má znamenat,
co po mně noci chtějí.
Tvářily se sice,
jako by se jich to netýkalo,
ale brzy jsem pochopil,
že jim na naší nové hře asi záleží.

Později jsem si uvědomil, že střepy,
přes veškerou svoji rozmanitost a pestrost,
mají něco společného, a když jsem k sobě
některé přiložil, zcela přirozeně se doplňovaly
a vytvářely tak náznak jakéhosi obrazu.
Bylo to vzrušující a měl jsem z toho
malé divoké závratě…

V té době jsem byl odsouzen
k temnému nicnedělání a čekání
na rozsudek Vyšších mocností,
které se pomocí skalpelu chtěly přesvědčit,
jestli je opravdu v těle tma,
jak jsem předtím tvrdil jednomu svému
poněkud zmatenému příteli.

A tak jsem pokorně,
ale i s jistou netrpělivostí každý den
čekal na setmění,
v okolí vyli psi a křičeli rackové,
občas zabzučel výtah
nebo sousedi myli nádobí
a já pomalu bral jeden střep po druhém
a lepil je a skládal dohromady.
Ve chvílích,
kdy se Země přestávala otáčet,
jsem objevoval Dvůr a vítr.
Všechno se vlnilo v modrém tichu…

První tři měsíce byly noci nejštědřejší.
V opravdu hlubokém údivu jsem viděl,
jak mi pod rukama roste kouzelná mozaika,
jejímž autorem jsem sice nebyl,
ale přesto jsem všemu, co zobrazovala,
rozuměl a cítil, že to tak má být.

*

Autorkou fotografie je Jana Drengubáková.