Ozvěny

Vnímání lidských smyslů se obvykle spojuje s pokušením a neřestí, ale není tomu tak pokaždé. Někdy určité smyslové vjemy evokují touhu po opravdovém naplnění a radosti, jejímž jediným skutečným zdrojem je Bůh. Básně napsal Jan Zahradníček.

Žízně


Stejně jak v mládí mém se řeka s řekou slévá,

z horoucí půdy tryská růží nach,

po návrších se vzpíná chmel a réva,

slad voní v městečkách.

Starší než hvězdy žízeň moje,

ó crčte proudem, chladné zdroje.

*

Blesk mraky otvírá jak berla Mojžíšova,

na prsa lijáku se přisál zprahlý lán,

pro nás už hrozen rdí se do nachova,

pro nás chmel hořký natrhán.

I kdybych stokrát žil na této zemi,

vždy více pít, ó pít by chtělo se mi.

*

Všem těm, kdo v sobě zbloudili jak v lese,

sklenici jednu marně nepil jsem, já dím.

Klikaté cesty mládí mého, obraťte se,

k hospodám spěchajíce s pocestným.

Nechť listy špatně popsané se v čisté změní,

nechť ztráta navrátí se v dlaň a voda ku prameni.

*

Však co jen bez konce, co vyčerpati nelze,

utišit může drsnou žízeň mou.

Ač soustolovníci už ztrácejí se v mlze,

v hospodě smrti snad mne naleznou.

Jsme tady pouze svatebčany v Káni,

na štoudve  naše shlédlo požehnání.

Vůně


Teď vítr na zahradách stydí se a stůně

a nezpívají ptáci pro soumrak a hřích

roztěkají se sladké třesoucí se vůně

a s tichem smíchány jsou v hlasech večerních

*

A námi proplouvají oblaka a ptáci

tak jako bychom byli bez kostí

něčeho obrys v tmách se rozplývá a ztrácí

jak obrys naší lítosti

*

Té jejíž vlasy podobaly se mé žízni

odešla vprostřed rozehrané hry

bolestné omyly jsou mojí sklizní

a bolestnější rozpory

*

A teď jsou vůně v něž se rozpustily city

a krajiny a léta jež mi nepatří

kde nad květinami jež zvadly nerozvity

teď odlétají ptáci tři a tři

*

Jsou vůně které za večera vanou

až v rozevřené srdce člověka

a do tmy pod smysly jak černé deště kanou

jež mými ústy do zelena hodin lká

*

Jsou vůně v jejichž stínu jsme se chvěli

všechno proměnivše v jeden vzlyk

i s neurčitostí svých snění celí

stlačeni na jediný okamžik

*

Jsou vůně jež se podobají rzi a soli

a na růžích nám leží jak černé skvrny mšic

a vůně jež nám vyčítají a jež bolí

a bolestně se rozplývají v nic

*

A vanou vůně z podsvětí a tůní

ty vůně daleké a vůně podle řek

ty vůně soumraku a smrti spolu s vůní

jíž choří užívají místo podušek

*

A vůně v něž se rozpustily city

a krajiny a léta jež mi nepatří

kde nad květinami jež zvadly nerozvity

teď odlétají ptáci tři a tři

*

Zdroj:

ZAHRADNÍČEK, Jan. Žízně. In Knihy básní. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2001.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Návrat. In Knihy básní. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2001.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *