Tag Archives: proměňování
Problém tzv. hoblponku
Jedním z produktů pokoncilní degenerace katolické liturgie je tzv. „obětní stůl“, který slouží v mnoha kostelích jako oltář, u nějž kněz proměňuje a koná další obřady „tváří k lidu“. Často jde o obyčejný dřevěný stůl, který řada tradičních katolíků posměšně nazývá „hoblponkem“.
Z hlediska vkusu a logiky katolické liturgie je pohrdlivý název pro takovýto přebytečný a nedůstojný kus nábytku na místě. Koneckonců i z hlediska tzv. „pokoncilní liturgie“ jde pouze o krátkodobě tolerovatelné provizorium, protože oltář má být kamenný a pevně spojený s podlahou, což pro hoblponk zjevně neplatí. Narážíme zde však na malý problém…
Po proměňování (O tridentské mši svaté X)
Anamnese
Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:
Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.
Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):
„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“
Proměňování (O tridentské mši svaté IX)
Modlitby těsně před proměňováním
V této části pokračujeme v popisu mešního kánonu mše svaté podle tridentského ritu. Popis je zaměřen na ústřední část kánonu a eucharistické liturgie vůbec, na proměňování. Začneme však modlitbou, která by vlastně měla být popsána už ke konci části předcházející. Důvod, proč ji popisujeme až nyní, spočívá v tom, že je doprovázena prvními z gest, podle nichž mohou ministranti (a nepřímo všichni věřící a zvlášť varhaník) snadno poznat, že celebrant vyslovuje tiše právě tuto a následující modlitbu a že tedy proměňování je opravdu blízko. Celebrant se modlí:
Hanc ígitur oblatiónem servitútis nostræ, sed et cunctæ famíliæ tuæ, quǽsumus, Dómine, ut placátus accípias: diésque nostros in tua pace dispónas, atque ab ætérna damnatióne nos éripi, et in electórum tuórum júbeas grege numerári. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.
V doslovném překladu to znamená (upravujeme jen infinitivy s akuzativy):
„Tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i vší rodiny tvé, prosíme, Pane, abys usmířen přijal: a dny naše ve svém pokoji spravoval, k tomu od věčného zavržení abychom byli vytrženi a do vyvolených tvých, kéž ustanovíš, stáda přičteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen“ (pro lepší porozumění si přesuňme slova „kéž ustanovíš“ hned za slova „k tomu“).
Slovo famíliæ v první větě je v latině nejen genitiv našeho slova rodina, ale i toho, co vyjadřujeme slovy „blízcí“, „příbuzenstvo“, „čeleď“, „služebnictvo“, ba i „majetek“. Ve všech významech lze slovo famíliæ v případě, o který zde jde, interpretovat.
