Nedávno zveřejněná sekulární studie zjistila, že druhý vatikánský koncil „odstartoval pokles“ v celosvětové účasti na katolické mši v porovnání s účastí na bohoslužbách jiných vyznání, včetně protestantismu.
Americká nezisková organizace National Bureau of Economic Research (NBER) zkoumala účast na bohoslužbách v 66 zemích od roku 1920 a zjistila, že „ve srovnání s jinými zeměmi zažily katolické země stálý pokles měsíčních počtů dospělých účastnících se bohoslužeb, který začal bezprostředně po druhém vatikánském koncilu“ v roce 1965, tedy v jeho závěrečném roce.
Katolické země byly definovány jako země s padesáti a více procenty katolické populace a patřily mezi ně například Irsko, Itálie, Rakousko, Francie, Brazílie, Filipíny a Mexiko.
Graf, který zobrazuje údaje výzkumníků, ukazuje, že v katolických zemích měsíční účast na bohoslužbách poklesla nejméně o dvacet procentních bodů jak ve srovnání se všemi ostatními zeměmi, tak s „křesťanskými“ zeměmi, přičemž významný pokles je vidět poprvé v období let 1965 až 1974. Účast na mši v katolických zemích klesala od roku 1965 do roku 2015 průměrně o čtyři procentní body za dekádu.
Tyto výsledky odpovídají zjištěním francouzského historika Guillaumea Cucheta, který v roce 2022 zveřejnil analýzu, podle níž rok 1965, kdy skončil druhý vatikánský koncil, znamenal počátek „kolapsu“ praktikování katolicismu ve Francii.
Jak poznamenal Phil Lawler, zjištění NBER o účincích druhého vatikánského koncilu na účast na mši jsou pozoruhodná, neboť NBER představuje „těžkou váhu“ mezi ekonomickými výzkumnými institucemi, která nemá žádné „polínko v ohni“, pokud jde o vnitřní diskuse katolíků.
I když NBER nezkoumala, co konkrétně se na koncilu stalo, co potom přivodilo prudký pokles účasti na mši, její výzkumníci uvedli několik potenciálních faktorů, s nimiž přišel katolický kněz, sociolog a novinář Andrew Greeley, včetně změn ve mši samotné, nového ekumenického pohledu na jiná náboženství a zrušení určitých praktik, jako je páteční půst od masa.
Významné změny v samotné mši začaly s promulgací první instrukce Inter oecumenici o správném uskutečňování koncilové konstituce o posvátné liturgii 7. března 1965. Třebaže cílem bylo učinit mši „přístupnější“ a přijatelnější, změny působily na řadu katolíků, pro něž mše svatá zůstávala prakticky beze změny po celý jejich život, cizorodě a dokonce jako šok.
Instrukce Inter oecumenici například stanovila, že „hlavní oltář by měl být přednostně oddělený od stěny, aby se kolem něj dalo snadno obcházet a celebrovat na něm tváří k lidu“. (1) To je samo o sobě radikální změna, neboť se jedná doslova o obrat o sto osmdesát stupňů už v samotné orientaci mše svaté.
Již v roce 1965 byl zrušen žalm 42 na začátku mše svaté a poslední evangelium a modlitby Lva XIII. na jejím konci. Věřící měli recitovat Otčenáš spolu s knězem a čtení a evangelium se měly číst či zpívat čelem k lidu. V jiných než slavných mších měli laici „číst čtení a epištolu spolu s obvyklými mezizpěvy“, zatímco kněz sedí a poslouchá. Před přijetím Nejsvětější svátosti měli věřící odpovídat „amen“.
Jak v souvislosti s úpadkem účasti na mši poznamenal francouzský historik Cuchet, třebaže tyto změny v obřadu mohou intelektuálům připadat druhořadé, ve skutečnosti jsou to „psychologické a antropologické determinanty“.
I když liturgické změny byly pro většinu katolíků účastnících se mše nejzřetelnějšími a nejcitelnějšími dopady koncilu, výzkumníci tvrdí, že nelze ignorovat ani zjevný věroučný posun.
„Výslovné zpochybňování staletých nauk, jako je zákaz antikoncepce, mohlo rozbít vnímání neměnné Církve hlásající pravdu a nahradit ho modelem, kdy mají jednotlivci přímočařejší vztah s Bohem, a proto jsou méně závislí na Církvi a jejích oficiálních bohoslužbách,“ uvedli výzkumníci s odvoláním na Greeleyho.
Ačkoli Církev svůj zákaz antikoncepce nakonec zachovala, v roce 1967 uniklo do tisku, že významná většina komise papeže Pavla VI. k otázkám antikoncepce, včetně 60 ze 64 teologů a devíti z patnácti kardinálů, podporovala jeho zrušení.
Katolická Církve sice své učení změnit nemůže, ale druhý vatikánský koncil byl v dějinách Církve unikátní svými nejednoznačnými výroky, které vedly k rozšířenému přesvědčení, že Církev svou nauku změnila. Například dekret o ekumenismu Unitatis Redintegratio za určitých okolností připouští společné bohoslužby s nekatolíky, přestože nejméně tři koncily společné modlitby s heretiky výslovně zakázaly.
Podobný dojem, že Církev prodělala podstatnou změnu nauky, mohly na katolíky, kteří se změnami v dokumentech druhého vatikánského koncilu nedokázali držet krok, dělat i mnohé změny v praxi, například opuštění některých pobožností a náhlé mlčení o čtyřech posledních věcech (smrti, soudu, nebi a pekle) v kázáních. Dr. John Pepino to ve shrnutí Cuchetovy práce vyjádřil těmito slovy: „Instituce, která připouští, že se mýlila včera, se může stejně dobře mýlit i dnes.“
Emily Mangiaracina
Překlad Lucie Cekotová
(1) Oficiální překlad instrukce Inter oecumenici do češtiny není k dispozici, proto se zde jedná o překlad vlastní z angličtiny. (Pozn. překl.)
