Štítek: výjimeční lidé

Často jsem slyšel a četl, všichni jsme často slyšeli a četli, takové fráze jako „obyčejné stádo“, „výjimečný člověk“, „morálka vhodná pro zástupy“, „morálka nevhodná pro génia“, „nadřazený intelekt vyrostl z takových užitečných konvencí“ a tak dále. Takové fráze na mne nepůsobí. Ani na mne působit nezačnou, dokud neuslyším, že je k nim něco dodáno, něco, nač čekám a vždy čekám marně. Sílu takových poznámek bych začal cítit, kdyby někdo řekl „obyčejné stádo, ke kterému sám patřím“ nebo „výjimečný člověk, jakým nikdy nemohu doufat být nebo “Tato morálka se hodí pro zástupy, proto se jí budu řídit”“ nebo „Morálka se pro génia nehodí, proto se můj bratranec Tom opít může, ale já ne“ nebo „Nadřazená inteligence vyrostla z konvencí, ale pro mne jsou pořád užitečné.“ V extrémní filosofii nadřazenosti a podřazenosti zkrátka začnu věřit, až se dozvím něco málo o tom druhém. Když se člověk bude označovat za podřadného, řeknu o něm, že to myslí s odporem proti rovnostářství vážně. Pokud a dokud se bude vždy označovat za nadřazeného, budu o něm vždy říkat, že je to pitomý chlubil. (Pokračování textu…)