Zdroj:
Děkuji za podnětný článek.
…
Je velice užitečné číst si reakce oddaných katolíků z doby, kdy vstupovaly v platnost „reformy“ mešního ritu a měnila se celková atmosféra v naší Církvi.
J. R. R. Tolkien to v dopise svému synovi vyjádřil těmito slovy: „Jsem si vědom toho, že stejně tak jako pro tebe, tak i pro mne se Církev, která se kdysi jevila jako útočiště, se nyní jeví jako past. Ale nikam jinam není možné jít! … Myslím, že není možné nic jiného, než se modlit – za Církev, za Kristova náměstka, za nás samotné…“
Ten pocit, že“ztratil domov“, jak to vyjádřil velký spisovatel v jiném dopise, je adekvátní reakcí hluboce věřícího katolíka na modernistický převrat – protože ničím jiným Druhý vatikánský koncil nebyl.
Odkazuji ještě na text jiného velkého anglického spisovatele Evelyna Waugha na obdobné téma. Česky vyšel v nakladatelství Hesperior pod názvem Trpká zkouška.
Otázkou je, kdo onen převrat provedl. Řekl bych, že to byli biskupové a kněží formovaní Tradicí.
Formovaní modernismem.
Nelžete, prosím.
Jakým modernismem? Sloužila se Tridentská mše, nauka byla stále tatáž, pastorační praxe taky.
Pro prohloubení znalostí o tom, oč šlo na Druhém vatikánském koncilu – a kdo byl iniciátorem a nositelem změn, opět doporučím výbornou studii, ozdrojovanou a opatřenou mnoha citacemi účastníků: „Druhý vatikánský koncil a revoluce šířená potleskem“.
Najdete ji na slovenském portálu „ABC Tradície“, autorem je JUDr. Radomír Tomeček, PhD.
Opět jen doplňuji další výborné knihy na dané téma: Druhý vatikánsky koncil – Doposiaľ nenapísané dejiny od Roberta de Matteiho vyšlo slovensky, Rýn se vlévá do Tibery Ralpha Wiltgena česky, dokonce již ve druhém vydání.
To i na počátku dvacátého století, a přesto musel svatý Pius X. vyvracet modernistické bludy.
Takže, ještě jednou, nelžete.
Díky
Jakým modernismem? Třeba tím, proti němuž papežové 19. stol. až do sv. Pia X. vydávali jeden dokument za druhým. Koncil ani nová mše samozřejmě nespadly z nebe, revoluce se chystala dlouho a důkladně.
Jako myslíte, že večer všichni uléhali v Tradici a ráno se probudili a mnozí byli zničehonic modernisty?
No určitě je dobré se nad těmi věcmi zamýšlet, ale pro objektivitu by mě zajímal graf, který by postihoval větší období před druhým vatikánským koncilem, aby tam byl vidět celkový trend. Na začátku tohoto grafu je sice vidět nárůst, ale musíme si uvědomit, že je to druhoválečné období, kdy se lidé přirozeně ve válečných hrůzách utíkali více k Bohu. Ideální by byl graf od začátku dvacátého století nebo nejlépe od půlky devatenáctého. Byl by tam vidět velký propad po první světové válce, kdy proběhla evropskými zeměmi velká krize víry v Boha a skepticismus. Pak by bylo vidět, zda byl celkový klesající trend už před zmíněným grafem (a tudíž tolik s druhým vatikánským koncilem nesouvisí a jeho důvody je třeba hledat jinde), či zda byl skutečně způsoben druhým vatikánským koncilem, což by bylo opravdu znepokojující, a říkalo by si to o další výzkum problematiky.
Ad Lukáš: Zveřejnil jsem tuto zprávu již dříve na svých stránkách, je to překlad: apologie.info/20250803_rm_aktuality/. Uvádí se tam, že výzkum zahrnuje období od 20. let minulého století a není známo, že by po I. světové válce byl znatelný nějaký masový pokles účasti na nedělních mších. Výjimkou byly české země, to je pravda, ale pokud vím z dobového tisku, tak např. v anglosaských zemích nebo v misiích se naopak projevoval nárůst.
Ad Lukáš:
Bezpochyby máte pravdu v tom, že úpadek víry je dlouhodobý proces – trvá už od doby francouzské revoluce.
Ale tisíce kněží a mnichů opouštějících své povolání, zavírání kostelů a klášterů – a statisíce věřících opouštějících naši Církev každým rokem – to je beze vší pochyby plod děsivého úpadku nastartovaného Druhým vatikánským koncilem. – Při troše snahy se určitě dají dohledat i příslušné statistické údaje a provést srovnání před- a po koncilu.
(Hezkou inventurou pokoncilního období je kniha „Pravá a nepravá obnova“; autor P. Georg May.)
Papež Lev XIV. vyhotovil svou první encykliku, jež bude představena 25. května 2026.
V době, kdy se se facto od Říma odděluje německá část Církve, posedlá synodalitou ještě zběsilejší, než je ta římská… V době, kdy je nad slunce jasné, že v katolické Církvi existuje schizma zaviněné nepravověrností samotných pokoncilních papežů – a ti, kdo zůstávají věrní Evangeliu a staletí předávané Tradici jsou vytlačováni z Církve heretickými modernisty… V době, kdy je Církev plná skandálů a sporů…
Papež Lev XIV. věnuje svou první encykliku … umělé inteligenci. Bravo. Sekulární svět určitě zatleská.
Ale zcela upřímně: potřebujeme v době obrovské krize Církve i světa právě takovéhoto papeže?